Kaiser, Vea

Kaiser, Vea

rozhovor beletrie zahraniční

Vydání druhého románu Makarionissi oder Die Insel der Seligen (Makarionissi aneb Ostrov blažených) úspěšné mladé rakouské autorky Vey Kaiser se časově sešlo s českým překladem její prvotiny Popdechovka aneb Jak věda přišla do hor. Co mají obě rodinné ságy společného a není takové srovnávání spíše na škodu? Vea Kaiser v rozhovoru s překladatelkou Popdechovky Jitkou Nešporovou.

Máš se bavit, když ti někdo věší bulíky na nos

Vydání druhého románu Makarionissi oder Die Insel der Seligen (Makarionissi aneb Ostrov blažených) úspěšné mladé rakouské autorky Vey Kaiser se časově sešlo s českým překladem její prvotiny Popdechovka aneb Jak věda přišla do hor. Co mají obě rodinné ságy společného a není takové srovnávání spíše na škodu? Vea Kaiser v rozhovoru s překladatelkou Popdechovky Jitkou Nešporovou.

iLiteratura.cz: Tvůj aktuální román Makarionissi oder Die Insel der Seligen (Makarionissi aneb Ostrov blažených) vyšel přibližně ve stejnou dobu jako český překlad tvého debutu Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam, česky pod názvem Popdechovka aneb Jak přišla věda do hor. Na první pohled jsou si svazky podobné: dlouhý, popisný titul, rozsah skoro 500 stran, rodinný příběh, který se táhne přes více než půl století. Neobávala ses, že čtenáři a kritici budou obě knihy srovnávat a hojně recenzovaný a vychvalovaný román nebude snadné trumfnout?
Vea Kaiser: Žádnou takovou obavu jsem neměla, nepřijde mi ani opodstatněná. Stejně pokaždé přistupujeme k věcem s určitým očekáváním – ať už jsou to obrazy, hudební skladby, nebo třeba román. Tato očekávání vyrůstají ze všeho, co člověk dosud viděl, slyšel nebo četl. Takže jakmile začneš číst knížku, nikdy to neděláš bez předchozího povědomí o jiných knihách, automaticky tedy srovnáváš. Popdechovku ihned po vydání všichni dávali do souvislostí s jinými pětisetstránkovými romány, které se zabývají tématem rodiny nebo velmi ambivalentním pojmem „domov“. A teď se prostě Makarionissi srovnává s Popdechovkou. Pokud literatura neustrne na pouhém srovnávání podle základních kritérií „dobrý“ a „špatný“, příp. „lepší než XY“ a „horší než XY“, ale bude se snažit postihnout, co je v knihách společného a čím se liší, pak se podle mého vůbec není třeba takových komparací obávat, právě naopak to mohou být potenciálně velmi „výživné“ koncepty.

iLiteratura.cz: Makarionissi je na trhu několik měsíců a už sbírá vyznamenání. Nejnovější je Knižní cena 2015 nadace Ravensburger Verlag, která se uděluje prozaickým dílům, jež „literárními slohovými prostředky podávají současný obraz rodiny“. V jednom rozhovoru s tebou jsem četla: „Myslím si, že je to dáno už mou biografií, že mě prostě tolik fascinuje společenství rodiny.“ Existuje také nějaké životopisné zdůvodnění pro to, že získáváš tolik literárních cen?
Vea Kaiser: Bylo by skvělé, kdyby to tak fungovalo, ale mezi mou biografií a literární cenou je přece jen ještě ta kniha. Je ale samozřejmě pravda, že v mém psaní se silně odrážejí zážitky, dojmy a setkání, které jsem získala nebo učinila v minulosti. Jenže to není jen můj případ. Obecně si nemyslím, že literatura může vznikat ve vakuu, vždycky se zakládá na nějakém prožitku, ať už si toho pisatel je, nebo není vědom. Já osobně při psaní postupuju tak, že východiskem je vždy můj život, z něhož můžu odvozovat příběhy četných postav a charakterů, které postupně přijímají vlastní osobnostní a povahové rysy, až se v jednu chvíli zcela oddělí od těch mých a fungují už dál samostatně.

iLiteratura.cz: Popdechovky se v německy mluvících zemích prodalo 100 000 kusů, kromě češtiny byl román přeložen také do francouzštiny a nizozemštiny, má podle něj být natočený film. Jak ses s takovým obrovským úspěchem ve čtyřiadvaceti letech vyrovnávala? Nenapadlo tě třeba jako Daniela Kehlmanna v knize Sláva zpracovat svou zkušenost také literárně?
Vea Kaiser: Úspěch mých knih pro mě momentálně znamená především to, že z psaní vyžiju a nemusím se starat, z čeho zaplatím nájem. Je to krásné a zároveň je to víc, než v co bych si před pár lety troufla doufat. Když od toho ale odhlédnu, nemyslím si, že by mi ta sláva nějak stoupla do hlavy, žít jako celebrita, to mě zvlášť nezajímá. Nejvíc si stejně jako dřív užívám cestování s dlouholetými kamarády a kamarádkami, se kterými se znám už dávno před Popdechovkou. Tudíž necítím žádné nutkání literárně zpracovávat nějakou životní změnu, protože totiž ani žádná nenastala. Anebo si toho prostě jenom sama nejsem vědoma a v příštím románu bude pořádná porce megalomanství a fetišismu prominentů!

iLiteratura.cz: Humor je důležitou složkou tvých knih a zároveň pěkně odráží tvou spontánní radost z vyprávění. V Popdechovce sis vzala na mušku každodenní stereotypy života ve městě a především pak na venkově, v horské vesničce, v Makarionissi popisuješ s lehkou ironií národní stereotypy, třeba jako bezvýhradné německé NE, tvrdohlavost žen z jihu a podobně. Humor se tak stává šikovným nástrojem kritiky. Do jaké míry pracuješ s touto strategií vědomě?
Vea Kaiser: Humor v literatuře považuju za kritérium, které je často neskutečně podceňováno. Nejlepšími komentátory dobových událostí nejsou spisovatelé, kteří vydávají suchopárné analýzy nebo agitační pamflety, nýbrž lidé, kteří dovedou zabalit do peprného jazyka, co kolem sebe vidí – a často to je neuvěřitelně vtipné. Chytrý humor se přece vyznačuje tím, že postihuje věci zcela přesně a pak je v jejich podstatě převrátí nebo přežene. Nemusí je vystihnout do podrobných detailů, stačí vědět, čeho se chytit, aby se spustily asociace, které u čtenářů rezonují na komické rovině. A to pak i uvážlivá a citlivá práce se stereotypy dokáže podnítit mnohem více závažnějších myšlenek než nekompromisní odmítání všech klišovitých obrazů. Ale to všechno jsou myšlenky, kterými se během psaní nezabývám. Nepíšu s perfektně rozvrženým plánem v hlavě, ale podle nálady vyrůstající z fabulace. A dělám to strašně ráda celý život, už ze školky jsem se každý den vracela domů s novými, úplně absurdními příběhy, které jsem pak vyprávěla rodičům. A humor byl od začátku podstatnou součástí mých vyprávění; koneckonců posluchače to má i bavit, když mu někdo věší bulíky na nos.

iLiteratura.cz: Popdechovka je příběhem o dětství a dospívání Johannese Irrweina, kluka z fiktivní odlehlé alpské vesnice, který je tím víc vtahován do vesnického života, čím víc se chce z tohoto svého přirozeného prostředí. Příběh je vyprávěn polyfonně. Děj sdělovaný v er-formě střídá po každé kapitole krátký záznam v kronice pořízený mladým historikem Johannesem, který se sám nominoval do této role. Nářečí, jež zaznívá v přímé řeči vesnických obyvatel, a dlouhé, vypilované sentence archaicky působících záznamů vytvářejí až výbušnou kombinaci, díky které četba baví. Naplňovala jsi tuto románovou strukturu od samého začátku, nebo vznikala až v průběhu psaní?
Vea Kaiser: Když jsem Popdechovku začala psát, ani zbla jsem netušila, že z toho jednou opravdu bude kniha. Studovala jsem tenkrát germanistiku a nemohla jsem prostě jinak, každou volnou minutu jsem něco psala – a tehdy vznikla velká část románu, když jsem seděla na zemi před posluchárnami a čekala, než začne přednáška. A pak tu najednou bylo několik set stran příběhu a já si řekla: Dobrá, tak se na to podívejme, jestli se s tím nedá něco dělat. A byla z toho nakonec Popdechovka. Nicméně když jsem začala psát, příliš jasnou vizi jsem neměla, příběh Johannese Irrweina se vyvíjel během psaní a vznikala tak i struktura románu, která následně získala učesanou formu až díky takřka nekonečnému krácení a škrtům.

iLiteratura.cz: Popdechovka jako prvotina mladé autorky asi nejvíce překvapila jazykovou suverenitou. Nejen že se ti v krátkých kapitolách podařilo napodobit dikci antických spisů, vytvářelas také jazykové novotvary, což ukazuje už samotný titul, a dokonce jsi sestavila umělé nářečí, které je pro překladatele pověstným tvrdým oříškem. Jaké „přísady“ jsi použila, aby byl dialekt srozumitelný všem, a přitom jednoznačně chápán jako nářeční prvek textu a k tomu byl ještě vtipný?
Vea Kaiser: Vtipné je nejvíc asi to, že ani tentokrát jsem neměla žádný vypilovaný plán – a myslím, že právě kvůli tomu to tak dobře funguje. Vůbec to nebylo tak, že bych se na dlouhé týdny ponořila do studia jazykovědných pojednání o rakouských dialektech, prostě jsem rovnou začala psát. S tím výsledkem, že čtenáři z celého Rakouska se s mým výmyslem dokážou identifikovat, ať už pocházejí z Tyrolska, Horního Rakouska, nebo z Vídně – všichni si myslí, že to je právě jejich mluva, kterou Sanktpeterští na Angeru používají.

iLiteratura.cz: Zdá se, že pestrý barvitý jazyk zkrátka patří k tvému stylu vyprávění, a možná tato záliba také vysvětluje tvůj zájem o filologii. Studuješ germanistiku a starořečtinu – a Řecko je silně tematizováno v obou tvých knihách. Co tě na této zemi fascinuje?
Vea Kaiser: Řecká kultura a historie je podle mého nesrovnatelně bohatší a rozmanitější než kterákoli jiná a dala nám toho víc než většina ostatních zemí. Jako první se nám asi v souvislosti s Řeckem vybaví na jednu stranu místo, kam se jezdí na dovolenou, a na druhou stranu antické dědictví. Ovšem při tomto nahlížení se vytrácí spoustu z toho, co ta kultura ve skutečnosti je. Jistěže je klasická antika studnicí kulturního bohatství – vždyť veškerá moderní literatura stále staví na myšlenkách, které byly vzneseny a formulovány už tenkrát, a to po stránce formy i obsahu, jehož látku můžeme zpětně sledovat až do antiky. A kromě toho se také celé dějiny této země dají až dodnes číst jako přepisování a opakování antických událostí a úvah. Zabývat se tím, kde jsou shody a kde panují rozdíly, kde se historie opakuje a naplňují se několik tisíc let staré prognózy, to je neuvěřitelně napínavé.

iLiteratura.cz: Oba tvé romány – první „alpský“ a druhý „řecký“ – čerpají z vysoké míry informovanosti a pečlivých rešerší. Přesto fakta zastiňuje množství smyšlených příběhů a bezpočet v reálném životě sotva představitelných náhod a nápadů, které jsi šikovně vpletla do jednotlivých dějových proudů. Je pro tebe vypravování, resp. literatura i čímsi jako lékem nebo léčivou silou pro naše zrychlené životy?
Vea Kaiser: Jistě literatura asi výrazněji než jiné umělecké formy přináší možnost zabývat se jinými světy, jinými okolnostmi, jinými životy, identifikovat se s nimi a zcela se v nich rozplynout. Podle mého názoru to ovšem není pouhý eskapismus, ale částečně dokonce i jeho pravý opak: právě tím, že se zabýváme jinými realitami, se můžeme naučit tu naši vlastní vnímat úplně jinak a posunout tak naše myšlení vpřed. Společenskou skutečnost lze při nahlížení skrze médium literatury chápat zčásti mnohem ostřeji a rozmanitěji než při pokusu o „objektivní“ pohled. A mimo jiné právě proto je pro mě tak důležité psát příběhy, které jsou zároveň kompletně smyšlené, ale zároveň se také zakládají na historických událostech a faktech získaných z podrobných rešerší.

iLiteratura.cz: Čím bys nalákala české čtenáře na svůj druhý román Makarionissi?
Vea Kaiser: Kupte si Makarionissi. Je to fakt dobré! Anebo: Koho bavila Popdechovka, tomu můžu vřele doporučit také Makarionissi. Možná to není tak úplně od věci mluvit o mé druhé knize jako o velkém bratrovi mé prvotiny: rodinná historie se tu táhne ještě přes více generací a vedlejších kolen, děj se zpočátku odehrává také v horské vísce, ale pak se rozeběhne do širého světa: z Řecka do Hildesheimu, St. Pöltenu, Curychu a Chicaga. Avšak zajímavější než moje soukromá propagace jsou určitě názory druhých čtenářů: dostávám dopisy, ve kterých lidé píšou, že po přečtení Popdechovky se začítali do Makarionissi s určitým odstupem, ale na konci byli naprosto nadšeni. To je vlastně to nejhezčí, co se může autor o své druhé knize dozvědět!

 

© Jitka Nešporová
foto Ingo Pertramer

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1744x

Inzerce
Inzerce