Rakusa, Ilma

Rakusa, Ilma

rozhovor beletrie zahraniční

Rodačka ze slovenské Rimavské Soboty Ilma Rakusa se v rozhovoru, jehož ústředním tématem je autorčina oceňovaná lyrická próza Moře moří, vyznává z obdivu k rodičům a prozrazuje, jak její život poznamenaly migrény. A charakterizuje také princip své literární tvorby: „Jde spíše o nalézání než vynalézání. Tím se v umění řídím už dlouho a myslím, že u toho zůstanu.“

Můj kompas ukazuje stále na východ

Ilma Rakusa (nar. 1946) je významná básnířka a překladatelka žijící v Curychu. Za lyrický soubor vzpomínek Moře moří (2009, česky 2011) byla oceněna Švýcarskou knižní cenou. Její próza, dosud přeložená do třinácti jazyků, zahrnuje také zážitky z pražského jara nebo ze studijní cesty do Sovětského svazu, uskutečněné krátce po srpnové invazi. Jak se rozhodla přistoupit k psaní o svém dospívání? A jaké má dnes vzpomínky na Československo před okupací a po ní?

iLiteratura: Jak už napovídá název vaší přednášky o poetice z roku 2014 – Autobiografické psaní jako bildungsroman –, vycházíte v ní z teze, že autobiografické texty svou povahou odpovídají vývojovému románu. Psala jste i svou nejúspěšnější knihu vzpomínek Moře moří s úmyslem, aby tak byla čtena?
Ilma Rakusa: Můžete ji tak číst, ale chtěla jsem napsat především poetický text. Příběh je o tom, jak jsem se stala tou osobou, kterou jsem dnes. Líčím v něm první roky svého života, mládí a studijní pobyty v Paříži a Leningradu a několik pozdějších epizod. Tím to končí. Proto se dá kniha považovat za bildungsroman. Po studiu jsem se vdala, narodil se mi syn a teď jsem babičkou. To jsou důležité věci, ale do bildungsromanu nepatří. Nicméně – Moře moří není román! Jeho podtitul zní Vzpomínkové pasáže (Erinnerungspassagen, v českém překladu Vzpomínková pasáž, pozn. red.). Nad tím si mnozí lámali hlavu. U těchto pasáží jde o to, jak se procházím vzpomínkami. Nikdy jsem romány nepsala a ani je psát nebudu, neumím to. Natož memoáry, nejsem Hillary Clinton nebo Henry Kissinger, kteří celý svůj život líčí jako příběh úspěchu. Mně šlo o období formování mé osobnosti a příběh mého nitra.

iLiteratura: Co pro vás znamená „Bildung“ (česky vzdělání, ale i formování či utváření, pozn. red.)? Nezdá se, že byste si pod tím představovala jako v klasickém bildungsromanu proces, kterým se z člověka stane přizpůsobivý občan, nebo jak by měl sladit své vlohy s nároky společnosti.
Ilma Rakusa: Bildung znamená to, jak se člověk stává člověkem. Měla jsem velké štěstí na rodiče. Byli to vzdělaní lidé, kteří mně a mému bratrovi dali to nejlepší a umožnili nám cestovat, hrát na klavír, mít různé koníčky. Často jsme se stěhovali, v pěti letech jsem viděla už velký kus světa, navštívila řadu muzeí, potkala nejrůznější lidi a naučila se tři jazyky. V šesti letech jsem mluvila už čtyřmi jazyky, což není špatné. To zásadně nasměrovalo můj život. Dodnes pracuji s jazyky, literaturou a uměním. V tomto smyslu je Moře moří bildungsroman, ale současně román pouze v uvozovkách.

iLiteratura: Jedno ze stěžejních témat Moře moří vidím v rozvoji odolnosti.
Ilma Rakusa: Knihu bych na to ale neredukovala. Hodně věcí mě v životě donutilo vyvinout si jistou odolnost, ale v centru textu stojí utváření osobnosti, se kterým pak současně přichází i odolnost. Ve Švýcarsku jsem se zprvu necítila moc dobře, a uchylovala jsem se proto k literatuře a hudbě. Po určitou dobu pro mě hrálo zásadní roli náboženství. Hlavně jsem hodně četla a hrála na klavír. Literatura a hudba byly mou druhou kůží, která mě chránila. Tak to mám dodnes. Rozhlédněte se po mém domě, je plný knih! Potřebuju to, jinak bych svůj život nemohla žít tak, jak jsem ho žila. Umění je pro mě určitý paralelní svět, ve kterém můžu být tvůrčí. Už jako dítě jsem zkoušela psát a tvořit něco vlastního, abych odolala světu, který se někdy chová nepřátelsky. Člověk si musí to své teprve vytvořit.

iLiteratura: Své dětství popisujete jako to, co vás nejvíce utvářelo. Není pro vývoj člověka určitý odstup od dětství během dospívání důležitý stejně tak?
Ilma Rakusa: To záleží na tom, jaké dětství člověk měl. Pokud bylo traumatické, bude se snažit ho jakkoliv překonat. Já jsem ale neměla dětství traumatické, pouze zvláštní tím, že jsem se s rodiči tolik stěhovala. Neměla jsem svůj dětský pokojíček, nechodila jsem do školky. Až do šesti let jsem neměla ani žádné kamarády nebo nebyli v mém věku. Bratr se narodil, když mi byly čtyři roky, a chvíli trvalo, než jsme si spolu mohli hrát. Nebylo to rozhodně dětství, od kterého bych se potřebovala odstřihnout. Dospívání je pak per definitionem jiný úsek života. Hodně jsem přemýšlela a cítila se sama – ne proto, že by mě rodiče neměli rádi, ale protože to je nějak dáno tím věkem. Navíc jsem si uvědomovala, že jsem trochu jiná než ostatní – to jsem věděla už jako dítě. Se svou jinakostí a příchodem do Švýcarska jsem se vyrovnala až během dospívání. Tuto cizost jsem ale dokázala brát pozitivně, protože jsme nebyli uprchlíci a neměli jsme žádné traumatické zážitky. Nezažila jsem válku, nepronásledovali nás. Měli jsme nicméně i nepříjemné zkušenosti, o kterých píšu v Moři moří. Například tady v Curychu nás udal jeden soused na policii. Prý jsme podezřelí lidé, kteří mluví divným jazykem a setkávají se s divnými lidmi, možná i komunisty… Nutno dodat, že to byl starý nacista. Mého otce to hodně rozzlobilo. Mně bylo čtrnáct a uvědomovala jsem si, že jsme trochu jiní a že nám to ostatní dávají najevo. Takové věci sehrají během dospívání samozřejmě svou roli, ale neznamenalo to konec dětství.

iLiteratura: Z Rimavské Soboty do Budapešti, pak do Lublaně, Terstu a nakonec do Curychu – proč se vaše rodina tolikrát stěhovala?
Ilma Rakusa: Otec chtěl do demokratické země, protože byl politicky stoprocentní demokrat, nešlo jen o ekonomické důvody, ale opravdu o to, žít v demokracii. To byl jeho hlavní argument. Později jsem to pochopila. Byl velkorysý, obdivovala jsem jeho statečnost a rozhodnost – v roce 1951 totiž nebylo snadné získat ve Švýcarsku povolení k pobytu. Málem jsme se nakonec stěhovali ještě do Londýna, na poslední chvíli to ale v Curychu vyšlo. Ve Švýcarsku jsme se měli opravdu dobře, když to zpětně porovnám s tím, jak žili naši příbuzní ve Slovinsku nebo i jinde – to se nedá srovnat. Bylo to správné rozhodnutí. Nikdy jsem ho nezpochybňovala, jen jako malé se mi líbilo víc v Terstu než v Curychu. Pro mou matku to bylo zpočátku také těžké, se švýcarskou němčinou… Pro mě jako dítě bylo přizpůsobit se novému prostředí obtížné, ale ne nadlouho – brzy jsem byla nejlepší žačkou. Vnitřně jsem si šla svou vlastní cestou a tak už to zůstalo. Žiju v Curychu sice už dlouho, ale přesto bych ho neoznačila za svůj domov.

iLiteratura: Ve své knize každopádně nezapomenutelně vykreslujete, jak obtížné je pro malou holčičku opouštět milované město Terst.
Ilma Rakusa: Ano, přesun z Terstu do Curychu byl těžký. A pak jsem měla ještě nehodu na sáňkách, o které tam také píšu. Začala mě po ní často bolet hlava – rozhodně to tehdy v Curychu nezačalo dobře. Ale neskončili jsme v azylovém domě, jak se to dnes děje mnohým migrantům, to opravdu nemůžeme srovnávat. Měli jsme pas, auto, rodiče univerzitní diplomy. Není migrace jako migrace.

iLiteratura: Ač se dívka z Moře moří těžko vyrovnává s přestěhováním, probudí se u ní záhy velká vášeň pro cestopisy dobrodruhů jako Robert F. Scott, Heinrich Harrer nebo Thor Heyerdahl. Odkud se vzala ta náhlá změna kurzu?
Ilma Rakusa: Právě v tom se odráží hodně to, jaká skutečně jsem. Vždycky jsem byla zvědavá a – až na ten přesun do Curychu – otevřená novým dojmům. Mí rodiče byli velcí cestovatelé, spořili si, aby s námi mohli do Itálie, Španělska, Francie. S nadšením jsem hltala Kon-Tiki Thora Heyerdahla a Sedm let v Tibetu Heinricha Harrera. Ale ta chuť po dobrodružství byla spíše přání než realita, protože jsem nebyla moc odvážná. Otec byl alpinista, ale já jsem se na žádné nebezpečné expedice nevydávala. Zůstala mi jen ta zvědavost. Loni jsem byla v Japonsku, předloni v Číně. Většinou mě tam zvou na čtení a to dělám moc ráda. Byla jsem mnohokrát i na Blízkém východě, v Jemenu, Egyptě, Jordánsku, Libanonu, Maroku a v Rusku. Bez cestování si svůj život neumím představit. Mladí lidé dneska jezdí po maturitě na cestu kolem světa – za nás to bylo složitější. Na začátku studia jsem chtěla do Afghánistánu, abych viděla tu úžasnou krajinu. Nakonec jsem nejela a pak už bylo pozdě, země upadla do občanské války. Dneska mě láká Hedvábná stezka, ale v mém věku už není jednoduché se do těch krajů vydat. V každém případě pro mě neplatí America first nebo Switzerland first, ale otevřenost celému světu.

iLiteratura: Čím vás oslovuje Dálný východ?
Ilma Rakusa: Zajímá mě celý východ, od Ruska až po Čínu a Japonsko. I Orient, jako kolébka lidstva. Mrzí mě, že jsem nebyla v Iráku nebo Sýrii. Jinak jsem navštívila většinu zemí té oblasti, byla jsem vícekrát v Íránu, turisticky i pracovně, jednou v Uzbekistánu a Kazachstánu a také na Kavkaze. Dálný východ mě zajímá kvůli krajině, ale hlavně z kulturního hlediska. Zabývám se starou Čínou, jejíž dědictví Mao Ce-tung svou kulturní revolucí téměř úplně zlikvidoval. Ještě více mě pak zajímá Japonsko a jeho estetika. Zenové kláštery a jejich zahrady mě vždy velmi oslovovaly svou prostotou. Japonsky neumím, ale byla jsem tam třikrát a ráda bych tam zase jela. K japonské estetice pociťuji skutečně silnou náklonnost. Oproti tomu jihovýchodní Asie, Austrálie, Nový Zéland nebo Mexiko, to není můj směr. Můj kompas ukazuje stále na východ.

iLiteratura: Jak jste se cítila v Leningradě krátce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa? Vaše vypravěčka v Moři moří cestuje do Leningradu v roce 1969, aby tam pracovala na své disertaci o motivu samoty v ruské literatuře. Při rešerších v tamní knihovně vzpomíná na radu svého přítele Mstislava Rostropoviče, že je lepší dělat jednu věc pořádně než deset věcí ledabyle; zároveň se však zdá, že se musí hodně přemáhat, aby vydržela svou vlastní samotu.
Ilma Rakusa: Tím jsem si nechtěla stěžovat, jen mi bylo líto, že nemůžu lidem říct, o čem píšu disertaci. Ráda bych to udělala, ale nemohla jsem, protože téma samoty bylo v Sovětském svazu považováno za značně dekadentní. To mi ale nebránilo, abych se tam cítila dobře. Měla jsem skvělé přátele, vlastně nikdy jsem nebyla tak málo osamocená jako tam. Byla jsem pořád s přáteli, chodila jsem na hodiny klavíru, do bani, zažila nádherné proměny ročních dob. Ani trochu jsem nelitovala. Věděla jsem, že dělám, co chci! Samozřejmě tam fungoval jistý systém – bylo to přece krátce po okupaci Československa. Otec nebyl zrovna nadšený, že chci do Leningradu. Ale měla jsem obrovské štěstí na lidi, úžasné přátele. Jestli mě někdy dostihla samota, tak vždycky tady ve Švýcarsku, ale nikdy v Rusku. Jednoho dne jsem se rozhodla, že si hudbu nechám jako koníčka a budu dělat literaturu – to bylo správné rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitovala. Samozřejmě jsem jenom nepsala, ale i překládala a učila. Napsala jsem stovky článků do novin, pro Neue Zürcher Zeitung a Die Zeit. Ale vždycky se to týkalo literatury.

iLiteratura: Chápu vaši vypravěčku nicméně tak, že cesta k autenticitě vede přes překážky, ke kterým patří překonání samoty.
Ilma Rakusa: O samotě jsem hodně přemýšlela, napsala jsem o ní disertaci a vydala dvě antologie. Samota ve smyslu osamělosti či opuštěnosti má existenciální charakter. Existuje i pozitivní samota – když pracuju, jsem sama. Nechodím do kavárny, píšu doma, protože si nepřeju mít okolo sebe ruch. Večer chci ale sedět raději u velkého stolu s přáteli.

iLiteratura: Zaujalo mě, jak v Moři moří popisujete ženy za železnou oponou z konce šedesátých let, jako třeba nevlídné leningradské knihovnice nebo obhroublé metařky ulic na pražském Václavském náměstí. Zdá se, že se tak chovají, protože jim bylo zabráněno ve svobodném nakládání se svou ženskostí a protože ve světě práce byl akceptován jen jeden model odvozený od práce mužů.
Ilma Rakusa: Takový byl socialismus. Velmi ženy zmužšťoval. Většinou musely zastávat neskutečně náročnou dvojí roli. Celý den pracovaly v zaměstnání a večer musely ještě vařit, prát, šít, starat se o děti a opilého muže. V Sovětském svazu muži pili v obrovské míře. Ženy ne, protože měly vyvinutější smysl pro zodpovědnost. To bylo něco, čeho si všímali všichni. Buďte ráda, že jste to nezažila. Ale musím dodat, že ženy, které jsem osobně poznala, byly intelektuálky a umělkyně. Byly emancipované, chytré, citlivé a mimořádně přátelské. V Moři moří jsou pasáže o metařkách a knihovnicích – ale ženy, které pro mě něco znamenaly, byly úplně jiné, například teatroložka Lena. Té jsem v Moři moří věnovala celou kapitolu.

iLiteratura: Přesto ten vámi zmiňovaný socialistický model pokračuje v Česku dál, neboť je stále převažující normou, že ženy chodí do práce na čtyřicet hodin týdně a víc, aby byly vůbec sociálně zajištěné, bez možnosti zkrácených úvazků, a přitom se od nich daleko víc než od mužů očekává, že obstarají rodinu a domácnost. Jak vypadá situace žen ve Švýcarsku?
Ilma Rakusa: Švýcarsko není zrovna příkladná země, v mnohém zůstalo staromódní. Ženy tady velmi dlouho nepracovaly. Pokud měl muž dostatečně vysoký příjem, jeho žena nepracovala. Moje matka byla vystudovaná farmaceutka, měla univerzitní diplom a doktorát, ale když jsme přišli do Švýcarska, do práce chodit přestala. Otec to po ní nechtěl, říkal: Máš dvě děti, jsem šťastný, když se budeš starat o dům a rodinu. A ona tak byla taky šťastná. Měla několik koníčků, ale do práce už nechodila. Tak to vypadalo v mnoha rodinách, hlavně v měšťanských kruzích. Samozřejmě mnohé ženy pracovaly v továrnách a kancelářích, ale obecně byly ženy málo emancipované a volit mohly jít až velmi pozdě. Takže tu vládly opravdu staromódní poměry. Ještě před několika lety ve Švýcarsku nebyly skoro žádné jesle, jako by společnost chtěla ženu přivázat ke sporáku a zabránit jí mít vedle rodiny i zaměstnání. Situace se už zlepšila, ale jesle jsou velmi drahé. Můj syn má malé dítě; moje snacha, právnička, na pár měsíců přestala pracovat. Dítě teď chodí třikrát týdně do jeslí a snacha za to musí dát skoro celou výplatu. Ale čtyřicet hodin jako v Česku, to je skutečně moc. Ve Švýcarsku je hodně částečných úvazků.

iLiteratura: V Moři moří píšete o svých cestách do Prahy v roce 1966 a v květnu 1968 a o cestě na jižní Moravu v sedmdesátých letech. Kolikrát jste tedy celkem byla v Československu? S kým jste se setkávala?
Ilma Rakusa: Před sovětskou okupací jsem byla dvakrát v Praze. První cesta do Československa byla mou první cestou se švýcarským pasem vůbec. Dříve to nešlo, už tak bylo těžké dostat se do sousedních zemí, natož za železnou oponu. Praha mě lákala, chtěla jsem za každou cenu vidět město Franze Kafky a Bedřicha Smetany. Moje matka Prahu znala dobře. Byla to mimořádná doba, atmosféra pozdvižení. Všechno vibrovalo, film, divadlo, loutkové divadlo Jiřího Trnky – v kultuře se toho dělo tolik. Česky trochu rozumím, protože mluvím dalšími slovanskými jazyky, ale ten jazyk jsem se neučila. Přesto jsem se v Praze hned cítila jako doma. A stejně jako ostatní jsem věřila, že pražské jaro přinese změnu. To se bohužel ukázalo jako iluze. Někteří z mých přátel pak odtamtud emigrovali do Švýcarska. Do Československa jsem se odvážila jet až v roce 1972 – s Felixem Philippem Ingoldem, který jako slavista znal mnoho českých spisovatelů a umělců, hlavně v Brně. Tak jsem se seznámila s Janem Skácelem, Oldřichem Mikuláškem, Ludvíkem Kunderou i Milanem Kunderou, který tehdy ještě žil v Brně. Byly to velmi zajímavé intelektuální a umělecké kruhy a přijímaly nás vždy srdečně. O více než dvacet let později, v roce 1996, jsem byla v Praze se Susannou Roth, která překládala do němčiny Bohumila Hrabala a napsala o něm disertaci. Vzala mě ke Zlatému tygru, kde seděl Hrabal u dlouhého stolu mezi samými muži, diskutoval s nimi o umění a politice a pil pivo. To na mě hodně zapůsobilo.

iLiteratura: V Moři moří píšete, že normalizační Československo se stalo „jinou zemí“.
Ilma Rakusa: Atmosféra se změnila. Vládl tam strach, nedůvěra. Velká naděje zhasla. Lidé rezignovali. Rok šestašedesát a rok osmašedesát byly tak fascinující! Tolik jsem Čechy obdivovala!

iLiteratura: V jedné své přednášce o poetice píšete, že ve své tvorbě nevymýšlíte, ale vytváříte nová spojení. Myslíte, že jste k těmto spojením vnímavější i díky migréně, kterou v několika svých knihách tematizujete? Přinášejí tělesná omezení větší kreativitu?
Ilma Rakusa: Migréna – ať už ji způsobila ta nehoda na sáňkách, nebo jiné příčiny – znamená velmi citlivou nervovou soustavu. Bolesti hlavy už dnes mívám méně, ale zůstala mi velká citlivost vegetativní nervové soustavy. Některé věci mi zkrátka nedělají dobře, hlavně příliš mnoho stresu. Snažím se ze svého stavu vytěžit to nejlepší. Raději bych migrénu neměla, stála mě neskutečně mnoho času a energie. Bolesti jsou bolesti. To si nelze přát, ani kdyby byl člověk díky nim kreativnější. V Moři moří píšu o jednom takovém záchvatu migrény a jak se po jeho skončení dostavil moment prozření a euforie. Často jsem zažívala, jako bych vstala z mrtvých a znovu objevovala život. Všechny smysly jsou neuvěřitelně zostřené – jako bych viděla svět novýma očima. V tom se migréna podobá epilepsii. Dostojevskij, sám epileptik, popisuje epileptické záchvaty svých hrdinů. Například kníže Myškin z románu Idiot po svém epileptickém záchvatu také takový moment prozření zažije. Záchvat prohlubuje vnímavost, pročišťuje, přináší katarzi. S mým psaním to ale nijak nesouvisí. Jsem jednoduše citlivý člověk s velkou empatií, umím se dobře vcítit do jiných lidí, a to mi při psaní pomáhá. Fantazii mám samozřejmě taky, ale psát neobvyklé příběhy bych nemohla. To mi nejde. Zajímají mě pohádky, ale nejradši píšu o tom, co jsem zažila, odpozorovala a přečetla, a to pak kombinuju s vymyšlenými prvky. Vždycky se ptám, jak věci poskládat tak, aby byly překvapivé a zároveň logické a aby se v nich čtenář orientoval a sám se v textu našel. S Mořem moří se hodně lidí identifikovalo, hlavně ženy. Z toho mám radost, protože nepíšu jen pro sebe, i když u každé věty zrovna nemyslím na čtenáře. Čtenář si s textem ale musí umět poradit. Právě v tom způsobu usouvztažňování tkví originalita každého spisovatele. Mnozí autoři mají v zásobě spoustu látky, já se pohybuji na relativně přehledném terénu. Jde spíše o nalézání než vynalézání. Tím se v umění řídím už dlouho a myslím, že u toho zůstanu.

 

© Jana Dušek Pražáková, FF UK
Tento rozhovor vznikl s finanční podporou grantu poskytnutého GA UK č. 786218 s názvem Migrace a adolescence v literárních textech současných švýcarských exofonních autorek, řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 380x

štítky k článku

Inzerce