Háblová, Anna Beata: Nemísta měst

Háblová, Anna Beata
Nemísta měst

recenze sociologie

Od skládek až po virtuální prostory. Tam všude hledá autorka prvky nepatřična coby známky složitosti života. Prochází některými netradičními městskými lokalitami a zkoumá, kolik nových možností existence nabízejí. A prokazuje přitom někdy i nemalou osobní odvahu.

Erudovaně i poeticky nad odvrácenými stránkami měst
Anna Beata Háblová
: Nemísta měst. Host, Brno, 2019, 168 s.

Letištní haly, skládky, obchodní centra, uprchlické tábory, nevyužívané prostory u železnic či silnic, místa pro přechodné shromažďování třeba v podobě festivalů či demonstrací. Právě lokality tohoto typu zařadila do své knihy Nemísta měst česká architektka, teoretička urbanismu a básnířka Anna Beata Háblová (nar. 1983).

Při jejich souhrnné charakterizaci autorka vychází z konceptu „heterotopie“ Michela Foucaulta, jenž tato „jiná místa“ charakterizuje jako druh účinně zavedených utopií, v nichž jsou „všechna ostatní skutečná místa, která můžeme v kultuře najít, současně reprezentována, popírána a převracena“. Jako příklady uváděl hřbitov, divadlo, zoo, zahradu nebo zrcadlo, v němž se podle něj heterotopie mísí s utopií: „Je to umístění bez místa. V zrcadle se vidím tam, kde nejsem, v neskutečném prostoru, který se otvírá za povrchem zrcadla.“ Háblová tento koncept mírně modifikuje. Jde jí o prostory, které jsou nějakým způsobem jiné – rušivé, intenzivní, neslučitelné nebo protichůdné – a které se ocitají mimo řád současného města. Jestliže v její předchozí non fiction knize Města zdí převažovala negativní kritika nákupních center, v novější knize její soudy nejsou tak příkré a hodnocení jsou méně jednoznačná. Přestože konstatuje, že podoba míst, o nichž píše, bývá „výsledkem špatných urbanistických návrhů“, alespoň některé z nich se mohou jevit „jako poslední ostrovy volnosti v rámci příliš kontrolovaných měst“. Složitý organismus města autorka přirovnává ke zvířeti. Nebo možná k džungli, do níž patří i vrstva divokosti, nepředvídatelnosti a složitosti, kterou představují právě její „nemísta“. Nemísta měst tak sice mohou být jen prázdnými dírami v látce města, mohou být ale také „jinak barevným tkanivem, vytvářejícím důležité akcenty v celku složitého obrazu“.

Z měst do polí, od průmyslu k pravěku
Autorka se zaměřuje zvláště na lokality, které prošly radikálními proměnami: původní struktura zanikla a nová vzniká. Mnoho prostoru přitom věnuje Detroitu, městu, které po obrovském průmyslovém boomu postihl kolaps: masivní propouštění, hromadný exodus obyvatel, opuštěné a chátrající domy, kterých se tam dnes nachází přes 78 tisíc. Jestliže ke konci 50. let minulého století žilo v Detroitu kolem dvou milionů lidí, v současné době má toto město pouze 700 tisíc obyvatel. Město ale nezaniká: chátrající budovy se bourají, což uvolňuje prostor pro vznik komunitních zahrad, farem nebo lesních školek. Na východní straně města dokonce jedna z firem plánuje vysadit 15 tisíc stromů a mezi rozvalinami domů už lze nacházet malá pole se zeleninou. Díky tomu jsou opuštěné budovy a pozemky přeměňovány na nové živé lokality. Dodejme, že v podobném duchu u nás o Detroitu referoval například Václav Cílek, podle kterého dnes toto město působí velmi relaxovaným dojmem právě díky tomu, že má obrovské zelené plochy, a navíc je tak minimálně ze 40 % soběstačné ve vlastní produkci zeleniny. Tamní žáci jisté střední školy si kupříkladu ve sklenících pěstují jídlo do školní jídelny.

Dalším americkým městem, které prošlo obdobnou proměnou, je podle autorky Pittsburgh, dříve „ocelové město světa“, v němž pak ale zaniklo 120 tisíc pracovních míst a ročně se z něj stěhovalo 50 tisíc obyvatel. Na místě bývalé průmyslové zóny potom vznikly parky, v bývalých továrních objektech dnes sídlí středisko pro biotechnické vědy, což Háblová vnímá jako možný příklad pro budoucí strategii rozvoje Ostravy. (I když cituje i ostrý soud tamního básníka Petra Hrušky, podle něhož Ostrava snad ani „není žádné město, leda tak kusy místa, na kterých se děje naše pobývání, kusy místa s obživou, propojené lokálkami a bludnými autobusy, […] pospojované potrubím a hlomozem a kousky ticha v záhybech na soutoku Odry s Ostravicí“.)

Jestliže se obyvatelé Detroitu jakoby částečně vracejí z průmyslové éry k té zemědělské, v jiných oblastech autorka sleduje pomyslný návrat do dob ještě starších. Chválí například rekultivaci skládky v pražských Kolodějích, která dnes nese název Kolodějský kopec. Mimo jiné na něm najdeme kamenný amfiteátr vzbuzující v návštěvníkovi pocit, že se nachází na místě jakéhosi prastarého osídlení. „Skoro jako by to bylo umělcovo ironické předznamenání daleké budoucnosti, ve které se skládky stanou cennými archeologickými nalezišti, na nichž se bude moci dokládat zaostalost současné plastové civilizace.“ A zároveň jde o paradoxní převrácení vrstev: ta „pravěká“ pod sebou skrývá pozůstatky naší soudobé, průmyslové civilizace…

Cyklický pobyt
Se zaujetím autorka píše také o místech, na která se určitá forma lidského pobývání cyklicky vrací. Unikátním příkladem je tržiště Talat Rom Hoop v centru města Samut Songkhram nedaleko Bangkoku. Podél železnice, kudy osmkrát denně projede vlak, se tam rozprostírají plachty nad stolky se zbožím. Ty se dají buď rychle sklopit, či posunout, aby do prostoru projíždějícího vlaku nezasahovaly. Stačí odsunout pár beden se zbožím a ustoupit stranou: „Během krátkého momentu pak z trhu není trh, ale železniční trať. Jakmile vlak projede, plachty se opět roztáhnou, zboží vysune a vzduch se zaplní šumem kupců vyjednávajících s obchodníky.“ Zmíněné tržiště tam fungovalo po desetiletí a mělo být narušeno až výstavbou železnice. V Thajsku nicméně neexistuje zákon, který by prodejce donutil odejít; ti místo toho přišli na způsob, jak jedoucí vlaky zapojit do svého každodenního života.

V Evropě si autorka všímá například volné pláně na pražské Letné. Shrnuje přitom nejrůznější druhy aktivit, kvůli kterým se tam shromažďovaly davy lidí (už v roce 1261 se stala místem oslav při korunovaci Přemysla Otakara II.), přičemž i demonstrace z letošního června ukázala, že společenský potenciál Letné přetrvává, takže zůstává „prostorovým mezníkem v urbanistickém příběhu Prahy“. Jiným vybraným místem je mnichovská Theresienwiese (Tereziánská louka), na níž se každoročně koná pivní Oktoberfest, který autorka líčí v karnevalovém duchu: „Kouzlo festivalu spočívá i v absenci obvyklých pravidel. Omezené trvání události vybízí k toleranci a umožňuje vychýlit se od obvyklého.“ Po necelých třech týdnech se ovšem Tereziánská louka opět vylidní a jako prázdná plocha bude „nabádat k fantaziím a představám, jak by se toto místo dalo využít“. To, že kromě sezónních akcí zůstává nezastavěná, má podle autorky velkou hodnotu, i když prý existují spekulativní návrhy na její zastavění. Podle realitních expertů by pak prý měla hodnotu 6,5 miliardy eur (167 miliard Kč). Zastavět ji je ale naštěstí zatím podobně nemyslitelná myšlenka „jako prodat newyorskou Sochu svobody“.

Výhody známostí z letiště
Jestliže v knize Města zdí autorka naznačovala, že v obchodních centrech není možné svobodně provozovat aktivity jako sezení na zemi, čtení, pozorování lidí nebo konzumace vlastní svačiny, což minimálně pro ta česká neplatí, i v recenzované publikaci se místy vyjadřuje trochu jednostranně a značně příkře k prostorům, které podléhají silné regulaci. Tentokrát jsou to zvláště letiště, jež Háblová popisuje jako místa, s nimiž se nelze identifikovat a kde se nenavazují vztahy mezi lidmi: „Neexistuje zde intimita, neprobíhají tu sociální hry.“ Pomiňme raritní příklady, jako byl případ íránského uprchlíka Mehrana Nasseriho, jenž žil v letech 1988 až 2006 na letišti Charlese de Gaulla, kde ho tamní personál zásoboval jídlem a novinami, což inspirovalo Stevena Spielberga k natočení filmu Terminál (2004) s Tomem Hanksem v hlavní roli cestujícího z fiktivního státu Krakozie. Podstatnější ale je, že letiště tvoří speciální typ sociálního prostoru, který může přát vzniku zvláštního typu vztahů. Jak správně píše Valeriia Listkova, „přechodnost“ letištního bytí může „poskytnout svobodu obrátit se na neznámého člověka v čekárně, protože to, že jednotlivci se potkávají poprvé a naposledy v životě, zbavuje práv a povinností, které v sobě seznámení obvykle nese“. Kromě toho někteří snad věří, že to, co o sobě jedinec poví dalšímu cestujícímu na letišti, tam také zůstane. Opačným extrémem jsou pak prohlášení Háblové, že oproti tomu „ve virtuálním prostoru sociální kontrola neexistuje“. Virtualita skutečně umožňuje ústup do ústraní, anonymitu, nebo dokonce přetvářku, ale nějaká, byť třeba nižší míra kontroly tam často přítomna je, i když na sebe bere nové formy.

Pít, či nepít, to je, oč tu běží
Nemístům a lidským exemplářům, které je obývají, se u nás dnes věnují zvláště biologové jako Jan Albert Šturma nebo Jiří Sádlo. Háblová je záslužně přibližuje z architektonického a urbanistického hlediska. Kdo se v pražském Centru architektury a městského plánování CAMP zúčastnil oficiálního křtu její knihy, mohl si navíc pozoruhodná místa, o nichž píše, prohlédnout na velkoformátových barevných fotografiích, které při ní promítala. V knize je sice čtenáři nenajdou, ale jednotlivé kapitoly uvádějí krátké prozaické texty, které jim umožňují zažít, jaké to je žít na železniční křižovatce na periferii Londýna nebo v uprchlickém táboře. Některé tyto krátké povídky mají i autobiografické rysy, třeba když autorka líčí svoje odvážné setkání s anglickým bezdomovcem nevábného vzhledu. Než k němu vůbec došlo, musela se zúčastnit jakéhosi vstupního „rituálu“, kdy byla vyzvána, aby vypila „cosi horkého a černého“. A to z hrnku, který dost možná už dlouho nikdo nemyl. „Je to ale podmínka přijetí k rozhovoru — tento hrnek je součástí jeho majitelů. Kdybych se z něho odmítla napít, symbolicky bych tím odmítla i své hostitele.“ V takových pasážích se kniha trochu blíží Palánovým publikacím o samotářích, tulácích a poustevnících, kteří se skrývají nejen v horách či na samotách uprostřed rybníků, ale i uprostřed velkoměst, jak ukazuje autorka. U Aleše Palána ovšem moment překonání odporu k jinakosti člověka, který ve svém originálním způsobu existence vyznává jiné hygienické standarty, dosud nebyl tematizován – jednak jako muž nepůsobí tak étericky jako básnířka Háblová, jednak má za sebou sám životní etapu tuláka, kdy asi musel opakovaně pít leccos a spát leckde. (Zřejmě to ale více osvětlí jeho nová kniha Návrat do divočiny.)

Jakkoliv se v knize Nemísta měst vyskytují některé přehnané soudy, celkově jde o inspirativní zamyšlení o skryté tváři našich měst, podněcující k tomu, abychom je vnímali jako živou tkáň, která se živelně proměňuje, zaniká a regeneruje.

 

Na podobné téma:
Jiří Sádlo
: Praha a Brno

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 1483x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce