Wolf, Hubert: Krypta

Wolf, Hubert
Krypta

recenze historie

Kniha významného německého církevního historika pojednává o dějinách katolické tradice, která doznala v posledních staletích významných změn. To, jak církev kdysi fungovala a vypadala a jak funguje a vypadá dnes, může čtenáře překvapit a přivést jej k mnoha otázkám. Minulost tu není synonymem temna, jako spíš bohatosti forem a způsobů křesťanského života.

Církev, která vypadala jinak
Hubert Wolf
: Krypta: Kapitoly z dějin křesťanství od středověku po současnost. Přel. Karla Korteová, Vyšehrad, Praha, 2018, 186 s.

Kniha významného a populárního německého církevního historika, profesora Huberta Wolfa (nar. 1959) Krypta: Kapitoly z dějin křesťanství od středověku po současnost možná trochu mate názvem. Čtenář, který si vůči náboženství a církvím udržuje určitý odstup, by ji mohl minout jako jednostranně zaměřenou, nezajímavou, pojednávající o tématu, jež je mu cizí. Mýlil by se však. Wolfova erudice a vypravěčský styl, kterým vystupuje z běžné představy o historikovi bádajícím v archivech a publikujícím pro hrstku kolegů, totiž zaujme každého, koho alespoň trochu zajímají dějiny Evropy, historie revolučních i evolučních duchovních změn a dějiny psychologie moci. Způsob Wolfova přemýšlení souzní s historicko-teologickým dílem, které může český čtenář znát z knih a studií česko-římského teologa Karla Skalického.

Hubert Wolf, držitel řady prestižních ocenění, je u nás znám překlady titulů, které upoutaly pozornost lidí žijících v církvi i mimo ni. Jde o knihu Případ Sant´Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic (Prostor, 2017) a Konkláve. Tajemství papežské volby (Prostor, 2018). Za názvy jeho prací, včetně té recenzované, však nečekejte bulvární aféry ani popularizační historii pro masy, která se šťourá v pikantériích vládců, velkých umělců a církevních hierarchů. Wolf je solidní historik (a také teolog a katolický kněz), jenž pokorně sestupuje k pramenům a navazuje na to nejlepší v oboru církevních dějin, dějin politiky a dějin vědy (Kirchengeschichte, Politikgeschichte, Wissenschaftsgeschichte). Není to typ vědce, který z devíti knih vytvoří desátou, stejně průměrnou; jeho největší devíza je ve vzdělání a v jedinečném pochopení smyslu událostí, které na první pohled vypadají jako nedůležité, ale i těch, co se naopak zbytečně – ve prospěch té či oné strany, povýtce vítězné – zveličují, malují narůžovo, přeceňují.

V čem jsme se všichni odchýlili
Svou čtivou a na fakta bohatou publikaci autor rozdělil kromě úvodu a závěru do deseti kapitol. V každé představuje jednotlivé formy církevní tradice tak, jak se během dávných staletí vyvinuly (a zanikly), a to zvláště v koexistenci s vládnoucí mocí i některými členy církve samotné, nebo naopak v odporu vůči nim. Naprostá většina Wolfem zjištěných, reflektovaných a interpretovaných událostí, způsobů církevního života, ritů a obřadů, dnes buď neexistuje vůbec, nebo ve velmi pozměněných podobách. Množství obřadů, typických pro prvotní církev a církev prvního tisíciletí, vymizelo z důvodů praktických (sedm stupňů svěcení se zúžilo na tři: jáhen, kněz, biskup) a disciplinárních, resp. věroučných (laičtí biskupové a abatyše s pravomocemi biskupů byli zcela nahrazeni biskupy s kněžským svěcením). Počet všech svátostí kolísal „mezi patnácti a třiceti“; je možné, že by je dnešní katolík nedokázal ani vyjmenovat, natož popsat. Autonomie diecézí, řeholí, řeholních domů, králů a šlechticů, která přirozeně vyvažovala kněžskou, biskupskou a papežskou moc, existuje dnes jen v pouhých zlomcích a spíš na papíře než v praxi. Autor ozřejmuje to, v čem „jsme se všichni odchýlili“ od raného učení. Vysvětluje dějinné rozdíly kněžských, biskupských svěcení včetně legendárních a mocných biskupek-abatyší. Všímá si dramatické proměny kolegiálního způsobu práce (biskupové jako sbor demokraticky hlasujících; otázka papežské neomylnosti; nadřazenost koncilu nad papežem etc.), jenž byl nahrazen chápáním biskupa jako „svrchovaného vládce“. Připomíná přitom smutný osud současného a vlastně již bývalého německého biskupa Franze-Petera Tebartze-van Elsta, jenž si jako limburgský biskup počínal coby neomezený hegemon a pán nad svou diecézí. Jak známo, jeho chováním byli šokováni nejen němečtí katolíci, ale i lidé jiných vyznání, a samozřejmě také papež František, jenž relativně mladého Elsta, jenž si zvykl na luxus konkurující nejbohatším lidem na světě, diplomaticky řečeno, poslal do penze.

Wolf dále poukazuje na proměnu papežského úřadu v závislosti na rozhodnutí velkých církevních koncilů (kostnického, prvního vatikánského, tridentského, druhého vatikánského) a na politice tehdejších křesťanských vládců Evropy. Zajímavé jsou rovněž jeho postřehy týkající se kardinálů, vyvažujících v dějinách papežskou moc (včetně kardinálů laiků), a v neposlední řadě také nových, progresivních řeholních společenství, založených na „radikálním následování Ježíše Krista“, a tedy zvláště na chudobě (sv. Benedikt a jeho řehole a sv. František a jeho ideál chudoby). V sedmé kapitole se věnuje konceptu sociálního učení církve a roli menší křesťanské obce, která se plně stává a je církví jako takovou. Křesťanskému čtenáři by neměla uniknout kapitola o laicích, kdy se z relativně rovnoprávného postavení, založeného na všeobecném kněžství věřících, dostali postupem času do role pasivních diváků a trpných adresátů, jimž biskupové a kněží vykládají všechno, co prý laik, třebaže se špičkovým teologickým vzděláním, vědět ani pochopit sám nedokáže. Že je tu do očí bijící rozpor v postavách králů, císařů, vědců, umělců a laických křesťanů, mužů a žen, na nichž vznikla křesťanská civilizace a kteří společnost i církev posunuli o velký krok kupředu? Je. Právě tento rozpor se Hubert Wolf snaží uvést na pravou míru.

Závěrečné dvě kapitoly pojednávají o jednom z nejzajímavějších a svým způsobem také pokrokovém koncilu – tom tridentském, o němž dosud existují neuvěřitelné, téměř pohádkové představy a mýty a na který se rádi odvolávají milovníci nikoliv ani tak dogmatického, jako spíš oděvního tradicionalismu. Úplně poslední oddíl spojuje jednoho z nejoblíbenějších světců, svatého Františka z Assisi se současným papežem Františkem, jehož snahy někteří křesťané i lidé mimo církev považují za fascinující, zatímco druzí, jak připomíná Wolf, o něm nehovoří jinak než jako o odpadlíkovi, heretikovi a utopistovi.

Odkrytá krypta
Německý církevní historik není šokován moderní proměnou církevních poměrů tak, že by zahořkl a jeho práce se staly jednou dlouhou, nekonečnou kritikou stávajících poměrů. Svá zjištění předkládá čtenáři k posouzení, aby si sám uvědomil, jak bohaté formy církev po dvě tisíciletí vytvořila a v jak krátké době z nich nezbyl kámen na kameni. Wolfovy výhledy do budoucnosti jsou paradoxně spíš pozitivní a nadějné. Z hloubi dávnověku křísí důležité prvky církevního života, které nebyly samoúčelné a které by dnes – snad více než dříve – byly k užitku těm křesťanům, kteří se ve své církvi cítí jako kompars, jehož povinnosti jsou stále vymezeny onou pomyslnou kostelní mřížkou. Kritika neudržitelných poměrů a volání po institucionálních reformách (nejen osobních obráceních) tu byly vždycky; z teologů 20. století jmenujme alespoň Romana Guardiniho, mladého Josefa Ratzingera, Hanse Künga, Bernharda Häringa, bratry Rahnery, Ericha Przywaru, Josepha Fringse, Eugena Drewermanna, Gustava Gutiérreze, Leonarda Boffa, Tomáše Halíka a mnoho dalších, včetně současného papeže – Jorge Bergoglia, papeže Františka.

Wolf jako historik nabízí k relektuře historická fakta, která měla svůj nemalý teologický dosah. Pokud se někomu aktuální, ryze mužská a kněžská podoba církve nelíbí, a hledá argumenty, jak by se s tímto zploštěním vyrovnal, Wolfova „odkrytá krypta“ mu v tom pomůže. Jím demytizovaná, dešifrovaná a balastu zbavená tradice církevního vývoje (v jeho výšinách i slepých uličkách), pravděpodobně potěší ty, již by se do takové církve ještě odhodlali vstoupit, v ní žít, pracovat a sloužit. Překlad Karly Korteové je svěží a respektuje zažité teologické pojmosloví. Kniha prošla dobrou redakční úpravou. Pozorný čtenář si povšimne slov ze slavné Písně tvorstva sv. Františka z Assisi Laudato si’, která papež František použil do názvu své encykliky (v knize je na s. 142 psáno Laudato si bez apostrofu, v originále Františkových Laudes creaturarum bývá sázeno „Laudato si’, mi’ Signore, per sora luna e le stelle“); sousloví „Laudato si“ se zde někdy píše s apostrofem, jindy bez něj. Seznam pramenů a literatury, jakož i poznámky na konci knihy nasměrují kohokoliv k hlubšímu studiu tradice, kterou Hubert Wolf představil jako úžasné dobrodružství. Titul rozhodně není určen hrstce českých katolických křesťanů, má daleko větší přesah. To si však musí ověřit každý čtenář sám.

 

Na podobné téma:
František z Assisi

František z Assisi: Píseň tvorstva
Papež František: Laudato si´
Thomas E. Woods: Jak katolická církev budovala západní civilizaci
Hans Maier: Svět bez křesťanství

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 2197x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce