Hájek, Jonáš (et al.): Versschmuggel / Překladiště

Hájek, Jonáš (et al.)
Versschmuggel / Překladiště

recenze beletrie česká

Česko-německá antologie VERSschmuggel (pašování veršů) / Překladiště vzešla ze spolupráce básníků a tlumočníků obou zemí v rámci tradiční překladatelské dílny pořádané při Festivalu poezie v Berlíně. Přináší zajímavý pohled na četbu uměleckého textu, která je přiměřenější jazykové pluralitě současného evropského prostoru. Odhlédnutí od jediného (původního) jazyka básně totiž dovoluje spatřit něco podstatného v jazyce samotném i v podobách jeho (ne)přeložitelnosti.

Za svébytnost překladu
Alexander Gumz
, Jonáš Hájek, Thomas Wohlfahrt (eds.): VERSschmuggel: Gedichte: deutsch, tschechisch / PŘEKLADIŠTĚ: básně v češtině a v němčině. Wunderhorn, Heidelberg a Protimluv, Ostrava, 2019, 239 s.

Překladatelská dílna je společná práce dvou autorů, kteří vzájemně překládají své vybrané básně, a tlumočníka, jenž je jim v tom nápomocen. Řada antologií, které z berlínské festivalové dílny vzešly v minulých letech, zahrnuje jako protějšek němčiny již šestnáct jazyků (vedle češtiny například skotštinu, perštinu a brazilskou portugalštinu). Česko-německá antologie VERSschmuggel/Překladiště představuje v zrcadlovém provedení básně a překlady šesti autorsko-překladatelských dvojic a šestice tlumočníků v rozsahu čtyř až osmi čísel.

Tato dvojjazyčná pásma dohromady tvoří široce rozestřenou síť. Její výrazné rysy lze spatřovat v rozpětí od precizního výrazu těžícího z psané formy jazyka až k básním imitujícím hlasovou realizaci jednotlivých jazykových komponent. Stejný pohyb sleduje také lineární uspořádání knihy, kterou otevírají „neoklasicistní“ básně Steffena Poppa a Milana Děžinského a uzavírají hláskové exprese Léonce W. Lupetta a Pavla Novotného. Vedle textuality a orality lze mluvit také o rozpětí od intimity či každodennosti (výrazně v básních Marie Šťastné a Carla-Christiana Elze) k magičnosti a mytizaci (zřetelně u dvojice Božena Správcová a Birgit Kreipe), dále o rozpětí od estetizace k politizaci (jejímiž proklamativními představiteli jsou Tom Bresemann a Jan Škrob) či o rozpětí od existenciálně laděného výrazu k soustředěnému pozorování (Pavel Kolmačka, částečně také Nadja Küchenmeister).

Základní uspořádání výsledné podoby antologie (výběr dvojice autorů + tlumočník) zaštítil dramaturgický tým festivalu; že to byl výběr v mnoha ohledech šťastný, dokazují i závěrečné poznámky, uzavírající jednotlivé oddíly knihy, v nichž každý z trojice překládajících uvažuje o festivalovém setkání a práci. Nadja Küchenmeister například mluví o „harmonii“ a Pavel Novotný zase o „souhře“ všech autorských párů.

Tato konstelace jako by zdánlivě odporovala tomu, co se od překladu běžně očekává, tj. upozadění vlastní tvůrčí práce a soustředění k překladu jakožto místu promluvy (někoho) jiného. Podobný soulad autorských dvojic by mohl spíše než důkazem ryzosti textu být zástěrkou pro pašování autorské poetiky do jiného jazyka prostřednictvím překladu (či „překradu“, jak zní proslulé pojmenování Ivana Wernische). Osobně se mi zdá, že přítomná antologie tento dojem trochu vytváří, vždy však ku prospěchu věci, tedy dostupnosti básně v cílovém jazyce. Zároveň je třeba říci, že všechny překlady jsou prezentovány jako autorizované, a lze tudíž předpokládat, že významové posuny (při překladu samozřejmě nevyhnutelné) byly autorem původního textu přijaty.

Přesto uvádím několik příkladů, které myslím dobře odhalují překlad jako v základu tvůrčí aktivitu. Jan Škrob v překladu básně Toma Bresemanna Spuk im hochhaus (Strašidlo ve věžáku) přidává rým do veršů pointovaných následujícím obrazem:

die zähne zeig ihm                     až budeš spát,
wenn du schlafen kannst           ukaž mu zuby

(und auch diese fahne                (a prapor rudý
ist rot).                                         zavlaje).

Zdá se mi, že je to věcně přiměřené, ale že mě překladatel vede směrem, který v původní verzi textu není tak zřetelný; jako by Jan Škrob vedle tlumočení řeči druhého zároveň tvořil spojitosti s revolučním idealismem, jehož obrazy evokuje ve vlastní tvorbě. Jiný příklad: Birgit Kreipe překládá verše z básně Východ (Ausgang) Boženy Správcové takto:

Chlapec Spadlá větev
[...]
Dívka Zakláním šedou hlavu v jízdě na vlcích.

Bruder Gefallener-Ast
[...]
Schwester Legt-den-grauen-Kopf-in-den-Nacken-beim-Ritt-auf-den-Wölfen.

Tuším, že přepisem chlapce na bratra (Bruder) a dívky na sestru (Schwester) vtahuje Kreipe báseň do univerza konceptů hlubinné psychologie, z níž patrně čerpá ve svém vlastním psaní.

Takových příkladů lze uvést hned několik u každého zastoupeného autora. Dovolím si ještě jeden, obecnější: Pavel Kolmačka má jako překladatel tendenci krátit a zjednodušovat (až téměř minimalizovat) výraz. Klade důraz na dodržení koncových partií verše a veršových předělů (třebaže pořadí veršů občas mění), méně pak na samotný průběh verše a jeho pravidelnost. Nelze se tak ubránit dojmu souvislosti s jeho vlastní, ztišenou a neobyčejně pozornou básnickou prací, jež staví na prostém výraze. Pro vlastní tvorbu jeho překladatelské partnerky Nadji Küchenmeister je příznačná komplikovanější práce s formálním uspořádáním veršů (i vět) a pozornost k samotnému jazykovému materiálu. Něco z těchto postupů lze pak nalézt i v jejích přebásněních Kolmačkových veršů. Zde se nicméně omezím pouze na jednu stranu spolupráce obou básníků prostřednictvím drobného příkladu z básně Nadji Küchenmeister Ich bin leicht (Jsem lehounká):

so leicht, wie man nur sein kann             jsem lehounká
nirgendwo ein widerstand                        nic mě nedrží
war einmal luft oder ein wort zu viel       dřív stačilo fouknout,
                                                                       udeřit zbytečným slovem

oder die färbung eines worts: vielleicht.  nebo jen tónem.

Rozdíly mezi autorskými přístupy k překladu jsou zřetelné nejen vzhledem k vlastní tvorbě jednotlivých autorů, ale také vzhledem k různé míře zkušenosti s překládáním (mezi autory jsou renomovaní překladatelé i básníci bez samostatné překladové publikace) či vzhledem ke zkušenosti s němčinou u jednotlivých autorů. Do jisté míry jsou rozdíly patrné také v přístupu českých a německých autorů k překladatelské práci (zdá se mi například, že němečtí autoři více dbají na formální ekvivalenci veršů). Díla v přítomné antologii tak vedle různorodosti autorských poetik demonstrují i mnohostrannost přístupů k překládání. Společné je všem zastoupeným textům to, že při jejich četbě nelze odmýšlet konkrétního překladatele. Je naopak třeba uvědomit si, že je to právě tento autor, který do druhého jazyka tlumočí slova někoho druhého tak, jako by měla být jeho vlastní (nebo: tak, jak by mohla být jeho vlastní).

Zmíněné krátké autorské eseje se mi zdají nejcennější právě tam, kde tematizují překlad jako tvorbu, svým způsobem tělesnou (ne pouze verbální) činnost, a kdy se nepřímo stávají také svědectvím o události (setkání), která tento způsob práce umožnila.

Jako neopomenutelná se zde ukazuje role tlumočníka, který měl za úkol korigovat (a prostředkovat) věcnou adekvátnost překladu a porozumění původnímu textu, ale byl také partnerem při tvůrčí a kritické práci. Lze si představit, že teprve takto (v konstelaci tří nebo čtyř osob, počítáme-li autory pracovních překladů pro jazyk, který není rodným jazykem toho kterého tlumočníka) mohl být autor v překladu odvážnější, respektive vzít jej úplněji za svůj. Také Pavel Novotný, jenž patrně jako jediný ze zúčastněných autorů spolehlivě ovládal jazyk svého protějšku, mluví ve své úvaze nad překladatelskou dílnou o důležité roli „věcného a neutrálního konzultanta“.

Tuto situaci autora/překladatele, který přistupuje ke specificky básnickému překládání, zatímco se základním porozuměním mu pomáhá třetí osoba, znají čeští čtenáři z mnoha překladových knih zejména starší poezie, které vznikaly na základě pracovních překladů a jazykové spolupráce filologů vzdělaných v daném jazyce. Odlišnost, jíž se vůči podobné praxi vyznačuje přítomná antologie, je nasnadě: nebýt odkázán pouze na psané slovo, být účasten dialogu „tady a teď“, tj. s živými autory, kteří za svá slova ručí a zároveň pomáhají realizovat jejich přeložitelnost, a zároveň moci pracovat jako překladatel přiznaně tvůrčím způsobem.

Právě v těchto třech aspektech (přítomnost tlumočníka, autorský přístup k překladu a společné setkání a práce) osobně vidím největší „průlom“ Překladiště.

Svým nastavením publikace zároveň představuje zajímavou čtenářskou výzvu: využít možnost dvojího pohledu, která se v zrcadlovém uspořádání česko-německých textů nabízí. Souběžné sledování dvou jazykových verzí jednoho textu přitom nevyžaduje nutně spolehlivou znalost cizího jazyka. Když například Pavel Kolmačka hovoří v doprovodné poznámce o zvukové podmanivosti básně Rauperich (Housenka), jež ji činí pro překladatele neobyčejně obtížnou, není nutné jít ve studiu cizího jazyka nijak daleko, stačí se zaposlouchat do opakující se slabiky „ich“, která se vyskytuje v koncovkách německých slov a samostatně označuje zájmeno první osoby jednotného čísla. Často stačí otevřenost vůči druhému jazyku a ochota k němu přihlížet při vlastní četbě. Tomu jde ostatně naproti také doprovodný materiál publikace se záznamy živých čtení (česká část básní a jejich překlady jsou dostupné také na serveru lyrikline.org).

Souběžná četba překladu pomáhá na mnoha místech ukotvit významové nejasnosti nebo naopak poukázat na jejich záměrnou rozevřenost v původním jazyce. Umožňuje vzdálit se zdánlivě samozřejmě plynoucímu toku mluvy a zaujmout k básni nějaký příznivější, ponornější úhel pohledu nebo naopak může směřovat pozornost čtenáře k formálním aspektům jazyka (zvukovým, vizuálním či stylistickým kvalitám), které jsou v běžném používání jazyka zastíněné obsahem sdělení.

Osobně se tak pro mě staly velmi zajímavými básně Jana Škroba, u kterých jsem měl dříve dojem mělkého a nedůvěryhodného monologu a v nichž jsem díky překladu objevil pečlivou kompozici a myšlenkovou soudržnost. Jinou podobu přínosu dvojího čtení lze ilustrovat na překladu verše Milana Děžinského z básně Do tmy (In die Dunkelheit):

Podvědomě hledáme výpusť                  Ohne davon zu wissen,
                                                                    suchen wir den Abfluss
nebo jícen, podle toho, jestli se nás       oder den Rachen, je nachdem,
                                                                    ob uns das Leben
to jen zbaví, nebo nás to pohltí;             ausspuckt am Ende oder
                                                                    verschlingt;

Z odlišnosti struktur obou jazyků vyplývá, že co v jednom zůstává nevyjádřeným a němým předpokladem, je v jiném jazykovém prostředí vysloveno či zpřesněno (třeba v případě das Leben, život). Je zřejmé, že tento prvek překladu nelze příliš zobecňovat, na druhou stranu je to právě pozornost k jednotlivému slovu a k významovým odstínům, která prohlubuje čtení básně a v případě překladu také dopomáhá k nalezení nové shody mezi odlišnými jazyky.

Šťastná souhra básníků a překladatelů, o níž svědčí česko-německá antologie VERSschmuggel/Překladiště, je nepochybně podstatným krokem k dalšímu vzájemně obohacujícímu a pozornému rozhovoru, jehož náboj je v těchto překladech čitelný.

 

Na podobné téma:
Překladatelka Martina Lisa o Překladišti: „Poezie je to, co nás spojuje“
Rozhovor s editorem Překladiště Jonášem Hájkem

© Jakub Vaněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 655x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce