Hojda, Zdeněk; Ottlová, Marta; Prahl, Roman (eds.): Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století

Hojda, Zdeněk; Ottlová, Marta; Prahl, Roman (eds.)
Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století

recenze kultura

Jaké symbolické a metaforické konotace vzbuzovaly světlo a tma (a škála jejich proměn) u našich předků a jak inspirují dnešní odborníky na dané období, osvětluje sborník z dalšího plzeňského sympozia ke kultuře 19. století.

Střídavě jasno
Zdeněk Hojda
, Marta Ottlová, Roman Prahl (eds.): Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století. Academia, Praha, 2018, 320 s.

Světlo je základní podmínka našeho života (bez fotosyntézy by neexistovaly rostliny ani žádní živočichové). Umožňuje nám také základní orientaci ve světě, a to nejen ve smyslu fyzikálním, ale i pro označování hodnotových soudů. Je přítomné v nejstarších mytologiích a jeho pohyb pomáhá soudobým vědcům odhalovat skryté končiny vesmíru. Jen málokterá fyzikální veličina na sebe nabalila tolik symbolických významů jako světlo – a jeho opak, temnota.

Jestliže se někteří lidé dobrovolně rozhodují den i více nic nekonzumovat, většinou kolem toho nedělají žádný humbuk a zvládají to sami, naopak uchýlením se do naprosté temnoty, jak to dnes z terapeutických důvodů provádí stále více lidí, se jedinec stává nesamostatným, takže se kolem tohoto ústupu ze světla úspěšně rozvíjí byznys, který slibuje, že pobyt ve tmě člověku „pomůže spojit se se svým vyšším já, se svým osobním božstvím (inteligencí, světlem, zdrojem), které umí vyřešit naše problémy“.

Symbolika světla v minulosti neunikla například Alexandru Stichovi, jenž ji zkoumal v knize Seifertova světlem oděná zvláště u Jaroslava Seiferta a J. W. Goetha. Jaké bohaté a vrstevnaté symbolické a metaforické konotace světlo a tma vzbuzovaly u našich předků a jak inspirují současné odborníky na dané období, ukazuje sborník z 37. mezioborového plzeňského sympozia ke kultuře 19. století Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století, editovaný Zdenkem Hojdou, Martou Ottlovou a Romanem Prahlem.

Světlonoši
Miloš Havelka
nejprve obecně seznamuje s „metaforologií“: píše o metaforách, které jsou natolik významné, že se mohou stávat „strukturotvorným faktorem teoretických a konceptuálních orientací“, základem obecnějších historických a společenskovědních příběhů.

Jednotlivé příspěvky pak tematizují nejen fyzické či technické „světlo“, ale i „osvětu a dědictví osvícenství, nejen stíny luceren a kandelábrů, ale i stíny minulosti či smrti, nejen tmu, ale i temnoty v lidské mysli nebo tmářství. Tyto významy jsou sledovány v umělecké tvorbě, v lidové kultuře, v politické rétorice, ale také v technickém vývoji (například optické přístroje) a jeho reflexi v kultuře.“ Příspěvky se týkají rovněž proměny vnímání a chápání světa, životního stylu a mentality v souvislosti s rozvojem a zdokonalováním „umělého“ světla, třebaže nešlo o proces přímočarý: kupříkladu v Opavě bylo nově nainstalované elektrické světlo kritizováno s tím, že je zaváděno jen „pro parádu“. Na přetřes se dostaly i jevy jako spiritismus, vyvolávání duchů, podvody s ním spojené i jejich odhalování, nebo to, jak se ve zdejším prostředí uchycoval koncept vnitřního světla inspirovaný hinduismem.

Některé příspěvky pojednávají o osvícenském racionalismu, který ze svého objektivisticky věcného přístupu ke světu postupně vytěsňoval moudrost, dobro, naději a sny, „a nakonec i humanitu“. Případně dokonce tvrdí, že tento nový, osvícenský řád zakládal své osvětlení temných zákoutí na jevech „obskurních“ a sám pracoval se strategiemi „stínění a zatemňování“ (Daniela Tinková). Podobných paradoxů bychom ovšem našli více: jestliže u nás Matice cyrilometodějská vydává fundamentalistický katolický časopis Světlo, cítí se v tom být zřejmě nositelem jediného pravého Světla. Neměla by ale zkoušet vyjádřit to latinsky, protože světlonoš = Lucifer.

Odlesky a efekty
Další autoři recenzovaného sborníku se k tématu v titulu vztahují jen velmi volně a čistě metaforicky, jako článek o „světle sociologie nad českou kotlinou“ (Zdeněk Nešpor) nebo jiný o možná nejproklínanějších „tmářích“ českého 19. století, jezuitech, kteří k nám po obnovení svého řádu dorazili později než do jiných zemí, ale útoky proti nim byly podle Ivany Čornejové o to silnější.

Řada kapitol se týká uměleckých děl, pro něž je prvořadá vizualita, tedy námětů jako „světlo a socha“ (Petr Wittlich) nebo fasáda jisté budovy architekta Jože Plečnika, která v slunečním světle ztrácela tíži a stávala se „nehmotným světelným objektem“ (Jindřich Vybíral k tomu poznamenal, že šlo o příklad inovativního, radikálně moderního technického řešení paradoxně vycházející z kulturního konzervatismu svého tvůrce, fundamentalistického katolíka – podobně jako G. K. Chesterton připadal moderní zdejším avantgardistům, můžeme dodat).

Tematizovány jsou zde i světelné efekty v divadlech, které autoři označují za předchůdce dnešních laser show. Ty se prý tehdy pro některé diváky staly významnějšími než samotný děj hraného kusu, takže i Jan Neruda kriticky glosoval, že bylo napsáno několik nekvalitních her jen proto, aby diváky nalákaly na inscenovaný východ slunce. Tvůrce dané technologie se prý tehdy stal celebritou, publikum ho po představení vyvolávalo na scénu.

O tom, jak jednotliví výtvarní umělci pracují se světlem a co pro ně znamená, by se dala sepsat nekonečná řada prací, jen na okraj zde zmiňme, že kniha, která byla v tomto duchu napsána a slaví i mezinárodní úspěchy, jsou Dějiny světla od Jana Němce. Ty se zabývají nejen světlem jako fyzikální jevem, ale pojímají jej také v duchovním smyslu. Hrdina knihy František Drtikol ovšem svou tvorbou do vytčeného období nespadá, takže v recenzované knize pochopitelně zmíněn není.

Další texty se týkají optických metafor v literatuře. Zřejmě málokdo ví, že spisovatel Prokop Šedivý (1764–1810) se v závěru života živil jako pouliční provozovatel „kukátka“ s projekcemi i některých známých literárních příběhů. Kněz a spisovatel Václav Kosmák (1843–1898) později jako pomyslná kukátka už označoval své literární črty.

Zatemněno
Nejslavnější román o temnotě vytvořil Alois Jirásek; Vít Vlnas se jeho Temno právem snaží rehabilitovat a v duchu interpretací Jaroslavy Janáčkové dokládá, že u Jiráska je zlověstně „temný“ svět náboženské nesnášenlivosti jakéhokoli druhu, takže rozhodně nejde o jednoznačně protikatolický či „protibarokní“ text. V kontextu sborníku je důležité i Vlnasovo tvrzení, že po roce 1918 bylo Jiráskovi navrhováno, aby k Temnu napsal jakýsi světelný protějšek jménem Jasno, který měl ideálně pojednávat o československých legionářích. Spisovatel to prý zdvořile, ale důrazně odmítl…

Kateřina Piorecká pojednala dobu každodenního stmívání a „černou hodinku“ jako čas příhodný pro vypravování a tedy obecně pro přežívání orální tradice. A Pavel Šidák analyzoval ambivalentní postavu mytického vodníka: jeho „jasnou“ a „černou“ podobu, kterou dal do souvislosti s nebezpečnou, avšak uhrančivou přitažlivostí vody, svůdně zvoucí k záhubnému a konečnému splynutí.

Jak napsal Arthur Zajonc, „každý člověk zapojuje svůj hlas do mnohohlasé skladby naší zkušenosti světla“. Z tohoto hlediska můžeme konstatovat, že autoři přinášejí do světelné palety několik nových tónů, které předmět zobrazují i v jeho paradoxnosti a mnohovrstevnatosti. Kniha obsahuje množství příspěvků, které spolu tentokrát souvisejí ještě volněji než v předchozích sbornících zmiňovaného plzeňského sympozia, což je vzhledem k tématu pochopitelné.

 

Na podobné téma:
Arthur Zajonc
: Uchopit světlo
Jan Němec: Dějiny Světla

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.