Palán, Aleš (ed.) a kol.: Ten den: 17. listopad 1989

Palán, Aleš (ed.) a kol.
Ten den: 17. listopad 1989

recenze historie

Pečlivé čtení knihy může přinést mnoho konkrétních podnětů k přemýšlení o různém vnímání událostí jednotlivými aktéry, o nesamozřejmosti, s jakou se „lámou dějiny“, i o tom, jak vzniká mýtus zásadního dne dějin.

Ten den: vyprávění o přelomovém momentu dějin pro ty, co jej nemohli zažít
Aleš Palán
(a kol).: Ten den: 17. listopad 1989, Praha, Kalich 2019, 279 s.

S nadcházejícím podzimem na pultech českých knihkupectví přibývá publikací s tématem revolučního zlomu, který se odehrál na konci roku 1989. Prudká renesance tématu nepochybně souvisí s třicetiletým výročím rozpadu tzv. socialistického bloku. Do této pomyslné řady děl patří též kniha autorského týmu vedeného jedním z pamětníků tehdejších událostí a disidentem Alešem Palánem. Pětičlenný kolektiv vyzpovídal početný zástup pamětníků, aby jejich příběhy představil v ucelené podobě mozaiky vzpomínek tvořící emotivní obraz rozhodujícího dne konce socialistické diktatury.

Vyzdvihování zlomových dnů historie, kdy se dějiny pohnuly určitým směrem, v mnohém evokuje nejnudnější model školního dějepisu, pro nějž jsou zásadní heslovité odpovědi na otázky: Kdy? Kdo? Kde? Samozřejmě též souvisí se stvrzováním identity národního či jiného společenství, které se památnými dny snaží ukotvit v čase proces změny. Mám na mysli pomníkovou kulturu vzpomínání, která vede ke vztahování se kolektivu k minulým dějům, ale také motivacím a hodnotám jejich aktérů. Výsledkem může být jak oslava, tak tvrdá kritika a přehodnocení dosavadních způsobů jednání. To mimochodem předvedli účastníci pietní akce 17. listopadu 1989, kterým tato kniha propůjčila hlas.

Vezme-li čtenář svazek poprvé do ruky, patrně nabyde dojmu, že má před sebou oslavnou publikaci, která má postavit na piedestal hrdiny onoho slavného historického milníku. Podobný dojem podporuje závěr anotace, kde je uvedeno, že kniha „má současným čtenářům umožnit toto zásadní datum zprostředkovaně zažít, zpřítomnit a přiblížit dnešku odkaz listopadových dnů“. Očekávání výrazně nerozptýlí ani rychlé seznámení s týmem editorů, který vytvořil Aleš Palán spolu se čtyřmi mladými novináři narozenými mezi lety 1992–1994. Zpočátku může kniha na potenciálního čtenáře působit jako vyprávění zasloužilých demokratů o spravedlivých bojích vlastního mládí adresované generaci svých dětí. Jakmile se však čtenář ponoří do textu, vezmou tyto předčasné soudy za své. Kniha nenabízí černobílý příběh boje dobra se zlem, ale pestrobarevnou škálu emocí, mezi kterými nechybí naděje, euforie, odvaha, strach, deziluze či bolest.

Editoři knize vtiskli svoji autorskou licenci tím, že jednotlivá svědectví nepublikovali jako uzavřené rozhovory, ale naopak je pomyslně rozstříhali a postavili jednotlivá vyjádření svědků demonstrace vedle sebe. Vytvořili tak koláž strukturovanou dle logiky běžného členění dne začínajícího ráno a uzavírajícího se v nočních hodinách. Vedle sebe tak například stojí krátké odstavce ze vzpomínek pětatřicetiletého disidenta Miroslava Vodrážky, třináctiletého žáka základní školy Davida Gaydečky a pětačtyřicetiletého velitele pohotovostního pluku VB Břetislava Zdráhaly (věk editoři důsledně udávali k 17. listopadu 1989). Všechny informace se vážou k jedné etapě vytyčené pouze několika hodinami. Metaforicky řečeno se ke čtenáři dostává doslova polyfonie událostí popisovaných z různých perspektiv. Zatímco jeden z pamětníků byl již při úvodních projevech na Albertově v euforii a vzpomínal, že „to bylo úplně nové, na všechny demonstrace předtím jsme se kradli opatrně a nenápadně. Už na Albertově jsem byl přesvědčen, že tohle nepůjde zvrátit“. Jiný účastník se svěřil s opačnými pocity: „Ten večer jsem necítil nic zvláštního. Trochu zklamání z toho, že na Albertově bylo málo lidí…“ Zatímco pro jednoho pamětníka byl střet na Národní třídě zkušeností s krutostí uniformované, neosobní a brutální moci, pro jiného se jednalo o řádění perverzních jedinců a pro dalšího setkání s mladými frekventanty, kteří zasahovat vlastně nechtěli a jimž při pohledu na počínání kolegů tekly po tvářích slzy.

Brutalita režimu jako symbol 17. listopadu
Nejrozsáhlejší plochu předkládané knihy tvoří kapitoly s názvem Albertov a Vyšehrad a Národní třída. Na tomto faktu není nic zarážejícího. Právě to, co se odehrávalo na Albertově při projevech studentských vůdců a u hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehradě, dalo vzniknout kolektivnímu pocitu nově nabyté svobody, kterou rázně utnul zásah pořádkových složek na Národní třídě. Vznikl tak příběh o obrození a kolektivní oběti symbolizované krví a modřinami mladých studentů a studentek, který se stal motorem generální stávky a v důsledku i sametové revoluce. Podpora studentských požadavků ze strany pracujících do značné míry závisela na přijetí tohoto výkladu policejního zásahu, který se spolu s fotografiemi a videozáznamy z demonstrace dostal mimo prostředí vysokých škol. Čtenář, který si knihu otevře proto, aby se utvrdil v tomto vyprávění, rozhodně nebude zklamán. Pasáže jsou doslova nabité vzpomínkami na násilí páchané na dívkách a velmi mladých lidech. Tematizována je panika a strach z ušlapání davem, zranění způsobená bitím i ponižování ze strany zasahujících policistů.

Některé vzpomínky mohou čtenáře natolik šokovat, že svou silou zastíní důležitou součást událostí. Jedna z účastnic, tehdy devatenáctiletá studentka, vzpomínala: „Byl tam šílený hluk a křik a jeden velice galantní paragán. Měl rozepnutou košili, možná se mu roztrhla nebo mu bylo horko. Vybavuju si, že byl chlupatý, měl pot na chlupech. Začal mě mlátit a na někoho dozadu křičel: Tuhle bych ošukal až by mi upadl! To byl takový šok, že jsem se na něj podívala nahoru a v tu chvíli mě druhou rukou praštil do zubů.“ Po přečtení těchto řádek přichází soucit s obětí a šok z míry brutality zasahujícího příslušníka pořádkových složek. Až po delší úvaze nad knihou nás však může napadnout, že výpovědi nejsou příliš vyvážené. V souboru pamětníků se vyskytuje pouze jeden příslušník VB, konkrétně velitel pohotovostního praporu, který přímo u zásahu nebyl, ale nesl za něj zodpovědnost. Pohled z druhé strany zátarasu citelně schází. I vzpomínka agresora tohoto formátu má svoji historickou hodnotu.

Nejde o to rozhodnout, kde je pravda, ani rozsoudit, kdo může veřejně na události 17. listopadu vzpomínat. Vyprávění zasahujících členů bezpečnostních složek by však mohlo odpovědět na otázky: Co si o takovém jednání mysleli kolegové? Kde se brala taková míra agresivity? Byli zasahující muži přesvědčeni, že konají svou povinnost a správnou věc? Odpovědi na tyto otázky by mohly jít za příběh, který se stal motorem revoluce, a tím pádem i součástí dějin. Kniha však tento pohled nenabízí. Jestli byli tito pamětníci kontaktováni či proč se odmítli podělit o svá svědectví, se čtenář nedozví.

Historické téma zpracované nehistoriky
Struktura knihy vycházející z chronologie jediného dne spolu s působivými vzpomínkami přímých účastníků může čtenáře snadno přivést k přesvědčení, že má před očima objektivní záznam o průběhu historické události. Takové čtení by však bylo spíše zavádějící. Delší pasáže psané samotnými editory v knize nenajdeme. Jedná se pouze o přechodové části spojující jednotlivá svědectví k sobě. Mohlo by se tedy zdát, že editoři zůstali v pozadí a nechali zaznít především hlasy pamětníků. Je tomu však spíše naopak. Výběr ze shromážděných svědectví, jejich krácení a sestavování do celku je pro vyznění celé knihy zásadní. Čtenář se však bohužel nedozví, jakým způsobem tato ve své podstatě tvůrčí práce probíhala. Velmi úsporná ediční poznámka dokonce ani nenabídne přesný počet pamětníků, kteří byli osloveni. Editoři pouze konstatují, že oslovili „několik set respondentů“. Jakým způsobem byli pamětníci vybíráni, jak vypadal dotazník či proč byly zveřejněny právě ty úryvky z výpovědí, jež nalezneme v knize, si editoři nechali pro sebe.

Kniha tak může fungovat jako pendant k historickým studiím o sametové revoluci věnovaným rozhodování a vyjednávání elit Občanského fóra s představiteli KSČ nebo společenským procesům utvářeným sice jednotlivci, ale v mnohém je přerůstajícím. Za všechny jmenujme alespoň knihy Labyrintem revoluce Jiřího Suka, Revoluce s lidskou tváří Jamese Krapfla nebo Proč tak snadno? Iva Možného. Avšak při porovnání s dílem historiků Milana Otáhala a Miroslava Vaňka s názvem Sto studentských revolucí, které je taktéž postaveno na práci s rozhovory pamětníků, je zřejmé, že předkládaná kniha není historickou studií. Zatímco Otáhal s Vaňkem rozsáhle seznamují čtenáře s povahou studentského života v 80. letech a s metodami, se kterými přistoupili k paměti dotazovaných, Palán a jeho tým nechávají vzpomínky bez kontextu a čtenář si nemůže být jistý, jestli si uvědomili úskalí využití lidské paměti jako historického pramene.

Nelze ale tvrdit, že výše uvedené knihu jednoznačně diskvalifikuje. Její pečlivé čtení může přinést mnoho konkrétních podnětů k přemýšlení o různém vnímání události jednotlivými aktéry, o nesamozřejmosti, s jakou se „lámou dějiny“, i o tom, jak vzniká mýtus zásadního dne dějin. Právě situace, kdy pamětníci hodnotí události odlišně a protiřečí si v jejich popisech, naznačuje, nakolik je paměť ošidná (stejně jako jakýkoliv historický pramen). Některá svědectví vedou čtenáře k zamyšlení, jak velkou roli hrají souvislosti jednotlivých událostí a jejich zdůrazňování historiky pro vyznění toho, čemu říkáme „historie“. Jak odlišně vyznívá reflexe událostí jednoho z demonstrantů od obecně přijímaného příběhu listopadu 1989: „Říkal jsem si, že to, co se stalo, bylo hodně přes čáru, ale pořád mě nenapadlo, že by se ten večer měl stát důležitým mezníkem. Zkrátka další demonstrace v řadě, další seřezání. Dokonce jsem tam pronesl slavnou prognostickou větu, když se mě Vašek Šarše, o generaci starší výtvarník zeptal: Co myslíš, Václave, jak dlouho tady ten bolševik ještě bude? A já jsem úplně vážně odpověděl: Tak ještě deset let.“ Sami účastníci velkých dějinných událostí si často nejsou vědomi, že se podílí na okamžiku, který vejde do učebnic.

Práce žurnalisty spočívá ve zveřejňování silných příběhů, které stojí za pozornost. Autorům se zde podařilo tvůrčím a možná až svéhlavým zacházením se svědectvími očitých svědků sestavit příběh jednoho protestního kolektivu, který se odehrál v den považovaný v českých moderních dějinách za přelomový. Je potřeba dodat, že tento příběh je velmi poutavý, čtivý, působí velmi autenticky a má potenciál u čtenáře vyvolat celou paletou pocitů. Pokud v tom spočíval záměr kolektivu připravujícího tuto knihu, považuji jejich snažení za úspěšné.

 

Na podobné téma: Revoluce s lidskou tváří

 

© Bohumil Melichar

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.