Prvotinu Benjamina Ludwiga vyneslo na zahraniční knižní pulty umístění v dvacítce nejlepších knih roku 2017 amerického Amazonu. Pohnutý příběh dospívající autistky zapadl přirozeně do výběru mnoha méně známých autorů, snažících se prorazit s „módními“ tématy, a několika ošlehaných matadorů, kteří žebříčku propůjčují vážnost. Ginny Napořád se tak ocitla po boku pronásledovaných indiánů (David Grann: Vrazi květinového měsíce), hokejistů ze zapadlého městečka (Fredrik Backman: Medvědí město), softwarové inženýrky, ze které se stane pekařka (Robin Sloan: Kvásek), nebo spisovatele na cestě za tajemstvím nikaragujského ztraceného města (Douglas Preston: Ztracené město opičího boha). Dozor této nesourodé skupince dělají loňský držitel Man Bookerovy ceny George Saunders a Paul Auster.

Již ze zařazení do podobného seznamu vyplývá, že bude román těžit v první řadě z atraktivního tématu. Účelem všech podobných žebříčků je totiž maximalizace pravděpodobnosti, že každého zákazníka zaujme alespoň jeden titul a klikne na „přidat do košíku“. Po kapitolách ze života mladé autistky v ich-formě pak ve většině pravděpodobně sáhnou ženy a dívky, které tak dostanou kvalitní sondu do duše třináctileté bojovnice, snažící se co nejlépe zorientovat ve světě plném nepochopitelných významů. Titul však zároveň předznamenává limity Benjamina Ludwiga. Učitel angličtiny a tvůrčího psaní v rozhovoru poskytnutém u příležitosti vydání knihy přiznal, že se do budoucna chystá orientovat na young adult fiction. A tato nálepka by se dala přiřadit i k Ginny Napořád.

Středobodem vesmíru třináctileté Ginny Moonové je Mimi panna. Ačkoliv uběhly už čtyři roky od doby, kdy dívku policie v zuboženém stavu odvezla od drogově závislé matky Glorie, Ginny je Mimi pannou, která zůstala v bývalém bytě, posedlá. Chce vědět, jestli ji někdo našel, jestli je v pořádku a jestli se o ni někdo dobře stará. Psycholožka Patrice spolu s rodiči Napořád však jedné z mnoha dívčiných obsesí nepřikládají důležitost a snaží se Ginny co nejšetrněji integrovat do normálního života. Pravidelný režim, zahrnující devět kuliček hroznového vína k snídani nebo ukládání se ke spánku na chlup přesně v devět hodin večer spolu s neustálým vysvětlováním metafor, činí život Moonových relativně snesitelným. Kamenem úrazu se však má brzy stát Mimi panna, která okupuje většinu hrdinčina bdělého stavu.

Příběh má jediného vypravěče – Ginny. Román je tak protkán množstvím kurzív, označujících dívkou internalizovaná slova, slovní spojení i věty, kterými se Patrice snaží Ginny usnadnit orientaci ve světě lidských manipulací. Ty není protagonistka sama schopná odhalit ani se jim bránit. Osvojování situačních schémat jí tak slouží jako vodítko pro základní interakci s okolím. Ginny se ale snaží zapamatovat si také metonymická vyjádření, která slýchává a jejichž reprodukce knize propůjčuje autentickou komičnost. S podobným laděním jsme se mohli setkat již před čtyřmi lety ve Dni otce od Buzze Bissingera. Oba autoři mají s autistickými dětmi přímou zkušenost. Bissinger v brilantní autobiografii zpracoval komplikovaný vztah ke svému těžce postiženému synovi Zachovi, který je savant. Ludwig s manželkou autistické dítě před lety adoptovali.

Zatímco rodiče Napořád, Maura a Brian, se v průběhu celého románu snaží dívku přesvědčit, že jejich bezpečný domov je pro ni to nejlepší, Ginny se přese všechno přemlouvání a nakonec i výhrůžky internátem nepřestává snažit dostat ke Glorii a především ke své Mimi panně. Jejich cesty se tak až do posledních stránek nešťastně míjejí. S matkou se Ginny zkontaktuje přes internet ve škole, ačkoliv ví, že je nespolehlivá a impulzivní. Instruuje ji, aby ji vyzvedla na Dožínkovém koncertě, a když se na smluvené školní akci objeví Gloriina sestra Crystal psaná s C, uprchne s ní. Crystal se u Ginny těší extrémní důvěře, jelikož ji teta před lety ubezpečila, že Mimi panna bude vždycky moje miminko. Nyní dívce slibuje, že zanedlouho odjedou do Kanady, kde už bude čekat Gloria s Mimi pannou. Crystal však není schopná Ginny, která potřebuje čtyřiadvacetihodinový dohled a pevný režim, zvládnout, a tak ji po několika dnech vysadí opět před školou.

V Modrém domě už ale nic není, jak bývalo. Mauře se narodilo miminko Wendy, a tak není ochotná kvůli Ginny, která nikdy neprojevuje lásku a jenom rodině přidělává samé problémy, ohrozit prospívání Wendy ani zdraví Briana, bojujícího s vysokým krevním tlakem. Emoce se dál vyhrocují s příchodem Ginnyina biologického otce Ricka. Na chvíli se zdá, že o Ginny, kterou nikdy předtím neviděl, projevuje opravdový zájem. Nechápe však chorobný strach Moonových z Glorie a předtím, než z dceřina života opět zmizí, nechá Ginny zcela neprozřetelně a bez vědomí Maury a Briana Gloriino telefonní číslo. To vše již v době, kdy vyšlo najevo, že Mimi panna není panenka, na kterou byla Ginny v minulosti plné násilí a strachu chorobně upnutá, ale někdo úplně jiný.

V jednom z rozhovorů byla Benjaminu Ludwigovi položena obligátní otázka. „Co byste chtěl, aby si čtenář z Ginny Napořád odnesl?“ Autor odpověděl, že si přál zbořit mýtus o genialitě, která má chodit ruku v ruce s autismem, upozornit na to, kolik dětí v Americe potřebuje trpělivou péči pěstounů, a nakonec přiblížit lidem myšlení autistů a tím téma detabuizovat. Všechny tyto cíle Ludwig naplnil. Ginny ze stránek románu vystupuje jako dívka z masa a krve, čtenář s ní chvílemi soucítí, chvílemi s ní ztrácí trpělivost. Po jednom z posledních těžce vybojovaných vzepření se Gloriinu nátlaku pocítí nakonec dokonce hrdost. „Nekřičíme a nerozdáváme rány. Řekneme jsem moc naštvaná, a tak nemůžu mluvit a pak jdeme na čerstvý vzduch. Tak přestaň, Glorie. Přestaň na mě křičet.“ Závěrečný boj svede Ginny sama se sebou. Cítit se potřebná je pro ni stejně důležité jako pro kteréhokoliv zdravého člověka. Poté co přijme fakt, že „Mimi pana" už její péči nepotřebuje, musí si za ni najít nějakou náhradu.

Ginny Napořád se uměleckou hodnotou nedá srovnávat se Dnem otce Buzze Bissingera. Bissinger je excentrický novinář, který ze sebe jednou za dvacet let v návalu tvůrčí energie vychrlí kritiky do nebes vynášené dílo (Světla páteční noci, 1990, Den otce, 2012), přičemž mezičas tráví bojem se závislostí na nakupování a přispíváním do Vanity Fair a Gentlemen’s Quarterly. Den otce však zůstává v paměti i po letech. Jeho autor si totiž nevybral téma autismu, protože je mu „blízké“, ale protože jej skrze jeho dítě určuje jako člověka, nenávidícího i milujícího. Ginny Napořád oproti tomu představuje dílo o poznání plošší, zároveň však dostupnější širokému čtenářstvu. Ti, kterým se román líbil, mají navíc větší šanci, že je na novou knihu nenechá Benjamin Ludwig čekat dalších dvacet let.