Uljanenko, Oles: Tady na Jihu

Uljanenko, Oles
Tady na Jihu

recenze beletrie zahraniční

Román kontroverzního ukrajinského spisovatele, jehož knihy popuzují nejen ukrajinskou pravoslavnou církev. Šokující, groteskně pokřivené zobrazení člověka a společnosti.

Ukrajinské peklo Olese Uljanenka
Oles Uljanenko: Tady na Jihu. Přel. Jiřina Dvořáková, Větrné mlýny, Brno, 2016, 140 s.

Nakladatelství Větrné mlýny a překladatelka Jiřina Dvořáková umožnili českým čtenářům seznámit se s dílem ukrajinského prozaika Olese Uljanenka. Byl to odvážný čin, o čemž svědčí skutečnost, že Uljanenko dosud nebyl do cizích jazyků překládán. I ukrajinští čtenáři mají problém pochopit některé slangové a argotické výrazy, které Uljanenko hojně používá. V recenzích se dokonce objevilo doporučení, aby byla příští vydání doplněna o slovníček použitých nespisovných slov.

Uljanenkova próza Tady na Jihu byla nejdříve otištěna časopisecky v roce 2007 v literárním časopise Kyjivska Rus, který vychází od roku 2006 zásluhou šéfredaktora Dmytra Stuse, syna legendárního básníka Vasyla Stuse, umučeného sovětským režimem. V prosinci roku 2009 vyšla knižně v charkovském nakladatelství Treant. Jeho majitel Zaven Bablojan tehdy vsadil na Uljanenka jako na „zakázaného autora“. Státní expertní komise pro otázky společenské morálky totiž v roce 2009 nechala stáhnout z prodeje Uljanenkův román Žena jeho snů poté, co ho prohlásila za pornografický. Následoval soudní spor, který Uljanenko vyhrál, a tak Bablojan mohl v roce 2010 Ženu jeho snů v Treantu vydat jako potenciální bestseller. Uljanenka však soudní spor s komisí pro otázky společenské morálky psychicky vyčerpal. Musel čelit i anonymním telefonickým výhrůžkám, že pokud spor vyhraje a kniha vyjde, do 6 měsíců zemře, což se nakonec skutečně stalo. Bablojan v anotaci ke knize Tady na Jihu s podbízivým přebalem doporučoval tento opus jako nejčtivější text nonkonformního autora, který tentokrát vyšel vstříc širšímu okruhu čtenářstva poutavým dynamickým syžetem. Přesto se neodvážil překládat jej do ruštiny a dal přednost překladu próz Serhije Žadana, Natalky Sňadanko či Tarase Prochaska. Snad se zalekl klatby, kterou na Uljanenka uvrhla pravoslavná církev moskevského patriarchátu za jeho román Znamení Sabaoth.

Enfant terrible ukrajinské literatury
Oles Uljanenko (1962–2010) byl jako spisovatel velmi plodný. Přelomovým byl pro něj rok 1997, kdy dostal od prezidenta Kučmy tzv. malou Ševčenkovu cenu, jež byla v letech 1997–1999 udělována mladým umělcům do 35 let. Uljanenko se mohl radovat z dekretu na byt v Kyjevě a z potvrzení svých literárních ambicí. Mohl veškerou energii věnovat tvorbě, kterou považoval za dílo vyšších sil. Literární teoretička Nila Zborovska nazvala Uljanenkův styl nekrofilním satanistickým patosem. Nadija Tenditna se v disertační práci Estetika smrti v próze J. Paškovského a O. Uljanenka zabývá Uljanenkovou prózou hlouběji a vidí v něm postmoderního novonaturalistu. Je třeba vzít v úvahu, že naturalisté se sice zříkali jakéhokoli hodnocení chování svých postav, domnívali se však, že lidské hříchy musejí být potrestány nezvratným osudem. Uljanenko podle Tenditné využívá šokující naturalistickou poetiku a v ukrajinské literatuře dosud nevídanou nekrofilní stylistiku, kdy se v jeho dílech hromadí nejrůznější psychopatologie, úchylky a vraždy, popisované ve stylu démonicky mystické thanatologie, k demaskování modernistického kultu individualismu i postmoderního kultu hry. Jiní teoretici vidí ze stejného důvodu v Uljanenkovi moralistu, v jehož dílech se zlo nakonec vždy samo zničí. Uljanenko podle nich uvádí čtenáře do stavu čtenářského šoku tím, jak působivě zobrazuje špínu života, načež si šokovaný čtenář konečně uvědomí skutečný stav společnosti. Literární teoretička Olha Punina, autorka letos vydaného literárního portrétu Olese Uljanenka, nazvaného Osamělý génius, se stejně jako řada kritiků v čele s Olehem Solovejem přiklání k názoru, že Uljanenko byl, co se metody tvorby týče, především expresionista (neoexpresionista), o čemž svědčí upouštění od objektivního zobrazení skutečnosti, deformace vnějšího světa, mezní subjektivismus i hojné používání symbolů, jež nahrazují reálné předměty a jevy. Sám Uljanenko vysvětluje hyperbolizaci ve svých prózách tím, že jisté věci se musejí zvětšit a on čtenáři poskytuje brýle; dává mu zvětšovací sklo. A co se týče symbolů a židovsko-křesťanské mytologie, Uljanenkovo „vodítko“ je následující: „Bůh je všude... Knihu musíte číst dlouho. Tak dlouho, jak dlouho jsem ji psal. Bůh je přítomen v mých dílech, ovšem tak nenápadně jako vzduch kolem nás. Při čtení musí člověk najít nitky, které ho vedou k Bohu.“

Povídka, nebo román?
Jak tedy vypadá próza Tady na Jihu? Ponechme stranou otázku, zda se formálně jedná o román, či o pouhou povídku. Poměrně vrstevnatou fabuli sice rozvíjí dosti komplikovaný syžet s řadou digresí, avšak postavy se nijak nevyvíjejí. V roli vypravěče vystupuje v některých pasážích knihy sedmnáctiletý chlapec s přezdívkou Kormidelník, člen jednoho ze zločineckých gangů, vedeného Šmeličem. Tato postava má pravděpodobně i jisté autobiografické rysy. Děj příběhu se totiž odehrává v roce 1979 v přístavním městě Mykolajiv na jihu Ukrajiny, kde Uljanenko údajně v 17 letech studoval na námořní škole a podle svědectví Uljanenkovy sestry tam poznal dno společnosti. Hlavní ženská hrdinka, bohatá dívka ze spořádané rodiny, která propadne drogám, má předobraz v první Uljanenkově lásce, jejíž rodiče kontrolovali lékárny a která „si po městě vykračovala jako královna“. Charakteristika většiny postav je však v Uljanenkových prózách redukována na soubor určitých rysů, jež se u nich nejvíce projevují. Jeho postavy nelze nazvat ani určitými typy, Oleh Solovej o nich uvažuje jako o emblematických substancích pocházejících ze středověku, které se přes baroko dostaly až do našich časů. Groteskně pokřivené zobrazení člověka a společnosti dokonce připomíná Olze Puninové staré obrazy vlámských mistrů. Jako na obrazech Hieronyma Bosche jsou Uljanenkovy postavy v reálném životě nemohoucí a na věčnosti prokleté. Většina z nich sroste se zvráceným světem mravního rozkladu a podřídí se jeho zákonům, jen málokdo se dokáže vzepřít, unikne a nalezne cestu ven, k Bohu.

Čas, kdy se děj prózy odehrává, rok 1979, odkazuje na vrcholný socialismus s rozloženou ekonomikou a ateistickou morálkou, kdy se k moci probíjejí bezskrupulózní zločinecké skupiny. Dějištěm prózy je město Mykolajiv, které bylo dlouho uzavřeným městem, kam neměli přístup cizinci. Již od konce 18. století se ve zdejších loděnicích stavěla námořní flotila ruské a později sovětské armády. Epicentrem zla ovšem není výstavní centrum města ani místní loděnice, ale nenápadné Aljaudy, „lidma inspirovaný peklo“, které ovládnou smrkáči – „poslintaný parchanti ve věku od osmi do třinácti let, úplný magoři: tupí, zlí, pomstychtiví a vymatlaný z toho příšernýho šméčkovýho hulení a věčný onanie na sucho...“, kteří si „kromě hulení, acetonu, aktivní a pasivní homosexuality... neuměli vymyslet žádnou jinou zábavu“. Mykolajiv se rozkládá kolem soutoku meandrující řeky Inhul a Jižního Bugu, který pár kilometrů za soutokem s Inhulem ústí do Dněperského limanu Černého moře. Aljaudy leží na malém poloostrově v záhybu řeky Inhul a v době, kdy Uljanenko ve městě pobýval, se zde nacházela jediná stavba – polepšovna. V blízkosti Aljaud, hned za mostem přes Inhul, se nachází starý zpustlý hřbitov, který je v próze místem nečistého obcování a brutálních útoků. Další známá mykolajivská čtvrť Jalty je dodnes obývána narkomany stejně jako Habeš (Abyssinia), odkud pochází místní dandy, vůdce jednoho z gangů a svůdce většiny ženských postav prózy Bíba. „Střechy jejich domů srůstaj se zemí. Po takovejch střechách se klidně můžete procházet, .... přitom ani netušíte, že dole žijou prťavý zrůdičky.“ Za širokým Bugem pak leží pro změnu vilová čtvrť zbohatlíků Varvarivka.

Celých sto let před Uljanenkem psal své drobné prózy německý expresionistický básník Georg Heym (1887–1912). V povídce Loď nalezne sedm námořníků na malém souostroví mrtvoly poseté množstvím červených a modrých skvrn. „Námořníci prchali od mrtvol, jak nejrychleji mohli. Nebyla to jen samotná smrt, co je odtud hnalo. Na tvářích těch mrtvol bylo i cosi jako záhadná hrozba, jako by něco zlého číhalo v nehybném vzduchu, něco, co nemá jméno a přece je přítomné, jakási nelítostná, zmrazující hrůza...“ Následně postupně umírají všechny postavy a Heym si užívá expresivních popisů jejich úzkosti i subjektivního vnímání tropického počasí („Jak olovo těžká tropická noc, plná hnilobných pachů a hustých mlh, klesala zvolna na loď a pohlcovala ji tíživě a bezútěšně“). Přinejmenším kompozičně Uljanenko na německé expresionisty navazuje. Téměř všechny jeho postavy jsou zatraceny, většinou si to však vůbec neuvědomují až do chvíle drastické smrti. Uljanenkův vypravěč vnímá každodennost přístavního města všemi smysly, ale chvíli mu trvá, než si uvědomí, že si lze zvolit i jinou cestu, pokud si to vůbec uvědomí. Důležitou roli hrají vedle vizuálních vjemů a pachů zejména zvuky. Snaha o maximální expresi vede až k náznakům synestézie: „Siréna (v loďařský fabrice) troubila a troubila do umrtvenýho vzduchu, prosolenýho mořským vánkem, nočním orgasmem, zvratkama, zpocenejma zadkama a rtama žádostivejma a přeslazenejma až k banálnímu konci.“ Expresionistický utopický mesianismus byl spojen s představou o nevyhnutelné odplatě za hříšnost, a to i za „hřích“ civilizace jako takové, která ničila v člověku to lidské a uvrhovala jej do propasti racionalismu. Až po první světové válce, která překonala i nejpesimističtější expresionistické vize, vyslovil Wilhelm Worringer (1881–1965) myšlenku, že konečným smyslem expresionistické tvorby je pokus prodrat se přes všechny překážky k Bohu.

„Nazpaměť naučená každodenní tragédie“
Už v roce 1997, kdy se stal malým laureátem Ševčenkovy ceny, začal Uljanenko sbírat výstřižky z černé kroniky a lepit si je ve svém novém kyjevském bytě na zeď. V rámci přípravy románu Dauphin Satanův se postupně stýkal se šesti maniaky. Sériový vrah Anatolij Onoprijenko (1959–2013), který postupně brutálně zavraždil 52 obětí, přivedl Uljanenka na myšlenku, že maniak je zbaven vlastního já a ovládán nějakou nadpozemskou silou, která k němu promlouvá tajemnými hlasy. Hrdina Dauphina Satanova Ivan Bilozub slyší kromě jiného hlasy ve formě bzučení much. Skrze mouchy k němu promlouvá Belzebub, tedy doslovně přeloženo z hebrejštiny – pán much. V Tady na Jihu mučí mykolajivského sériového vraha Fimu (v českém překladu Tomíka, jedná se ovšem o domáckou podobu jména Serafim, z hebrejštiny přeloženo anděl z nejvyššího andělského kůru) cikáda, která „vřískala jen pár minut, ale Tomíkovi se ten cvrkot zdál strašně dlouhej – asi jako jeho prodlouženej život, co ustrnul v obličejích, očích lidí, který už zabil a který ještě zabije“. V okamžicích, kdy se naplňuje osud Bíby, hraje Fima na svůj akordeon a „vítr rozmetává zvuky jeho tahací harmoniky do všech stran“.

Panoptikum postav v Tady na Jihu je patrně výsledkem prolnutí Uljanenkových vzpomínek na bouřlivé mládí a jeho studia světa zločinu. Boj zločineckých band Šmeliče, Fimy, Bíby a Spaby o kontrolu nad obchodem s pašovaným zbožím, drogami a bílým masem je poměrně nenápadnou součástí hlavní dějové linie. Banálnost je pro mladé zločince „nazpaměť naučená každodenní tragédie“. Kromě otázek, kam jít zachlastat a koho opíchat, řeší jediné dilema – zda se v rozhodujícím střetu přidat na stranu „starejch“, nebo „mladejch“. Mezi ženskými hrdinkami vynikají Irena Uvarová a Olga Kovaljová, sokyně v lásce k Bíbovi. Irena Uvarová je dcera plukovníka, půvabná, inteligentní a snad i sečtělá. Ve chvíli, kdy ji potká Kormidelník ze Šmeličovy bandy, ona pseudoautobiografická postava a částečně i vypravěč, čte Lucia Apuleia, tedy jeho Proměny, v nichž se lehkomyslný hlavní hrdina při honbě za smyslovými požitky vedoucí ke snaze praktikovat čarodějnické umění promění v osla. Uljanenko zde odkazuje na alegorický obraz oslího života, oddávajícího se tupé smyslnosti, která vydává člověka napospas slepému osudu. Irena následně propadne závislosti na drogách a ztratí nad sebou kontrolu. Pod vlivem drog se lačně vrhá do sexuálních zážitků a obcuje se dvěma dealery, se zmiňovaným Bíbou a s medikem Albertem. Také Kormidelník nepřijde zkrátka, avšak ten na rozdíl od výše jmenovaných Irenu skutečně miluje, respektive jeho vztah k Ireně se postupně proměňuje z primitivního chtíče až po uvědomělý cit. Není to ale láska k Ireně, která Kormidelníka zachrání. Dle Uljanenkova interpretačního návodu můžeme i v Tady na Jihu najít odkazy na přemýšlení o Bohu. „Po konci, po milování nebo po životě jde o něco jinýho. Není to láska, ale něco mnohem víc. A já jsem to už věděl. Jen jsem se bál vyslovit to nahlas… Najednou jsem byl v záplavě toho slunce úplně jinej, viděl jsem jinak, vytratil jsem se, zatímco oni vypadali jako desetitisíce lidí v tomhle městě.“ Uljanenko se snaží být alespoň v ohledu náboženského přesvědčení autentický. V roce 1979 patrně teprve tušil existenci vyššího bytí stejně jako jeho tehdejší sovětští spoluobčané. „Svět, v němž jsme existovali, se odvrátil od Boha, a my, lidi, jsme Jeho přítomnost hledali ve všem: ve snech, ve vykladačích snů, v lásce. Ale kromě lásky s roztaženejma nohama tenkrát nic jinýho k mání nebylo.“ Také v Apuleiových Proměnách překoná hlavní hrdina smyslnost náboženskou meditací, načež se mu na konci románu zjeví bohyně Isis a navrátí mu lidskou podobu.

Absence vůle k životu
Velkou část své prózy věnuje Uljanenko popisu potrestání hříšníků Bíby a Alberta. Oba zemřou násilnou smrtí. V próze najdeme náznak detektivního příběhu, kterému ovšem chybí to hlavní – postava detektiva. Namísto popisu vyšetřování trestné činnosti autor nabízí několik verzí Bíbovy drastické smrti, v nichž nechybí důkladný naturalistický popis. Bíbovu smrt ve skutečnosti zapříčiní jeden ze smrkáčů, nicméně mstitelka Olga Kovaljová i vůdce smrkáčů Spaba nabízejí svoje verze, v nichž se přiznávají k vraždě a předkládají „věrohodný“ popis hrůzných detailů. A je tu ještě jedno svědectví – výpověď dědy Mazaje. V překladu je tato postava pojmenována jako děda Mráz, což může mít také zajímavé konotace. Uljanenkův černý humor a sklon k používání rafinované symboliky jej přivedl na nápad pojmenovat emblematickou postavu starého pederasta podle dětské básničky ruského klasika Nikolaje Někrasova (1821–1877) Dědeček Mazaj a zajíčci, v níž hodný stařeček zachrání skutečné zajíčky. Devítiletý „zajíček“ Spaba Uljanenkova Mazaje pravidelně orálně uspokojuje na zpustlém hřbitově. Mazaj tedy vypovídá ve prospěch Spaby a líčí jako krvelačnou vražedkyni Olgu, čímž dokonale zamotá hlavu vyšetřujícím orgánům. Ve skutečnosti Olga ve chvíli Bíbovy dekapitace zvracela a vykonávala velkou potřebu, načež „v kabelce našla starý účtenky. Nejdřív si utřela pusu, potom zadek, papír pečlivě přeložila na čtyři části – takhle Ola šetřila papírem.“ Jak postřehla Nadija Tenditna, Uljanenko záměrně využívá prvek estetizace smrti. Realistický pohled na smrt byl postmoderní společností vytěsněn, se smrtí se pracuje již jen jako s estetickou hodnotou. Zdegenerovaná civilizace přitom ztrácí vůli k životu. Homosexualita velkého počtu Uljanenkových postav vyplývá právě z absence vůle k životu, jejímž projevem je rozmnožovací pud. V kontrastu k vraždě Bíby je popisována nájemná vražda Alberta, objednaná plukovníkem Uvarovem, který má pro změnu slabost pro nezletilé nymfy, přičemž si při souloži s nimi představuje svoji dceru, jen otravnou pracovní povinností pro dva plukovníkovy podřízené. O Albertově mrtvole na dně zálivu ví asi jen Kormidelník, který se stane náhodným svědkem vraždy, plukovník zůstává dál ctihodným a váženým občanem.

Hlavní dějová linie začíná v lednu roku 1979, kdy je Irena Uvarová Olgou Kovaljovou polita kyselinou, a to „od hlavy až k patě“. Vedlejší dějovou linii tvoří Kormidelníkovy vzpomínky na flirtování s Irenou, k němuž muselo dojít ještě před incidentem s kyselinou. Co se děje s Irenou Uvarovou v dalším průběhu roku a proč Kormidelník neopustil město hned, jakmile si uvědomil, že Irenu miluje, není zcela jasné. Aby čtenář nepochyboval o tom, že jde o Sovětský svaz v době vlády Leonida Brežněva, nechává mu autor pravidelně znít v uších tehdejší populární hity z konce sedmdesátých let v podání skupiny Čingischán (Čingischán), Eruption (One Way Ticket) nebo ruského pěvce Jurije Antonova (Moře), které ovšem rovněž mohou být vnímány symbolicky. Děj vrcholí začátkem podzimu roku 1979. Cesta, po níž se pohybují Albertovi únosci, je zavátá květy meruněk. Alberta, jednoho z únosců, a plukovníka Uvarova postupně nezávisle na sobě napadne myšlenka, že „bude druhá úroda“, což by mohl být odkaz na Zjevení Janovo 14, 19–20. Není pochyb o tom, že Jih se podobně jako Sodoma ocitá na pokraji apokalypsy. Proto je v dané chvíli jedinou možností záchrany útěk. Kormidelníkova reflexe na téma, jak a proč změnit svět, však předjímá neutěšenou budoucnost: „Jakej by to mělo smysl? Člověk tak jako tak vždycky vynalezne smetiště, který nazve štěstím.“

 

© Miroslav Ottomanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jmh, 18.08.2016 16:03
Uljanenko, Oles: Tady na Jihu
Mruk jistě není tak blbý, aby neznal české frazeologismy. Jen exhibuje, protože si myslí, že provokuje.
Vložil: mruk, 18.08.2016 13:11
Uljanenko, Oles: Tady na Jihu
Dal bych nevim co, abych mohl vidět Halléra přemejšlet "dolem".
Vložil: jmh, 07.08.2016 21:31
Uljanenko, Oles: Tady na Jihu
Přemýšlel jsem nad tím horem dolem a nakonec jsem dal přednost shodě podle smyslu, tedy měkké i.
Vložil: Miroslav Ottomanský, 07.08.2016 08:26
Uljanenko, Oles: Tady na Jihu
"Nakladatelství Větrné mlýny a překladatelka Jiřina Dvořáková umožnily..." To je tvrďárna, takže tam musí být tvrdé Y. Také tam původně bylo. Nebo snad Větrné mlýny v představách korektorů, důmyslných rytířů, ožívají a Jiřiny mužní?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2414x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce