Gunzig, Thomas

Gunzig, Thomas

rozhovor beletrie zahraniční

Belgický spisovatel a scenárista Thomas Gunzig na setkání s českými čtenáři mluvil o své tvorbě i o zapeklitosti zákulisí literárního provozu – i zde zjevně může dojít i k otevřenému souboji. Do Prahy Gunzig letos zavítal již po několikáté: v českém překladu mu vyšlo několik titulů, ačkoli zatím žádná z aktuálních novinek.

Belgičan s českými kořeny a ledabylý nacionalismus jeho krajanů

Jedním z hostů letošních Dnů frankofonie, probíhajících v českých městech po celý březen, byl všestranný belgický autor Thomas Gunzig. Literární setkání se uskutečnilo v kulisách výstavy Zaručeně praví belgičtí autoři (16. 3. – 5. 4.) v Galerii 35 ve Francouzském institutu, kde sám autor figuroval na jednom z fotoportrétů. Kromě povídek a románů Gunzig píše filmové scénáře i divadelní hry. Mimoto účinkuje v rozhlasovém vysílání a přednáší na vysoké škole. Opakovaně (a rád) se vrací do Prahy.

Hned v úvodu literárního setkání autor vyvrátil tezi, podle níž za surrealistické až absurdní prvky ve svém díle vděčí skutečnosti, že vyrůstal v rodině kosmologa. Respektive ji uvedl na pravou míru: otec totiž pochyboval, že by se ostatní členové rodiny mohli vyrovnat jeho intelektu, a své děti umístil do speciální školy. Malý Thomas tedy šest let vyrůstal mezi velmi zvláštními spolužáky, což působilo na jeho představivost a do budoucna podstatně ovlivnilo jeho poetiku. První texty psal, aniž by pomýšlel na kariéru spisovatele, v 80. letech si prý psaním především chtěl před otcem obhájit zakoupení počítače. Po absolvování vysokoškolského studia politologie ani nezvažoval působení v oboru a v pouhých třiadvaceti letech vydal první sbírku povídek.

Fakt, že se ve světě literatury pohybuje od mládí, autor vidí ambivalentně. Může sice s odstupem času sledovat vlastní vývoj, své začátky ale vždy nehodnotí jako zdařilé. S temným cynismem svých nejstarších textů se dnes již neztotožňuje, a ač se mu dle vlastních slov stále nedaří psát knihy, které by publikum nepohoršovaly (a tím pádem by se lépe prodávaly), zdá se, že by se od nálepky cynika rád osvobodil. Možná proto do centra svého nejnovějšího románu La vie sauvage (2017, Život v divočině) staví milostný příběh. Láska podle Gunziga odhaluje pod nánosy civilizace pravou podstatu člověka, což je také jeden ze způsobů, jak interpretovat víceznačný název románu.

Dosavadní autorovo dílo však působí spíše pesimistickým dojmem, svět v jeho próze vyznívá jako poměrně kruté místo. Námětem filmu Le tout nouveau testament (2015, v naší distribuci uváděn jako Zbrusu nový zákon), k němuž Gunzig napsal scénář, je nadto myšlenka, že Bůh žije v Bruselu a je to zlomyslný morous. Když je tedy život krutý a Bůh zlý, může člověka spasit například humor nebo literatura? Odpověď zní ne, stejně všichni zemřeme. Ale je to vlastně jedno, když člověk nic moc nečeká, je v životě šťastnější.

Úspěch u publika sklidila především historka o boji o autorská práva. Thomas Gunzig preferuje menší nakladatelství, je totiž přesvědčený, že se o své umělce lépe starají. Když chtěl v roce 2008 do jednoho takového malého nakladatelství (Au Diable Vauvert) přestoupit, u svého stávajícího, tehdy však už krachujícího nakladatele tvrdě narazil. Ten nechtěl Gunzigovi vydat autorská práva ani výměnou za stále se zvyšující nabízené sumy. Jakmile se však Gunzig dozvěděl, že dotyčný nakladatel má červený pásek v taekwondu, vyzval ho na souboj. Sám totiž disponuje hnědým páskem v karate, které je s taekwondem kompatibilní. Souboj se odehrál na bruselském knižním veletrhu a skončil triumfálním vítězstvím autora.

Po skončení literárního setkání následovala ochutnávka belgických piv a Thomas Gunzig poskytl iLiteratuře po bezmála sedmi letech druhý rozhovor.

iLiteratura: Proč píšete?
Thomas Gunzig: To je asi ta nejobtížnější otázka, jakou můžete spisovateli položit. (přemýšlí) Píšu, protože se mi zdá, že život spisovatele, respektive umělce obecně, je snad ten nejpozoruhodnější, jaký lze prožít. Je to život plný svobody, zkoumání, objevování a setkávání. Je postavený na emocích, na jejich sdílení, rozdávání, přijímání… Myslím, že být spisovatelem je, alespoň pro mě, ten nejzajímavější, nejpřitažlivější způsob lidského života. Tak.

iLiteratura: Vaše tvorba bývá označována jako pesimistická, cynická, násilná. Přináší vám psaní taky radost? Nebo je pro vás spíš určitým ventilem?
Thomas Gunzig: Psaní je opravdová práce. Myslím, že se dá dělat tisíc zábavnějších věcí, třeba číst jiné knihy, jít do kina nebo se procházet se snoubenkou. Práce není nikdy příjemná. Jenže člověk potřebuje svůj pozemský život naplnit nějakým smyslem a já jsem si pro tento účel vybral psaní. Ventil to ale taky není. Myslím, že bych se bez psaní úplně obešel. Asi bych byl trochu deprimovaný, protože by mi v životě chyběl ten smysl. Literatura ale nikdy není terapií, ventilem ani lékem, při psaní je třeba hodně přemýšlet, stojí to spoustu práce. Pokud se v mé tvorbě objevují násilné scény, černý humor nebo nějaké drsnější momenty, je to spíš způsob, kterým pohlížím na život a na svět a kterým se ve svých knihách snažím tenhle svět zachytit. Život totiž není vždycky jen klidný a příjemný. Literatura světu nastavuje zrcadlo, a dokud se na světě děje násilí, bude se to odrážet i v literatuře.

iLiteratura: Kromě prózy píšete také divadelní hry, scénáře, účinkujete v rádiu, učíte na vysoké škole. Jak vypadá váš obyčejný den, máte pro každou z těchto činností vyhrazenou určitou chvíli?
Thomas Gunzig: Ideální je, když se celý den věnuji jen jedné věci. Jeden den pracuji na komiksu, druhý den na filmovém scénáři, další den píšu román atd. Když dokončuji román nebo scénář, věnuji se několik týdnů jen tomu jednomu dílu. Někdy toho však během dne musím stihnout víc a v tom případě si čas organizuji podle toho, jak je která činnost náročná na soustředění. Nejefektivnější bývám hned po probuzení, je to tedy ten nejlepší čas na psaní literatury, která je nejnáročnější. Oproti tomu scénáře tolik soustředění nevyžadují, tam jde jen o jednoduché popisování akcí: vrátila se dovnitř, podívala se nahoru… V literatuře musí být ztvárnění činností mnohem promyšlenější. Jak jsem ale řekl, zásadní je každému dílu věnovat plnou pozornost při jeho dokončování, stejně jako se sportovci musí plně soustředit na svůj výkon třeba týden před závody. Člověk se do toho musí úplně ponořit. I když to není vždycky jednoduché, například kvůli dětem.

iLiteratura: Děti máte celkem tři. Má otcovství vliv na vaši tvorbu?
Thomas Gunzig: Ano, děti rozhodně změní váš pohled na svět. Je to celkem paradoxní, ale když nemáte děti, jste šťastnější, bezstarostnější. Kdyby měl být zítra konec světa, vám je to jedno. Ale s dětmi, které nekonečně milujete, přijde zodpovědnost. Neustále se o ně bojíte a to vás dělá méně šťastnými. Rodičovství vás pevněji sváže s každodenním životem, který tím pádem prožíváte mnohem intenzivněji. Najednou na vás závisí život jiných lidí. Možná, že díky dětem volím vážnější témata a něžnější tón. Ale možná je to taky tím, že stárnu. Nebo obojí.

iLiteratura: Váš nový román La vie sauvage vypráví příběh chlapce, který se po patnácti letech od chvíle, kdy jako miminko jediný přežil pád letadla kdesi v Africe, vrací do civilizace. Nové spolužáky zjevně převyšuje intelektem, přesto s ním ve škole zacházejí jako se znevýhodněným podivínem. Vycházíte z vlastní zkušenosti?
Thomas Gunzig: Některé věci máme společné. Charles je dítě, o němž si ostatní myslí, že není v pořádku a že potřebuje psychologa, který pozná, co je pro něj nejlepší. I když on sám to třeba cítí jinak. Dospělý člověk se takové kravině umí postavit. Ale pro dvanácti- nebo čtrnáctileté dítě je psycholog autoritou, která má patent na pravdu. Je to velmi násilné. Takových psychologů a psychoanalytiků jsem v dětství potkal spoustu, a dodnes jim proto nedůvěřuji.

iLiteratura: Charles se ocitá ve spárech hyperkonzumní společnosti závislé na sociálních sítích. Obratnou manipulací okolím se z této pasti snaží vysvobodit?
Thomas Gunzig: Charles se chce znovu se setkat s milovanou dívkou. Jeho motivem je tedy láska, pozitivní emoce. Bohužel ale není dospělý a návrat si nemůže dovolit. Musí si tedy vystačit s tím, co má, což je inteligence a sex-appeal. Je mladý, hezký a přitažlivý a opravdu se mu daří manipulovat třemi ženami ve svém okolí: vlastní tetou, učitelkou a psycholožkou. Přitom si ale uvědomuje, že jeho jednání není správné, nemá z toho vůbec radost. Láska pro něj nicméně představuje absolutní dobro, takže v jejím jménu přistupuje k činům, jež morálně nejsou až tak hrozné, například právě k manipulaci.

iLiteratura: Oproti tomu Jean-Jean, hrdina vašeho předchozího románu Manuel de survie à l’usage des incapables (2013, Příručka přežití pro budižkničemy), je spíš pasivní postava.
Thomas Gunzig: Ano. Myslím, že opravdoví hrdinové, kteří aktivně řídí chod věcí, jsou spíše výjimkou. Většina lidí včetně mě prostě reaguje na to, co se kolem nich děje. Zatímco Charles v La vie sauvage je hrdinou, hnací silou příběhu a svého osudu, motorem Jean-Jeanova příběhu jsou okolní události, které jím zmítají. Je to mnohem obyčejnější, všednější postava, asi je mi blíž než hrdina La vie sauvage. Chce, aby se nikdy nic nedělo, jenže ono se pořád něco děje. A my si s tím musíme nějak poradit.

iLiteratura: Promítá se do vašich knih to, že jste Belgičan? Myslíte, že Belgie má co dočinění s vaším humorem či surrealistickými prvky vašich textů?
Thomas Gunzig: Tuhle otázku mi lidé kladou často. Myslím, že ne. Nevím. V souvislosti s Belgií se někdy mluví o magickém realismu, kterým jsou proslulé země Jižní Ameriky. Nadpřirozené nebo podivné prvky jsou v tomto žánru zasazeny do velmi konkrétního, reálného prostředí a je pravda, že to často dělám i já. Ale jestli je to tím, že jsem Belgičan? Vždyť takové texty vznikají i v Česku, třeba Kafkova Proměna je také magickorealistická. Ve Francii je to například Boris Vian, v Japonsku autoři jako Yōko Ogawa nebo Murakami. Takže bych neřekl, že magický realismus pramení z národnosti, spíš to bude individuální. Pro frankofonní Belgii je možná specifické to, že mluvíme francouzsky, aniž bychom byli Francouzi. U Kafky to bylo podobné, mluvil německy, ale byl to Čech. Francouzštinu používáme, ale není zakořeněná v naší DNA. To nám dává určitou svobodu, co se týče tematiky a jazyka. Belgičtí autoři možná nejsou zdeptaní velkolepou historií francouzské literatury plnou zvučných jmen jako Hugo, Zola nebo Baudelaire. Mluvíme tak trochu hybridním jazykem plným belgicismů, prvků, které nejsou francouzské, a to nám umožňuje psát jinak a o jiných věcech.

iLiteratura: Mluvíte bruselským nářečím „brusseleer“?
Thomas Gunzig: Trošku, ale pravá bruselština je opravdu podivný jazyk. Vznikla z vlámského nářečí, je to něco mezi argotickou vlámštinou a valonskou francouzštinou. Trochu rozumím, někdy používám některé fráze, třeba když jedu na venkov. „Eh, fieu!“ To znamená „kámo“. Když se nehlídám, sem tam ze mě něco vypadne.

iLiteratura: Myslím, že belgickou identitu je opravdu složité uchopit, i když člověk rozumí její historii.
Thomas Gunzig: Ano, v Belgii je opravdu málo nacionalistického cítění.

iLiteratura: Kromě Flander.
Thomas Gunzig: Kromě Flander, ale to jsou Vlámové, asi by o sobě neřekli, že jsou Belgičané. Vlámové nacionalističtí jsou, ale ve Valonsku nic takového není. Je to zvláštní, protože je obklopené zeměmi se silným nacionalistickým cítěním, jako je Francie, Německo nebo právě Flandry. Trochu jako my je Lucembursko. Jsme obklopeni těmito silnými identitami a frankofonní Belgii se přitom nikdy nepovedlo si takovou národní identitu opatřit taky, nemáme takovou národní hrdost. Zároveň jsme spokojeni s tím, že nejsme Francouzi, že nejsme Němci a že nejsme Nizozemci. A možná i s tím, že nejsme Vlámové. Projevuje se u nás spíš taková národní ledabylost. Vyvěsíme vlajky, když se hraje fotbal, ale jinak je nám to celkem jedno. Nacionalismus je koneckonců ta nejabsurdnější věc na světě. Lidé věří, že jejich země je lepší než ty ostatní, protože se tam narodili. To přece nedává smysl.

iLiteratura: K Česku máte zvláštní vztah, máte české předky, několikrát jste navštívil Prahu. Dokonce jste sem zamýšlel zavést jednu ze svých postav, což nakonec nevyšlo. Stále to ještě zvažujete?
Thomas Gunzig: Ano, to je pravda. Můj život je ale dost spjatý s Belgií. I když je fakt, že v Praze jsem se vždycky cítil dobře. Nevím, čím to je. Možná vaším jídlem, barvou oblohy, budovami, lidmi… Možná těmi mými českými geny. Praha je taky jediné místo, kde znám své překladatele, strávil jsem tu s nimi celé dny. Díky těmhle vztahům se tu cítím dobře.

iLiteratura: Už jste se v Česku podíval i mimo Prahu?
Thomas Gunzig: Ano, byl jsem v Brně a moc se mi tam líbilo. Taky máme s otcem v plánu jet do Hoštic, kde se narodil můj dědeček, abychom poznali místo, odkud pochází naše rodina.

iLiteratura: Češi se poměrně zajímají o téma holocaustu. Máte také židovské kořeny, uvažoval jste nad zpracováním podobné látky?
Thomas Gunzig: Víte, moje kořeny jsou takové hybridní. Z otcovy strany jsou mými předky aškenázští Židé z Česka a Polska. Z matčiny strany jsou to Nizozemci, kteří s židovstvím neměli nic společného, pokud ovšem nebyli přímo sympatizanty nacismu. Můj děda z matčiny strany byl antisemita, i to ke mně patří. Takže jsem měl židovského dědu, který za války zemřel, zatímco ten druhý mi ani nepodal ruku, protože jsem byl na jeho vkus příliš židovský. Ale protiklady nás obohacují. Znamená to, že nikam nepatřím, což je skvělé, protože to člověka osvobozuje. Můžete si vybrat, ale taky nemusíte a já si vybírám nerad. Je to hrozné, pořád si něco vybírat: kde a s kým budete bydlet, jestli budete milovat jednu dívku, když byste přitom stejně dobře mohli milovat tu druhou…

iLiteratura: Mluvil jste o svých českých překladatelích, znáte osobně i překladatele či nakladatele z jiných zemí?
Thomas Gunzig: Ne, znám se jen s těmi českými překladateli, tedy s Martinem Kučerou a Petrem Himmelem, ten zároveň vede nakladatelství Garamond. Jinak se mé knihy hodně vydávají v Itálii, ve Španělsku, v Německu, v Koreji, prostě všude, ale vůbec nevím, kdo je tam překládá.

iLiteratura: Kdo jsou vaši čtenáři? Vyvíjejí se spolu s vámi?
Thomas Gunzig: Určitě se se mnou vyvíjejí a určitě jsou trochu jako já. Snažím se psát knihy, které by mě samotného překvapovaly a udivovaly. Ideálního čtenáře ale nemám, ledaže bych to byl já.

iLiteratura: Jaký efekt mají vaše knihy na čtenáře a jaký byste chtěl, aby měly?
Thomas Gunzig: Jaký mají efekt? Tak to netuším. Chtěl bych, aby četba mých knih byla opravdovým zážitkem, aby lidi vytrhla z jejich všedního života, aby si jí jen nekrátili čas. Byl bych rád, kdyby čtenáři na mé knihy jen tak nezapomněli, kdyby v nich něco změnily. Stává se, že když přečtete nějaký román, za nějakou dobu si vůbec nepamatujete děj, ale vybavíte si pocit, který jste při četbě zažívali. To by mi myslím stačilo.

iLiteratura: U mě se vám to celkem povedlo.
Thomas Gunzig: Díky, to jsem rád, že v češtině se to daří.

 

© Petra Zikmundová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 799x

Inzerce
Inzerce
Inzerce