Mexická spisovatelka a novinářka Elena Poniatowska ani ve svých čtyřiaosmdesáti letech neztrácí energii a chuť psát a rozvíjet žánr, u jehož zrodu stála a který vešel do literárního povědomí jako „crónica“ neboli literatura svědectví. Jde o žánr rozkročený mezi novinářské řemeslo a spisovatelství. Poniatowska literárně zpracovává biografie významných mexických kulturních osobností, zejména žen; její schopnost postihnout ta nejhlubší zákoutí lidské duše a vynést na světlo často již zapomenuté postavy v celé jejich komplexnosti jako by s léty ještě vyzrála.

Publikace Tinísima (1992) o fotografce Tině Modottiové byla možná zbytečně rozvleklá (600 stran) a zahlcená podrobnostmi a románu El tren pasa primero (Vlak má přednost, 2006) kritici vytýkali nedostatečnou psychologickou propracovanost protagonistů, avšak s knihou o surrealistické malířce Leonoře Carringtonové Leonora (2011) autorka nabrala druhý dech. To dosvědčuje i její poslední kniha Dos veces única (Dvakrát jedinečná, 2015) věnovaná Lupe Marínové, osudové ženě dvou protichůdných představitelů porevoluční mexické kultury – malíře Diega Rivery a literárního kritika, básníka a chemika Jorgeho Cuesty.

Napsat však, že kniha je o Lupe Marínové, by bylo zavádějící. Je to především kniha o Mexiku po mexické revoluci, o kulturním a společenském kvasu té doby, o diskusích týkajících se dalšího směřování země, o velkých nadějích a víře v budoucí spravedlivý společenský vývoj. Bylo to období, které formovalo i životní postoje a profesní směřování samotné Eleny Poniatowské (narodila se ve Francii, v Mexiku žije od roku 1942). Snad proto se k němu ve svých dílech tak často vrací. Je ovšem možné, že dalším důvodem je rozčarování a smutek z toho, jaké Mexiko mohlo být, kdyby se porevoluční ideály naplnily. Autorka v nejednom interview uvádí, že je z dnešního Mexika zklamaná.

Ústřední postavou propojující kulturní události a jednotlivé osobnosti je María Guadalupe Marínová Preciadová známá jako Lupe Marínová (1895–1983). Femme fatale, instinktivní žena, která neobyčejným zjevem – vysoká postava, obrovské ruce, zelené oči, tmavá pleť; Diego Rivera jí říkal Prieta mula, Černá mula – poutala pozornost bohémy v Mexiku i Paříži. Byla múzou mnoha básníků a malířů, jimž stávala modelkou. Vyvěrala z ní jakási vulkanická síla, stejně jako z Mexika té doby. Zaujímala důležité místo v životě Diega Rivery až do jeho smrti v roce 1957, navzdory jeho sňatku s Fridou Kahlo a posléze Emmou Hurtado i mnoha jeho milostným dobrodružstvím. Po rozvodu s Diegem se provdala za básníka a uznávaného literárního kritika Jorgeho Cuestu a nepřímo stála za jeho sebevraždou. Nedostalo se jí vzdělání, ale díky přirozené inteligenci dokázala vstřebat a analyzovat intelektuální debaty mezi umělci. Uměla je i bezprostředně komentovat, nebrala si servítky a často trefila do černého. Byla-li přesvědčená o své pravdě, nešetřila energií a psala do kulturních časopisů jeden pamflet za druhým. Napsala též román La única (Jedinečná, 1938), v němž je sama protagonistkou a kde na žádném z umělců ze svého okolí nenechala suchou nit. Vášnivě četla, například Dostojevského a Tolstého, citlivě vnímala výtvarné umění. Byla nedílnou součástí života mnoha umělců a výjimečným svědkem jejich tvůrčích postupů (kromě vlastních manželů to byli například sochař Juan Soriano a básníci a prozaici Xavier Villaurrutia, Octavio Paz a Carlos Fuentes). Obávaná a egocentrická žena, vyhlášená kuchařka a obdivovatelka pařížské módy a elegance, šperků a luxusu, byla též špatnou matkou, strohostí a neurvalostí poznamenala vnitřní život obou dcer, které měla s Diegem Riverou. Z jejich vnoučat je známý Juan Rafael Coronel Rivera, sochař a kurátor.

Diego Rivera, bouřlivák, politicky angažovaný člověk, muž rozmáchlých gest a milovník žen, byl vždy středem pozornosti jak mezi mexickými umělci, tak za svého pobytu v Paříži. Byl představitelem takzvaného estridentismu, uměleckého směru zdůrazňujícího to mexické, národní, lidové, předkolumbovské – jak ve výtvarném umění a zejména na muralech (zdech) veřejných budov, tak v poezii a próze. Jorge Cuesta byl naopak tichý, nejistý a uzavřený básník, psal filozofickou poezii (Canto a un dios mineral, Zpěv nerostnému bohu) a brilantní literární kritiky, všichni jej považovali za nejvzdělanějšího z umělecké skupiny kolem časopisu Contemporáneos (Současníci), kam patřili Xavier Villaurrutia, José Gorostiza, Carlos Pellicer či Salvador Novo. Byli jakousi opozicí vůči estridentistům, vyznávali čisté umění, psali metafyzickou poezii, vzhlíželi k Paříži a v mexické literatuře představovali takzvaný kosmopolitní směr.

Mezi oběma muži, a tím mezi dvěma uměleckými směry, stála Lupe Marínová, jediná žena, které bylo v machistické společnosti dovoleno aktivně se účastnit intelektuálních, často velmi divokých debat o umění, společenském vývoji a politice. To Elena Poniatowska dobře využila a vytvořila plastický obraz uměleckého a intelektuálního vření porevolučního Mexika. Krátkými, energickými a výstižnými větami se jí podařilo vypovědět mnoho o jeho aktérech i jejich nitrech.

Poniatowska zde používá postupy, které uplatnila už dříve při psaní biografických knih jako například Ztřeštěná sedma (Las siete cabritas, 2000, česky 2004). Vycházela z novinových rozhovorů, jež v průběhu let jako novinářka vedla s mnoha mexickými osobnostmi, a ze svědectví, které jí poskytli dcery a vnuci Lupe Marínové (ti se ostatně v tisku o knize vyjádřili velice pochvalně). Publikace obsahuje též třístránkový seznam knižních pramenů. Všechna fakta pak autorka převedla do uměleckého jazyka. Třeba zobrazení mexických tržišť, kam Lupe Marínová s oblibou chodila nakupovat ovoce a zeleninu, přináší nejen strohý popis druhů, ale zprostředkovává i vůně, barvy a sluchové vjemy. Španělština Eleny Poniatowske navíc čtenáře nenechává na pochybách, že knihu napsala mexická autorka. Vše, co o ní kdysi napsal její mexický kolega a přítel Sergio Pitol, lze vztáhnout i k této nedávno vydané knize: „U ní se pojí všechny hodnoty – elegance, hudba slov, schopnost dát zvuk jazyku, jenž je s ničím nesrovnatelný, schopnost převést do jazyka svou vizi…“ Poniatowska se cítí být víc novinářkou než spisovatelkou, svým zatím posledním dílem však prokázala, že Cervantesova cena jí v roce 2013 byla udělena právem.