Cílek, Václav: Věk nerovnováhy

Cílek, Václav
Věk nerovnováhy

recenze přírodní vědy

Co se děje s klimatem a jak výrazná je a bude klimatická změna v blízké budoucnosti? Opírá se teorie globálního oteplování o tvrdá data, nebo jen o víru, jak tvrdí někteří klimaskeptici? Proč se kvůli probíhajícím změnám stáváme křehčími a náchylnějšími k různým krizím a co se s tím dá dělat? To jsou některá z témat, jimiž se zabývá nová kolektivní monografie o klimatické změně a jejích dopadech, sepsaná řadou převážně českých odborníků.

Jak přežít globální změnu klimatu.
Václav Cílek
, Alexander Ač a kol.: Věk nerovnováhy: Klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci. Academia, 2019, 348 s.

O globální změně klimatu slýcháme už dobrých dvacet let, přičemž téma nejvíce rezonuje zpravidla v době úmorných veder, ničivých povodní či teplých zim. V posledních měsících se na nás zprávy o prohlubujícím se suchu, nájezdech kůrovce, tání ledovců či stále četnějších klimatických extrémech hrnou dokonce už každý den. Lidé si všímají, že klima se mění, a naprostá většina odborníků už o tom v zásadě nepochybuje. Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik se na současných změnách podílí člověk, což je předmětem nekonečných dohadů a mnohdy i ostřejších diskuzí. Jisté ovšem je, že klimatická změna, ať už se na ní člověk podílí jakkoli, se v blízké budoucnosti stane, a snad už i stává nesmírně mocnou silou, jež bude ovlivňovat nejrůznější aspekty života každého z nás, a čím déle ji budeme ignorovat, tím mohou být důsledky fatálnější. Jednou z nejnovějších publikací, která se těmto otázkám věnuje, je velkoformátový a poměrně obsáhlý Věk nerovnováhy: Klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci, jehož editory jsou geolog, klimatolog, neúnavný spisovatel a popularizátor vědy Václav Cílek a ekolog a klimatolog Alexander Ač. Autorsky se na něm podílela celá řada tuzemských odborníků.

Název naznačuje, že text se točí především kolem otázky, jak klimatická změna ovlivní situaci ve světě i v České republice z hlediska bezpečnosti v nejširším slova smyslu a jak tento vliv co nejvíc zmírnit posílením naší národní resilience. A co že je to ta resilience? Její pracovní definici v knize nabízí hned několik autorů, a jelikož všichni na ni nahlížejí podobně, uveďme, jak ji chápe kupříkladu ekonom Milan Zelený: „Resilience je asi pět set let starý výraz, popisující schopnost návratu do původního stavu (u neživých materiálů a konstrukcí), schopnost překonávat krizové podmínky (u živých organismů), nebo obecněji schopnost systému vyrovnávat a přizpůsobovat se změně. Jde tedy o schopnost adaptace individua nebo skupiny ke stresujícím podmínkám života. Efektivní resilience nutně vede k úspěšnému přežití a zachování či obnově potřebných životních funkcí.“

Od molekul po vesmír
Chceme-li se vypořádat s nějakým problémem, musíme nepřítele nejprve důkladně poznat. To si klade za úkol první ze tří částí knihy, nazvaná jednoduše Situace. Ta se dále dělí do sedmi tematických kapitol. O první dvě (Porozumět klimatické změně a Co bude dál? Nelineární povaha změny klimatu ve světě a u nás) se postarali sami editoři a nabízejí v nich základní uvedení do problematiky klimatické změny, ať už jde o obecné fungování klimatu, včetně všemožných, více či méně významných zpětnovazebných mechanismů, vývoj klimatu v posledních desetiletích, staletích a tisíciletích, možné příčiny klimatické změny, její nestejné projevy na různých místech světa a z toho vyplývající důsledky, a konečně předpokládaný budoucí vývoj a strategie, jak se vlastně se s rostoucí globální teplotou vypořádat, tedy jestli se snažit omezit tempo jejího růstu, nebo se raději přizpůsobit teplejšímu klimatu. Nicméně jen znalost nepřítele nestačí, nutná je také vůle podniknout příslušné kroky, a patrně i trochu změnit svou mentalitu. Jak totiž podotýká Václav Cílek: „Není problém v tom, že bychom nevěděli, co máme dělat – to je známo nejméně od padesátých let minulého století, ale v tom, že jsme ohrozili naši budoucnost tím, že celá desetiletí jsme volili příliš zištný, až kořistný vztah ke světu.“

V příspěvcích zařazených do první části se dále objevuje například téma kyselých dešťů, zpracované Tomášem Navrátilem a Janem Rohovcem, kteří upozorňují na postupnou acidifikaci lesních půd vedoucí k vymývání některých živin, což může mít v kombinaci s klimatickou změnou dopad na životaschopnost samotného lesa. Petr Havel se následně dostává k otázce, která v poslední době zaznívá velmi často, totiž k nedostatku vody v krajině, respektive nedostatečnému zachycování srážkové vody, jež má negativní účinek na erozi půdy. Mimoto dodává, že prohlubující se sucho do budoucna patrně ovlivní i naši schopnost produkovat dostatečné množství kvalitních potravin, a upozorňuje na nebezpečí, jež skýtá globální unifikace pěstovaných plodin. Nejenže se tak na určitém místě pěstují (z hlediska přírodních podmínek) nevhodné rostliny a zvyšuje se riziko pandemií, ale společně s mizením tradičních potravin leckdy trpí tradiční, s nimi spjatá kultura.

Po Petru Havlovi se ke slovu dostává Vladimír Wagner s velmi podnětnou kapitolou Cesta k nízkoemisní energetice, v níž například vysvětluje, v čem je nešťastný a v podstatě i nelogický přístup Německa při omezování emisí oxidu uhličitého ve výrobě elektřiny, jak to, že některé státy mohou mít nízkoemisní energetiku už dnes nebo proč je jádro pro Českou republiku jednoznačně nejlepší cestou k energetické nezávislosti a plnění cíle vyjádřeného názvem kapitoly. Poněkud techničtějšího rázu je předposlední příspěvek první části (Aleše Bezděka, Jana Kosteleckého a Jaroslava Klokočníka) zabývající se měřeními, která prováděly družice GRACE a s jejichž pomocí bylo možné sledovat z vesmíru různé hydrologické trendy, například vývoj stavu podzemních vod. Úvodní oddíl potom zakončuje text Civilizace a cykly autorského tria Miroslav Bárta, Jiří Filip a Zdeňka Sůvová, který představuje řadu zajímavých cyklů ve vývoji přírody i civilizace, včetně důkladného seznámení s některými teoretiky této oblasti, například významným rusko-americkým sociologem Pitirinem Sorokinem.

Rodina, základ resilience?
Václav Cílek (s přispěním Stanislava Komárka) osobně rozehrává i druhou část svazku, pojmenovanou Odolnost. V textu Cesty k národní resilienci autor líčí, proč v nás vychylování světa z rovnováhy vyvolává pocit nejistoty, a ptá se, do jaké míry je svět skutečně v nerovnováze a nakolik je to pouze náš dojem. Dochází k závěru, že se do propasti skutečně řítíme, což už koneckonců naznačila první část knihy, a že pokud s tím chceme něco udělat, bude potřeba poměrně radikálně změnit náš přístup ke světu. Sám však nepředpokládá, že by se něčeho takového dalo dosáhnout pouze racionálním uvažováním a chladnými fakty (jak podrobněji rozebírá v poslední části knihy – viz dále v recenzi). Odtud se volně přesouvá k samotnému pojmu resilience (jeho významu, historii i roli v současném světě) a představuje koncept národní resilience coby součást obrany státu. K základním pilířům národní resilience patří zajištění environmentální, systémové a finanční bezpečnosti, neboť nedostatky v kterémkoli ohledu zvyšují křehkost celku. Resilience navíc musí existovat na různých úrovních: nestačí resilience komunitní, ale je potřeba také resilience osobní a rodinná.

Na to do jisté míry navazuje následující příspěvek Ludmily Trapkové a Vladislava Chvály Rodina jako organismus, kteří tvrdí, že „odolnost jedince se odvíjí od odolnosti rodiny, do které se narodil a ve které potřebuje být dostatečně dlouho chráněn před předčasnými nároky okolí“. Právě rodina je podle nich základem stabilního státu, potažmo základní jednotkou národní resilience, a nutno dodat, že na mysli mají rodinu tradiční, úplnou a heterosexuální. Každá jiná je potom pouhou náhražkou, protože nedokáže plnit všechny role plnohodnotné rodiny, alespoň tak, jak ji autoři definují. A v tom je možná kámen úrazu, neboť definice rodiny „jako nejmenšího možného bio-psycho-sociálního živého organismu schopného úplné replikace (biologické i kulturní)“, vskutku ani jinou možnost nepřipouští. Je ovšem otázkou, nakolik je ospravedlnitelná, potažmo jestli není spíš apriorně stanovená, aby každý „nevhodný“ typ rodiny vyloučila. Nicméně vždy je samozřejmě lepší rodina nějaká než žádná, neboť společnost jako taková skutečnou rodinu nahradit nedokáže (například pokud jde o předávání náležitých kulturních vzorců). Význam stabilní rodiny během dospívání je důležitý i proto, že náš mozek dozrává ještě dlouho po narození, a během tohoto období je tím pádem i značně tvárný. To sice znamená, že může z okolí nasávat správné vlivy, ale i ty špatné, pročež různé negativní faktory (úzkosti, nejistoty, týrání apod.) prožité v dětství mohou mít trvalý neblahý vliv na psychiku, a tudíž i resilienci člověka, a zprostředkovaně třeba i dál neblaze působit na společnost a její resilienci.

Evoluční ekonomika
Po dalším textu Václava Cílka, jenž se zaměřuje na význam měst a zejména sídlišť jako specifických entit v současném světě (ve městech dnes žije nadpoloviční většina všech lidí), se ke slovu dostává již v úvodu zmíněný Milan Zelený s příspěvkem Evoluční ekonomika a dynamická resilience společenských systémů. Ten přináší docela zajímavý „evoluční“ pohled na ekonomiku (ekonomiku jako organismus), který nejenže poměrně logicky objasňuje postupný (fázový) ekonomický vývoj v rozvinutých i rozvojových zemích (v obou případech vývoj sleduje tutéž, pevně danou trajektorii – proto i slovo evoluční v uvozovkách, neboť autorovo pojetí připomíná spíš vývoj ontogenetický než evoluční), ale rovněž ukazuje, proč není vhodné do ekonomiky neuváženě zasahovat jako do neživého stroje. Nicméně v tomto ohledu není úplně jasné, nakolik se jeho teze liší od klasické „neviditelné ruky trhu“. Zajímavé je ovšem i to, že autorem popisovaný ekonomický vývoj má omezený počet fází, v důsledku čehož bude v blízké buducnosti nutná určitá transformace či metamorfóza současného ekonomického systému (opět spíše ontogeneze než evoluce). A jelikož předmětem evoluce je i samotná resilience, je potřeba nechat ji, aby se přizpůsobovala prostředí tak jako organismy: „V zájmu rozvoje systémové resilience je tedy dlouhodobá sebeudržitelnost, a ne dlouhodobá udržitelnost.“ Neboť dlouhodobé udržování brání přirozeným adaptačním schopnostem. Trochu jinou otázkou je úvod kapitoly Milana Zeleného, kde se snaží (vzhledem k námětu) zbytečně obsáhle představit Darwinovu teorii evoluce (a následně i vznik života) a zejména napravit její slabá místa (aby byla použitelná pro jeho záměry), jelikož „darwinistická teorie evoluce, založená na přirozeném výběru jedinců, není v žádné ze svých současných forem vědecky vhodná pro moderní extrapolace do budoucnosti. Darwinismus je zatížený celou řadou kontradikcí, dogmat a zbytečných tautologií, odpovídajících povrchním pozorováním a popisům naturalistů 19. století.“ Což je trochu silné tvrzení, ale budiž. Avšak samotný cíl jeho počínání (uvádění chyb na pravou míru) není příliš zřejmý a na některých místech působí spíše dojmem boje s větrnými mlýny, doplněného podáváním celkem zřejmých faktů jakožto nových, zásadních myšlenek.

Pátou a poslední kapitolou druhé části svazku je hodně kritický, přímý a sebejistý text Ilony Švihlíkové Jak posílit resilienci české ekonomiky. Autorka zde například podotýká, že liberalizace a deregulace finančních toků má za následek rychlé přesuny financí, jež kvůli činnosti spekulantů vedou k oslabování stability, potažmo resilience systému. Zejména se však zaměřuje na Českou republiku a seznam slabin tuzemské ekonomiky (mimo jiné ztráta samostatnosti, vysoká otevřenost či bankovní sektor, který je z velké části v rukou zahraničních vlastníků), vyznívá velmi kriticky a depresivně. Potíž podle ní spočívá i v tom, že „české elity jsou celkově vzato nevzdělané a zbabělé“ či že zde „chybí národní idea, běžné je opovržení vlastenectvím a národním cítěním. Mnoha lidem není jasné, proč ČR vůbec existuje, jaké je její místo ve světě“. Nezůstává však jen u nářků, ale v jasných bodech navrhuje, co by měla ČR pro posílení své resilience udělat (zachovat národní měnu, podporovat místní ekonomiky – mít ve svých rukou strategické oblasti, jako například vodárenství, podporovat aktivní občanskou společnost apod). Celkově je příspěvek Ilony Švihlíkové jednoznačně nejúdernějším z celého sborníku a nabízí celou řadu zajímavých témat k diskuzi, nicméně svou nekompromisností bude u mnoha čtenářů aspirovat spíš na odmítnutí než ochotu debatovat. Občas navíc působí poněkud naivně, poněvadž realizace některých jejích návrhů by vyžadovala zásadní změnu našeho přirozeného způsobu uvažování, což je nutně běh na hodně dlouhou trať.

Co dál?
Třetí a závěrečná část nazvaná Útěcha obsahuje už jen jedinou, leč celkem rozsáhlou kapitolu: Okov ve studnici času – duševní klimatologie, o níž se nepřekvapivě opět postaral Václav Cílek (s přispěním Michala Řoutila a Mariny Luptákové). Svým způsobem nosnou myšlenkou textu je stará známá skutečnost, že pro lidi jsou obvykle důležitější emoce než fakta. To je třeba mít na paměti i při úvahách nejen o klimatické změně, ale celkově o našem vztahu k přírodě, světu a k řešení problémů, jež naším přičiněním v tomto vztahu vyvstávají. Dnešní, přinejmenším západní společnost trpí řadou neduhů. Bezohledně (i bez ohledu na sebe) se ženeme za maximálním výkonem, a pokud své nereálné představy nenaplníme, přepadá nás pocit bezmoci, deprese. Snažíme popírat negativní emoce (například hněv) a být za každou cenu pozitivní, což zase může vést až k patologickému chování. Nechceme poslouchat nepříjemné zprávy, alespoň ne nepříjemné zprávy toho typu, který po nás vyžaduje nějakou zásadní akci. To je nepochybně případ klimatické změny. Veřejnost si je podle autora problému dobře vědoma, ale nechce o něm slyšet. A na této vlně odmítání se mnohdy vezou i politici, kteří bagatelizací klimatické změny získávají plusové body (byť osobně mi přijde, že časy se pomalu, ale jistě mění). Ztrácíme schopnost vnímat krásu světa, raději si užíváme radostí, což dává vzpomenout na Konec lidské civilizace Ladislava Kováče, který dokonce očekává, že člověka polapeného ve víru zábavy čeká za pár desetiletí milosrdné „vyvanutí“. Souvisejícím tématem, kterého se autor následně výrazněji dotýká, je, že pro běžného člověka je v současném světě stále obtížnější poznat, co je pravda, co polopravda a co vyložená lež. Manipulace na nás číhá na každém kroku.

Ale co s tím? Jak posílit svou resilienci? Musíme se naučit vzdorovat nástrahám světa. Nevyhýbat se problémům, ale řešit je, protože co nás nezabije, to nás posílí. Jedním ze způsobů, jak svou resilienci zvýšit, je podle autora i náboženství, které bude hrát v budoucím přístupu ke klimatické změně významnou roli (klimatická teologie): „Dokonce se domnívám, že pokud něco změní náš vztah ke světu nebo klimatické změně, tak to nebude věda, ale něco podobného náboženství.“ Ani tím nekončí. Ve zbytku kapitoly mimo jiné představuje, jak s prostředím či klimatickou změnou souvisejí náboženství jako budhismus či islám, nebo jak navrhoval posílit národní resilienci (v podobně národního štěstí) Jan Ámos Komenský.

Přestože je závěrečná kapitola zajímavá a obecně inspirativní, přece jen je trochu zklamáním. Namísto aby udělala jasnou tečku za předešlým textem nebo dospěla k nějakým konkrétnějším závěrům, jedná se o poněkud zbytečně roztaženou úvahu, která poselství knihy spíš rozmělňuje. Čímž nemám na mysli, že řečené s tématem nesouvisí, pouze že je autorovým možná až zbytečně osobním vyznáním a na spoustu čtenářů patrně nebude mít patřičný dopad. To se pak může přenést i na zbytek knihy, která je jinak nepochybně přínosná a doslova nabitá náměty k úvahám a diskuzím, jimž se v následujících letech zkrátka nevyhneme. Nicméně překvapí, že názorově je většina autorů poměrně konzervativní a v knize trochu chybí nějaký liberálnější pohled, jak situaci řešit. Za vypíchnutí stojí i četné boxy, které se svazkem proplétají a krom informací doplňujících hlavní text nabízejí i nespočet úryvků a citátů antických i novověkých autorů (nápadně často se objevuje například Niccolò Machiavelli). Ty ukazují, že témata, která dnes řešíme, se v mnohém nápadně podobají těm, jimiž se lidé s trochou nadsázky zabývali odnepaměti. Celkově lze knihu považovat i za jistou protiváhu k nedávno vydaným Obchodníkům se strachem českého klimaskeptika Vítězslava Kremlíka, třebaže je otázkou (spíše řečnickou), zda má podobný text vlastně vůbec šanci dostat se ke čtenářům, jimž by tyto názory měly být prezentovány v první řadě, nebo jestli skončí u těch již „poučených“, kteří budou s většinou autorů polemizovat spíše o detailech než o celku. Ale tak už to u podobných publikací bývá.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.