Dvořáková, Věra

Dvořáková, Věra

rozhovor překlad

Jako ohlédnutí za životem a obdivuhodným dílem překladatelky Věry Dvořákové uveřejňujeme rozhovor, který vyšel roku 2012 v publikaci Slovo za slovem.

Věra Dvořáková
(12. dubna 1927 – 11. května 2019)

Překladatelka z francouzštiny. V roce 1946 začala studovat srovnávací dějiny literatur na Univerzitě Karlově, z politických důvodů byla ze studia vyloučena a mohla je dokončit až v roce 1990, kdy také získala doktorát. Prošla řadou zaměstnání, od počátku 60. let se však věnovala hlavně překladatelství ve svobodném povolání. Její překlady zahrnují především francouzskou prózu, esejistiku a filozofické texty, mimo jiné díla Antoina de Saint-Exupéryho (Citadela, Letec a živly), Michela Foucaulta (Psychologie a duševní nemoc, Dějiny šílenství), Emmanuela Lévinase (Etika a nekonečno) a Pierra Teilharda de Chardin (Jak věřím).

 

Když je člověk spokojený s tím, co dělá, nemá důvod někomu závidět

Jitka Bažantová: Kdy jste začala překládat?
Věra Dvořáková: To má hodně dávné kořeny, protože překládání mě vlastně bavilo už na gymnáziu, když jsem dělala francouzštinu. Literatura pro mě tehdy znamenala hlavně poezii, jak to bývá kolem těch patnácti sedmnácti let dost časté, takže jsem se pouštěla rovnou do toho nejtěžšího a zkoušela to s překládáním veršů. Od té doby vím, že to je nesmírně poutavá záležitost, u které by člověk mohl strávit celý život, není skoro možné se od toho odtrhnout, ale samozřejmě je to činnost velice náročná. I když mě to tolik bavilo, vím už dávno, že ta pravá práce pro mě by to nebyla. Mám určitě dobrý cit pro styl a pro českou větnou stavbu, což je hodně podstatné zvláště u překládání prózy, ale nemám to, co měl třeba pan Jaroslav Zaorálek nebo Josef Hiršal. Takovou tu lehkost, bezprostřední nápaditost. Poezií bych se tedy rozhodně neuživila, přestože právě s ní jsem ve svých raných dobách začala. Neměla jsem tehdy ostatně vůbec představu, že by právě překládání mělo být mým celoživotním povoláním. K tomu došlo spíš vlivem okolností. Potom na fakultě jsem nestudovala francouzštinu ani překladatelství, to ani jako obor tehdy neexistovalo, studovala jsem komparatistiku a znalost jazyků, alespoň pasivní, se předpokládala, ale bylo na nás, jak si je nastudujeme. Já jsem se z románských jazyků začala postupně víc a víc věnovat francouzštině.

Potom ovšem nastala změna. V devětačtyřicátém roce, když jsem končila pátý semestr, proběhly na fakultě prověrky. Takzvaně studijní, ale ve skutečnosti šlo, jak známo, o politickou čistku, která, mám-li správnou informaci, v té docela první vlně postihla v republice asi deset tisíc vysokoškoláků. Já jsem se tehdy nesnažila kličkovat, bylo to v jakési dohodě s několika mými kolegy a přáteli. Prostě jsme tu bariéru, která znamenala začít s tou později tak běžnou hrou na „jinak myslet, jinak mluvit“, cítili jako nepřekročitelnou. Protože profesoři se tenkrát ještě dokázali vzepřít a k téhle stranou nařízené akci se nepropůjčili, vylučovali nás naši vlastní, komunisticky zfanatizovaní kolegové. Naším „hříchem“ kromě otevřených názorů a řečí bylo ovšem také to, že jsme byli žáky semináře Václava Černého. Profesor Černý byl pochopitelně jeden z prvních, kdo měl z fakulty odejít, pro komunisty byl naprosto nepřijatelný. Proto hleděli vyloučit nejprve jeho studenty, aby pak mohli říct, pane profesore, vy nemáte žáky. Výpověď dostal myslím asi za půl roku po našem odchodu. Ten vyhazov byl tehdy dost velká skvrna, táhlo se to se mnou, a ovšem i s jinými, celou řadu let. Získat nějaké aspoň trochu přijatelné zaměstnání dlouho nebylo možné. Takže když mi na počátku šedesátých let jeden kamarád z nakladatelství Mladá fronta nabídl k překladu jednu malou knížku, šlo spíš o to trochu nám tím finančně vypomoci. Byla to drobná satirická próza Jeana Dutourda. Tehdy jsem se ale z nezkušenosti dopustila některých překladatelských chyb a samozřejmě mi to bylo hned vytknuto. Mladá fronta trošku cukla a nehrnuli se dát mi hned další práci. Mezitím jsem si ale od Dutourda opatřila jinou knihu, která mě nadchla, román Hrůzy lásky. Napsala jsem o něm do Světové literatury recenzi s ukázkami – byl to takový specifický žánr, pěstovaný právě v téhle revui. Teprve tím jsem se opravdu uchytila, protože mi vzápětí volala redaktorka Fialová z Odeonu, že mají zájem tu knihu vydat. Šlo ale o autora Mladé fronty, takže i druhý Dutourd vyšel tam a pak jsem už spolupracovala s Mladou frontou i s Odeonem, lektorovala jsem, hlavně novou prózu, což je vlastně dodnes moje hlavní téma – současná beletrie, současná filozofie, současná společenskovědní literatura.

Jitka Bažantová: Je podle vás překlad uměním, nebo řemeslem?
Věra Dvořáková: Jistěže je to obojí. Bez řemesla to rozhodně nejde, sama jsem se o tom dost bolestně přesvědčila při svém prvním překladatelském pokusu. Řemeslo je důležité vždycky, uměním je překlad v různé míře. U poezie je to samozřejmé, u prózy záleží poměr mezi řemeslem a uměním v zásadě na povaze výchozího textu. Jistě bude rozdíl mezi detektivkou a třeba francouzskou klasikou nebo nějakým experimentujícím současným autorem.

Jitka Bažantová: Od šedesátých let už jste se živila pouze jako překladatelka?
Věra Dvořáková: Dá se to tak říct, potom už jsem překládala pravidelně a vzala jsem to jaksi za své povolání, zjistila jsem, že k tomu mám schopnosti a že mě to plně uspokojuje. Když se tohle člověku v životě povede, je to velké štěstí. Jak uspokojivé je to po stránce obživy, to je jiná otázka, protože překladatelé nikdy nebyli příliš dobře placeni, a dnes je to tedy úplně mizerné. Časem jsem ale přešla od prózy spíš k teorii, k filozofii, historiografii, textům společenskovědním. Trochu to bylo dáno situací – za normalizace zájem o francouzské autory nového románu opadl, pochopitelně ne v nakladatelstvích, ale pod tlakem shora. Ale převážně mě k tomu vedl můj vlastní zájem.

Jitka Bažantová: Překládáte každý den, máte nějaký svůj rituál?
Věra Dvořáková: To je u překladatele zcela nutné, chce-li se tou činností živit, a ne ji vykonávat jen vedle nějakého jiného pravidelného zaměstnání. Mluvím samosebou o překládání náročných textů, ne nějakých ženských románků nebo detektivek – i když ty kvalitní také chtějí své. Pracuju každé dopoledne asi tak čtyři, někdy i pět hodin, a většinou se do textu dívám ještě večer a tak trochu si ho v hlavě předem formuluji. Popravdě řečeno ale tohle dělám i při četbě knih, které sama nepřekládám, a u českých překladů si zase bezděky všímám, jak je to uděláno, a občas si jen tak pro sebe některou formulaci změním, aby se mi to víc líbilo. Už je to zřejmě taková profesionální deformace. Ale ještě k tomu pracovnímu rytmu. Všichni moji známí i příbuzní vědí, že dopoledne „nežiju“, žádné schůzky ani návštěvy, pokud možno žádné generálky v divadle, žádná levná dopolední kina, nic takového, pociťovala bych to ne jako odpočinek od práce, ale spíš jako vykolejení. Takže jde opravdu asi o určitý rituál.

Jitka Bažantová: Potřebujete nějaké specifické podmínky k práci?
Věra Dvořáková: Život mě naučil je nepotřebovat. Měla jsem rodinu, tři děti a neměli jsme zvlášť velký byt, spíš jsme měli těžké bytové problémy a pořád jsme vlastně žili velmi chudě až do doby, než děti vystudovaly nebo si založily rodiny a odešly z domova. Překládala jsem v kuchyni při dohlížení na hrnce. Od té doby, co žiju sama a kuchyňku mám oddělenou od pracovny, už na to pár kastrolů doplatilo.

Jitka Bažantová: Myslíte si, že překladatel potřebuje specifické vzdělání?
Věra Dvořáková: Já jsem si myslívala, že ani ne, protože sama ho nemám a nakonec, jak vidíte, se překládáním živím, a to víceméně nepřetržitě už přes padesát let. Řekla bych, že první podmínkou je určité nadání, určitý jazykový cit a velkou roli hraje i záliba v té práci, protože někdy je to značná dřina, žádající vytrvalost. V případě francouzštiny a češtiny je důležité mít dobrý smysl pro syntax, poněvadž francouzština má jinou větnou skladbu než čeština, dá se říct opačnou. Dlouhá a složitá souvětí představují proto často problém, například Proustovo Hledání ztraceného času, text založený na rozvíjení asociací, kde jedna vedlejší věta navazuje na druhou a ta zase na další a tak dále. Není to jako u Hrabala, který má sice také větu na pět stran, ale řečový proud plyne podle jiného principu. U Prousta všechno stále odpovídá zákonům francouzské syntaxe. První překlady Hledání, které dělal Jaroslav Zaorálek, vzdor tomu, že to byl skvělý a vynalézavý překladatel, nejsou skoro ke čtení, protože se velice držel francouzské větné stavby. Čeština takovou snadnou návaznost vedlejších vět neumožňuje, je to pro ni nepřirozené.

Ale pokud jde o vzdělání, to je něco trochu jiného. Vzdělání vždycky člověka kultivuje a rozšiřuje mu obzory. Vzdělání v rámci oboru je určitě nutné u překladatelů poezie, zvláště klasické, u překladatelů prózy si potřebu nějakého specifického vzdělání neumím představit, a u překladatelů literatury společenskovědní, jíž se dost zabývám, je potřebné, ale nikdy ho není dost, ke každému titulu, na kterém jsem pracovala, jsem vždycky musela načíst nějakou další literaturu, abych se blíž seznámila s některými reáliemi, s užívanou terminologií a podobně. Ale někdy vyžaduje něco podobného i běžná beletrie, zažila jsem to například nad překladem románu Michela Tourniera Meteory, kde se tematika pohybuje od medicíny přes techniku tkalcovských stavů nebo fungování majáku až třeba po principy stavby japonských zahrad. A vzdělání ve smyslu „naučit se překládat“, nevím, dá se naučit něco z toho řemesla, to určitě ano, ale neumím si představit, že by taková výuka mohla trvat třeba několik let.

Jitka Bažantová: Změnil se nějak váš názor na to, do jaké míry je možné převést dílo do češtiny?
Věra Dvořáková: Takřka všechno se dá nějakým způsobem převést. Někdy hodně záleží na míře uvolnění od originálu. Nakolik si překladatel to uvolnění dovolí, aby zároveň zůstal práv autorovi. Ale třeba právě nad Proustem mě napadá, že je určitý typ literatury, který může vzniknout jen v určitém jazyce, protože v jiné jazykové oblasti panují jiné zákony a jiné možnosti, a ty jsou podnětem či výzvou k jinému způsobu vyjádření, nebo dokonce i k vyjádření něčeho jiného. Dotýkám se tím vlastně starého filozofického problému, vztahu mezi myšlenkou a řečí. Překlad textu takto zásadně spjatého se zákony určitého jazyka nikdy nemůže být zcela adekvátní. Co dokázal například s Proustem Jiří Pechar, je podle mě maximum. Za cenu určitého narušení plynulosti – protože problém vedlejších vět v podstatě vyřešil použitím různé interpunkce – konečně Prousta zpřístupnil českému čtenáři.

Jitka Bažantová: Do jaké míry jste si překlady mohla vybírat?
Věra Dvořáková: Vybírat jsem si mohla v tom smyslu, že jsem spíš občas něco odmítla. K současné francouzské literatuře jsem se v šedesátých letech dostávala jedině přes nakladatelství, pro která jsem ty knížky lektorovala, sama jsem k ní měla přístup leda ve francouzské knihovně, ale vzhledem k rodině a malým dětem jsem tam těžko mohla nějak často vysedávat. Ale mohla jsem si pochopitelně o překlad také říct, když mě něco hodně zaujalo. To byl třeba případ prvního Le Clézia, který pak česky vyšel pod názvem Zápis o katastrofě. Spolu se mnou se do toho textu zamilovala i odeonská paní redaktorka, takže tenhle debut budoucího francouzského nobelisty vyšel česky krátce po vydání ve Francii. Z toho, co jsem odmítla, si dobře vzpomínám na Mandariny Simone de Beauvoirové. Ačkoli jsem svůj mladý věk prožila v ovzduší existencialismu, slavná dvojice Beauvoirová Sartre ve mně svými postoji a názory vzbouzela nedůvěru a jejich próza se mi vyloženě protivila svou tezovitostí. Šlo ovšem o titul, který se považoval za velmi kvalitní a mimo jiné slibující další vydání, čili pro překladatele i jistou prestiž a slušnou obživu, takže odmítnout ho mohlo působit přinejmenším jako nějaká divná výstřednost.

Za normalizace jsem pak byla ráda, když mi vůbec z nakladatelství něco nabídli, protože politika přece jen zasahovala do všeho. Přeložila jsem tehdy dvě detektivky, práce nijak zvlášť potěšující, ale musela jsem být z něčeho živa. Vlastně jsem se v té době trochu pojistila zaměstnáním v jedné tiskárně, kde jsem dělala korektorku. Zároveň jsem ale dál překládala, pokud to šlo. Právě v té době jsem nakonec přeložila i knihu, která pro mě byla jedním z největších zážitků – Exupéryho Citadelu. S tou knihou jsem doslova žila, překládala jsem to vlastně nadvakrát. Začala jsem to dělat někdy v osmašedesátém roce pro nakladatelství Obelisk, které jinak vydávalo spíš literaturu o výtvarném umění. Byla jsem s knihou asi v polovině, když mě v devětašedesátém, po Husákově nástupu, z nakladatelství vybídli, abych překlad rychle dokončila, aby mi mohli aspoň něco zaplatit, protože kniha už nevyjde, nakladatelství se ruší. Jakž takž jsem to tedy dodělala, s vědomím, že to má daleko k dokonalosti. V době, kdy jsem už chodila do zaměstnání, se o ležícím překladu dověděl Vyšehrad a rozhodli se ho vydat. Tak začala hlavní práce na tom, co už bylo sice hotové, ale z půlky narychlo. Redigovalo se to, a to už jsem opravdu dělala v obrovském presu – zaměstnání, rodina, a do toho schůzky vždycky ve tři odpoledne s redaktorem v kavárně, kde jsme na tom pracovali, já většinou s neodbytným vědomím, co dalšího ještě musím udělat. Takže překlad jedné z nejkrásnějších knih, jakou jsem kdy dělala, vznikal pod tlakem ze všech stran. Ale dopadlo to dobře. Je to ovšem rozdíl, když se můžete té práci věnovat z plných sil, nebo pro ni ukrádat jen chvilky a živit se kdoví čím. To jsou ty škody, které komunisté kromě všeho jiného způsobili – že takhle lidem ubírali čas a síly.

Jitka Bažantová: Jak se podle vás proměnilo postavení překladatele od války po dnešek?
Věra Dvořáková: Neříkám to ráda, ale musím. Pokud nešlo vyloženě o nějaké politické tlaky, kdy byl někdo tak proskribovaný, že nemohl ani překládat, měl překladatel, alespoň v šedesátých letech, kdy jsem já začínala, a potom i v dalších, normalizačních, mnohem lepší postavení než teď. Neumím si představit redaktora, který by si tenkrát troufl chtít na překladateli práci s vědomím, že se mu pak případně nezaplatí, nebo bude na honorář čekat celé měsíce. To neexistovalo. Ač jsme žili v komunismu, měli jsme asi tu lepší minulost nějak v sobě, to slušné jednání. A to se teď strašlivě změnilo. Tehdy po odevzdání a přijetí překladu, to si dodnes pamatuju, do dvou měsíců přišla – bez jakýchkoli dohadů – třetinová záloha. Druhou třetinu, když knížka dlouho nevycházela, si bylo možné formou půjčky vyžádat z literárního fondu Svazu spisovatelů, takže pořád člověk nebyl tak příliš škodný. Po vyjití knížky, zase do dvou měsíců, přišel zbytek. V případě vyššího nákladu, mám dojem že přes třicet tisíc, se honorář zvedal. Všechno bylo černé na bílém ve smlouvách, výše nákladu v tiráži, o tom se nám dnes může jenom zdát. Víme to ostatně i z průzkumů, že čeští překladatelé beletrie jsou na tom z celé Evropy nejhůř. A to platí i o výši honorářů. Nezbývá prostě než pracovat hodně. Má výhoda možná je, že mě v posledních letech víc než francouzská beletrie zajímá historie, filozofie a vcelku spíš myšlení a bádání než umění, takže nouzi o práci věru nemám. S překládáním beletrie by to možná bylo horší, protože z francouzské prózy tolik titulů nevychází.

K proměně postavení překladatele bych ještě dodala, že mám pocit, jako by přes válku nastal určitý zlom v kvalitě. Myslím k lepšímu. V předválečné překladové literatuře se často najdou překlady, z nichž je zřejmé, že je někdo vyrobil takříkajíc „na koleně“. Zdá se mi, jako by se překládání hodně zprofesionalizovalo až v poválečné době.

Jitka Bažantová: Jakou měla jednotlivá nakladatelství prestiž nebo pověst?
Věra Dvořáková: Když budeme mluvit o minulé době, tak v oblasti cizojazyčné literatury měl prestiž nepochybně Odeon. Velmi dobrou pověst měla Mladá fronta i Československý spisovatel. Dobré nakladatelství byl také Vyšehrad a velice záleželo na tom, jací lidé kde seděli, třeba v Mladé frontě byl germanista Vladimír Kafka, strašně dobrý člověk, chytrý a vzdělaný, dobrých úmyslů. Jeden čas tam pracovala Eva Formánková, která tam redigovala filozofii. Právě ona mi poskytla první možnost překládat filozofii. Hodně věcí záviselo na snaze, odvaze a také obratnosti redaktorů, protože cenzura nepominula myslím ani v době největšího uvolnění koncem šedesátých let. Každý musel neustále uvažovat, zda s tím či oním narazí, nebo nenarazí. Záleželo na tom, kdo v tom uměl lépe chodit nebo kdo si troufal.

Jitka Bažantová: Jak vypadala francouzská redakce v Odeonu? Měli hlavní slovo spíše ti, kdo byli ve straně?
Věra Dvořáková: Tam bylo dobré prostředí. To víte, že tam seděli redaktoři, kteří prošli stranickým sítem. Ale romanistky, s nimiž jsem spolupracovala, Jarmila Fialová nebo v redakci Světové literatury Eva Pilařová, měly obě zájem dělat dobré věci. To byla ovšem už šedesátá léta, lidé se celkově méně báli a byla to doba, kdy se situace stále zlepšovala, jeden den vyšlo něco překvapivě odvážného, druhý den se vrátil do života některý politický vězeň, vznikala nová divadla, tamhle v Redutě se něco hrálo, vznikl Semafor a tak dále, bylo to prostě nadějné. To dnes bohužel neexistuje, spíš máme pořád důvod na něco se zlobit, rozčilovat se, a mnohé si dokonce ošklivit. Tehdy jsme žili v zásadě v hrozné situaci, ale zároveň svým způsobem radostné. To bylo samozřejmě cítit i v nakladatelstvích, většina lidí tam nebyla stranicky praštěná. Byli to vzdělaní lidé, kteří se, řekněme, trochu podřizovali, aby mohli pracovat. Ale jakmile to šlo, tak se snažili.

Jitka Bažantová: Existoval nějaký nepsaný návod, jak obcházet cenzuru?
Věra Dvořáková: To vznikne spontánně. Nepochybně byla někde černá na bílém jména těch, kteří nemohli vydat vůbec nic, ani se pod cokoli podepsat. Pro spoustu autorů také existovala autocenzura. Kdo ji neměl, prostě netiskl. To byl třeba případ mého muže, který nikdy žádnou autocenzuru neměl a klidně nabídl k vydání třeba básně s náboženskou tematikou. Takový člověk se pochopitelně nemohl svým psaním za komunismu živit, ztrácel tedy čas a síly v různých nesmyslných zaměstnáních. Byl to neustálý boj. Ale kdo v sobě autocenzuru měl, mohl vydávat.

Jitka Bažantová: Jaký je váš názor na věrný a volný překlad?
Věra Dvořáková: Věrný překlad je podle mě takový, který najde tu správnou míru volnosti, kdy pořád ještě bude věrný originálu. Jsou autoři, u nichž čeština jako by odpovídala francouzskému vzoru, byť jiným způsobem, ale nacházíte obdoby, všechno to běží jaksi samozřejmě. A pak najednou narazíte na autora, který vám dá nečekaně velkou práci. Čím je výpověď více spjatá s jazykovou normou původního jazyka, tím to bývá problematičtější.

Jitka Bažantová: Jaký máte názor na zjednodušování či dovysvětlování v textu?
Věra Dvořáková: Myslím si, že do beletrie dovysvětlování nepatří. Kdysi jsem překládala půvabnou, pololyrickou knížku z Guadeloupu od černošské autorky Simone Schwarz-Bartové. Byla tam spousta místních přírodopisných názvů, které neměly český ekvivalent. Šla jsem se tehdy kvůli tomu poradit na přírodovědeckou fakultu, nejdřív to vypadalo beznadějně, pak mě poslali za jedním postarším panem profesorem a ten mi dával takové bizarní návrhy, jako použít latinské názvy a podobně. Nebo ať tam dám poznámky. To v takové knížce není možné, ještě tak jednu dvě snad, ale aby provázely málem každou stránku? Nakonec se díky panu profesorovi něco přece jen povedlo zjistit, a pokud ne, vyřešila jsem to nenápadným novotvarem nebo jsem to prostě nějak obešla. Ale s mírou. Když to nemusí být, raději to nedělám.

Jitka Bažantová: Jak probíhala spolupráce s redaktorem?
Věra Dvořáková: Když měl redaktor podnětné návrhy, vždycky jsme se o všem domluvili. To není dobová záležitost, tak to chodí i dnes, alespoň v mém případě. S nějakou politickou literaturou jsem nikdy neměla nic společného, ani by bylo nikoho nenapadlo něco takového mi nabídnout. Takže o nějaké ideové výhrady, jimž bych se nepochybně bránila, nemohlo nikdy jít. Je dobré podívat se na překlad druhýma očima. A taky je dobré mít od překladu větší časový odstup, já to tak měla s Citadelou. Podruhé se mi to stalo se Sylvií Germaine, s její druhou knihou Jantarová noc. Původně si překlad u mě objednalo nakladatelství Dauphin, ale nakonec se textu – je totiž hodně depresivní, tak možná proto – zaleklo a knihu nevydalo, aniž mi tu práci zaplatilo. Když se po několika letech pro vydání rozhodlo nakladatelství Academia, najednou jsem měla ty druhé oči a výrazně jsem celý překlad přepracovala, opravdu větu po větě. Tenhle můj druhý pohled knize prospěl, a to je vlastně ten pohled redaktorů, kteří nejsou s textem ničím spjatí a mají čerstvé oči. Odstup od vlastní práce je moc dobrý.

Jitka Bažantová: Kdo zadával překlady?
Věra Dvořáková: Redaktoři. Byly cesty, jak se určité věci prosazovaly. Mezi lektory byli lidé, kteří měli dobrou politickou pozici, ale i určitou politickou a kulturní inteligenci, třeba kantoři na fakultě, někteří komunističtí literární teoretici a podobně, těm se zadávaly posudky na knihy, které bylo potřeba protlačit. Redaktor se s nimi předem dohodl, aby tu knížku neshodili. Bylo to takové zaštítění, určené pro odbor knižního dohledu na ministerstvu kultury. Když nahlédnete do doslovů v knížkách vydaných za komunismu, určitě tam najdete věty zdůrazňující autorovu lidovost nebo sociální cítění nebo, přinejhorším, aspoň humanismus. Právě to, humanismus, byla stránka, kterou se doporučovaly například prózy Saint-Exupéryho, duchovno, víra, úvahy o Bohu, to přišlo víceméně až s Citadelou. I redaktoři měli samozřejmě autocenzuru, nikoho by jistě tehdy nenapadlo pokoušet se o vydání třeba Návratu ze Sovětského svazu Andrého Gida. Ale dělali, co mohli.

Jitka Bažantová: Jak se změnila nakladatelská praxe po roce 1989?
Věra Dvořáková: Děly se všelijaké věci, hlavně začali vydávat knihy i lidé, kteří o vydávání nic nevěděli. Nevěděli, že se kniha musí redigovat, že se musí dát zpátky autorovi, aby se na úpravy podíval a schválil je, pak se musí korigovat, a to nejlépe dvakrát, prostě neznali to vydavatelské řemeslo. Teď už to vypadá jinak, někdo odpadl, někdo i propadl a někdo se udržel.

Jitka Bažantová: Jak se změnilo rozhodování o tom, co se bude překládat?
Věra Dvořáková: To možná není ta pravá otázka pro mě, v nakladatelství jsem nikdy nepracovala, všechno vidím spíš zvenčí. Ale mám pocit, že teď se buď vydá nějaká detektivka nebo čtivo, nějaký předem jistý bestseller, anebo se hledají zvláštnosti, jako je třeba Michel Houellebecq. Já téhle literatuře příliš nakloněná nejsem, mám pocit, že je to překoumané, vymyšlené, málo spontánní. Francouzština už je taková, vládne v ní racionalita. V beletrii mně takový typ literatury moc neříká, ale Francouzi mají dobrou, opravdu zajímavou filozofii, historiografii a sociologii, takové překlady mě těší.

Jitka Bažantová: Uvažovala jste někdy o tom, že byste se věnovala i jiné literární činnosti?
Věra Dvořáková: Když jsem nastoupila na fakultu, představovala jsem si, že se budu věnovat spíš teorii, konkrétně divadelní teorii, ale to jsem byla ještě hodně mladá a vlastně jsem samu sebe a své sklony a schopnosti dobře neznala. Když jsem pak na fakultě poslouchala přednášky Václava Černého, zaujaly mě tak silně, že jsem se k němu přihlásila do semináře a přešla na komparatistiku. I později jsem pořád ještě měla představu, že se budu zabývat literaturou nebo divadlem, ale patrně teoreticky. To jsem pak částečně uplatnila při psaní doslovů či předmluv, ale jenom do devětašedesátého roku. Politický vývoj a celková situace způsobily, že jsem se nakonec soustředila výhradně na překládání a komentátorskou činnost jsem opustila. V době normalizace o moje komentáře ani nebyl zájem. Ale řekla bych, že v překládání jsem se takzvaně našla. Vlastně bych za to mohla komunistům i poděkovat.

Jitka Bažantová: Jaký smysl podle vás mají pro čtenáře doslovy?
Věra Dvořáková: Nedávno jsem četla Nabokovovu Lolitu s doslovem Václava Jamka. Ten doslov je sám o sobě tak zajímavý a řekla bych objevný, že to pro mě byl k celé té knize ještě dodatečný velký zážitek. To je ideální případ, kdy doslov pootevírá další perspektivy, jak k románu přistupovat. V tom by jistě byla vždy jeho hlavní cena a smysl, ale většinou se přínos omezuje prostě na bližší informaci o autorovi, případně doprovozenou určitým více či méně hodnotným výkladem jeho díla. I to má pochopitelně pro čtenáře cenu, pokud nejde, jako v případě některých textů vydaných před rokem osmdesát devět, o pouhé zaštiťování, které pak obraz autora spíš zkreslí.

Jitka Bažantová: Jaký je rozdíl mezi redakční prací dříve a dnes, třeba když za totality byl na přípravu knihy někdy i rok času?
Věra Dvořáková: To trošku opravím, na knize se v redakci rok nepracovalo. Redaktor převzal překlad, zpracoval ho, se svými poznámkami ho pak vrátil překladateli, ten ho znovu prošel, případně upravil, pak se o tom většinou ještě jednou pobavili a knížka šla do výroby. Práce nad knihou byla myslím úměrná jejímu rozsahu. Pak už záleželo na tiskárnách, jak byl titul důležitý a tak dále. Pravda je, že potom někdy trvalo třeba rok i víc, než přišly korektury, ale kvalita tím neutrpěla. Možná naopak, když člověk po roce dostal svůj překlad, měl od něj zdravý odstup a spíš si tam ještě nějaké chyby našel nebo něco stylizačně vylepšil. Takže svého druhu to byla i výhoda, když se to zdrželo, rychlá práce není dobrá.

Jitka Bažantová: Jak se podle vás liší vliv francouzské literatury dnes a v minulosti, tedy zhruba od šedesátých let?
Věra Dvořáková: Taková zajímavější, ve francouzské literatuře osobitá, byla doba, kdy jsem začínala překládat, to bylo období určitého experimentování a hledání nových forem. Říkalo se tomu škola nového románu, ale samozřejmě se do toho počítali autoři různého typu. U nás tito autoři vycházeli, takže nějaký vliv tu jistě byl. Já sama jsem překládala Nathalii Sarrautovou, Durasovou, vycházel tady Robbe-Grillet, prostě všichni ti hlavní představitelé. Pro naši mladou literaturu to nepochybně nějaký podnět byl, nepsaly se jenom klasické banální příběhy, byla zde snaha o jiný přístup. Je to patrné při pohledu na předválečnou a válečnou českou prózu. Psychologizování, obrazy doby, studie mravů a podobně – pořád se psalo tak trochu proto, aby se naplnila nějaká předem daná idea. Nový román přinesl nový přístup, důležitý začal být například samotný jazyk, prostě „psaní“ jako takové.

Jitka Bažantová: Co si myslíte o překladatelské anticeně Skřipec?
Věra Dvořáková: Je dobře, že se uděluje, protože pak si třeba sem tam nějaký nakladatel dá pozor. Já ani nemyslím tolik na ty překladatele, protože kdo to neumí a nemá o té profesi ponětí, neměl by se k takové práci ani dostat. To právě je věcí nakladatele a redaktorů, aby věděli, od koho mohou co čekat. Ale možná se ze Skřipce někdy poučí i překladatel, i když si myslím, pokud jsem ty bizarnosti měla někdy před očima, že to sotva bude otázka poučitelnosti překladatele.

Jitka Bažantová: Vydavatelská praxe je tedy dnes horší?
Věra Dvořáková: Ano, myslím si to. Když tedy odhlédneme od toho, že máme to základní, to jest svobodu. Je bezvadné, co všechno vychází, kolik filozofických či historických děl, a jak se pořád doplňují mezery, které tady stále zejí. Ale praxe vydávání je často špatná. A silně převažuje zájem obchodní, knihkupectví jsou plná nesmyslů, málokdo z běžných čtenářů si dokáže najít opravdovou hodnotu, chybí i nějaký rozumný způsob, jak čtenáře, kteří nečtou literární časopisy, k hodnotné literatuře nasměrovat.

Jitka Bažantová: Máte mezi překladateli, vydavateli a redaktory nějaké přátele?
Věra Dvořáková: Kamarády překladatele jsem měla, ne proto že jsme byli všichni překladatelé, ale protože jsme se všichni zajímali o literaturu a obecně o kulturu. Byl to Honza Zábrana a František Jungwirth a již zmíněný germanista a redaktor Vladimír Kafka, Josef Vohryzek, Zdeněk Urbánek nebo Honza Scheinost, redaktor z Vyšehradu, ještě před těmi všemi Eman Frynta a Mirek Žilina z Odeonu.

Jitka Bažantová: Vnímáte ostatní překladatele jako konkurenci?
Věra Dvořáková: Vzhledem k typu literatury, které se v poslední době převážně věnuju, je tak naštěstí vnímat nemusím. Všímám si pochopitelně, kdo je dobrý překladatel, a těší mě naopak, že ve francouzské beletrii jich je dostatek, zvláště v ročnících o generaci mladších než já. Nepochybně i dík tomu, že studovali v době politického „tání“ a měli už víc možností, i pokud šlo o přímý styk s živým jazykem. Jak jsem už řekla, kromě prózy se věnuju společenskovědní literatuře, a díky tomu mám stále dost práce, většinou takové, která mě zajímá a baví. Když je člověk spokojený s tím, co dělá, nemá důvod něco někomu závidět.

 

Foto © Lucie Mlynářová
Rozhovor vyšel v knize Rubáš, S. (ed.): Slovo za slovem
na iLiteratura.cz se souhlasem editora publikace

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 410x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce