Blažek, Petr; Schovánek, Radek: Prvních 100 dnů Charty 77

Blažek, Petr; Schovánek, Radek
Prvních 100 dnů Charty 77

recenze historie

Obrazová monografie s detailní historickou analýzou Charty 77 přináší řadu nových pohledů na občanský zápas za lidská práva, svobodu, nezávislou kulturu, vědu a umění. Průvodce po prvních sto dnech Charty je čtení, které přesahuje i do dnešních dní.

Charta 77 nejen ve fotografiích
Petr Blažek
, Radek Schovánek: Prvních 100 dnů Charty 77: Průvodce historickými událostmi, Academia, Praha, 2018, 452 s.

Historie Charty 77 je mozaika nepřeberného množství lidských osudů. Vedle myšlenkového a mravního fundamentu jejích tvůrců a signatářů je pro nás – pozorovatele, čtenáře a diváky – důležitá rovněž její vizuální tvář. Známe fotografie hlavních představitelů a těch, kteří Chartu 77 podepsali mezi prvními: Václava Havla, Jana Patočky, Jiřího Dienstbiera, Milana Balabána, Václava Černého, Eugena Brikciuse, Jiřího Hájka, Svatopluka Karáska, Růženy Vackové, Jiřího Hanzelky, Milana Machovce, Ladislava Hejdánka, Petrušky Šustrové či Anny Šabatové. Badatelé a pamětníci si jistě vybaví i regionální osobnosti protikomunistického odporu. V tajném i docela nezakrytém focení „třídních nepřátel“ se komunistický restriktivní aparát doslova vyžíval.

Nakolik jsou v paměti čtenářů, kteří nejsou profesionálními historiky, stěžejní dokumenty Charty, dílo jejích hlavních představitelů a prohlášení tehdejších demokratických zemí na obranu obviněných a zatčených, neumím posoudit. Prázdné, unifikované obličeje příslušníků represivních složek, od řadových esenbáků přes estébácké vyšetřovatele po soudce, nebudou čtenáři říkat dosud zřejmě nic. Retrospektivní obrazová monografie historiků Petra Blažka a Radka Schovánka Prvních 100 dnů Charty 77: Průvodce historickými událostmi se snaží ve vizuálně a graficky přitažlivé formě přiblížit každodenní život lidí spjatých s disentem, jakož i těch, kteří je pronásledovali, a to mezi 10. prosincem 1976 a 16. březnem 1977. Víc než čtyřsetstránková kniha plná barevných a černobílých fotografií, dokumentů, protokolů, dopisů, novinových výstřižků, různých strojopisů či map má hypoteticky největšího konkurenta v televizním dokumentu a pořadech dostupných online. Oběma autorům se však podařilo vytvořit atraktivní knižní průvodce po historických událostech, jenž se nakladatelství Academia a jeho autorům v minulých letech dobře osvědčil u jiných historických epoch.

Řeč tváří
Moci si v knize listovat podle vlastního tempa, zastavovat se nebo si dělat výpisky, skýtá příležitost silného čtenářského zážitku. I když jde o stále živé téma, které je navíc neveselé, vysvítá ze změti mravního marasmu komunistických zločinců z povolání přece jen světlo statečnosti stovek a tisíců žen a mužů. Kdybychom mohli číst pouze texty estébáckých protokolů, charakteristické zmrzačeným, pitvorným jazykem absurdního ptydepe, stejně jako pseudonovinářské propagandistické obludnosti oficiálních periodik, mohli bychom velmi brzy přijít o duševní zdraví. Jádro celé knihy tak tvoří skvěle zredigovaná obrazová část. Naprosto nezbytná je i kontextuální interpretace dobových událostí a zajímavé komentáře obou historiků. Ty tuto fascinující koláž činí přístupnou i čtenáři bez hlubšího historického povědomí.

Stejně tak jako u průvodců po protektorátu a době druhé světové války nabádá recenzovaná kniha k návštěvě míst spojených s dějinami Charty 77. Některá z nich jsou notoricky známá (např. budova velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze či kavárna Slavia), jiná by dnes možná nepoznal ani ten, kdo v dané čtvrti či ulici bydlel. Z větší části se nejedná o příběhy jednotlivých míst, jako spíš o topografii paměti přímých účastníků. Na časové ose se tak objevují ikonické postavy československého disentu, vědy a umění i lidé bezejmenní. Paradoxem je, že tváře komunistických aparátčíků, kteří způsobili tolik zla, jsou si vesměs podobné a nezajímavé.

Druhý paradox tvoří známé osobnosti světa filmu, divadla a populární hudby, které se sešly 28. ledna 1977 v Národním divadle a 4. února 1977 v Divadle hudby, aby – pod menším či větším nátlakem, avšak někteří dobrovolně a s chutí – podepsaly provolání proti signatářům Charty 77, tzv. Antichartu. Slavnostně oblečení lidé, jen stěží zakrývající vlastní obavy a strach, tu na první pohled působí, jako by jim šlo o život. Zachmuřené tváře, udivené výrazy, oči sklopené k zemi. Totalitní režim si dal navíc za úkol představit disidenty jako kriminální zločince, lidi štítící se práce, máničky a zkrachovalce či zaprodance" Západu. Autoři monografie však do své práce vybrali spíš civilní snímky disidentů. Ti se i ve své nelehké situaci na rozdíl od esenbáků a estébáků usmívají. Těm, kteří vědomě a dobrovolně působí zlo, se jejich konání vepsalo do tváře. Tento prožitek provázel autora recenze od první do poslední stránky: šeď, sprostota, nevzdělanost; hrubost, podlézavost, násilí. Blažek se Schovánkem ve své práci nikomu nestraní. Tam, kde někteří z disidentů podlehli (před rokem 1977 nebo po něm) nátlaku Státní bezpečnosti a stali se jejími spolupracovníky, se to čtenář dozví s odkazem na konkrétní dohledatelné archiválie.

Stačí si přečíst kterýkoli z publikovaných výslechů, aby bylo zřejmé, s kým měl Václav Havel, Václav Malý či Jan Patočka co do činění. Příslušníci SNB či StB, původním povoláním lesníci, zedníci nebo strojní zámečníci, vedou výslechy s lidmi, kteří by ve svobodných poměrech učili na univerzitách, jezdili po celém světě, vydávali knihy nebo dělali demokratickou politiku. Jazyk těchto zedníků, oblečených do nevzhledných uniforem, je symbolem celé bídy totalitního režimu. Medailony disidentů i jejich pronásledovatelů, kteří autoři sestavili, jsou v mnohém ohledu nesouměřitelné. Zatímco disidenti, ale i mnoho lidí mimo disent a underground, se v rámci možností snažili o občanský aktivismus a pěstování kvalitní subkultury a vědy, druzí se vyžívali v nekonečném špiclování, tajném focení, zatýkání a v některých případech také v násilí – vůči mužům, ženám i dětem. Agilně vymýšleli způsoby, jak druhým znepříjemňovat život. Finanční odměny a výhody, které pobírali a o nichž přítomná práce nemlčí, je hnaly k ještě větší podlézavosti a špiónskému „kutilství“. Jestli skutečně věřili tomu, že dělají dobré věci, na to si musí při čtení knihy odpovědět každý čtenář sám.

Řeč diplomacie i typografie
Publikace popisuje a reflektuje drama stovek lidských bytostí. U disidentů a zvlášť u opravdových hrdinů protikomunistického odboje a odporu budete mít při čtení možná touhu se alespoň symbolicky poklonit. Před životy ohromného počtu fízlů z povolání vás možná bude jímat odpor a soucit zároveň. Jasná, přímá, nepřibarvená řeč přiložených dokumentů ukazuje zvůli totalitního režimu v novém, ještě děsivějším světle. Bezprecedentní zásahy do lidského soukromí a práv, absolutní nerespektování nedotknutelnosti soukromí, výhružky i konkrétní násilí, to všechno je součástí vzpomínek Václava Havla, Pavla Landovského, Oty Ornesta a mnoha dalších. Šikana neměla dno. Pokud nemohli některého z disidentů obvinit z politických „zločinů“, obvinili ho z běžné kriminální činnosti, vyhodili ho z práce, jeho děti ze školy, vzali mu řidičský průkaz, vystěhovali ho z bytu, donutili k emigraci.

Oběma historikům se podařilo ukázat, že zatímco disidentům šlo v jádru o dodržování univerzálních lidských práv a svobod, k nimž se socialistické Československo mnohokrát formálně zavázalo, komunistickému aparátu nešlo na sklonku sedmdesátých let téměř vůbec o ideologii, nýbrž o prosté udržení vlastního, pracně zbudovaného zločineckého systému, který nebral ohledy vůči ničemu a nikomu. Zveřejněný výběr protestních nót některých evropských vlád, počítaje v to i postoj Spojených států a Kanady, ukazuje, že se o osud jedné země ve středu Evropy živě zajímaly země různého politického ražení. Tak například Portugalsko vydalo 18. 1. 1977 prohlášení „nazývající čs. zřízení antidemokratickým s neexistujícími lidskými právy“. Rakouská vláda zvažovala, co podniknout, a „vyslovila ochotu poskytnout azyl čs. disidentům“. Snad každá ze zemí mimo sovětský blok se obrátila na československou vládu s oficiální diplomatickou nótou.

Cílová čtenářská skupina bude pravděpodobně mezi těmi, kteří se zajímají o dobu komunistické totality, a samozřejmě také mezi pamětníky. Jak už to tak bývá, dnes převlečení soudruzi si vždycky uměli sehnat informace o svém nepříteli. Vsadil bych se, že kniha mezi nimi půjde z ruky do ruky. Mnozí jsou na své esenbácké působení dodnes hrdí. Spatřit po více jak čtyřiceti letech svou fotografii bude pro některé z nich okamžik, který je vyzvedne z naprostého zapomnění. Ocenit je třeba také dobré redakční zpracování náročného textu. Spolu s přetiskem a opisem desítek dokumentů bylo třeba zachytit i věrnou podobu různých typografických znaků – tisíců pomlček, paragrafů, typů a velikosti písma, lomítek, uvozovek, apostrofů a mezer. Úvodní, vhodně vybraný biblický citát, by však bylo lepší psát místo Lukáš 12, 2-3 (s mezerou za kapitolou a spojovníkem) Lukáš 12,2–3 (bez mezery a s dlouhou pomlčkou) nebo zvolit používanější, anglické značení L 12:2–3. V jistém ohledu je mi autorů líto, že se museli prokousávat tunami textů, které dosvědčují zcela mizernou duchovní a kulturní úroveň soudruhů, o jejich vztahu k jazyku a řeči nemluvě. Za tuto náročnou a mravenčí badatelskou práci jim patří dík.

Kniha může sloužit jako jedinečný zdroj informací a být využita při výuce historie. V neposlední řadě by ji neměli minout ti, jimž není lhostejný osud jejich vlasti a kteří v současném politickém přitvrzování vůči občanským aktivitám a nenásilným protestům cítí, jak snadno bychom se mohli probudit do podobně zšedivělého světa. Prvních 100 dnů Charty 77 není snadné, občerstvující čtivo na léto. Nemůže být. Dokud zločinci chodí po svobodě a jejich oběti živoří, musejí takové a podobné knihy vycházet s železnou pravidelností a v dobré kvalitě.

 

Na podobné téma:
Jiří Suk
a kol.: Šest kapitol o disentu
Jan Patočka: První skica k podobizně
Jan Dražan, Jan Pergler: Náš Václav Havel
Ivan Klimeš a Jan Wiendl (eds.): Kultura a totalita IV
Vladimír Křivánek: Svědomí slova

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   100%čtenáři

zhlédnuto 937x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce