Vásquez, Juan Gabriel

Vásquez, Juan Gabriel

rozhovor beletrie zahraniční

„Chuť vyprávět, co člověk prožívá, když na něj dopadají velké dějiny, je podle mě ta nejlepší pohnutka k napsání románu. Zviditelnit neviditelné,“ říká kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez. Rozmlouvali jsme s ním o současné kolumbijské literatuře, o magickém realismu, o strachu a o tom, jak mu čelit, o poslání románu a odpovědnosti romanopisce, o jeho oblíbených autorech.

Román jako prostředek zviditelnění neviditelného

U příležitosti křtu českého překladu svého románu Reputace (v překladu Anežky Charvátové vydalo nakladatelství Paseka) přijel do Prahy kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez, považovaný za jeden z největších objevů současné hispanoamerické prózy. Naši čtenáři měli možnost autora poznat už dříve: česky vyšel i román Hluk padajících věcí (překlad Anežka Charvátová, Paseka 2015).

iLiteratura: V začátku své spisovatelské kariéry jste strávil rok v Ardenách a zmínil jste se o tom, že to pro vás byl rozhodující okamžik, protože jste pochopil mnoho věcí, například jakým spisovatelem byste chtěl být a komu byste se chtěl podobat… Jakým spisovatelem chcete být a komu se chcete podobat?
Juan Gabriel Vásquez: V Ardenách jsem přišel na to, že mám velký problém s tím, jak psát o své zemi. Napsal jsem tam svůj první román, který jsem zcela zavrhl, a pak ještě jednu knihu, ale nechci být s těmito výtvory vůbec spojován. Uvědomoval jsem si, že dějiny mé země jsou velmi složité a že jsou dobrým materiálem ke psaní, ale nevěděl jsem, jak je uchopit, jak je probádat. Nevěděl jsem, jak o nich psát, protože jsem vyrostl s myšlenkou, že spisovatel má psát o tom, co zná. A já jsem cítil, že svou zemi neznám a že jí nerozumím. Právě v Belgii jsem pak četl a objevil rozhodující autory. Bylo to pro mě jako zjevení. Pochopil jsem, že autor má naopak psát o tom, co je teprve třeba prozkoumat. Nikoli o daných faktech, ale o neprozkoumaných územích. Pochopil jsem, že nejlepší je psát o tom, čemu člověk nerozumí, že akt psaní je nejlepší metodou, jak to neznámé poznat, jak probádat temná zákoutí. Literatura nemá za úkol vystavovat to, co známe, ale naopak předvést něco dosud neznámého, přinést nový pohled na něco, co známe, ale na co jsme se dosud dívali pouze pod jedním zorným úhlem. Nejvíce mi v tomto poznání pomohl Joseph Conrad a jeho román Srdce temnoty, který vypráví o námořníkovi cestujícím do nitra Afriky, aby našel jakéhosi pana Kurtze. O Africe i o panu Kurtzovi do té doby jenom slyšel. V této zápletce jsem vždycky viděl metaforu podstaty románu. Pochopil jsem, že romány jsou právě tím bádáním o neznámých a tajemných územích. Takže v Ardenách se odehrálo mé seznámení s Josephem Conradem, které mi ukázalo, jak psát. Romány se rodí z otázek a nejistoty.

iLiteratura: Občas vám vyčítají, že píšete o Kolumbii, a přitom tam už více než 15 let nežijete. Vadí vám to? Jak se píše o zemi, v níž se nežije?
Juan Gabriel Vásquez: Pro nás Latinoameričany tato otázka postrádá smysl. Žijeme v určité tradici a naše tradice spočívá v tom, že velké hispanoamerické romány většinou vznikly mimo vlast jejich autorů. Velký kolumbijský román Sto roků samoty byl napsán v Mexiku, velký román Rozhovor v katedrále a Zelený dům napsal Vargas Llosa částečně v Paříži a částečně v Londýně, velké mexické romány, například Terra Nostra Carlose Fuentese, vznikal ve Washingtonu, jeho Smrt Artemia Cruze zase v Havaně. Takže latinskoameričtí autoři cítí určitou potřebu poodejít stranou, získat větší odstup od reality své země, a až když takhle projdou hustým lesem, vidí ho lépe. Řekl bych, že je to jakási DNA latinskoamerické literatury. Já v tom nejsem jiný.

iLiteratura: Jaká je kolumbijská literatura po Garcíu Márquezovi? Dá se současná kolumbijská literatura nějak charakterizovat, nebo je každý autor zcela nezávislá individualita? Lze mluvit o nějaké literární generaci?
Juan Gabriel Vásquez: Kéž by byl každý autor individualitou! Každý hodnotný autor, každý spisovatel hodný toho pojmenování má své osobité vidění světa, které je hluboce vlastní pouze jemu. Domnívám se, že současná kolumbijská literatura je strašně bohatá. Když v knihkupectví přistoupíte ke stolu s knižními novinkami, můžete vedle sebe najít pět nebo šest velmi rozdílných kolumbijských autorů několika generací. Spisovatele z generace šedesátých let jako Tomás Gonzáles, poněkud mladší, jako je Héctor Abad, dále tam může být Santiago Gamboa, narozený v šedesátých letech, pak autoři narození o desetiletí později jako Ricardo Silva. A všichni představují bohatství kolumbijské literární tradice po Garcíu Márquezovi.

iLiteratura: V roce 2010 jste v jednom rozhovoru uvedl, že ještě nemáte ujasněné, co vás s Garcíou Márquezem spojuje, ale že jste se snažil přijít na to, co vás rozděluje. Už víte, čím se od sebe lišíte? Už jste přišel na to, co vás spojuje?
Juan Gabriel Vásquez: Myslel jsem to tak, že existence Garcíi Márqueze jako klasika kolumbijské literatury pro mě byla rozhodující, když jsem se rozhodl, že se stanu spisovatelem. Měl na mě velký vliv. Ne přímo na mé knihy, ale ovlivnil mou představivost. Já mám jiné tvůrčí metody. Ale mám obrovské štěstí, že mohu psát ve světě, kde už García Márquez existoval. Literární a románová tradice v době, kdy píšu já, je mnohem bohatší, než když začal psát on. Jazyk po Garcíu Márquezovi je úplně jiný než před ním a všichni máme to štěstí, že na něho můžeme nějak navazovat. To jsou fakta, která nás odlišují. Na druhé straně mě s Garcíou Márquezem spojuje oddanost spisovatelskému povolání, pozornost, jakou věnuji každé větě, soustředění na detail. To jsem se od Garcíi Márqueze naučil. A převzal jsem od něho také jednu velmi významnou věc, která je pro mě podstatná, a to je vztah k – řekněme – vlivům. Schopnost všechny je vstřebat a vytvořit něco nového.
García Márquez v prvních povídkách napodobuje Kafku. Pak se snaží napodobovat Faulknera a Hemingwaye a až postupem času si nakonec utváří svůj vlastní hlas. Kolumbijská literární tradice byla v té době uzavřena sama v sobě a García Márquez se tímto postojem vzbouřil proti všem nacionalismům a literárním provincionalismům. Uvědomil jsem si, že pro mé knihy byli daleko významnějšími než samotný García Márquez třeba Vargas Llosa nebo Uruguayec Juan Carlos Onetti a také Joseph Conrad nebo Dostojevskij. Svoboda v tom, že jsem se mohl obrátit k celé západní literatuře, k veškeré světové románové tradici, byla významná, mohl jsem překročit hranice vlastní země, vlastního jazyka. A to byla také velká lekce Garcíi Márqueze.

VasqueziLiteratura: Co byste řekl evropským čtenářům, kteří od hispanoamerických autorů víceméně očekávají, že budou psát „po latinskoamericku“, a představují si pod tím magický realismus? Vím, že nejste rád, když je literatura hispánské Ameriky spojována pouze s magickým realismem, a také tvrdíte, že Sto roků samoty je dnes třeba číst jinak, tedy jako kolumbijské dějiny 19. století. Ve skutečnosti román pojednává právě o tom. Co se vám nelíbí na tom, že kromě dějin v románě „létají žlutí motýlci a narodí se dítě s prasečím ocáskem“?
Juan Gabriel Vásquez: Především chci zdůraznit, že způsob, jak García Márquez psal, byl ve své době novátorský, přinesl nový pohled na cosi, co jsme dřív neviděli. Román Sto roků samoty v době svého vydání otevřel dveře zcela novému pohledu na Latinskou Ameriku, umožnil nám vstoupit do míst, která jsme dosud nikdy nenavštívili. Dnes se ale již chápání naší hispanoamerické reality optikou magického realismu přežilo. Mnoho méně talentovaných autorů Garcíu Márqueze napodobovalo, ale nic nového již nepřinesli. Čtenář musí hledat nové způsoby, jak k magickému realismu přistupovat, ale to platí obecně pro všechny knihy. Každá doba vyžaduje jiný způsob čtení. Optická čočka magického realismu je dnes už rozmazaná. Povinností čtenáře – milovníka knih je uchovat to, co je v knize živé. Musí se tedy snažit číst knihu nově, tvůrčím způsobem. Já jako čtenář a obdivovatel Sta roků samoty se snažím hledat nové způsoby čtení, chci, aby mě toto čtení zavedlo do nových míst, kde jsem dosud nebyl, čtu je tedy pomocí nové optiky jako zkreslení kolumbijských dějin, a tím nacházím nové věci, které jsem při starém způsobu čtení v dnešní době již nenacházel. Existuje ale spousta dalších způsobů, jak číst Sto roků samoty nově. Každému čtenáři však doporučuji, aby si vychutnal ta „drobná částečná kouzla“, jak říkával Borges, která v Garcíově Sto rocích samoty jsou a jež považujeme za magický realismus. Byla by ale chyba myslet si, že latinskoamerická literatura je pouze magický realismus. V době vzniku Sta roků samoty vyšel například tvrdě realistický román Vargase Llosy Rozhovor v katedrále nebo román, jenž splatil dluh modernismu, modernisticky novátorští Tři truchliví tygři Cabrery Infanteho. A také experimentální a přímo podvratné a svobodné knihy jako Cortázarova Rayuela (česky Nebe, peklo ráj, pozn. překl.). Před Márquezem psali „nově“ například Juan Carlos Onetti nebo Borges. To bych asi evropským čtenářům řekl: latinskoamerická literatura je mnohem víc než magický realismus.

iLiteratura: Jeden z protagonistů vašeho románu Hluk padajících věcí říká, že Latinská Amerika má obrovský zájem o dějiny. Elaine, další hrdinka, cizinka, říká, že je odhodlaná zůstat žít v Kolumbii, protože tato země ještě není utvořená, hledá svoje místo mezi dalšími zeměmi světa, a proto je život zde velké dobrodružství. Je možné, že zájem o minulost spočívá právě v tom, že hispanoamerické republiky jsou mladé a nemají tak dlouhou historii jako evropské země, a proto musejí své vlastní dějiny vymýšlet?
Juan Gabriel Vásquez: Ano, částečně to tak je. To je osud Hispanoameriky a její literatury a v daném okamžiku to byl její velký úkol: snažit se oživit svou minulost, protože minulost není jednou provždy daná. Přepsat minulost, to přesně dělá román Sto roku samoty, Terra nostra od Carlose Fuentese, Válka na konci světa Vargase Llosy a další. Přepisují minulost, aby odebrali vládám a státům monopol na výklad dějin. To dělala hispanoamerická literatura od svého vzniku.

iLiteratura: Román Hluk padajících věcí chápu mimo jiné jako konflikt mezi malými dějinami, intrahistorií, jak říkával Unamuno, tedy jako osudy obyčejných lidí uprostřed velkých dějin, na které nemají žádný vliv, a ony jim přitom ničí všechno a znemožňují běžný život: práci, lásky, volný čas atd. Má obyčejný člověk možnost ovlivňovat velké dějiny?
Juan Gabriel Vásquez: Tuto otázku si kladu také. Všichni hrdinové mých knih si ji pokládají. Hrdina Hluku padajících věcí, zčásti i hrdina románu Reputace a koneckonců i můj poslední román La forma de las ruinas (Tvar trosek) se snaží vrhnout trochu světla na místo, kde se protínají soukromé osudy lidí s tím, co nazýváme veřejnými příběhy. Tahle oblast životní zkušenosti mě zajímá. Místo, kde se politika a velké dějiny stýkají s našimi běžnými a vnitřními životy, kde se střetávají a kde se naše životy mění. Hluk padajících věcí jsem zčásti napsal proto, že jsem žil v politické a společenské situaci, jíž jsem tehdy nemohl rozumět. Žil jsem v době, kdy existovala spousta zdrojů informací, noviny, televize, už i internet, ale nebylo kam se obrátit, aby se zjistilo, jaké citové a morální důsledky tytéž události, tedy to, co není vidět, mají na člověka. Tím místem je román. Můj román vytvořil místo, kde se o tom může mluvit a kde může existovat to, o čem dějiny nevyprávějí. Vyprávět, co se děje v člověku v morální a citové rovině, je dle mého nejplatnější pohnutkou k napsání románu: zviditelnit neviditelné důsledky. Postihnout to, co se děje v člověku, když se jeho soukromý život střetává s veřejným. Bohužel si myslím, že jako jedinci ve vztahu k velkým dějinám zmůžeme jen málo. Že máme jen malou možnost, jak přemoci ony přízraky, strašáky dějin. Někdy si myslím, že to, co nazýváme dějinami, působí na naše současné osudy stejně, jako působily na osudy starých Řeků ony síly, jimž nerozumíme, které nechápeme a které neovládáme. Ale musíme se je snažit pochopit. A myslím, že nejlepším nástrojem k jejich pochopení je literatura. Román především.

iLiteratura: V románu Hluk padajících věcí je odstavec věnovaný kolumbijskému básníkovi Josému Asunciónu Silvovi, v němž se kritizuje moc a její zvyk zneužívat slavné, zmocňovat se jich a využívat je k vlastní propagandě a vlastnímu zviditelnění. Kudy vede hranice, kdy spisovatel sice udržuje s mocí slušné vztahy, ale nekompromituje se s ní? Vždycky mě fascinovaly fotografie velkého kritika mexického fungování moci Carlose Fuentese s vládními představiteli na různých oficiálních oslavách a na druhé straně jeho schopnost tutéž moc ve svém díle odsuzovat.
Juan Gabriel Vásquez: Je to etická otázka. Ale blízkost, řekněme fyzická, s představiteli politické moci nutně neznamená, že se člověk musí kompromitovat. Nezávislost na moci se projevuje jinak, a to v autorových textech. Nezávislost na moci se projevuje ve veřejných postojích, které autor zaujímá. Nezávislost se projevuje v království svobody a tím je román, kde se spisovatel z definice stává vzbouřencem, může být sám sebou a čelit všem druhům moci. Při psaní nemá žádná omezení v tom, co si myslet, co říkat, co psát, protože jde o fikci. To je část odpovědnosti, běžný rituál, kdy si každý spisovatel vytváří taková opatření, aby byl při psaní svobodný a se stávající mocí se nekompromitoval. Není nic smutnějšího než romanopisec pohlcený zájmy moci. To vůbec není otázka toho, je-li autor fyzicky blízko moci, či daleko od ní. Být blízko někdy znamená mít schopnost psát tvrději, protože když se píše se znalostí věci, tím ostřeji se kritizují mechanismy fungování moci. Odpovědnost spisovatele spočívá v jeho psaní. I když my spisovatelé často vstupujeme do společenských debat. Ale něco jiného je psaní a něco jiného je vystupování na veřejnosti. Například v novinách odpovídáte na otázky, které vám kladou, a musíte se snažit nalézt odpověď. Zato při psaní autor vychází z nejistoty, otázky klade on a odpovědi si musí najít čtenář sám.

iLiteratura: Viděla jsem krátké video, kde jste mluvil o své knihovně. Překvapilo mě, že mezi vašimi oblíbenými knihami je Celestina, dílo z počátku španělské renesance. Co může toto dílo Fernanda de Rojase běžnému čtenáři ještě dnes poskytnout?
Juan Gabriel Vásquez: Celestina a ještě jedno drobné dílo rané španělské literatury, pikareskní román Lazarillo z Tormesu, který vyšel krátce po Celestině, byly pro mě jako romanopisce nanejvýš důležitá díla v procesu vynalézání toho, čemu říkáme román. Jsou to dva okamžiky, kdy se postavy našeho reálného světa poprvé stávají středem pozornosti autora. Tak tomu do té doby nebylo. V řeckých tragédiích, v rytířských románech, v legendách o králi Artušovi, v románech Thomase Maloryho, v hrdinských ságách, v hrdinské epice – všechny osudy, o kterých čteme, jsou osudy velkých rytířů, bohů nebo šlechticů. Ale osud zobrazený v Celestině nebo zejména příběh Lazarilla z Tormesu nás poprvé nutí se do něj hluboce vcítit, protože jde o osud někoho obyčejného, kdo se dopouští chyb, kdo prožívá každodenní starosti. Při četbě s ním prožíváme jeho každodenní drobné citové tragédie, v nichž není nic ušlechtilého ani žádná velikost, ale protože jsou hluboce lidské, stávají se velkými a ušlechtilými. Což je požadavek, který je možný jenom v nově vznikajícím světě, jímž je svět humanismu. Dochází k malé revoluci ve způsobu myšlení, velmi důležité, bez které by, myslím, nevznikl ani Don Quijote a troufám si říci, že ani osvícenství.

iLiteratura: Vrátím se ještě k románu Hluk padajících věcí, který pojednává i o nejčastější nemoci obyvatel Bogoty, kterou je strach. Máte pro nás Evropany nějakou radu, jak se strachem žít, jak se tomu naučit?
Juan Gabriel Vásquez: Obyvatelé Bogoty 80. a 90. let jsou důkazem toho, že se lze naučit žít se strachem. Lze se tomu naučit, ale není to dobré. Život ve strachu vyčerpává lidského ducha a zbavuje ho lidskosti. Zbavuje člověka solidarity, velkorysosti, a to je velmi závažné. Já bych doporučoval strachu vzdorovat, nepodléhat mu, nepřestávat žít a nepromarnit život v obavách o něj. Ale také bránit se nenávisti. Jedním z důsledků strachu je nenávist. Nejdřív přichází násilí, potom strach a ten plodí další násilí, další nenávist a další strach. Z násilí pochází nenávist a z nenávisti strach, jsou to spojité nádoby. Ten problém, myslím, bohužel nemá řešení. Existuje ale možnost jev zkoumat, snažit se ho pochopit. Před několika týdny jakýsi francouzský ministr prohlásil, že teroristům nemusíme rozumět, že jsou to teroristi a hotovo. Myslím, že v tom se ten ministr mýlí. Naší povinností je přinejmenším vědět, kde se terorismus bere a jaké jsou jeho příčiny. Je to naše jediná možnost, jak věc uchopit a mít možnost ovlivnit okolnosti. Jeden ze způsobů, jak problém pochopit, jsou příběhy, které my spisovatelé vyprávíme. Je to úloha literatury a žurnalistiky.

iLiteratura: Když už jsme se dostali k politice, jak vidíte kolumbijskou situaci po podepsání mírových smluv mezi vládou a povstalci z hnutí FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie)?
Juan Gabriel Vásquez: Nejsem v tomto ohledu takový optimista jako před rokem. Tehdy jsem si myslel, že země zmoudřela a je skutečně připravená uzavřít důstojné smlouvy, které by ukončily padesát let trvající občanskou válku. Po uzavření smlouvy malá část obyvatelstva smlouvy neuznala. Problém je, že Kolumbie už natolik uvykla dlouhotrvajícímu násilí, že se snad stalo jistým druhem naší přirozené tendence násilí neustále opakovat. Mírové smlouvy, jež jsem všemožně podporoval, v tisku, v rozhovorech, které jsem vedl s vládními představiteli, i jinde, nyní schválil kongres. Smlouvy se začaly uplatňovat. S uváděním do praxe však přišly velké problémy. Ale smlouvy se konkretizovaly a prohlásily se za splněné. Většina Kolumbijců uvěřila, že válka skončila. Jenže ona ve skutečnosti neskončila. Je třeba napravit křivdy, mnoho lidí trpělo, je třeba zmírnit jejich utrpení, které po padesát let poznamenávalo život Kolumbijců. Když jsem sledoval mírová jednání v Havaně, byl jsem překvapen tím, jak jsou ty problémy složité. Pochopil jsem, že bude velmi těžké najít nějaký průsečík, nějaký příběh v tom množství existujících příběhů, aby se s ním všechny jednající strany mohly ztotožnit. Nebo aby alespoň byly schopné přijmout fakt, že těch příběhů je tolik, kolik stran se jednání účastnilo.

 

Pozn.: Politickou situaci v Kolumbii komentují česká média, například:
http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/75863/v-havane-vznikla-nova-mirova-smlouva-ktera-snad-ukonci-valku-v-kolumbii.html
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1925786-kolumbie-v-soku-lide-rekli-ne-historicke-mirove-dohode-s-povstalci
http://www.e-polis.cz/clanek/kolumbie-na-trnite-ceste-k-miru.html

 

© Anna Tkáčová
foto © Instituto Cervantes Praga

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1201x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce