Dvořáková, Daniela (ed.): Človek a svet zvierat v stredoveku

Dvořáková, Daniela (ed.)
Človek a svet zvierat v stredoveku

recenze přírodní vědy

Středověká zvířata se pohybovala v bohatém a mnohovrstevnatém poli významů.

Symbol, odsouzenec i společník
Daniela Dvořáková
(ed.): Človek a svet zvierat v stredoveku. Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava, 2015, 572 s.

Málo seriózní, či dokonce naivní. Tak na konci 60. let hodnotili učitelé téma, jež si historik Michel Pastoureau (nar. 1947) zvolil pro dizertaci, totiž heraldický bestiář středověku. Od té doby se naštěstí situace změnila a alespoň na západ od nás vychází stále více publikací, které mapují kulturní dějiny zvířat. V češtině je zatím přístupná bohužel jen kniha Pastoureauova Medvěd: Dějiny padlého krále (Argo, 2013), případně Svatý chrt: Guinefort, léčitel dětí ze 13. století (Academia, 2007) od Jeana-Clauda Schmitta či Slovník symbolů: Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii (Mladá fronta, 1998). A pak už jen příslušné heslo v Encyklopedii středověku Jacquesa Le Goffa a J.-C. Schmitta (Vyšehrad, 2014).

Situace je v tomto ohledu o něco lepší také na Slovensku, kde kupříkladu vyšla publikace Umenie a príroda stredovekej Európy (Slovenská národná galéria a Slovenské národné múzeum, 2013), katalog výstavy konané na Bratislavském hradě na přelomu let 2013 a 2014, jenž obsahuje několik znamenitých studií, především Pastoureauovu stať Medievalista zoči-voči zvieraťu. V roce 2013 byla navíc podle historika Marka Zágory v Topoľčiankách uspořádána mezinárodní konference věnovaná interakci lidí a zvířat ve středověku.

Připomenout se sluší též publikaci Kôň a človek v stredoveku: K spolužitiu človeka a koňa v Uhorskom kráľovstve (Rak, 2007) od Daniely Dvořákové (nar. 1965). Ta nyní jako editorka vydává tematicky velkoryseji pojatou knihu Človek a svet zvierat v stredoveku, jež poskytuje množství rozmanitých pohledů do problematiky koexistence lidí a zvířat, a to navzdory názvu nejen v období středověku. Některé kapitoly se zaměřují na příběh jednoho konkrétního zvířete (Velbloud Plzeňský: Osudy jednoho velblouda uprostřed husitských válek; Slon na Bratislavskom hrade v roku 1552), jiné líčí podmínky jednotlivých živočišných druhů v rámci určitého regionu, především Uher, a další se obecně pokoušejí rekonstruovat archaické významové vrstvy společné všem Indoevropanům. Autorsky se na knize podíleli slovenští a čeští odborníci, historici a historici umění, ale také archeologové, archiváři a jazykovědci (české texty se nepřekládaly). Někteří z odborníků se místy pokoušejí o vykročení za hranice své specializace. I když na Západě se do výzkumů „zoohistorie“ už běžně zapojují odborníci z mnoha dalších, i nehumanitních oborů, slovenská publikace alespoň naznačuje krok správným směrem.

Doživotí psovi, degradaci koni
Zvířata jsou v publikaci představena v rovině symbolické i jako atributy osob, míst, prostředí či povolání. Zastoupena je také rovina odborných debat, vždyť podle některých specialistů obyvatelé Západu „v žádném jiném období o zvířeti tak často nepřemýšleli, nemluvili o něm a neinscenovali ho“. Lingvistický přístup osvětlil zvířecí nadávky typu „husáci“ (husité) a „ježovité“ (jezuité).

Pozornost je zde věnována každodennímu životu: hospodářským zvířatům, která nebyla jen zdrojem potravy, ale také důležitou pracovní silou; lovu; zvířatům jako prostředku léčení nebo objektu soudních přelíčení. Mimo jiné se tak dozvíme, že jistý pes byl odsouzen k doživotnímu žaláři; kočárový kůň byl potrestán „degradací“, tedy k práci s jařmem jako nějaký vůl; a praseti, které smrtelně pokousalo v obličeji malé dítě, byl uříznut rypák a pak bylo zabito. Některé příspěvky jsou věnovány diplomacii, jež vzácných zvířat využívá jako darů, což se s uplývajícím časem nemění, jen dnes jako artikl neslouží už tak často žirafy a sloni, jako spíše pandy. Co se týče léčivé moci zvířat, příprava preparátů byla občas velmi složitá: po pokousání psem měl pacient spálit jeho lebku a popel nasypat do rány. V některých případech se ale nedoporučovala „léčba zlým psem“, jelikož je neúčinná.

Zlí vlci a hodní vlkodlaci
Nejvíce studií je v knize věnováno právě psům, zatímco koně jsou asi i vzhledem k výše zmíněné autorčině samostatné knize trochu ponecháni stranou. Zevrubně se tu kupříkladu probírají starověké mýty. Připomenuty jsou příběhy o tvoru jménem Orthos (latinsky Orthrus), což měl být obludný dvouhlavý pes, sourozenec slavnějšího Kerbera, ale také blízký příbuzný Chiméry a Hydry. Peter Bystrický nastiňuje teorii o pradávné indoevropské dvojici psů: bílý lidi přiváděl na svět a černý odváděl do podsvětí. Kapitola Angeliky Herucové Pes pri nohách kráľa Ahasvera: Pokus o interpretáciu psa na tapisérii Príbeh o Ester zase předvádí, jak odlišné příběhy mohly být zakódovány ve velmi podobných výjevech a jak významově různá, či protikladná poselství mohly skrývat.

Podrobně se autoři zabývají také pověstí vlků, pokládaných za bytosti od přirozenosti žravé a nenasytné, které umějí škodit pouhým pohledem. Ďábelské pověsti, již měli vlci v počátcích středověku, se pak postupně zbavovali, prošli tedy částečným procesem „oddémonizování“, takže byli stále více vnímáni jako normální zvíře, třebaže nadále škodlivé. Zmíněn je ovšem i „mauglíovský“ příběh dívky ze 13. století, která byla údajně vychována vlky. Do částečného protikladu k vlkům je postaven vlkodlak, jenž měl ve středověku ambivalentní povahu (někteří mají vysloveně kladné vlastnosti jako věrnost a ušlechtilost). Pokud však P. Bystrický tvrdí, že se v novověku na sympatického vlkodlaka zapomnělo a dnes si jej představujeme jen jako humanoidního tvora útočícího na lidi při svitu měsíce, pak to ukazuje, že nezná ságu Stmívání a velmi málo ví i o podstatné části současné popkultury. V té totiž vlkodlak není jen nočním krvelačným zabijákem, ale asi častěji možností a zároveň lákavou hrozbou ukrytou v každém člověku. Nezřídka je totiž znázorňován jako sexuálně přitažlivá bytost disponující důvěrným vhledem do přírodního dění a schopností komunikovat s duchy stromů a rostlin.

Jedna kapitola je věnována také mouše (Musca creatura minima: Co vše může znamenat moucha na středověkém obraze), která se ukazuje jako vydatný předmět studia. Primárně prý představovala ohrožení tělesné, rituální i morální čistoty. Kněz, který vypil mešní víno, do nějž spadla, podle tehdejších teologů smrtelně zhřešil. Navíc byl tomuto hmyzu dáván za vinu vznik duševních onemocnění, s čímž má souviset i naše sousloví „brouk v hlavě“. V jiném pojetí však moucha mohla podle Milady Studničkové získávat i významy kladné: byla prý zrozena ke zkoumání světa, proto má velké oči.

Z jestřába v kukačku a zpět
Pozoruhodná je rovněž kapitola Kukačka a kukaččí mládě v antických a středověkých textech. V té Hana Šedinová líčí dobové představy vycházející z Aristotela, například že tento pták vzniká přeměnou z jestřába, jelikož „jestřáb mizí z dohledu v době, kdy se začíná objevovat kukačka, a jen výjimečně je možné v období, kdy se kukačka ozývá, spatřit i jiné druhy jestřábovitých“. Ale srovnává je se současnými poznatky. Pravdě tedy podle ní odpovídá, že někteří hostitelé jsou ke kukačce agresivní, útočí na ni a od hnízda ji dokážou odehnat, takže kukačka se musí pokusit o přiblížení vícekrát. Podle antických autorů je to dokladem odvážného chování malých ptáků a zbabělosti kukačky. (Dále jí byla přičítána lstivost: „[Ú]skočná kukačka je obrazem ďábla a vajíčka, jež tajně podstrkuje do cizích hnízd, představují nejhorší ďáblovy syny – pokrytce.“) Aristoteles a jeho následovníci uvádějí správně některé druhy ptáků, v jejichž hnízdech kukačka parazituje (chocholouš, pěnice), kukačka se skutečně „specializuje“ na drobné hmyzožravé pěvce, kteří si stavějí otevřená hnízda, a její vejce byla v Evropě nalezena u více než stovky druhů ptáků. „K pěstounům kukaččích mláďat však zcela jistě nenáleží Aristotelem avizovaný holub hřivnáč.“

Některé ze zmíněných teorií nám dnes připadají fantastické či fantasmagorické – do této třídy patří třeba i přesvědčení, že ptáci se přes zimu uchylují na dno rybníků, nebo teorie, že v době horka kočky olizují ropuchy a hady a vstřebávají jejich jed. Současně jsou do knihy zahrnuti i takoví tvorové jako draci (výjimečně i hodní) či zmínění vlkodlaci, vždyť podle Pastoureaua tehdy imaginárno tvořilo „součást reality“.

Navzdory možným výtkám kniha záslužně a plasticky, i když trochu nesystematicky znázorňuje, v jak bohatém a mnohovrstevnatém poli významů se středověká zvířata pohybovala, případně jak se měnila jejich symbolika. Postavení zvířat rozhodně nebylo jednoznačné: na jedné straně byla po jistou dobu „příliš cenná“, než aby jejich označení byla používána jako urážka, současně se ale při některých, například univerzitních rituálech používaly zvířecí převleky, kterých pak byli adepti postupně zbavováni na znamení, že se odpoutávají od pokleslé nerozumné existence neboli že přichází konec jejich nevzdělanosti. Tento složitý terén se přispěvatelé snaží citlivě popsat a tehdejší lidi nezatracují za to, že nedisponovali stejnou úrovní poznatků jako my. Ani netvrdí, že středověk je „dekadentní období, zvláště z (přírodo)vědeckého hlediska“, jak soudili autoři Histoire de la zoologie z roku 1962 Georges Petit a Jean Théodoridès. Částečně tedy zbavují středověk pověsti zcela temného období. I tehdy totiž žili nositelé „pocitu skutečného společenství živých bytostí a – nikoli jen biologické – spolupatřičnosti mezi člověkem a zvířetem“. Nejslavnějším středověkým reprezentantem tohoto postoje byl František z Assisi, v knize mnohokrát připomínaný.

Snad se brzy k podobně vydařenému počinu odhodlá i některý český nakladatel. Domácí čtenář se zatím musí spokojit s tímto kvalitním dílem, které kromě řady studií, z nichž ovšem některé vyšly i jinde, přináší rovněž užitečný přehled sekundární literatury.

 

Na podobné téma:
Michel Pastoureau
: Medvěd – dějiny padlého krále
Hana Müllerová, David Černý, Adam Doležal a kol.: Kapitoly o právech zvířat
Vlk či prapes – nejstarší přítel člověka?
Michael Morpurgo: Válečný kůň
Jacques Le Goff; Jean-Claude Schmitt: Encyklopedie středověku

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 2 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   95%čtenáři

zhlédnuto 1322x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce