Narodil se 16. srpna 1920 v německém Andernachu, kde jeho otec sloužil na vojně. Když mu byly dva roky, přesídlila rodina do kalifornského Los Angeles. S přestávkami tam žil až do smrti. Jako malého ho otec z malicherných důvodů často seřezal – třeba proto, že nerovnoměrně posekal trávník. Matka k tomu mlčela. „Jednou večer jsem fláknul fotra, když jsem byl nalitej, 17, na cestě z města pryč. Nebránil se a mně z toho bylo zle, protože tohle byla součást mě… Koukal na mě z gauče, zbabělej slaboch,“ vzpomínal pak na svou pomstu v jednom z dopisů, které vyšly v roce 2017 v nakladatelství Argo pod názvem O psaní. (Odtud pocházejí i další citáty v tomto článku.) Z normálních mezilidských vztahů ho diskvalifikovalo také silné akné, kterým trpěl v pubertě. „Něco takového jsem nikdy neviděl,“ řekl prý na jeho mokvající obličej lékař. Kromě políčku otci je pro ranou část Bukowského mýtu klíčová ještě jedna formativní scéna – osaměle stojí za oknem sálu, ve kterém probíhá jeho maturitní večírek, a neodvažuje se jít dovnitř.

Po odchodu z domova se protloukal, jak se dalo. Ve čtyřicátých letech hodně cestoval: „Dělal jsem na jatkách, ve fabrice na psí suchary, u Di Pinna na Miami Beach, poslíčka v neworleanským Itemu, v krevní bance ve Frisku, vylepoval jsem plakáty v newyorský podzemce 40 stop pod nebem opilej přeskakoval nádherný zlatý napájecí kolejnice, bavlna v Berdu, rajčata, expedient, řidič náklaďáku, běžnej koníčkář, zasedával barový stoličky skrz celej nudnej národ řízenej budíkem, živily mě dávačky kurvy, předák v americký tiskový agentuře v New Yorku, skladník u Sears-Roebuck, pumpař, pošťák. Všecko si to nepamatuju, je to dost otravný a obyčejný, víte, tohle všechno dělal každej chlap, kterej s váma stojí ve frontě na podporu.“

V pětatřiceti málem vykrvácel. To je další milník v jeho mýtu. Moment, kdy začal opravdu psát. „Jednou jsem skončil ve špitále, krvácel jsem ze zadku a z huby, krve jak z vola. Nechali mě dva dny ležet, ani na mě nešáhli, a pak si začali myslet, že jsem napojenej na podsvětí a napumpovali do mě najednou sedm pint krve a osm pint glukózy. Řekli mi, že jestli budu někdy zase pít, je po mně. Třináct dní na to jsem řídil náklaďák, zvedal pětadvacetikilový balíky a pil laciný víno samá síra. Jim to totiž nedošlo: já chtěl umřít.“ Proti smrti se postavil tak, že se posadil za kulomet psacího stroje. Rozhodl se vypsat si nesmrtelnost.

Beatnik Bukowski
Psal se rok 1955 a na známém čtení v Six Gallery se právě etablovalo beatnické hnutí. O rok později vyšlo Kerouacovo Na cestě, o další rok později začal proces o svobodě slova s Ginsbergovým Kvílením. Bukowski poslal Lawrenci Ferlinghettimu do beatnického vydavatelství City Light Books své básně, víc se o hnutí nestaral. K beatnikům Bukowského často řadíme, ale on sám jimi dokázal okázale opovrhovat. „Proč se ti honibrci sdružují? Proč naříkají? Hejno podělaných kozo a ptákolizů, co se snaží zahlušit každý hlas kromě toho svého. (…) Fousy. Mařena. Sandály. Jazz. Čajíček. H. Kavárny. Kapku homo. Nirvána s děravou kapsou. Čtení poezie. Kluby poezie. Uch, musím toho nechat, už je mi z toho všeho nanic,“ píše v jednom ze svých listů.

V jiném dopise z počátku šedesátých let nalezneme něco, co by se dalo nazvat jeho vlastním manifestem: „Dopřejme si prostor a chyby, hysterii a smutek. Proč brousit hrany tak dlouho, až dostaneme kouli, která se pěkně hladce valí? Dějí se věci – pátera zastřelí na záchodě, otravové šňupou heroin a nezabásnou je, někdo si poznamená tvoje číslo, žena ti uteče s idiotem, co nikdy nečetl Kafku, provoz celé hodiny míjí přejetou kočku, která má vlastníma střevama přilepenou lebku k chodníku, v kouři rostou kytky, děti umírají v 9 a v 97, mouchy rozmáznutý na výloze… Dějiny formy jsou evidentní.“

Kritik Bukowski
Přelomem v jeho kariéře bylo, když mu počátkem sedmdesátých let majitel nakladatelství Black Sparrow Press John Martin nabídl padesátidolarovou měsíční gáži. K ní si přivydělával autorskými čteními a psaním povídek do pornočasopisů a mohl opustit práci pošťáka. Tu reflektoval ve svém prvním románu Poštovní úřad, který napsal opilý za devatenáct nocí. Dalšími Bukowského romány jsou Šunkový nářez (v Argu nově vyšel pod názvem Jelito), Těžký časy nebo poslední detektivka Škvár. Známé jsou soubory povídek Všechny řitě světa i ta má nebo Příběhy obyčejného šílenství. V neposlední řadě publikoval také básně, třeba sbírku Kam zmizela ta roztomilá, rozesmátá holka v květovaných šatech. Jinak je jeho bibliografie román sám o sobě.

Jeho biblemi byly Cesta do hlubin noci od Louise Ferdinadna Célina a Zeptej se prachu od Johna Fanteho. Měl rád i „Hema a Dose“ – Hemingwaye a Dostojevského. A Henryho Millera. O Bukowského upřímnosti, která čiší z jeho knih, svědčí i to, co napsal Fanteově vdově, která vydávala manželovy texty: „John měl na mě vedle Célina a Dostojevského a Sherwooda Andersona největší vliv a napsal knihy plné citu a důstojnosti, které patří k nejlepším knihám naší doby, ale tyhle pozdní anebo raný díla by bývalo lepší nevydávat. Samozřejmě se třeba pletu. Já se často pletu.“ Nešetřil ani Célina: „Jeho nejspíš moc často kopali do zadku. Člověk se nakonec ohne a zlomí a ztratí ten neznatelnej cit. Velký umění je prostě vzteklej křik ve zlatý kleci. Tady na nás Céline spíš rozhazuje nahnilý jabka a suchý z nosu,“ vyjádřil se v roce 1970 k jeho knize Od zámku k zámku.

Píše i po smrti
„Jsem šílený a starý a žvanil, kouřím jako pekelné lesy, ale je mi líp a líp, teda – hůř a líp. A když si sednu k mašině, je to jako tahat čubku za cecky – fakt úžasně skvělá věc.“ V posledních letech života vyměnil milovaný psací stroj za počítač. I ten si oblíbil. Začátkem devadesátých let vydal sbírku Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení – článečky, ve kterých se svěřuje s tím, co během dne zažil, s na minutu přesným časem uložení. Připomínají dnešní internetové blogy. Lze se jen domýšlet, jak by psaním posedlý a bytostně stydlivý Bukowski řádil na internetu, kdyby ho zažil.

Možná by se zapojil do diskuse o svobodě slova, protože jestli o ní někdo něco věděl, byl to on. V roce 1985 píše do nizozemské knihovny, kde vyřadili jeho knížku kvůli šíření nenávisti: „Já se bojím jen diskriminace humoru a pravdy. Pokud píšu o černých, homosexuálech a ženách, je to proto, že takoví byli ti, které jsem poznal. Je hodně druhů ,zlého‘ – zlí psi, zlá cenzura, jsou dokonce i zlí bílí muži. Jenomže když píšete o ,zlých‘ běloších, nestěžují si na to. A musím říkat, že jsou i ,dobří‘ černoši, ,dobří‘ homosexuálové a ,dobré‘ ženy?“

Říkal, že odmítnutí je zdravé pro duši. Nebyl závislý na tom, jestli ho ostatní přijímají, proto se asi vypracoval. Psal básně, jako pil lahve – jednu za druhou. Zlobil se na svého nakladatele Johna Martina, že jich tisíce zadržuje, když jeho fanoušci baží po něčem novém. „Nechci dělat nic jinýho, než datlovat tenhle matroš,“ píše mu v roce 1986, „a vy lidem milostivě ukazujete možná tak jednu šestinu mojí energie. To je vražda. Vy mě zabíjíte.“ Nikdy si je ale nevydal sám, i když už byl milionář. Zemřel 9. března 1994 v San Pedru. Dvacet pět let poté mu vycházejí stále nové knihy.