Jeništa, Jan; Militz, Anna (eds.): Budoucím čtenářům starých novin

Jeništa, Jan; Militz, Anna (eds.)
Budoucím čtenářům starých novin

recenze beletrie česká

Knižní výbor publicistických textů polonisty a polonofila synekdochicky, na příkladu jedné osobnosti, nabízí vhled do polské kultury, literatury, mentality a historie i do našeho vztahu k severnímu sousedovi, kterému stále ještě cosi ze solidarity dlužíme.

Česká věrnost polským zájmům
Jan Jeništa
, Anna Militz (eds.): Budoucím čtenářům starých novin: Výbor polonistických textů Václava Buriana z let 1981–2014. Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc, 2017, 233 s.

Za necelý měsíc uplynou čtyři roky od chvíle, kdy ve Vídni po prezentaci časopisu Listy náhle zhasla světla na životní pouti básníka, publicisty a překladatele, polonisty Václava Buriana. Autorské duo z olomoucké univerzity vydalo loni při příležitosti tohoto výročí výbor Burianových polonistických textů. Aniž bych chtěl jakkoli pochybovat o jejich erudovanosti, stejně dobře bych je mohl označit za polonofilské. V prologu publikace se prostřednictvím rozhovoru s Mariuszem Suroszem Burian přiznává ke své sentimentalitě. Uvádí, že Polsko mu mimo jiné dalo možnost poznat svět v době, kdy se nedalo cestovat. Do poslední chvíle to pro něj byla „[…] stále zajímavá země, a svoboda přišla, když mi bylo třicet let. Člověk už asi v tom věku své hlavní zájmy nemění.“ (s. 7)

Václav Burian (28. 8. 1959 – 9. 10. 2014) vystudoval na Univerzitě Palackého bohemistiku a polonistiku, se svou alma mater doživotně spolupracoval jako externista. V úvodu knihy Budoucím čtenářům starých novin její editoři čtenáře (s úctou i s odstupem) seznamují s historií Burianova vztahu k Polsku. Nezapomínají mimo jiné zmínit stěžejní kapitolu příběhu – pobyt v Krakově a navázání spolupráce s krakovským „Povšechným týdeníkem“ (Tygodnik Powszechny). Tato kapitola Burianova života začala až po sametové revoluci, kdy v Olomouci zahájil zmíněné studium, jemuž předcházela amatérská polonofilská činnost samizdatová (tu v publikaci připomíná například úvaha nad Wajdovým filmem Člověk ze železa, původně otištěná v samizdatovém časopise Ječmínek).

Samotný knižní výbor textů, uveřejněných již dříve v různých periodikách, editoři rozdělili na tři tematické části s názvy Svědkem historie, Zprávy z cest a Čtenář literatury. První z nich předkládá Burianovy osobně laděné pohledy na dějinné události v Polsku od počátků protikomunistického hnutí Solidarita až po mezní rok 1989. Jedná se tedy o články monotematické, český čtenář ovšem citlivě vnímá stupňující se sympatie autora k našim polským sousedům, aniž by ale tyto texty ztrácely na objektivitě. Burianova překračování státních hranic za výjimečného stavu, který v Polsku v osmdesátých letech nastal, korespondují s „překračováním“ sebe samého, svých vlastních hranic: s jeho sympatiemi k Polákům, jejichž otevřenost byla v Československu 80. let nezřídka vzácností. Burian v těchto textech pozici novináře a publicisty obohacuje o zdravý nadhled.

Druhou část tvoří především reportáže z cyklu „Z jiné bečky“, které autor psal pro Hanácké noviny. Vystihuje ji neskrývaná radost z upřímného zájmu Poláka v krakovské pivnici, který zaslechne úryvek rozhovoru vedeného v češtině mezi Burianem a jeho dvěma českými přáteli.

„,Promiňte, vy jste Češi?‘ Když jsme přisvědčili, vychrlil ze sebe dlouhou, málo souvislou, ale nadšenou ódu na Prahu, české pivo, českou přívětivost, Tatry (ach, kde ty loňské Tatry jsou!), mnoho jiných věcí a konečně na pivnici U Fleků. Vlastně nic nechtěl, jenom byl rád, že potkal Čechy“. (s. 72) Zvláštní, jak na současného českého čtenáře (starých novin) působí ona zmínka o vlastní přívětivosti.

Burian často své zkušenosti s Poláky uvádí do souvztažnosti s milovanou Olomoucí. Díky jeho zásluze víme, co si o Olomouci myslel například básník-nobelista Czesław Miłosz (totiž že se jedná o Miłoszowo první poznané západní město – pokud jím nebyla Litomyšl; básník si to zřejmě přesně nepamatoval) či jak ji přijala jeho kolegyně nobelistka Wisława Szymborska.

Čtenář jevící zájem o literární kulturu uvítá především třetí část výboru. Míra subjektivity zde přeci jen zřetelněji ustupuje na úkor Burianova „akademického“ zaměření. V textech, které byly otištěny jako recenze na knihy nebo doslovy k vlastním českým překladům, se Burian věnuje důležitým jménům moderní a soudobé polské literatury (Sławomir Mrożek, Stanisław Barańczak, Karol Wojtyła, Jerzy Pilch, Leszek Engelking nebo zejména Miłosz, jehož dílo si v češtině můžeme přečíst především díky Burianově péči), přičemž nemůžeme hovořit o větším vývoji autorova stylu či uvažování jako spíše o nabalování detailů, přehodnocování a doplňování vlastních názorů. Některé texty jsou ale ve své podstatě objevné – například ten o návratu Sławomira Mrożka do Polska v devadesátých letech. Jak Burian správně podotýká, „tomuto polskému tvůrci rozumíme – pokud máme možnost se s ním setkat – už od konce padesátých let“ a k tomuto porozumění není třeba číst dobovou ideologií zatížené doslovy o spisovatelových hrátkách od Otakara Bartoše. Chce-li se někdo vrátit domů (nebo do Polska), nepotřebuje k tomu odbornou průpravu.

Přidanou hodnotou Burianových doslovů je fakt, že autor nepotřebuje zabředávat do děje knihy, aby čtenáři přiblížil její obraz. Třeba v doslovu k Masłowské románu Červená a bílá se zaměřuje především na jazykovou stránku knihy a na široké mimo- i literární souvislosti. I Masłowská si (s nadsázkou řečeno) podobně jako Mrożek nebo Witold Gombrowicz hraje s tím, co je Polsko a co není. A náš polonofil Polce pěkně sekunduje.

Knižní výbor textů Václava Buriana nejenže informuje o polské historii, kultuře, literatuře či mentalitě. Ukazuje nám na příkladu jednoho konkrétního člověka důležitou kapitolu česko-polských vztahů a to, co máme společné: lásku k domovu i výsměch vlastní povaze, vášeň pro čtení (i když ustupující), pivo a vzájemné porozumění, s tím, že my stále našim severním sousedům cosi ze solidarity dlužíme. V neposlední řadě publikace také implicitně nezapomíná zdůraznit nezanedbatelnou Burianovu úlohu v české, potažmo moravské publicistice, zejména pak jeho klíčovou roli při založení Hanáckých novin či fungování časopisu Listy. Vydání knihy předcházelo několikaleté hledání textů roztroušených v mnoha dalších periodicích (Právo, Katolické noviny, Mosty, Tvar, A2, Host a jiné…). Vše dohromady skládá Václavu Burianovi důstojnou poklonu. Je škoda, že jsme definitivně přišli o možnost poznat jeho další postřehy – zvláště letos, kdy probíhají oslavy českého a polského výročí 1918–2018 „sPOLeCZně“.

 

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   67%čtenáři

zhlédnuto 1210x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce