Lu, Sün: Bláznův deník

Lu, Sün
Bláznův deník

studie beletrie zahraniční

Nakladatelství Verzone vydává v roce stoletého výročí Májového hnutí výbor povídek a básní v próze čínského autora Lu Süna. Kniha vzdává symbolicky hold čínským i českým „otcům zakladatelům“ a práci jejich generace.

O novém a starém, otcích zakladatelích a vzdálené blízkosti
Lu Sün
: Bláznův deník. Přel. Jaroslav Průšek a Berta Krebsová, Verzone, Praha, 2019, 412 s.

Výbor Lu Sünových povídek a básní v próze v překladu Berty Krebsové a Jaroslava Průška nevydáváme v roce 2019 v edici Xin náhodou. Novým vydáním starších překladů připomínáme dílo „otce moderní čínské literatury“ a zároveň dílo zakladatelů pražské sinologické školy, evropských průkopníků na poli bádání a překladů moderní čínské literatury.

Proč právě letos? Před sto lety, 4. května 1919, vyšli do ulic Pekingu pobouření radikální studenti vysokých škol, aby protestovali proti přijetí závěru Pařížské mírové konference, která přisoudila původní německé koncese v čínské provincii Šan-tung Japonsku, místo aby je vrátila Čínské republice. Studenti se sešli na náměstí Nebeského klidu a kráčeli s transparenty k velvyslanectví USA, kde chtěli předat petici. Byla ale neděle a velvyslanec nebyl v den volna přítomen. Neúspěchem ještě více rozhořčený zástup postupoval dál k rezidenci ministra, který podle jejich mínění nesl zodpovědnost za diplomatickou prohru s Japonskem. Tam pochod přerostl v násilnosti a ministrův dům nakonec lehl popelem. Incident okamžitě vyvolal vlnu dalších protestů i v jiných velkých čínských městech. Také bojkot japonského zboží úspěšně zvyšoval tlak na zástupce čínské vlády v Paříži, kteří následně odmítli Versailleskou smlouvu podepsat, ministři zodpovědní za nezdar byli odvoláni z funkcí. O pár let později bylo ono šantungské území skutečně vráceno Číně.

Tyto události května a června roku 1919, známé později jako Májové hnutí, nemají s literaturou nic společného, přesto jsou dodnes v mnoha literárních historiích považovány za mezník počátku moderní čínské literatury, hovoří se o literatuře a spisovatelích Májového hnutí. Jakkoli je kanonizace Májového hnutí politicky motivovaným konceptem, dobové prameny vypovídají o tom, že zmíněné události vyburcovaly velkou část veřejnosti, která se přidávala na stranu prozápadně orientovaných pokrokových studentů a mladých, zatímco vliv konzervativně smýšlejících osobností tento vlastenecký boj značně oslaboval. Také v literární tvorbě se začal v mnohem větší míře prosazovat požadavek psaní ve srozumitelném, současném mluveném jazyce oproti klasické čínštině, který vznesli již na konci 19. století zastánci Sta dní reforem, jmenovitě básník Chuang Cun-sien, a poté jej jednoznačně vyhlásili v roce 1915 představitelé Hnutí za novou kulturu a uveřejnili na stránkách časopisu Nové mládí. Nešlo přitom jen o jazyk, ale i o obsah, zaměřený obrazoborecky proti zkostnatělým tradičním hodnotám a kultuře i proti imperialismu, což vše podle pokrokářů svazovalo Číně ruce a bránilo jí v rozvoji, v proměně ve zdravou moderní republiku a společnost. Lze tedy tvrdit, že přestože Májové hnutí nebylo tvůrcem myšlenky Nové literatury, významnou měrou jí pomohlo se prosadit a šířit dál, přitáhlo mnohem větší množství mladých tvůrců i čtenářů napříč politickým přesvědčením. Budeme-li počátky 20. století v Číně nahlížet dobovou rétorikou jako zápas mezi novým a starým, Májové hnutí bezpochyby zásadním způsobem vychýlilo zobáček na vahách na stranu „nového“.

Otec moderní čínské literatury
Za první moderní čínskou povídku v hovorovém jazyce, tedy první povídku Nové literatury, je dodnes považována povídka Bláznův deník. Podle autorových vlastních slov ji napsal v podstatě za jeden večer na žádost Čchien Süan-tchunga, kterého v předmluvě ke sbírce povídek Vřava zmiňuje jako Ťin Sin-iho, známého ze studií v Japonsku a šéfredaktora časopisu Nové mládí, kde také byla povídka v květnu 1918 poprvé pod autorovým pseudonymem Lu Sün uveřejněna.

O žádném jiném čínském spisovateli nebylo napsáno tolik prací a žádnému nebyl postaven pomník na tak vysokém piedestalu jako právě Lu Sünovi. Jeho sebrané spisy vyšly ve dvaceti svazcích pouhé dva roky po jeho smrti, k dnešnímu dni existuje pět různých edic Lu Sünových sebraných spisů, dotisky a revidovaná vydání nepočítaje. I za Kulturní revoluce zůstal zbožštěn, přestože všechny jeho přátele, spolupracovníky a blízké ideologické kampaně postupně smetávaly.

Kdo byl Lu Sün? To jméno dodnes symbolizuje buřičství, revoltu a revoluci, zároveň je všeobecně uznáváno za „otce“ moderní čínské literatury, spisovatelé dalších generací se k němu dodnes odkazují nebo nějakým způsobem vztahují. Nejen Jaroslav Průšek jej označil za největšího čínského spisovatele, i literární vědec C. T. Hsia, který je k Lu Sünovi jinak kritický, jej uznává za průkopníka psaní v západním stylu, jehož rané povídky byly na svou dobu překvapivě literárně zralé (1961). Mao Ce-tung v roce 1940 prohlásil Lu Süna za národního hrdinu a jeho směřování za to pravé, kterým se má nová čínská kultura ubírat.

Lu Sün je literární pseudonym muže, který většinu života vystupoval pod civilním jménem Čou Šu-žen, používal mnoho dalších pseudonymů a bezesporu byl všestrannou, činorodou, sečtělou, silnou a nezávislou osobností. Studoval starou čínskou i zahraniční literaturu, zajímal se o vědu, historii a umění, psal poezii, syžetovou i nesyžetovou prózu i ostře kritické pamflety, na základě jeho přednášek na Pekingské univerzitě vyšly Stručné dějiny čínského románu (1923, 1924), měl rád grafiku a sbíral dřevoryty, některým svým knihám navrhoval obálky, byl zapáleným propagátorem esperanta a podporoval radikální jazykovou reformu, dlouhá léta pracoval jako ministerský úředník, přednášel na různých vysokých školách, byl hlasitým zastáncem emancipace žen, navrhl znak Pekingské univerzity, který se dodnes používá, jako mentor pomáhal mladým tvůrcům… Celý svůj dospělý život si vedl deníkové záznamy, často stručné a praktické, tři svazky sebraných spisů tvoří jeho dochovaná pracovní korespondence.

Čou Šu-žen se narodil 25. září 1881 v jihočínském okrese Šao-sing v provincii Če-ťiang v rodině tou dobou již zchudlé, přesto vzdělané a v kraji vážené, jejíž kořeny sahaly podle čínských genealogů do 16. století. Čou Šu-žen byl nejstarší ze čtyř bratří, s Čou Cuo-ženem a Čou Ťien-ženem spolupracoval, nejmladší bratr zemřel v dětském věku. S druhorozeným Čou Cuo-ženem ho léta pojilo velmi silné pouto (studovali spolu v Japonsku, společně vydali několik knih a jsou známí jako tvůrčí dvojice – bratři Čouové). V raném věku se mu dostalo klasického vzdělání. Domovina a především pozdější návrat do rodného kraje hraje zásadní roli v autorových povídkách obsažených i v tomto výboru.

Komplikovaný vztah k domovu – venkovu, který spisovatel natrvalo opustil, ale zůstává pro něj celoživotním narativním prostorem – je konečně také jedním z typických rysů, který nacházíme i u mnoha jiných (Šen Cchung-wen, Siao Chung, Mo Jen, Jen Lien-kche…). Otec zemřel na tuberkulózu, když bylo chlapci šestnáct let. Čou Šu-žen poté odešel v roce 1898 studovat do Nankingu, nejprve na námořní školu, po necelém půl roce se ale přihlásil a složil zkoušky na Vysokou školu báňskou, kde se podle vzoru německého školství učil chemii, metalurgii, geologii, algebře, deskriptivní geometrii a dalším předmětům technického a přírodopisného změření, které považoval za „velmi osvěžující“. V té době psal stále klasickou poezii ve staré formě. Po absolutoriu v roce 1902 odjel na státní stipendium do Japonska, kde se podobně jako jiní jeho generace významně radikalizoval, studoval medicínu, docházel na přednášky významného čínského reformátora v exilu Čang Tchaj-jena, v březnu 1903 si na protest proti mandžuské vládě ustřihl cop, hojně četl zahraniční literaturu v překladu do japonštiny a němčiny a sám začal překládat. Prvními jeho knižně vydanými překlady byly dvě „verneovky“ z japonštiny (1903 a 1906). Podle pozdějších vzpomínek jeho bratra Čou Cuo-žena se tehdy v Japonsku nejvíce zajímal o díla střední Evropy, díla malých porobených národů, hlavně ta, která se proti útlaku hlasitě bouří. Měl v úmyslu je přeložit do čínštiny a burcovat jimi své krajany. Ve vzpomínkovém textu Jak jsem se dal na psaní povídek z roku 1933 píše sám Lu Sün: „Pamatuji si, že jsem měl tehdy nejraději ruského spisovatele Gogola a polského Sienkiewicze. Japonce Nacumeho Sósekiho a Moriho Ógaie. Taky anglického básníka Byrona a polského buřiče a básníka Adama Mickiewicze; maďarského vlasteneckého básníka Sándora Petöfiho… “ V Japonsku mimo jiné také četl a překládal Nietzscheho. Přitakání byronskému romantismu, revoltě a revoluci nejen v myšlení čteme nejvíce v jeho pojednání z roku 1908, nazvaném O síle satanské poezie, který bývá vnímán jako autorův raný tvůrčí manifest. V Japonsku se také rozhodl zanechat studia medicíny a věnovat se „léčení ne těla, ale duše Číňanů“.

To jsme však stále v první dekádě 20. století, v Číně vládne císař a ještě tři roky potrvá, než vypukne revoluce a bude vyhlášena Čínská republika. Rané literární a překladatelské snahy bratrů Čouových tehdy neměly mimo úzký okruh sympatizantů a známých větší odezvu. Dvoudílná sbírka Povídky z cizích krajů, vydaná na jaře a v létě roku 1909, mimochodem výběrem děl i překladatelsky jazykově velmi experimentální, na jejíž tisk si půjčili soukromé peníze, byla ztrátový podnik a na vydání třetího dílu už nedošlo. Bratři Čouové oprášili svůj zájem o literatury malých národů včetně těch středoevropských a knižně i časopisecky začali opět vydávat překlady až později ve 20. letech. Pro zvláštní číslo Měsíčníku povídky přeložil Lu Sün také poměrně obsáhlou stať o české literatuře, na obálku prvního čínského překladu Hubičky (1929) Karolíny Světlé napsal vlastnoručně znaky knižního titulu. To pro utváření Lu Sünovy slávy jistě nijak směrodatné nebylo, pro nás je však zajímavé, že značná část prvních překladů českých autorů do čínštiny nějakým způsobem s Lu Sünem přímo souvisí.

Po návratu z Japonska v roce 1909 Čou Šu-žen několik let učil na školách v jižní Číně, po vzniku republiky se v roce 1912 přestěhoval na sever do Pekingu a léta pracoval na ministerstvu školství. První povídku, která se nesmazatelně zapsala do dějin čínské literatury, napsal až v sedmatřiceti letech, při jejím publikování v květnovém čísle Nového mládí také poprvé použil pseudonym Lu Sün. Většinu povídek vydaných knižně v roce 1923 ve sbírce Vřava napsal právě po incidentu 4. května 1919, v druhé polovině roku a v roce 1920. Inspirací k povídkám mu však nebyly události a vřava Májového hnutí, ale návrat do rodného Šao-singu, kam stejně jako v jedné z povídek odjel prodat rodný dům a kde po letech života a práce v severním hlavním městě viděl, jak se na maloměstě téměř nic nezměnilo, přestože císařství padlo a revoluce již před lety zvítězila.

Lu Sünovo literárně nejproduktivnější a nejlepší období se datuje do let, kdy žil a pracoval v Pekingu a kdy také napsal vše, co bylo zařazeno do této reedice, ve sbírkách Vřava (sbírka čtrnácti povídek z let 1918 až 1922, první knižní vydání v srpnu 1923, za Lu Sünova života vydaná dvaadvacetkrát), Polní tráva (sbírka třiadvaceti básní v próze z let 1924 až 1926) a Tápaní (sbírka deseti povídek vzniklých v letech 1924 a 1925, knižně vydaných v Pekingu v srpnu 1926, za autorova života vydaná patnáctkrát). V srpnu 1926 odjel Lu Sün z Pekingu znovu na jih, tentokrát jako profesor na Amoyskou univerzitu, a nedlouho poté do Kantonu na Sunjatsenovu univerzitu. Od roku 1927 žil až do své smrti v říjnu 1936 v Šanghaji. Literární scéna se čím dál tím výrazněji polarizovala, levicově smýšlející Lu Sün se v březnu 1930 stal zakládajícím členem a členem předsednictva Ligy levicových spisovatelů, podporoval mladé tvůrčí osobnosti (mnohým psal předmluvy a doporučení, například v edici Xin vydané spisovatelce Siao Chung / Xiao Hong), kritizoval republikánskou vládu, sám čelil kritice levicových radikálů, studoval marxismus, psal články, eseje, úvahy, do konce života překládal (posledním jeho velkým počinem byl překlad Gogolových Mrtvých duší). V roce 1935 vydal ještě jednu sbírku povídek, nazvanou Staré příběhy v novém rouše, satirické převyprávění příběhů o moudrých mužích dávnověku a mytických hrdinech, v nichž vystupují karikatury Konfucia, Lao-c’ho, mistra Čuanga a dalších. Podle dochovaného dopisu profesoru Průškovi víme, že tuto svou pozdní sbírku Jaroslavu Průškovi osobně poslal.

Lu Sün a Jaroslav Průšek
Jaroslav Průšek (1906–1980), zakladatel moderní české sinologie, přijel do Číny poprvé na podzim roku 1932, a přestože se s Lu Sünem osobně nikdy nesetkal, před jeho smrtí spolu krátce korespondovali. Čínský literární vědec Ke Pao-čchüan našel v Lu Sünově muzeu v Pekingu Průškův první dopis Lu Sünovi v angličtině, datovaný „v Tokiu 23. června 1936“, v němž Průšek píše o svém záměru přeložit spisovatelovy povídky do češtiny, ptá se jej na podmínky poskytnutí práv, žádá Lu Süna o předmluvu k českému vydání a o krátký text na téma Lu Sünova postavení v čínské literatuře. V Lu Sünových sebraných spisech najdeme přepisy dvou spisovatelových dopisů Průškovi, z 22. července a 28. září 1936. Hned v prvním dává svolení k překladu svých povídek do češtiny a vzdává se odměny s tím, že pokud se mu bude chtít pan doktor nějak odvděčit, nechť mu pošle pár reprodukcí nebo grafik portrétů českých spisovatelů, tak totiž v jednom díle uvidí literáta i umělce. K dopisu připojil požadovanou předmluvu a text, který napsal „jeden známý“, přidal vlastní fotografii a informuje Průška, že mu posílá ještě svou loni vydanou knihu povídek Staré příběhy v novém rouše. Prof. Ke přesvědčivě identifikoval onoho „známého“ jako Lu Sünova přítele a levicového intelektuála Feng Süe-fenga, který Lu Süna tehdy navštívil a kterého Lu Sün požádal, aby krátký text pro Průška napsal. Domníval se totiž, že stávající články o jeho díle v čínštině jsou příliš dlouhé, podrobné a pro Průška nevhodné. Feng Süe-feng tehdy podle vlastních slov do druhého dne napsal asi dva tisíce znaků, Lu Sün je přečetl, pozměnil pár znaků, pár vět vyškrtl, nechal pořídit čistopis a text připojil k dopisu.

Čínský text předmluvy k českému vydání byl zveřejněn den po Lu Sünově smrti v šanghajském obtýdeníku V proudu, o rok dříve, než v Praze došlo k prvnímu vydání výboru osmi povídek Vřava v překladu Jaroslava Průška a Vlasty Novotné. Lu Sün v předmluvě píše: „Vzpomínám si, jakou jsme měli radost, když po světové válce vzniklo mnoho nových států, i my jsme bývali utlačovaní a museli si svobodu vybojovat. Vznik Československa jsme nadšeně vítali, přestože mezi námi zůstávala vzdálenost, já například nikdy nepoznal žádného Čecha, nikdy se mi do rukou nedostala jediná česká kniha, až před pár lety jsem v Šanghaji v jednom obchůdku uviděl české sklo. (…) Pochopitelně, že svět by byl lepší, kdyby si lidé nebyli cizí, kdyby se zajímali jeden o druhého. A nejpřímější cesta je komunikace prostřednictvím literatury a umění, bohužel touto cestou kráčí jen hrstka lidí. (…) To, že se mé povídky dostanou do rukou českým čtenářům, je pro mě větší radostí než překlad do jiného, mnohem rozšířenějšího světového jazyka. Myslím, že naše země si mohou porozumět, přestože jsou tak etnicky rozdílné a geograficky vzdálené, navíc spolu nepřicházíme často do styku, ale jsme si blízcí tím, že obě naše země prošly tvrdou cestou utrpení, stále tou cestou jdeme – s vidinou dosažení světla.“

V polovině 30. let rostlo napětí ve společnostech v Evropě i v Asii, nikoho tehdy nečekaly lehké časy. Velký šanghajský měsíčník Literatura, s nímž Lu Sün spolupracoval a jehož redakce doručila Lu Sünovi v Šanghaji první Průškův dopis, věnoval v květnu 1934 celé speciální číslo „literaturám slabých národů“, i v tomto čísle se objevily překlady dvou českých povídek.

Průšek nebyl s prvním českým překladem Lu Süna z roku 1937 spokojen, pro druhé vydání ve spolupráci s Bertou Krebsovou povídky přepracoval. Lu Sünovu dílu se věnoval i ve svých akademických pracích, stejně jako jeho přímí žáci, mimo jiné Berta Krebsová nebo Milena Doleželová-Velingerová. Do světových dějin zkoumání moderní čínské literatury se akademik Průšek zapsal především svým zájmem o souvislosti mezi Novou literaturou a klasickou tradicí, v rozporu s obvyklým dobovým vnímáním nacházel v tvorbě autorů období Májového hnutí také vlivy lyrické tradice čínské literátské kultury. Právě Lu Sünova tvorba je podle něj typickým příkladem toho, jakým způsobem se čínská „lyrická“ tradice promítá i do moderních děl.

Tímto svazkem tedy v roce stoletého výročí Májového hnutí vzdáváme symbolicky hold čínským i českým „otcům zakladatelům“ a práci jejich generace.

 

© Zuzana Li
doslov ke knize Bláznův deník
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 374x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce