Brousková, Markéta: Nežádoucí svědek

Brousková, Markéta
Nežádoucí svědek

recenze beletrie česká

Autorka se ve svých vzpomínkových črtách vrací především do sedmdesátých a osmdesátých let, prožitých v heterogenní skupině českých exulantů. Přináší historky a anekdoty o úspěšných i neúspěšných kariérách, překážkách i nečekaných osudových zvratech.

Slabosti z exilu
Markéta Brousková
: Nežádoucí svědek. Torst, Praha, 2019, 116 s.

V Německu žijící literární historička Markéta Brousková (*1941) v knize líčí emigraci do Stuttgartu v září 1969 a následný život v Západním Berlíně. Svému životu však věnuje minimum místa a soustřeďuje se hlavně na setkání s dalšími českými emigranty a jejich snahy o kariéru v zahraničí. Dokládá, jak zjednodušené a idealizované představy o budoucnosti měli lidé na konci šedesátých let při odchodu i v letech devadesátých při návratu. V několika vzpomínkách poukazuje na nevraživost těch, kdo v Československu zůstali a o životě v emigraci si udělali nerealistický obrázek: „Copak ste pro nás v tý cizině vlastně udělali?“ (s. 7) „Dyť seš jen malý hovno ve vysoký trávě. Kdo už je na tebe v cizině zvědavej?“ (s. 28) Uvádí však nejen jejich nepřejícnost vůči těm, „kteří se pěkně potichu zdekovali za kopečky“, ale také závist, jež se šířila v rámci emigrantské komunity samotné. Návratným motivem je tak česká malost, projevovaná i mezi intelektuály a vzdělanci. Vztahy v exilu se ukazují být stejné jako všude jinde: vládnou v nich sympatie, antipatie i různé hierarchie – jsou však koncentrovány na ploše malého českého emigrantského rybníčku, kde vznikalo napětí mezi několika generacemi českých exulantů (po únoru 1948, po srpnu 1968, chartisté ad.).

Přestože jméno autorku spojuje s literárním kritikem, redaktorem a překladatelem Antonínem Brouskem, mnoho se o „básníku Brouskovi“, jak ho vytrvale tituluje, nedozvíme. Vypravěčka vystupuje nikoli jako jeho žena, ale jako samostatná a nezávislá osoba – kdo by tak čekal Brouskův portrét, bude zklamán. Jejich intimní vztah není v textu tematizován, nacházíme pouze narážky na manželův alkoholismus a s ním související kritické slovní výpady proti světu; soužití je tak líčeno jako nelehké, ale nijak blíže charakterizováno není.

Jádro knihy tvoří historky o jednotlivých emigrantech, respektive výjevy či scény z jejich života – v tom se Nežádoucí svědek podobá druhému dílu vzpomínek Pavla Kohouta To byl můj život?? (2006), který zachycuje právě život za hranicemi. Kohoutovy memoáry jsou ovšem přes jistou žoviálnost a autorovu sebestřednost poutavější a jazykově zajímavější. Brousková v roce 1994 vydala prózu České taroky, která nijak nevybočovala z poetiky devadesátých let, a v této „devadesátkové“ atmosféře vlastně zůstává zapouzdřená i nová kniha: témata exilu a více či méně úspěšných návratů do vlasti byla právě v té době na vrcholu. Podobně anachronický je i styl textu (některé formulace jsou dokonce stejné jako ve starší knize): věty přeskakující od tématu k tématu prózu tříští a mnohdy zaumné formulace čtenářskému zážitku nepřidávají. Brouskové próza nemá příběhovou kompozici; netvoří žádný celek, protože ve vzpomínkových výjevech, na nichž je vystavěna, by šlo pokračovat donekonečna.

Úryvky Nežádoucího svědka vycházely na pokračování v časopise Host v roce 2018 s podtitulem Pravdivé báje z časů emigrace – v knižním vydání tento paratext zmizel, možná proto, že kniha nezachycuje pouze „časy emigrace“, ale i ty před odchodem a po návratu. Historky o emigrantech, u nichž není uvedeno jméno (nebo jsou uvedeny pouhé iniciály), se opravdu stávají neověřitelnými bájemi, které snad mají reálný základ, ale několikerým převypravováním byly přibarveny, kondenzovány či nafouknuty. Vedle mnoha bezejmenných se zde objevují i exiloví prominenti jako Karel Kryl, Ivan Diviš, Jan Kotík, Viola Fischerová, Pavel Buksa (Karel Michal), Egon Hostovský, Pavel Tigrid, Jiří Gruša či Karel Hvížďala. Přestože se v anotaci uvádí, že „je autorčiným záměrem, aby podala jiný, osobitě svůj, nepatetický, nehrdinský, často až blasfemicky podaný obraz života českých exulantů“, mohou historky z jejich života šokovat jen ty, pro které byla daná jména dosud jen slovníkovými hesly nebo medailonky v učebnicích, tedy čtenáře, kteří se nesetkali s žádnou z českých memoárových knih zachycujících danou dobu, vydávaných soustavně od sametové revoluce, ať už by se mělo jednat o Celý život Jana Zábrany, Teorii spolehlivosti Ivana Diviše, Otevřený deník Jana Vladislava, Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem Pavla Kohouta, Moje šílené století Ivana Klímy nebo některá z dalších vzpomínkových děl. Je však pochopitelné, že v knize popisované výjevy mohou mnohé urazit a namíchnout, jelikož autorčiny komentáře je z kontextu spíše vytrhávají a izolují, než aby jim ho dodávaly. Také leckdy není jasné, jakou hodnotu Brousková zmíněným scénám připisuje – zda je zařazuje jako ilustraci typického chování dané osoby, jako zásadní doklad jejího charakteru, pro pobavení nebo kvůli demytizaci exilové celebrity.

V pozadí celé prózy stojí – vzhledem k tématu zcela pochopitelně – časté rozčarování emigrantů, nemožnost návratu a současně nemožnost setrvání ve vystěhovaleckém provizoriu. Pro vyjádření emigrantského dvojdomoví – nejen jazykového, ale obecně zkušenostního a světonázorového – Brousková používá metaforu „dvou hlav“; jen někteří lidé jsou schopni jednu hlavu odříznout a vrůst do nové společnosti a jen nemnoho emigrantů je schopno žít bez ukotvení v konkrétní kultuře (ono „bezedno“ Viléma Flussera). Autorka ale tuto problematiku asimilace a integrace nijak nerozpracovává a zůstává na rovině hořkých anekdot a drbů („Řekla to, anebo konfabuluji? Nevím“; s. 56).

Nevyhnutelně tedy vyvstává otázka, co je cílem knihy a v čem spočívá hlavní role vypravěčky. Svědectví – ale o čem? O životě v exilu? Pak próza nepřináší žádný jasný obraz, ale jen jednotlivosti, které nic nevypovídají o českém exilu jako takovém, ale pouze o vybraných osobách – a možná ani to ne. Pokud měla být kniha svědectvím o českém oportunismu a malosti, pak nedosahuje pronikavosti obžaloby čecháčkovství u Václava Černého a dalších, ale dokládá jen konkrétní lidské slabosti a nedokonalosti.

Přestože Brousková píše více o jiných než o sobě, zpoza líčených výjevů a scén (nejen) z emigrace vyvstává portrét autorky jako životem zkoušené a poučené ženy, která v mnoha chvílích raději mlčela, než aby šla do konfrontace, protože „věděla svoje“. Toto její skryté vědění je však neprůkazné – o svých názorech a zkušenostech čtenáře neinformuje, jako by bulvární slepování střípků cizích osudů považovala za podstatnější. A to je málo.

 

© Klára Soukupová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.