Pietrantonio, Donatella Di: Navrátilka

Pietrantonio, Donatella Di
Navrátilka

studie beletrie zahraniční

Proč se matka vzdá vlastního dítěte a co vede tu novou k tomu, že je po dvanácti letech zase vrátí? Svěřit dítě někomu bohatšímu v naději, že unikne bídě, bylo v Itálii sedmdesátých let minulého století běžné. Donatella Di Pietrantonio popisuje situaci, kdy se dítěti přesto nedostává toho hlavního: lásku mu ani biologická „venkovská“ matka, ani ta nová „městská“ nedokáže dát.

Každý potřebuje své bezpečné místo
Donatella Di Pietrantonio
: Navrátilka. Přel. Marina Feltlová, Argo, Praha, 2018, 200 s.

Čeští čtenáři se s tvorbou Donatelly Di Pietrantonio nyní seznamují poprvé, zatímco v Itálii se autorka těší čtenářskému zájmu již po dlouhá léta. V roce 2011 Di Pietrantonio vydala svůj první román Mia madre è un fiume (č. Moje máma je řeka). Její prvotina předznamenává téma, které se pro ni stane tématem návratným, a tím je oboustranná rozpolcenost vztahu mezi matkou a dětmi. Zmíněný debut zaujal kritiku i čtenáře a získal Premio Tropea (laureáty této ceny jsou například Roberto Saviano či Antonio Moresco, autoři již českému čtenářskému publiku známí).

Příběh matky – řeky, vyprávěný v du-formě, tematizuje osud ženy během druhé světové války, jenž byl poznamenán mnoha bolestmi, chudobou a nehostinností abruzzského kraje. Když hlavní postava Esperina začne ztrácet paměť, je to její dcera, kdo jí připomene, kým je a kam patřila. Vypravěčka provází čtenáře matčiným dětstvím a dospíváním poznamenaným tvrdou prací na poli a statku, aby se rodina se sedmi dětmi uživila. Postupně se dostává i ke vztahu matky a dcery, jenž je příběhem prázdna, které zůstává, když matky neumějí milovat, protože tuto lásku samy nikdy nepoznaly, a neumějí ji tedy ani dát.

V následujícím románu s názvem Bella mia (Krásko moje, 2014) nabývá toto prázdno téměř hmatatelných rozměrů. LʼAquila, 6. dubna 2009, mezi třemi sty devíti oběťmi zemětřesení je i Olivia, matka adolescentního Marca, který je následně svěřen do péče babičce a tetě Caterině. I zde příběh těží ze vzpomínek, ty už ale nemají výsostné postavení. Román přináší poselství o naději, že i ty nejbolestnější ztráty se dají překonat a že význam rodinných vazeb je stále silný.

V rozhovoru pro deník Quotidiano dʼAbruzzo Donatella Di Pietrantonio uvedla, že ji fascinuje téma rodinných vztahů, a především vztah mezi matkou a dětmi. Je to podle ní velmi ambivalentní vztah, o kterém se odnepaměti hovoří, ale jeho odvrácené, či snad temné stránky nebyly nikdy zcela prozkoumány. Na průzkum neobvyklých atributů mateřství se autorka vydává i ve své třetí knize s názvem LʼArminutaNavrátilka. Jaké pohnutky vedou matku k tomu, aby se dokázala vzdát vlastního dítěte? Proč si jiná žena vezme do výchovy dítě, které o dvanáct let později odešle zpátky, odkud si jej přinesla? Jakých sémantických významů zde nabývá mateřství, porodit nebo vychovat? Potřebují děti lásku, nebo jim stačí mít střechu nad hlavou a co dát do úst? Otázek, jichž bychom si na tomto místě mohli položit, je celá řada. Najdeme však na některé z nich odpovědi? A našla je Donatella Di Pietrantonio?

Láska matky k dítěti je obecně považována za tu nejčistší, absolutní a nejdokonalejší formu lásky. Matka své dítě přijímá a miluje bezpodmínečně. Přesto nastávají situace, kdy matka dítě odloží nebo se ho vzdá. Psychologové hovoří o různých poruchách, depresích, psychózách. Na vině mohou být návykové látky. V případě Navrátilky, bezejmenné protagonistky a vypravěčky našeho příběhu, je tím důvodem bída. Při četbě se dozvídáme, že k dívčinu návratu do původní rodiny dochází v létě roku 1975. Jsme tedy v Itálii sedmdesátých let, paralyzované ropným šokem, politickou nestabilitou, obrovskou inflací a nezaměstnaností. Ekonomický zázrak šedesátých let je jen hořkou vzpomínkou na ztracené naděje a mnoho rodin žije na pokraji bídy. Každý „hladový krk“ navíc znamená pro rodinu velkou přítěž. Proto v sedmdesátých a osmdesátých letech svěření dítěte do péče někoho lépe postaveného, z rodiny či z vesnice, bylo v Itálii vcelku normální, nejen v kraji Abruzzo, ale také např. na Sardinii. Těmto svěřeným dětem se říkalo „figlio dʼanima“, dítě duše, a vztah s náhradní rodinou nebyl nijak právně upravován.

Když navíc na matku naléhá neplodná příbuzná, která má nejen dost peněz, ale také všechny ostatní předpoklady o dítě se dobře postarat, matka podlehne v domnění, že snad o dítě nepřijde úplně, vždyť dohoda je, že bude moci nadále své dítě vídat. Ovšem náhradní matka Adalgisa, která si dívku u biologické matky vyprosila, nedokáže dostát zodpovědnosti, kterou na sebe převzala. Dítě duše není dítětem krve a ani roky budovaný vztah nestojí Adalgise byť jen za úvahu, že by si jej ponechala v péči. Pocit křivdy, odmítnutí a vlastní nedostatečnosti tak není nic, co by se u takto dvakrát odloženého dítěte nedalo očekávat.

Adalgisa se neustále snaží o demonstraci citu formou peněžní podpory: pokud bude mít dcera z materiálního hlediska vše, co potřebuje, bude to stačit k tomu, aby vystudovala a „něco z ní bylo“. Všechny vynaložené prostředky jsou ve velkém kontrastu s bídou dívčiných biologických rodičů, ale autorka dokazuje, že peníze prostě nestačí, naopak vzbuzují u dívky velký hněv, protože ta podvědomě cítí, že si ji náhradní matka snaží koupit, zajistit si tak její odpuštění. Navrátilka jí však nikdy zcela neodpustí, ačkoli se naučí využívat její vstřícnosti nejen ve svůj prospěch, ale také aby pomohla sestře Adrianě.

Ani jedna z mateřských postav nedokáže milovat dívku tak, jak by ona potřebovala. Biologickou matku sužují bídné životní podmínky, tradiční autoritativní pojetí výchovy, neschopnost dát city najevo. Adalgisa zase nedokáže upřednostnit dítě přijaté před dítětem, jež se má teprve narodit, nedokáže je ale ani považovat za sobě navzájem rovné. Ani jedna z matek nicméně není přímo zlá nebo zákeřná. Jsou to spíše matky, které matkami být neumějí, matky, kterým život připravil zkoušky, jež nejsou schopné překonat, nedokážou to. Venkovská matka je příliš obyčejná a nikdy si to plně neuvědomí, matka z města je zase emočně slabá a nevyrovnaná, než aby za dívku dokázala skutečně bojovat.

Americký psycholog Harry Harlow na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století jako první dokázal, že k tomu, aby děti mohly dobře prospívat a stát se jednou zdravými dospělými jedinci, jim nestačí jen jídlo a střecha nad hlavou. Při jeho experimentech s šimpanzími mláďaty vyšlo najevo, že je to hlavně pohlazení a náruč matky, co mláďata vyhledávají, a že jídlo je pro ně až na druhém místě. Na jeho experimenty pak navázali John Bowlby s Mary Ainsworthovou, kteří vypracovali takzvanou teorii citové vazby, podle níž dítě strádá, pokud nezažívá klidné dětství s jistotou dospělého, který je mu nablízku a bezpodmínečně ho přijímá, a v dospělosti potom takový jedinec není schopen vyrovnat se sám se sebou a navazovat a udržet smysluplné, trvalé vztahy. Jiný americký psycholog Albert Pesso, společně s manželkou Diane, uvedl v šedesátých letech do praxe takzvanou psychomotorickou terapii, při níž vychází z toho, že každý jedinec má pět základních potřeb, jež musí být nutně naplněny, a to potřebu místa, potřebu podpory, potřebu sycení, potřebu ochrany a potřebu hranic. Pokud tyto potřeby nejsou v dětství naplňovány, dospělý je traumatizován a neschopen žít naplněným a spokojeným životem.

Navrátilka je podvakrát vytržena ze svého místa a od chvíle, kdy je vrácena, se cítí sama, bez opory i sycení, materiálního i symbolického. Trápí ji pocit hanby, studu, má vztek, marně hledá způsob, jak se s ním vypořádat. Postupně se „stává sirotkem dvou žijících matek“. Cítí se být „dcerou rozluk, falešných nebo zamlčených příbuzenských vztahů, vzdáleností“. Neví, „od koho pochází“. A neví to ani dospělá žena, jíž se stala, vypravěčka příběhu, kterou stále trápí noční běsy a nespavost.

Doposud jsme hovořili jen o mateřských postavách, a to proto, že Donatella Di Pietrantonio je před těmi otcovskými výrazně upřednostňuje. Otec náhradní i ten biologický se vyskytují jakoby na okraji příběhu, jako kompars. Biologický otec se omezuje na bití starších synů a občasnou donášku trochy jídla k večeři. Druhý otec, neschopen si dívku v nastalé situaci ponechat v péči, jen dokazuje, nakolik je i on sám nevyzrálým dospělým.

Jediným útočištěm, jedinou dívčinou nadějí, je tedy její sestra Adriana. Spontánní holčička, která se ji snažila ochránit nejen před matčinými pěstmi: díky ní Navrátilka může pocítit lásku. Adriana dokáže překonat každou rozepři a hádku, dokonce i sestřinu nenávist vůči sobě ve chvíli, kdy se stane poslem špatných zpráv, které už všichni dávno vědí. Adriana se chová jako ta starší, životem ozkoušená, mockrát zbitá, přesto schopná vše překonat a vydržet. Jako by ji jakási přetrvávající jistota, že věci jsou, jak jsou, a nemá cenu se jimi trápit, držela nad vodou. Navrátilka naopak zůstává uvnitř zmateným dítětem, kterému se nikdo neodvážil vysvětlit chaos světa dospělých, pročež i nadále žije ve strachu a studu a má potíže v tomto světě nalézt své místo.

V italské literatuře není Navrátilka jedinou protagonistkou nesoucí toto břemeno. V posledních dvaceti až třiceti letech vyšlo v Itálii bezpočet knih, jejichž dětští hrdinové trpí nedostatkem jedné či více z pěti základních pessovských potřeb. Českému čtenáři je známý např. román Vezmu tě a odvedu tě pryč Niccoly Ammanitiho či román Osamělost prvočísel Paola Giordana. Z posledních u nás vyšlých titulů můžeme jmenovat Geniální přítelkyni Eleny Ferrante či Accabadoru sardské spisovatelky Michely Murgiové. Dalším z italských spisovatelů, který se navíc stejně jako Donatella Di Pietrantonio k tomuto tématu opakovaně vrací, je také Fabio Geda, jemuž v češtině vyšel román V moři jsou krokodýli. Geda a Di Pietrantonio mají společnou také nejednu základní tezi – především tu, že děti, ač navenek předčasně dospěly, jsou uvnitř stále velmi křehkými bytostmi, které se se zkouškami, jež jim jsou předkládány, mohou jen těžko samy vyrovnat, ale také tezi druhou, o rodičích. Rodiče jejich prizmatem nejsou děsiví ani zlí, jsou jen slabí, neschopní o své děti pečovat, neschopní sebereflexe, neschopní obecně. Neschopní, ne zlí. Jenže to dětem k tomu, aby mohly bezpečně vyrůst, nestačí.

Donatella Di Pietrantonio píše neuvěřitelně čistým jazykem oproštěným od drásavých emocí. Dosahuje tím u čtenáře jakéhosi hlubokého znepokojení. U většiny situací máme pocit, jako bychom je viděli přímo před sebou a jako bychom je ani vidět nechtěli. Skrze detailní, až úzkostně přesný popis vybraných gest pronikáme postavám pod kůži. Ačkoli v Navrátilce není nikde napsáno, že „ta, která Navrátilku porodila“, trpěla tím, že ji dala pryč, cítíme její bolest. Ačkoli Adalgisa nikde nehovoří o svém rozpolcení, cítíme ho. Přestože Navrátilka nikdy neřekne, že je nešťastná, všechno neštěstí ze stránek přímo prýští. Stejně jako láska Adriany ke starší sestře.

Na pozadí hornaté abruzzské krajiny Donatella Di Pietrantonio načrtla mnohé z odvrácených stran mateřství. V návaznosti na svoji prvotinu, ve které se zabývala vnitřní ambivalentností mateřství mezi láskou a nenávistí, mezi nostalgií a opovržením, v Navrátilce ukazuje mateřství okleštěné, roztříštěné, nespolehlivé. Se vším, co takové mateřství dětem způsobuje. Pokud na začátku své literární dráhy autorka konstatuje, že „moje matka je řeka“, vypravěčka jejího třetího románu svůj vztah k matce shrnuje takto: „Dnes skutečně netuším, jaké místo je matka. Chybí mi, jako může chybět zdraví, útočiště, jistota. Je to trvalé prázdno, které znám, ale nedokážu překonat. Když nahlédnu dovnitř, točí se mi hlava. Je to zpustlá krajina, která v noci brání ve spánku a v tom málu, co ponechá, vyvolává zlé sny. Jediná matka, kterou jsem nikdy neztratila, je matka mých strachů.“

Odpověď na to, zda by těch strachů bylo méně, kdyby Navrátilka od začátku vyrůstala ve své původní rodině (a nebyla by tedy Navrátilkou), Donatella Di Pietrantonio čtenáři nedává.

 

© Pavla Přívozníková
text vyšel jako doslov v knize Donatelly Di Pietrantonio, Navrátilka
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství Argo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.