Bieńczyk, Marek: Sanatorium Tworki

Bieńczyk, Marek
Sanatorium Tworki

recenze beletrie zahraniční

Románem polského spisovatele Marka Bieńczyka čtenáře provede mladý nepříliš nadaný básník Jurek Turek od vokurek. Díky jeho jazykově hravému vyprávění se na okamžik sice můžeme schovat před válkou v idylicky vykresleném blázinci, ale – jak známo – nic nemůže trvat věčně.

Iluze clony
Marek Bieńczyk
: Sanatorium Tworki. Přel. Michael Alexa, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2019, 184 s.

Když Marek Bieńczyk (*1956), známý polský překladatel, esejista a literární historik, překvapivě debutoval jako prozaik románem Terminal (Terminál, 1994), hledali polští kritici souvislost mezi jeho tvorbou a postmoderně orientovanou generací BruLionu. Mnozí sice v debutu postřehli dobově příznačné překročení hranice mezi vysokou a zábavnou literaturou, zároveň si ale kladli otázku, nakolik lze v případě prozaika zdůrazňujícího převleky postav mluvit o skutečném experimentu. Hledání odpovědi se mělo záhy ukázat jako liché. Bieńczyk díky zkušenostem s překládáním Milana Kundery, Emila Ciorana či Rolanda Barthese zakrátko dospěl k mnohovrstevnaté poetice, v níž zásadní roli hraje esejistická imaginace a zvláště komplikovaný jazyk. Díky výtečnému překladu Michaela Alexy se o tom nyní můžeme přesvědčit nad českou verzí románu Tworki (1999).

Jakkoli autor předává slovo vypravěči, který si pomocí dnešního notebooku vybavuje dvě válečná léta strávená v psychiatrické léčebně nedaleko Varšavy, kde jako mladík po maturitě získal práci v účtárně, zamiloval se do kolegyně ze zaměstnání a s přispěním poklidného ústraní si na rozdíl od matky a nejbližších přátel zachránil život, nemělo by nám uniknout, jak dovedně Bieńczyk buduje dvojí nazírání na svět. Nejde přitom pouze o autorem připomínaný odstup od dávné minulosti, proti němuž usiluje postavit evokaci mladických pocitů. Románový vypravěč – kdysi vystupující jako polodospělý Jurek – ve svých (nebo Jurkových?) formulacích opakovaně přelaďuje významový rejstřík. Na jedné straně ironicky reflektuje vlastní postoje, na druhé straně vážně přemýšlí o lidských vztazích. Podobně kolísá mezi popisem konkrétní reality a snovými představami nebo mezi jazykovými hříčkami a rafinovanou stylizací celých souvětí. Zatímco matematicky nadaný Jurek téměř nemluví o „nudných“ výpočtech, naopak nezanedbává žádnou příležitost, kdy může předvádět pohotové rýmování, kterým baví jak milovanou Soniu, tak navštěvující jej spolužáky. K tomu všemu píše i poněkud patetické dopisy vzdálené neteři, v nichž nešetří slovy o povaze člověka a lidské statečnosti, nemluvě o reflexi četby a zkusmém formulování rádoby filozofických myšlenek.

Jistě, řekne si nejeden čtenář, už od začátku románu tušíme, že Tworki jsou jen dočasnou clonou před krutým světem. Clona se však v určitých okamžicích musí roztrhat, válka dosud pociťovaná zpovzdálí musí proniknout všude. Nejprve mizí hrdinův vrstevník, o němž se proslýchá, že jako Žid odešel do nedalekého Pruszkowa dobrovolně se přihlásit na policii, pak po Vánocích následuje nečekaný odchod Soni, kterou nacisté pověsí v lese za Pruszkowem, a nakonec – jak jinak než v silně expresivních formulacích – vypravěč telegraficky reflektuje o varšavském povstání, v němž zahynou hrdinova matka, jeho nejbližší přítel a mnozí další. A přece v důsledku Bieńczykova proměňujícího se stylu nám to nedá, abychom se v duchu nezeptali: nezůstává přes tragické vyznění ve vypravěčově (a obecně lidském) vědomí trvalá stopa toho zdánlivě idylického období? A nečerpáme snad po celý život z mladických iluzí zvláštní sílu?

Bieńczyk ovšem prostřednictvím několika stylistických a významových rovin nabízí citlivému čtenáři ještě jinou interpretaci vlastní prózy. Klíčovou funkci v esejizovaném vyprávění totiž plní – a nejen jako kompoziční rámec – Sonin dopis na rozloučenou. Vypravěč spolu s námi dešifruje jeho slova o „osudu plném nestálosti“, kterému se pisatelka hodlá poddat. Co takto konvenčně znějící slova skrývají? Nejsou přece jenom nejsilnější clonou lidské sebeidentifikace? Možná, že se dá uniknout jazykové konvenci třeba tehdy, když vypravěč zkusmo tvoří různé polohy „své“ řeči a snaží se tímto způsobem proniknout k Pravdě. Ale co je ta hledaná Pravda a koho se týká?

V každém případě, srovnáme-li Bieńczykův román s díly spisovatelů z různých generací – od Wiesława Myśliwského přes Olgu Tokarczukovou až po Dorotu Masłowskou –, nezbývá nám než žasnout nad pestrostí moderní polské prózy a podivovat se nad tím, jak Bieńczyk mezi nejlepšími autory zaujímá jedinečné postavení. Nikde se tak sugestivně neprodíráme nánosy všudypřítomné textualizace světa, abychom se alespoň na chvíli dotkli tajemství naší existence.

 

© Petr Poslední

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

68%čtenáři

zhlédnuto 795x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce