Furtado, Peter (ed.): Dějiny národů

Furtado, Peter (ed.)
Dějiny národů

recenze historie

Sepsat dějiny určitého národa do tlusté knihy může být pro mnohé historiky jednodušší úkol než je zachytit v několikastránkové eseji. Jeden z pokusů přináší tato kniha. Ukazuje, jak odlišně se dá vyrovnávat s tíživými stránkami vlastní historie, že je dobré si uvědomovat vlastní přináležitost k většímu etnickému celku, ale nikoli ji přehánět.

Národní dějiny podané s esejistickou svižností
Peter Furtado
(ed.): Dějiny národů: Jak se utvářely národní identity. Přel. Hana Sedláková, Slovart 2018, 272 s.

Sepsat dějiny určitého národa do tlusté knihy může být pro mnohé historiky jednodušší úkol než je zachytit v několikastránkové eseji. Jeden z pokusů o tuto formu přináší kniha Dějiny národů: Jak se utvářely národní identity (Histories of Nations: How Their Identities Were Forged), jejímž editorem je historik a bývalý šéfredaktor měsíčníku History today Peter Furtado.

Dohromady se jedná o 28 rozmanitých kapitol, podle anotace sepsaných „předními historiky“ různých národností. Každý z nich vytvořil jedinečný portrét svého národa a země. Kniha zahrnuje všechny typy států, od rozvinutých demokracií po náboženské autokracie a vlády jedné politické strany, od států s dlouhou a slavnou historií až po ty mladé, založené teprve ve 20. století.

Mezi jednotlivými přispěvateli přitom najdeme klasiky, jimž vyšla řada knih i v češtině, jako je čelní představitel školy Annales Emmanuel Le Roy Ladurie nebo profesor na Exeterské univerzitě Jeremy Black. K autorům ale patří i pisatelé, kteří nejsou příliš známi ani v zemi svého původu, což je případ českého reprezentanta Pavla Seiftera (nar. 1938), signatáře Charty 77, diplomata, bývalého vydavatele samizdatových Historických studií a spolueditora jediné knihy Setkání: sborník ku poctě 65. narozenin prof. dr. Jana Křena (Karolinum, 1996), u něhož si navzdory jeho zásluhám dovolujeme pochybovat o tom, že se skutečně jedná o „předního historika“.

Cílem bylo vytvořit soubor textů odrážejících vnímání historie konkrétních národů jejich vlastními příslušníky. Nešlo tedy o sestavení encyklopedického výčtu informací z historie (k těm se dnes dostaneme jedním kliknutím myši), ale o pojednání, „u nichž nám zabarvení popisu a zvolená témata prozradí právě tolik jako tyto známé informace“. V knize není přesněji popsáno, jak příspěvky vznikaly, ale zřejmě v několika fázích. V úvodu se totiž dozvídáme o tom, že v prvních konceptech jednotlivých kapitol se někteří přispěvatelé vyhýbali jakékoli zmínce o svých (národních) kostlivcích ve skříni – volili „politiku agresivního sebeospravedlňování“ nebo se uchylovali k zamlčování.

Celkové vyznění jednotlivých esejí je každopádně značně odlišné. Některé, jako v případě Austrálie, jsou takřka oslavné, přestože jsou připomenuty i temné odstíny tamní historie. Stejně je na tom v jiných ohledech příkladné Švédsko – první země, kde byl založen institut rasové biologie, a poslední, kde byl roku 1959 zrušen. Kapitola o Izraeli se nese v jakémsi obranářském duchu jako obhajoba státu, jehož existence nezapadá do marxistické doktríny, postkoloniálních teorií ani islamistického přesvědčení. Naopak kapitoly o Itálii a Rusku vyznívají silně negativně: Dina Chapajevová sleduje odvrat Ruska od Západu i jeho odmítání „základních kulturních hodnot“, který se v různých podobách táhne od samého vzniku Moskevského velkoknížectví; Giovanni Levi hledá příčinu patových situací současné italské politiky a slabosti tamních státních institucí v katolické minulosti. Naproti tomu irská kapitola připomíná paradox, že tamní demokracii významně formovala římskokatolická církev jako jedna z nejméně demokratických institucí v Evropě. Nijak pochvalné nejsou ani zmínky o neovladatelném americkém strachu z toho, že Spojené státy budou vtaženy (zpátky) do víru dějin, a o fobii z „neamerických“ vlivů a ideologií, jejichž reprezentantem je i současný prezident. Kriticky je nahlíženo i ničení brazilských pralesů, přičemž autor příslušného oddílu Luiz Marques přísně soudí, že tato země, svázaná od dob své koloniální minulosti autoritářstvím a honbou za ziskem, se může z okraje propasti ekologické sebevraždy dostat jen díky mezinárodnímu tlaku, což mimochodem zřejmě potvrzuje i výsledek tamní prezidentské volby.

Většina textů naštěstí není psána tak, že by její původce čtenáři vnucoval svůj jedinečně silný, a tedy jednostranný pohled, mnoho příspěvků naopak spojuje vědomí toho, že cesta k nalezení konsenzu ve výkladu minulosti bývá velmi složitá. Příčiny mohou být různé: ať už jsou to dva nesmiřitelné a nesjednotitelné výklady nedávných událostí (a z toho plynoucí dvě paralelní historie) v případě Argentiny, nebo příliš velká starověká sláva, s níž se současní nositelé obyvatelských jmen Řek či Egypťan nemohou vyrovnat. Mnohé z textů také připomínají značnou územní a regionální heterogenitu dané země, jako je tomu u Francie nebo Británie, pro niž podle knihy platí, že hledání smyslu národní historie bývá obtížné, je-li národ sám o sobě umělým politickým konstruktem – třebaže takovým, který vydržel již 300 let.

Pasáže o obtížném vyrovnávání se s dějinnými traumaty v knize vyvažují odlehčenější místa, například o švédském zábavním parku Medieval World, kde se tamní muži – „obvykle šampioni v rovnoprávnosti“ – mohou na čas stát rytíři. Nebo o jisté anketě, v níž měli Kanaďané vytvořit vlastní národní protějšek ke sloganu „americký jako jablečný koláč“. Vyhrál návrh „kanadský, jak jen okolnosti dovolí“. Také definice, že „Kanaďan je člověk, který se dokáže milovat v kánoi“, působí až recesisticky a českému čtenáři může připomenout našeho Švejka, Járu Cimrmana nebo sochu svatého Václava sedícího na chcíplém koni od Davida Černého, což všechno pečlivě a záslužně vyjmenovává i „česká“ kapitola knihy.

Kniha tak přináší pestrou škálu přístupů k vlastnímu národu. Ukazuje, jak odlišně se dá vyrovnávat s tíživými stránkami vlastní historie, že je dobré si uvědomovat vlastní přináležitost k většímu celku, ale nikoli ji přehánět. Jak se ukazuje na kapitole o Německu: když Němci absolutizovali svůj vztah k němectví a národní historii, přivedli svět do dvou ničivých válek, kdežto ti dnešní svoji národní identitu „příliš neřeší“. A i když vědí o zločinech holokaustu a nacismu, jsou možná historicky méně uvědomělí. Což by mohlo být pro Evropu „prospěšnější“. Případně snad i následováníhodné?

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.