Helinski, Roman

Helinski, Roman

aktualita beletrie zahraniční

Do ČR přijedou každý rok na autorskou návštěvu desítky zahraničních spisovatelů. Víme, co taková návštěva obnáší organizačně, jak je těžké (zvlášť u „malých“ jazyků) vzbudit zájem médií. Co však o svém cestování po „Moravii“ a „Bohemii“ vyprávějí spisovatelé doma? Něco nám o tom prozradí blog Romana Helinského pro web Nizozemského literárního fondu NLF.

Můj první překlad, mé první turné
Roman Helinski
: Továrna na vafle. Z nizozemského orig. De wafelfabriek přel. Blanka Juranová. Plus, Praha 2018, 208 s.

Autor navštívil ČR 22.–26. října 2018. Podle informací z nakladatelství byl „book club“ (Book’s Calling) ve vaflárně Waf-Waf iniciativou marketingového oddělení koncernu Albatros Media. Vystoupení v Českých Budějovicích bylo součástí série literárních večerů s názvem Literární šleh a konalo se v literární kavárně Měsíc ve dne. Návštěva vynesla tyto mediální výstupy: krátkou recenzi Ivana D. Hladíka v Blesku (24. 10. 2018), zprávu na FB Book’s Calling (27. 10. 2018), rozhovor Tadeáše Dohňanského na webu iLiteratura (2. 11. 2018 – autor se o něm v blogu nezmiňuje) a rozhovor Ireny Špačkové na webu iRozhlas (7. 11. 2018). Podle databáze překladů NLF je český překlad románu Továrna na vafle stále jediné zahraniční vydání knih Romana Helinského.

Pondělí
Řeknu to upřímně: můj román Továrna na vafle se dostal na stůl české redaktorky, která navíc překládá z finštiny, náhodou. „Tu máš,“ řekla šéfredaktorka nakladatelství Albatros Media – Plus. „Kniha o Helsinkách. Třeba je to něco pro nás.“ Nestalo se poprvé, že si někdo spletl mé příjmení s hlavním městem Finska, ale tentokrát mi to přineslo nejvíc štěstí. Protože tady mě máte: sedím na pražském náměstíčku, před sebou espresso a týden plný čtení.

Blanka Juranová, která můj román De wafelfabriek přeložila jako Továrna na vafle, mě bude den co den doprovázet – i jako tlumočnice. „Ty sice mluvíš anglicky,“ povídá, „ale velká část Čechů ne.“ Mé první interview proběhne hned po espressu v hale mého hotelu. Připadám si jako sportovec, který se ještě nerozcvičil. Už měsíce jsem o té knize prakticky vůbec nemluvil. Novinářka na mě vypálí: „Na obálce se píše, že je to orwellovská kniha. Myslíte si i vy, že se vaše kniha podobá Farmě zvířat?“ Nevím, co odpovědět, neobratně se pokouším z toho srovnání vycouvat. Která odpověď na takovou otázku je správná? „Orwell, kdo je to?“

Večer si vyjdeme na večeři: šéfredaktorka, redaktorka, překladatelka a já. Až do noci popíjíme v bývalé komunistické kavárně, kde proslulý pražský umělec David Černý předvádí opilecký tanec. Atmosféra je dobrá, můj román je krásně graficky vypravený, spousta lidí je na něj zvědavá. Ale na Goodreads vyjadřuje pár bloggerů ostrou kritiku a knihu nehodnotí dobře. Jedna bloggerka píše: „Až moc se snaží být jako Orwell.“ Ve středu se s ní a několika dalšími bloggery mám setkat při knižním klubu. Pod vlivem české slivovice vyprávím šéfredaktorce ještě hezky dlouho o své třetí knize.

Úterý
Časně zrána nasedneme do vlaku do Olomouce na Moravě (autor píše „Moravia“ místo nizozemské podoby „Moravië“, pozn. překl.), skoro tři hodiny východním směrem. Ve vlaku si poprvé doopravdy uvědomím, že podnikám turné jako spisovatel. Často jsem na cestách na zakázku cestovatelských časopisů, ale tohle je jiné. Tohle je kvůli románu, který celý vznikl v mé hlavě. Venku se míhají lesy, u každého nádražíčka vycházejí osamělí vechtři na chvíli ze svého zchátralého domečku, aby se podívali na naše intercity. Olomouc je, jak jsem zjistil, kompaktní město s velikánskou katedrálou. K mému úžasu je tam katedra nederlandistiky. Místo abych mluvil v některé učebně, probíhá rozhovor v kavárničce. Piju červené víno. Asi dvacet studentů nizozemštiny – skoro samé české holky – mi visí na rtech, ale možná spíš na rtech mé překladatelky; studovala tady a pár těch holek se taky chce stát překladatelkami.

Je to příjemný rozhovor, skoro ne o Orwellovi, ale i tady na něj dojde. Moje překladatelka mi vypráví, že loni byl na českém turné Jaap Robben a že se v tiskové zprávě psalo, že Birk je o incestu. Během rozhovorů a čtení dostával chudák Jaap Robben otázky především o tom. Možná mi moje překladatelka tu historku vypráví, aby mi dala najevo, že s tím porovnáváním s Orwellem nemám tak prudit; vždycky to může být horší. Během interview trochu házím očkem po děsně pěkné studentce, která sedí vzadu, a třeba mi ty pohledy i oplácí, ale co z toho? Program mám plný, až do pátku ani chvilka volna.

Po rozhovoru se ihned vracíme do Prahy. Dřívějším vlakem, než se plánovalo. Redaktorka musí být v Praze dřív, než jsme mysleli. Překladatelka Blanka říká: „Můžeme se vrátit večer, provedu tě hodinku po městě.“ Ale já chci taky hned zpátky, nejdřív s chabou výmluvou, že takové interview je únavná záležitost. Ve vlaku odhalím pravý důvod: Ajax – Benfica. Když se vrátíme teď, zrovna zápas stihnu. Poslední kousek do hotelu běžím, s klením konstatuju, že Wi-Fi u mě na pokoji hapruje, a zápas sleduju na svém laptopu v hotelové hale se sklenicí plzeňského a s číšníkem, který se občas chvíli dívá se mnou, a když střelí Ajax v poslední minutě gól, podá mi ruku.

Středa
Cestuju do nakladatelství, v komplexu kancelářských budov v Praze, a podepisuju výtisky. Natáčím video, na kterém musím čtenářům své knihy už teď popřát veselé Vánoce, ale místo toho jim přeju šťastný nový rok. Protože natáčení takového videa není jen tak, přejdu to a nic o tom neřeknu. Vím dost jistě, že mě to video bude online pronásledovat ještě léta. Když je natáčení za námi, zamíříme na vrcholnou událost tohoto turné: představení románu v pražském vaflovém bistru Waf-Waf, jakémsi mekáči s vaflemi. Už brzy je jasné, že tamní zaměstnanci nemají tušení, kdo jsme nebo co tam hodláme dělat. Rozhodneme se, že ten podnik stůl po stolu anektujeme, a nové jedlíky vaflí odháníme z vaflárny upřeným pohledem. Těsně před šestou zaplní Waf-Waf naši lidé: Blančini překladatelští kolegové, šéfredaktorčini známí, dva novináři a četní studenti z pražské katedry nizozemštiny. Literární obecenstvo je dnes nápadně mladé. Rozhodně ve srovnání s nizozemským standardem. Objeví se i spisovatel Chrétien Breukers, který žije už rok v Praze. S ním ještě jedno odpoledne pochodím po Praze a budu se podivovat Kafkově otáčivé hlavě.

Ve Waf-Waf probíhá neuvěřitelný večer. Moc toho nenamluvím. Co se to tu přesně děje? Jednoho podzimního večera se kvůli románu, který jsem napsal, zaplní v Praze kavárna lidmi. Je to fantastické vědomí a jsem z něj trochu zakřiknutý. Ale jak rychle se prostor zaplnil, tak rychle se zase vyprázdní. Vchází armáda bloggerů a vedoucí knižního klubu tvrdě vyzývá lidi, aby odešli. Přisedám si ke stolu, ale ani na okamžik se tam necítím na svém místě. Vedoucí knižního klubu je tak usilovně zaujatý sám sebou, aby se choval jako vedoucí knižního klubu, že moje odpovědi na své otázky vůbec neposlouchá.

Jeho harém tvoří deset bloggerek, které, pokud to dokážu posoudit, ještě chodí na střední školu. Nepodívají se do očí, nic mi neřeknou. Podle fotky poznávám holku, která napsala, že se příliš snažím napodobovat Orwella. Když dostane slovo, řekne to naplno: „Fakt špatná knížka.“ Hrdě se na mě podívá, jak mi to nandala. Myslím, že u stolu sedí s nevolí, a z nudy fotí. Obálku knížky, vafli s rozdrobenými sušenkami Oreo, kterou si objednala, sama sebe. I ty ostatní se mými slovy proinstagramují. Je úplně jedno, co odpovím, stejně to skoro nevyvolá reakci. Zkouším sem tam nějaký vtípek, jednou řeknu něco, co by se dalo považovat za rasistické – ryze abych vyvolal reakci. Nadarmo. Po necelé hodince to končí a vedoucímu podpisuju knihu s věnováním: „Jakobovi, našemu Arkovi dnešního večera.“ Narážka na neomaleného Arku Narovského z mého románu. Jsem najednou strašně unavený, tyhle dny přímo požírají energii. Přesto popíjím do noci pivo s lidmi z nakladatelství. Na besedu s bloggery rychle zapomínám – převažuje vzpomínka na plné bistro při křtu románu. Čechy miluju, a když se v noci vracím podnapilý domů, maluju si, že budu v Praze bydlet.

Čtvrtek
Zase dvě hodiny ve vlaku, tentokrát do jižních Čech (autor píše „Bohemië“ místo nizozemské podoby „Bohemen“, pozn. překl.). Křížem krážem projíždět zemí, tak jsem si turné představoval a přesně tak to je, těší mě to. V Českých Budějovicích na mě čeká ošuntěle oblečený Čech Míra. Miroslav Boček, jak se jmenuje plným jménem, je spisovatel a organizátor literárních večerů v tomhle devadesátitisícovém městě, nad nímž Pražané ohrnují nos. Míra napsal dystopický román, který bych si rád přečetl, ale jeho dílo bohužel není přeložené. Otevřenost, s jakou se mnou od prvního okamžiku jedná, je velmi příjemná, například beze stopy řevnivosti, jen láska k literatuře, u guláše mi říká, že se mu můj román moc líbil. V knize ho oslovuje pobláznění davu, stádnost mu připomíná některé současné země. Jdeme do roztomilé kavárničky, jejíž stěny jsou obložené knihami. V kavárně je temno a pusto. Když vidím, jak Míra neobratně šoupá se stoly, říkám si, jestli už vůbec někdy něco takového uspořádal, ale tvrdí, že tyhle večery pořádá už deset let. Často s českými autory, někdy se zahraničními.

Říkám si, co tu dnes večer zažijeme, jestli vůbec něco zažijeme. Ale jako pokaždé, i tahle kavárnička se zaplní. Češi přijímají kulturu i literaturu s otevřenou náručí. I když ji napsal neznámý nizozemský spisovatel. Jeden Mírův kamarád si navlékl zástěru a v koutě kavárny peče vafle. Dvě ženy vepředu mou knihu už četly. Kladou mi nejrůznější otázky. A to je opravdu potřeba, protože Míra je introvert. Pro toho, kdo má dělat interview, to není moc šikovná vlastnost. Když dokončím odpověď, pokaždé sebou trhne a uvědomí si, že je řada na něm, načež je chvíli ticho, pak vzdychne a obrátí se k obecenstvu: „Chce se někdo na něco zeptat?“ Uprostřed rozhovoru se Míra najednou zvedne, vezme jednu vafli, nastříká na ni šlehačku a posype ji čokoládovými vločkami. Mlčky sledujeme, jak s vaflí mizí a zachází do sousední místnosti. Nese vafli servírce.

Pár minut je pryč, a když se vrátí, pokračujeme prostě tam, kde jsme přestali. Po další krátké odmlce najednou vyrukuje s fantastickým shrnutím mého románu a umístí ho do současného politického kontextu v Česku. Lidé přikyvují, navazují otázkami. Vyprávím, co se mi líbí na Farmě zvířat. I dnes večer je obecenstvo v průměru mnohem mladší než při čteních v Nizozemsku. A taky tady se po skončení prodávají knihy a já opět rozdávám autogramy. Pak popíjíme na baru absint. Teď už to jde, protože turné je u konce. Zítra brzy ráno zase do Prahy, kde si neodpustím podívat se ve velkém knihkupectví, jestli mají můj román. Napočítám osm výtisků. Prodají se všechny? Upřímně řečeno mi na tom až tak moc nezáleží. Můj první překlad, moje první turné. To už mi nikdo nemůže vzít.

 

© Roman Helinski
překlad © Magda de Bruin Hüblová
článek vyšel 5. 11. 2018 jako blog na webu Nizozemského literárního fondu (NLF) (v niz., obsahuje fotky z pobytu)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 28.01.2019 10:49
Helinski, Roman
Na "FB Book’s Calling" lze také odkazovat, ale žádnou "zprávu" ze 27. 10. jsem tam nenašel, ať jsem skrolloval a vyhledával jakkoli. Nicméně zdá se, že pan vedoucí mezitím smazal svůj příspěvek o akci už i z Instagramu, ačkoli kopie textu i obrázku se na některých agregátorech zachovala.
Vložil: viking, 13.01.2019 11:26
Helinski, Roman
"Vedoucí knižního klubu je tak usilovně zaujatý sám sebou, aby se choval jako vedoucí knižního klubu, že moje odpovědi na jeho otázky vůbec neposlouchá." Blogerky a youtuberky... che che che.
Vložil: Jitka J., 13.01.2019 10:27
Helinski, Roman
Díky moc za tenhle překlad, pobavilo!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1194x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce