Kautman, František: Nemožnost člověka

Kautman, František
Nemožnost člověka

recenze filozofie

Na pozadí tradičních náboženských a filozofických antropologických koncepcí i myšlenek soudobých autorů František Kautman promýšlel soudobou ekologickou krizi. Odpovědi, jež nacházel u klasiků, jsou sice neúplné a sporné, ale nikdy nevíme, kdy se nám ještě mohou hodit.

Proti apatii
František Kautman
: Nemožnost člověka: Základy filosofie antroposkepticismu. Pulchra, Praha, 2017, 504 s.

„Jeho křehká tělesná konstituce skrývala velkou odhodlanost a touhu po poznání, kterou se vlastně snažil napravit svůj pomýlený (stalinistický) životní start. V tomto smyslu bylo málo tak odhodlaných a důsledných českých intelektuálů.“ I těmito slovy reagoval literární publicista Jiří Peňás na smrt Františka Kautmana (1927–2016), literárního historika, rusisty i autora povídek.

František Kautman vydal za svého života přes čtyřicet knih, velké množství rukopisů však dál zůstává nepublikováno: podle soupisu redaktora a editora Jana Šulce jde o 24 svazků. Zpřístupnit je čtenářům se rozhodlo nakladatelství Pulchra, jež přitom doufá ve spolupráci i s některými dalšími vydavateli. Mezi těmito texty jsou romány, aforismy i literárněvědné práce. První dva díly, které už spatřily světlo světa, navazují na filozofickou a společenskou vědní linii autorova díla, kterou představují díla Masaryk, Šalda, Patočka (Evropský kulturní klub, 1990) či Literatura a filosofie (Svoboda, Praha, 1968).

Po knize O českou národní identitu (2015) tak nedávno vyšel další svazek Kautmanových spisů s ambiciózním názvem Nemožnost člověka: Základy filosofie antroposkepticismu.

Kniha reflektuje celospolečenské změny druhé poloviny dvacátého století „v oblasti vnímání lidských hodnot, kdy materiální potřeba a s ní spojená individualizace převažuje nad duchovním prožitkem, ohleduplností a sociální sounáležitostí. Postmoderní společnost se mění ve společnost byrokraticky technokratickou. Inteligentní technologie usnadňují lidem život snad ve všech oblastech, což je nesmírně pohodlné, avšak nesmírně nebezpečné, protože nenutí lidi myslet. Omezená schopnost myšlení vede k apatii a rezignaci vnímání okolního světa.“

Podivná hybridní bytost
František Kautman se v Nemožnosti člověka zabývá především tím, jaké má být místo člověka v systému živých organismů a v kosmu vzhledem k aktuálnímu stavu naší planety. Na pozadí tradičních náboženských a filozofických antropologických koncepcí i myšlenek soudobých autorů (Erazim Kohák, Josef Šmajs, Al Gore) promýšlí soudobou ekologickou krizi, a to přibližně v době, kdy zmíněný Gore chystal svou prezidentskou kandidaturu. Nenabízí přitom žádná jednoduchá řešení, spíše na sebe kupí stále nové variace téhož dilematu: „Těžko říci, co by člověk měl se sebou udělat, aby přežil jako člověk a přitom nezničil ostatní přírodu.“ Rozhodně se podle Františka Kautmana nemůže s přírodou směšovat, měnit a ovlivňovat její zákony, vnášet do ní lidské principy, ať už „morální“, nebo estetické. Přírodu nelze „humanizovat“ – to by totiž znamenalo změnit její podstatu.

Člověka autor vidí jako podivnou hybridní bytost, která je i není součástí přírody, tvora stojícího mezi kulturou a přírodou: „Kultura transformovala biologický moment existence člověka do transcendentních forem, v nichž se původní přírodní instinkt nejen téměř ztrácí, ale nové pojetí jej může dokonce považovat za svůj protiklad.“ Mýtus „vyhnání pralidí z ráje“ a prvotní hřích „nevinného“ k tomu podává dobrou ilustraci. Jestliže je „láska“ v křesťanství považována za nejvyšší hodnotu, pak sexuální akt je projevem hříchu.

František Kautman uvažuje například o zákonech platných v mezilidských vztazích, jež lze stanovit v podobě státních a jiných norem. Ovšem „vedle nich chování a jednání člověka určuje biologie; právě její zákony, i když se mnohdy zahalují podivuhodnými maskami, působí nejsilněji. Aby se prosadily státní normy a morální kodexy, musí být s biologií v člověku často veden nelítostný boj. Někteří myslitelé ji bezostyšně odhalovali (Machiavelli, Hobbes, markýz de Sade), a dokonce nabádali politiky, aby se jí řídili. Masaryk oprávněně připomínal, že politika bez etiky se změní v zoologii“.

Abstraktní úvahy o lidském údělu se v knize mísí i s konkrétními poznámkami o psích exkrementech na městských chodnících, z čehož autor vyvozuje, že pes jako přírodní tvor do města nepatří. (Namítnout můžeme, jestli tam podle takové logiky vůbec „patří“ jejich majitelé: psi totiž v zásadě na chodnících veřejně kálet smí, pokud jsou pak exkrementy uklizeny, zatímco jejich páníčci nikoli.) V publikaci nechybějí ani historické reflexe, odbočky ke krásné literatuře (a to nejen k Dostojevskému a Kafkovi, ale i k science fiction), stejně jako drobné autobiografické vložky. Kautman například vzpomíná, jak coby dítě vyplavoval krtky z děr, chytal motýly, lovil žáby a raky, trhal květiny, kde ho napadlo. Dnes jsou sice dospělí a děti k přírodě ohleduplnější, ale celkově je situace horší, protože lidská civilizace „změnila podmínky její existence“.

Definitivně
Jako humanitně vzdělaný intelektuál autor v technice, jež se „definitivně urvala ze řetězu“, nenachází ani náznak možných řešení, takže jeho smutek nad vývojem světa místy ústí až v bezradnost a rezignaci, v rekviem za lidstvo, civilizaci, kulturu i přírodu zároveň, jejichž zánik se zdá být neodvratitelný. Používá i paušalizující formulace, které jsou – řekněme – na pováženou: nové lidské generace jsou podle něj vinou civilizačních faktorů „stále více tělesně i psychicky nekvalitnější“. Člověk prý na poslední chvíli zachraňuje přírodu, ale zároveň společně s ní hyne, protože jí už dříve zasadil „smrtelnou ránu“. Takže v závěru už autor řeší jen to, zdali jde o Boží úmysl, apokalyptický trest, či zda má Bůh s lidstvem ještě nějaké jiné úmysly, které neznáme.

Zakončení úvah je snad až příliš fatalistické, a zásadní dichotomie, s níž myslitel v knize pracuje, je dnes mnohými zpochybňována, protože „lidstvo“, kultura a „příroda“ se nedají oddělit (a proto vznikají návrhy na tyto pojmy zapomenout a zvolit nějaké méně zavádějící). Též pohled na zvířecí svět je u Kautmana v některých ohledech schematický a zastaralý. Názor, že zvíře vykonává jen to, co dělat musí, co mu velí instinkty, etologové poněkud přehodnocují, a úplná shoda nepanuje ani v tom, že (nelidská) zvířata nikdy nepáchají sebevraždy, jak píše Kautman. Rovněž jeho líčení virů jako frontových „bojovníků“, které příroda vyslala do boje proti člověku, je zjednodušující, mezitím se zjistilo, že řada endogenních virů člověku přináší bezprostřední prospěch. A autorova interpretace tradiční kultury je také diskutabilní. Příroda nás prý varuje, abychom nepřekračovali své meze a člověku ponechali početí, zrození a smrt. S čímž se údajně kultura „nemůže smířit“, takže „vyžaduje lidskou nesmrtelnost“. Opominuty jsou tudíž klasické texty, které naopak vysvětlují, proč je člověk smrtelný, a dokonce proč by ani neměl po nesmrtelnosti toužit. Navíc do průběhu početí, zrození i oddálení smrti aktivně zasahujeme již dávno, takže otázkou není, zdali vůbec, ale v jaké míře.

Vzhledem k době, kdy dílo vznikalo, je nutné ocenit, že i v tak pokročilém věku autor dokázal sledovat aktuální myšlenkové trendy i výzvy současnosti. Tedy že místo lhostejnosti raději aktivně hledal odpovědi u klasiků. Ty jsou přitom neúplné a sporné, ale nikdy nevíme, kdy se nám ještě mohou hodit.

 

Na podobné téma:
Martin Hrdina
, Eva Bendová a Kateřina Piorecká (ed.): Člověk a společnost 19. století tváří v tvář katastrofě
Ian Goldin (ed.): Je planeta Země už plná?
Sander L. Gilman: Making the body beautiful

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 987x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce