Šindelka, Marek: Anna in kaart gebracht

Šindelka, Marek
Anna in kaart gebracht

přehled beletrie česká

Marek Šindelka vzbudil svou Mapou Anny v nizozemské jazykové oblasti nebývalý ohlas. Knihu recenzovaly přední vlámské a nizozemské listy, ale podle internetových ohlasů se těší oblibě i u čtenářů. Které mimoliterární aspekty k takovému úspěchu přispěly? Jakou roli hraje nakladatel či podpora ze strany ČR?

Nizozemské mapování Anny
Marek Šindelka
: Anna in kaart gebracht. Z českého orig. Mapa Anny přel. Edgar de Bruin, Das Mag Uitgevers, Amsterdam, 2016, 216 s.

V knižní příloze předního nizozemského deníku NRC Handelsblad z 9. prosince 2016 zabírá skoro celou stránku recenze literárního šéfredaktora Michela Krielaarse, provázená velkou barevnou fotografií Marka Šindelky: v polovině srpna vyšla v nizozemském překladu Edgara de Bruina Šindelkova Mapa Anny (Anna in kaart gebracht). Krielaars článek uvádí nadpisem „Módní dvacátníci dostávají co proto“ a knize přidělil čtyři hvězdičky z pěti. Stručně ji charakterizuje následovně: „V tomto originálním románu, plném ostré kulturní kritiky, Šindelka rafinovaným jazykem a s velkou dávkou humoru kuje milostné drama.“ Dlouho očekávaná recenze završila sérii ohlasů v tisku i v internetových médiích, jaké se současná česká beletrie v nizozemské jazykové oblasti obvykle nedočká.

Co předcházelo
Zájem o knihu i autora ovšem nespadl z nebe. Jak jsme průběžně informovali na těchto stránkách, vystoupil Šindelka v Nizozemsku a Vlámsku v uplynulých čtyřech letech na různých literárních festivalech (na jaře 2012 na City2Cities v Utrechtu, téhož roku na podzim jako blogger festivalu Crossing Border v Haagu a Antverpách, v květnu 2015 jako host Noci evropské literatury, každoroční akce EUNIC The Netherlands a Českého centra Haag/Rotterdam, konané tehdy jednorázově ve spolupráci s literárním projektem Das Magazin). České centrum Haag/Rotterdam podporuje všechny jeho autorské návštěvy, a má tedy na Šindelkově úspěchu nesporný podíl (pro srovnání: České centrum Brusel, které by mělo obhospodařovat vlámské zájemce o českou literaturu, propaguje Mapu Anny stručnou zmínkou na Facebooku o Šindelkově vystoupení v Antverpách, titul knihy však uvádí pouze v angličtině, dokonce ve dvou podobách: „Anna’s map“ a „The map of Anna“; pro případné vlámské zájemce je tak kniha stěží dohledatelná, protože v anglickém překladu ještě nevyšla).

Souběžně s autorovým vystoupením na festivalu City2Cities vydalo v roce 2012 antverpské nakladatelství Voetnoot v edici krátkých českých próz Moldaviet jeho povídku Polaroid ze sbírky Zůstaňte s námi. Při tzv. bleskové čtenářské besedě na amsterodamském festivalu Das Magazin představil autor osobně první kapitolu z knihy Mapa Anny s názvem Představení začíná (De show gaat beginnen). Oba tyto texty přeložil Edgar de Bruin. Kromě toho vyšla časopisecky povídka Luk (De boog) ze sbírky Zůstaňte s námi v překladu Tieske Slimové.

Fenomén Das Magazin
Důležitou roli tu bezesporu hraje nakladatelství Das Mag, založené na podzim 2015 jako další větev literárního projektu Das Magazin. Od zavedených domů se liší v několika bodech: vědomě se opírá o společenství příznivců a jejich aktivní zapojení (začalo to crowfundingem, jímž Das Mag získal od začátku tři tisíce „spoluzakladatelů“). Autorům nabízí příznivější podmínky (patnáctiprocentní podíl na zisku místo běžného desetiprocentního) a věnuje jim větší péči, než je běžné (počet vydávaných titulů je proto omezený na 10 až 15 ročně). Das Mag odmítl diktát největšího nizozemského internetového knihkupectví bol.com (na který naříká mnoho dalších literárních nakladatelů, ale nikdo jiný si netroufá se proti němu vzepřít) a dokazuje, že se lze obejít i bez něj. Propagace s využitím sociálních sítí (např. těsně před vydáním soutěž o 20 výtisků Šindelkovy knihy na Facebooku pro ty, kdo nominují nejzajímavější nizozemské Anny), vlámsko-nizozemské autorské turné od jihu k severu po knihkupectvích v Antverpách, Amsterodamu a Groningenu, jehož součástí byla i autorova účast na literárním festivalu GDMW v Rotterdamu – to jsou všechno prvky, na které čeští autoři od nizozemských nakladatelů nejsou zvyklí. O pečlivém nakladatelském přístupu svědčí i to, že v současné době se kniha prodává s páskou, na níž je citát ze zářijové pochvalné recenze v předním nizozemském deníku De Volkskrant.

Jeden ze „spoluzakladatelů“, pilný blogger čtenářského webu Hebban Eus Wijnhoven, nejenže dostal od nakladatele recenzní výtisk v předstihu, takže jeho hodnocení se na webu objevilo už týden před oficiálním vydáním, ale nakladatel mu zprostředkoval pořízení interview s Markem Šindelkou v Amsterodamu. Nadšení tohoto náruživého čtenáře se pak přeneslo na řadu dalších a jeho doporučení přečíst si knihu nejméně dvakrát se na webu Hebban stalo skoro okřídleným rčením.

Charakteristické rysy ohlasů
Redakce složená z třicátníků z okruhu „amsterodamské kavárny“ dokáže vzbudit zájem i profesionálních recenzentů. Tradičně čiperné jsou vlámské listy (Dirk Leyman už 24. srpna v deníku De Morgen udělil knize čtyři hvězdičky z pěti, o měsíc později následovala tříhvězdičková recenze Karen Billietové v listu De Standaard). Na nizozemské straně na knihu hned 26. srpna upozornil mladý autor Thomas Heerma van Voss (nar. 1990) v literárním časopise De Revisor, v září vyšla zatím jediná nepříznivá recenze v kulturním týdeníku De Groene Amsterdammer (autorem je Cyrille Offermans), ale o deset dní později ji vyvážila zmíněná recenze ve Volkskrantu, v níž Peter Swanborn knize udělil plný počet hvědiček. Ze slavistických kruhů Mapu Anny v říjnu recenzoval bohemista a překladatel Kees Mercks v časopise pro slovanské literatury TSL, vydávaném na Amsterodamské univerzitě – a ještě než článek vyšel, přednesl ho v amsterodamském knihkupectví Pegasus, kde Marek Šindelka vystoupil koncem září v rámci svého vlámsko-nizozemského turné. V internetových médiích vyšlo více než deset čtenářských i odbornějších recenzí.

Nizozemští a vlámští čtenáři téměř do jednoho komentují žánrovou nejednoznačnost, charakterizovanou v nakladatelské anotaci jako „mozaikové vyprávění“: je to román, nebo povídková sbírka? Pravidelně se v recenzích vyskytuje slovo „neuchopitelný“. Fundovanější recenzenti odkazují na Milana Kunderu, ale i na Bohumila Hrabala (což je při recenzování české literatury už skoro klišé) či Jaroslava Haška. V úvodu zmíněný Michel Krielaars nachází v Mapě Anny Hrabalův a Haškův smysl pro odhalování směšnosti a absurdity ve všednosti. Také literát Guus Bauer, který sleduje překlady české literatury systematicky, Šindelkovi v jedné z prvních internetových recenzí přičítá „pražský humor, poetiku a původnost“, srovnatelné s „filozofickým vagabundem Bohumilem Hrabalem“. Jiný zajímavý společný rys ohlasů je vnímání Šindelkova textu přímo, nikoliv prizmatem „východoevropské“ literatury s příslušnými očekáváními (tedy nějaký ten útlak, chudoba, folklór rázovitých figurek apod.). Jedině Krielaars specifikuje, že Šindelka popisuje „svět hipsterů ve své zemi“, ale tím samozřejmě současně konstatuje, že určitá věková kategorie se projevuje stejně bez ohledu na státní hranice. Rozdíl mezi „východem“ a „západem“ nejradikálněji stírá ve zmíněné nepříznivé recenzi Cyrille Offermans: v perexu se uvádí, že Šindelka touto knihou „slaví vstup do nizozemské literatury“ (zajímavý, ale rozhodně ne běžný přístup k překladové literatuře). Snad nejzávažnější Offermansova výtka pak zní: „Nejnápadnější však je – zvlášť u tak mladistvého autora – ta nepravděpodobná pochmurnost, jíž je kniha nasycená. (Následují příklady z textu – pozn. překl.) Všimněte si, nejde tu o frustrované babyboomers, ale o třicátníky, autorovy vrstevníky, jsou vesměs předčasně zestárlí a vyhaslí.“ Jak se zdá z použití termínu „babyboomers“ (v českém prostředí vzhledem k odlišnému historickému vývoji bez významu), pohlíží Offermans (nar. 1945) na Šindelku skutečně jako na mladého nizozemského, nebo v každém případě „západního“ autora.

Kundera souhlasně nakukuje přes rameno
Spřízněnost s tvorbou Milana Kundery nejpodrobněji rozebírá bohemista a překladatel Kees Mercks. Z jeho recenze (TSL, 2016/74) vyjímáme:

„(...) Tento analyzující aspekt, kdy se vyprávění mnohdy odvíjí od jediného detailu nebo jediné určité vlastnosti, poněkud připomíná Kunderu, jenž někdy nechá vzniknout postavě z gesta, z určité pózy (Nesmrtelnost). U Šindelky je však takový proces vzniku a růstu díky jeho bohatému obraznému jazyku poetičtější.

V poslední kapitole Růst krystalu uvázne Anně na rukávu mezi dvěma nitkami kamínek, malý meteorit, současně symbol jejího vývoje od embrya po dospělost. Vyrazila si do hor s přítelem, který s ní chce mít dítě (nový krystalek), ale ona s ním dítě nechce mimo jiné proto, že sám neodrostl dětství (neúplný krystal). Nechce to také proto, že podle ní přítel nemiluje ji, ale obraz své matky, který v sobě ještě nese a hledá ho u svých partnerek. V tom vzájemně tvoří opačné póly magnetu, vedou spolu ,zákopovou válku‘ a zároveň jsou do sebe šíleně zamilovaní. Vypravěč s nenápadým pomrkáváním na Kunderu poznamená, že by si ke splnění touhy po dítěti měli raději pořídit psa (Nesnesitelná lehkost bytí). S Kunderou Šindelka sdílí i negativní vztah k dítěti jako k čemusi nedorostlému a nevyzpytatelnému (Kniha smíchu a zapomnění).

V kontrastu k ,magnetové konstelaci‘ Anny s přítelem staví autor jinou dvojici, jiný typ vztahu (sr. Kundera). Vzhledem k mužově chorobné žárlivosti vede tento pár neustálý úmorný boj. Pro neoprávněné podezření z nevěry partner přítelkyni téměř fyzicky trýzní – jen proto, že v barech budí zájem mužů. Oba vztahy (v procesu růstu) vyvrcholí, když se v očích číšníka-pozorovatele z paralelní situace změní v situaci výměny partnerů, v jakési přepólování. V této poslední kapitole se také předchozí dějové linky, ať už výslovně načrtnuté, nebo jen implicitně naznačené, spojí v opravdové finále. Podobně jako krystalizací vznikají různé fazety, přijdou na přetřes i různé Anniny stránky, tak jak je vnímají její partneři, a tak postupně vzniká ,mapa Anny‘.

Pravidelně se vrací téma paralelních světů, a to doslova v podobě prostorů v určité budově nebo virtuálních světů v počítačových hrách, může se to však vztahovat i obrazně k jistým srovnatelným situacím a vztahům. V kapitole Reality autor takovou hru hraje se skutečným světem a jeho jinými podobami (vnitřní, virtuální snové světy).

Obracení, protipóly a paralelismy snad působí kunderovsky, Šindelka je však svým založením básník a obrazy, jež vyvolává, jsou ohromující a překvapivé – což je mnohdy v protikladu ke Kunderovu chladu či kýčovité sentimentalitě. Na rozdíl od Kundery také Šindelka nekoketuje s velkými pojmy jako Filozofie nebo Historie, nýbrž proniká (často doslova) pod povrch: pod kůži, pod zem, do nitra hor, do dolů (metafory lidského nitra). (...)“

V recenzi s názvem Neuchopitelná jako vzácný Pokémon (Ongrijpbaar als een zeldzame Pokémon, De Morgen, 24. srpna 2016) Dirk Leyman úvodem nastiňuje, jak si stojí česká literatura z vlámského pohledu: „O Marku Šindelkovi (nar. 1984) jste nejspíš dosud neslyšeli. Česká literatura, kdo se o ni ještě zajímá? Po smrti velikánů jako Václav Havel a Bohumil Hrabal, teď když Ivan Klíma už nejiskří a v Paříži žijící Milan Kundera má už deset let nejlepší díla za sebou, se zdá, že zájem ochabl. Přesto malé nakladatelství Voetnoot léta udržovalo plamínek vydáváním edice Moldaviet (která mezitím skončila) (od roku 2017 začne vycházet znovu – pozn. překl.). V ní představilo mimo jiné mladé české autory jako Jáchym Topol, Magdaléna Platzová a Marek Šindelka. Bohatství české literatury – pokaždé okořeněné špetkou absurdna – se ukázalo mimořádně velké. Šindelka překvapil v roce 2012 titulem Polaroid, pozoruhodnou novelou, v níž se mladík nazdařbůh rozjede do provinčního městečka a najde tam nepodařený polaroid neznámé dívky, načež se ji pokusí vypátrat.“

Kunderův vliv vnímá Leyman především v kapitole Kopie: „Příběh je prošpikovaný drobnými filozofickými úvahami, rafinovaným obrazným jazykem a jedovatým hrotem v závěru. Milan Kundera nahlíží často souhlasně přes rameno, to je jisté.“

Jeho závěr zní: „Šindelkův román je vrtošivá směs, která je prokomponovaná důmyslněji, než by se zdálo. Nemůžeme se od knihy odtrhnout, vždyť spisovatel je tak zběhlý ve vystihování duševních stavů a proměnlivých nálad. V této povídkové galerii, kde jsou postavy obdařeny jakýmsi hypervědomím, jež se jim mnohdy plete pod nohy, kodrcám od jednoho překvapení k druhému. Všechny postavy v podstatě chtějí žít nadoraz.“

Co jeden haní, druhý chválí
Vlámská recenzentka Karen Billiet pod titulem Banalita povýšená na umění (Banaliteit tot kunst verheven, De Standaard, 23. září 2016) mnohé aspekty textu oceňuje: „Šindelka okamžitě ukazuje, že psát umí. Tempo psaní vyžene čtenářův srdeční tep na stejnou frekvenci jako tep hrdiny. Stejně energický je monolog spisovatele, co nemá rád příběhy.“ O charakteristice postav: „S velkou ironií líčí Šindelka třicátníky, kteří prodělávají jedno vyhoření za druhým, vousaté designéry vlastního ega, co neustále aktualizují svůj profil na Facebooku (...). Výstižně zachycuje ducha doby.“

Má však i kritické připomínky: „Povědomé jevy jsou jindy právě slabinou, jako například kapitola o ústřední postavě Anně. Šindelka ji popisuje pomocí stop, které jí na těle zanechal život. Formálně vzato je to objevné, ale použitím stereotypů jako dominantní matka, obtížné dospívání a vztah k muži, který by mohl být jejím otcem, působí příběh sám zklamání. (...) Šindelka zvěčňuje nepříliš zapamatováníhodné lidi, zato mimořádně vypracovaným jazykem básníka. Někdy však vrší až moc metafor.“

A uzavírá: „V rámci jedné knihy zkoumá Šindelka obsahově i formálně nejrůznější zákoutí a strany a to vyhovuje někdy víc, jindy méně.“

Peter Swanborn v textu Tyto brilantní povídky jsou velkolepá literatura (Deze ingenieuze verhalen zijn grootse literatuur, De Volkskrant, 24. září 2016) naopak ústřední kapitolu Mapa Anny zvlášť vyzdvihuje: „Mimořádné na té – současně i titulní – povídce je, že vypravěč historii strastiplné cesty k dospělosti nelíčí čtenáři, ale Anně samotné. Neustále ji oslovuje druhou osobou singuláru, jako by byl zrcadlem, v němž se Anna zhlíží. Je to vzrušující literární trik, jímž autor zručně podněcuje čtenářskou zvědavost.“

Chválí i další prvky: „Autor deset povídek tak důmyslně provázal, že se ani nedá mluvit o povídkové sbírce. Stejně dobře to může být deset kapitol románu. Co zprvu zdánlivě stojí osamoceně, vrátí se později ozvěnou. Annino cuknutí v koutku úst se objevuje snad v každém příběhu, dokonce i tehdy, když tam Anna momentálně nefiguruje. Šindelkovo pronikavé vyjadřování a rezervovaný humor si čtenář vychutnává znovu a znovu – při každém následujícím čtení si po straně zatrhává další a další zvlášť zdařilé formulace. A tak Anniny pubertální kamarádky přímo vidíme, když čteme autorovu charakteristiku: ,Celé dny dělají to, co si myslí, že se dělat má, a dost se v tom natrápí.‘ Vedle pronikavosti tu je i melancholie. Vstoupí na scénu ve velkolepé povídce Štafeta, v níž bezejmenná matka ve vlaku přihlíží, jak manžel propadá kouzlu flirtující mladé ženy: ,Ale přesto, až pak večer bude uklízet nádobí do polic, zjistí, že jedna ze sklenic v kredenci – ta úplně vzadu, ta, co ji nikdy nepoužívají – je prasklá.‘ Slabší spisovatel by nechal prasklinu vzniknout při mytí nádobí nebo ukládání do kredence, ale Šindelka zvolí právě nikdy nepoužívanou sklenici. Podobné detaily řadí Mapu Anny k velkolepé literatuře. Dopřejte nám víc knih Marka Šindelky, prosím.“

Kontrapunkt tvoří zmíněná negativní recenze Cyrilla Offermanse (De Groene Amsterdammer, 14. září 2016) s názvem Dva zamilované cepy. Vyjímáme z ní: „Zadní obálka překladu zmiňuje ,fantastické mozaikové vyprávění, které inteligentně pitvá moderní dobu, klenot plný skrytých perel‘. To vyvolává velká očekávání. Kniha začíná udýchaným, uštvaným, asociativním monologem čtyřicátníka před televizním vystoupením. Pod rukama maskérky bojuje s obrovskou trémou a odpočítává vteřiny. Muž je označován jako bavič – nejprve s malým písmenem, později – v dalších kapitolách – s velkým. Nemáme tedy před sebou ani tak individualizovanou postavu jako spíš alegorickou, archetyp, symbol. Ukáže se, že to platí i pro další postavy v textu: Makléř, Architekt, a neváhejme k nim zařadit ani Annu z titulu. Jakkoliv kniha jasně usiluje o průnik do současné doby a překypuje ne vždy nejjemnější společenskou a kulturní kritikou, působí symbolické postavy značně staromódně. Někdy povídky tíhnou k dystopiím, jindy k pohádkám, romantika je vždy na dosah. V žádném případě tu nejde o postavy z masa a kostí, které by procházely víceméně věrohodným, z jejich jednání a zážitků plynoucím vývojem, spíš je zvenčí definuje a do různých situací uvádí vševědoucí vypravěč. To jejich věrohodnosti neprospívá, natož aby se s nimi čtenář snadno identifikoval. Kniha obsahuje dostatek pasáží svědčících o tom, že autor psát skutečně umí, ale ruší mě jeho dýchavičná snaha vydobýt si literární uznání. Každá stránka se prohýbá pod náklady obrazů a přirovnání, které působí spíš směšně, než aby něco objasňovaly. Parfém leží ženě ,na ramenou jako trám z nějakého cizokrajného dřeva‘. Jiná žena ,se zatím posadila a přehodila nohu přes nohu jako dvě zamilované koňské hlavy na dívčích obrázcích, ale žádný kůň na světě nemá tak hubenou hlavu, takže je spíš přes sebe přehodila jako dva cepy. Dva zamilované cepy.‘ Časem jsem si také začal klást otázku, co znamená označení žánru ,mozaikové vyprávění‘. Přesně definovaný žánr to není, nejde tu o rámcové vyprávění ani o povídkový cyklus, slovo naznačuje velké množství fragmentů, které nakonec utvoří dokonale souvislý celek. Jenže nic takového to není. Některé postavy se sice vyskytují ve více povídkách, ale to je všechno. Až na pár výjimek by se stejně dobře mohly podruhé nebo potřetí vynořit pod úplně jiným jménem, aniž by si toho někdo všiml. Povídka jako Dukla, Darkov, Salm o vytěžených uhelných dolech, rozhodně ne nejhorší, jako by do téhle knihy zabloudila nedopatřením. (...)“

Naproti tomu Guus Bauer v internetové recenzi z 15. srpna 2016 (den před vydáním) doslova překypuje chválou: „To je panečku pozorovací schopnost, a ten originální vhled, a ten jazyk, a ta promyšlená, poddajná forma, a ten žár. A když si uvědomíme, že tu knihu napsal už před několika lety. Pro dvacátníka, který dokáže tak přesně vyhmátnout nerv doby, člověka, světa, skutečně netřeba šetřit superlativy.“

A nadšeně uzavírá: „Šindelka je jasně i básník. Ne proto, že by psal květnatě, ale pro nový pohled, naprosto původní přístup k člověku a jeho pinožení. Mapa Anny je pronikavá analýza ducha naší doby, jíž doposud není rovno. Jedním slovem: brilantní.“

Mladý nizozemský spisovatel Thomas Heerma van Voss (nar. 1990) píše o svých čtenářských dojmech (De Revisor, 26. srpna 2016): „Nakladatelství Das Mag to nazývá mozaikové vyprávění, slyšel jsem o té knize mluvit jako o románu, na mě zatím působí Mapa Anny od Marka Šindelky v překladu Edgara de Bruina spíš jako povídková sbírka. Ale na tom nezáleží, mnohem důležitější je, že to účinkuje. Jazyk. Rytmus. A jednotlivé postavy, které dostávají slovo (bavič, manželská dvojice na cestách), mají vesměs osobitý pohled i tón, a přitom nepůsobí nijak násilně. To je zvlášť povedené v kombinaci s plynulými, mnohdy meandrujícími větami, překypujícími smyslovým vnímáním. Pořád ještě nevím, kam ta kniha směřuje, jak je ústřední příběh (pokud tam vůbec nějaký je) vystavěný a co za typ ta Anna z titulu vlastně je, ale tahle kniha má tepající srdce, žije, vybízí nás zjistit, co bude dál.“

Pod titulem Ukázkově se radovat (Voorbeeldig genieten) knihu doporučuje i Katja de Bruin v literární rubrice jedné z nizozemských rozhlasových a televizních společností VPRO: „Sylvie sedí pod slunečníkem a sleduje, jak Martin, s nímž je na svatební cestě, proskakuje trochu křečovitě vlny. ,Martin se na pláži radoval ukázkově.‘ To je jedna z nádherných, lakonických vět, které jsou pro Mapu Anny (Das Mag) od Marka Šindelky typické. Na zadní obálce se dočteme, že kniha tohoto mladého českého autora je ,fantastické mozaikové vyprávění‘, ,vícerozměrný půdorys‘. Potenciální čtenáře by to mohlo odradit a to by byla věčná škoda, Šindelka je totiž hodně rafinovaný autor. Jeho povídky – protože povídky to jsou – nejsou vlastně o ničem. Setkání ve vlaku, řvoucí dítě na dvoře; všední události, které vedou k úvahám nejen originálním, ale i skvěle formulovaným. Vlastně jsou přece jen trochu fantastické.“

K výčtu ohlasů patří i nejnovější zpráva: na amsterodamské scéně Paradiso představí 29. ledna 2017 Mapu Anny Šindelkova spisovatelská vrstevnice Hanna Bervoets. Bude to v rámci cyklu čtenářských klubů „Leesclub Le Monde“ (účastníkům se doporučuje knihu předem přečíst) věnovaných světové literatuře „ze zemí zastoupených v knihovně mnohdy jen jako exotická destinace v průvodci Lonely Planet“. To ovšem o české literatuře v nizozemštině rozhodně neplatí, a tak můžeme doufat, že tahle výprava „po neprošlapaných stezkách, za neznámými mistrovskými díly, místními literárními hrdiny a novými perspektivami“, jak se píše na webových stránkách, povede ke zjištění, že kdo chce, může si pestrou nabídkou kvalitních překladů z české literatury zaplnit v knihovně dokonce pár poliček.

Tvorba Marka Šindelky v nizozemštině:
Polaroid (z knihy Zůstaňte s námi), č. 21 edice Moldaviet, přel. Edgar de Bruin, Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2012
De show gaat beginnen (Představení začíná, z knihy Mapa Anny), přel. Edgar de Bruin, Das Magazin, téma „De dwaas“ (Šílenec), 2015/14, s. 47–53
De boog (Luk, ze sbírky Zůstaňte s námi), přel. Tieske Slim, TSL 2015/71; Das Magazin, téma „De blik“ (Pohled), 2016/18, s. 76–85
Anna in kaart gebracht (Mapa Anny), přel. Edgar de Bruin, Das Mag Uitgevers, Amsterdam 2016

Přehled ohlasů v médiích (chronologicky):
Eus Wijnhoven: „Kaleidoskopické vyprávění“ („Caleidoscopische vertelling“), čtenářská recenze na webu Hebban, 9. 8. 2016
Guus Bauer, webová recenze, mj. na Tzum, 15. 8. 2016
Dirk Degraeve, literární blog I.boek, 18. 8. 2016, a s titulem „Mapa života“ („Hét leven in kaart gebracht“), Hebban, 8. 9. 2016
Anne Oerlemans, kulturní web (blog) pro mladé publikum Cleeft, 20. 8. 2016
Dirk Leyman: „Neuchopitelná jako vzácný Pokémon“ („Ongrijpbaar als een zeldzame Pokémon“), De Morgen, 24. 8. 2016
Thomas Heerma van Voss: čtenářské dojmy, De Revisor, 26. 8. 2016
Victor de la Vieter: „Příběhy 21. století s posláním“ („21e eeuwse verhalen met een boodschap“), web Hebban, 2. 9. 2016
Katja de Bruin: „Ukázkově se radovat“ („Voorbeeldig genieten“), knižní tipy, magazín vysílací společnosti VPRO-gids, 13. 9. 2016
Cyrille Offermans: „Dva zamilované cepy“ („Twee verliefde dorsvlegels“), De Groene Amsterdammer, 14. 9. 2016
Alek Dabrowski: „Tísnivé prostory“ („Beklemmende ruimtes“), recenze/blog na literárním webu organizátorů festivalu Geen Daden Maar Woorden (GDMW) v Rotterdamu, 20. 9. 2016
Karen Billiet: „Banalita povýšená na umění“ („Banaliteit tot kunst verheven“), De Standaard, 23. 9. 2016
Peter Swanborn: „Tyto brilantní povídky jsou velkolepá literatura“ („Deze ingenieuze verhalen zijn grootse literatuur“), 24. 9. 2016 De Volkskrant
Guus Bauer: „Skutečnost žádný příběh nemá“ („De werkelijkheid heeft geen verhaal“), rozhovor s autorem, Literatuurplein, 27. 9. 2016
Nico van der Sijde: recenze na čtenářském webu Hebban, 2. 10. 2016
Eus Wijnhoven: „Všechno je vyumělkované“ („Alles is gekunsteld“), rozhovor s autorem, Hebban, 4. 10. 2016
Kees Mercks: recenze v Časopise pro slovanské literatury Amsterodamské univerzity, TSL 74/2016, říjen
Jesse van Amelsfoort: „Šindelkův neuchopitelný román“ („Šindelka’s ongrijpbare roman“), recenze na kulturním webu 8weekly, 21. 11. 2016
Michel Krielaars: „Módní dvacátníci dostávají co proto“ („Hippe twintigers moeten het ontgelden“), Boeken NRC Handelsblad, 9. 12. 2016

 

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložil: Michal, 22.12.2016 12:20
Šindelka, Marek: Anna in kaart gebracht
O recepci našich děl v zahraničí se málo dozvídáme – o to víc děkuji za skvělý článek!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3566x

katalogy

Inzerce
Inzerce