Knausgård, Karl Ove: Můj boj 5

Knausgård, Karl Ove
Můj boj 5

recenze beletrie zahraniční

Téměř deset let poté, co norský spisovatel Karl Ove Knausgård svým gigantickým dílem rozvířil vody literárního světa, se českému čtenáři dostává do ruky jeho pátý díl. V něm se autor po předešlém putování krajinou dětství a temnými končinami dospívání postupně navrací k ústřednímu tématu celé hexalogie. Cesta je to však dlouhá a smáčená deštěm.

Nezabloudit v dešti
Karl Ove Knausgård
: Můj boj 5: Někdy prostě zaprší. Přel. Klára Dvořáková Winklerová, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2019, 592 s.

Sotva dvacetiletý Karl Ove Knausgård za sebou nechává temné období gymnaziálního dospívání a ročního učitelského působení na severu Norska a na počátku páté části Mého boje přijíždí do západonorského Bergenu, snad nejdeštivějšího místa na světě, kde má nastoupit na literární akademii. Rozevírá se před ním zcela nová životní etapa, jejíž obraz se opět chystá předložit vyčerpávajícím způsobem.

Brzy se však zdá, že Karl Ove jen svůj dosavadní způsob života přenesl do větších a zajímavějších kulis. Stále totiž sledujeme nejistého, do sebe ponořeného mládence, který touží především po holkách a po tom, stát se spisovatelem, ale vnitřní svobodu a smysluplnost nachází většinou ve zrádném objetí alkoholu. Zběsilé pitky, večírky přesycené cigaretovým kouřem a ikonickou hudbou 80. let, Knausgårdovy opilecké excesy a bezobsažná rána s totálními výpadky paměti. To všechno už tak nějak známe, a přestože chlastací běsnění nabírá na intenzitě, nijak nás nepřekvapuje.

Jak se rodí spisovatel
I v podrobném rozboru milostných vztahů a svých sexuálních úspěchů či neúspěchů jako by se Knausgård už vyčerpal. Značnou část knihy sice tráví po boku dívky Gunvor a později poznává svou první ženu Tonje, ale tyto vztahy neženou text kupředu, spíše působí jako kulisa pro zcela odlišný příběh. Tím je trnitá cesta za spisovatelským snem, která se v Bergenu konečně naplno rozbíhá a pro čtenáře je rozhodně nejpoutavějším prvkem pátého dílu.

Po ne příliš zářném působení na spisovatelské akademii pokračuje Karl Ove studiem literární vědy a dějin umění, mezitím prchá do různých dobrovolných exilů (ať už na Island, nebo k prarodičům na statek) ve snaze konečně něco pořádného napsat, většinou marně. Částečně se mu daří alespoň na poli publicistiky, nastupuje do studentského rádia a zákulisně proniká na soudobou literární scénu, sem tam se například objevuje po boku předních norských postmodernistů Jana Kjærstada, Jona Fosseho či Kjartana Fløgstada.

Nakonec se přes opakované nárazy od prvotních nezdarů dostáváme až k samotnému vyvrcholení literárního snažení, když se Knausgårdovi na prahu třicítky podaří úspěšně debutovat s románem Ute av verden (Mimo svět, norsky 1998).

Závratný proud života
Všechny tyto situace a události jsou zásadní tím, že se od nich autor odráží k poutavým esejistickým pasážím, jež v přechozích dvou dílech téměř vymizely. Je třeba připomenout, že Knausgård tuto disciplínu ovládá dokonale. Reflektuje konkrétní literární díla, koncepty či myšlenky, které narušily jeho „neotřesitelné kameny mysli“ a ukázaly mu nové způsoby nazírání skutečnosti. V jednom kuse upřímně vyjevuje své tvůrčí postupy a vytváří tak pozoruhodný obraz vlastní autorské geneze.

Pomyslný vhled do šéfkuchařovy kuchyně je vždy velkým lákadlem. Knausgård však čtenáře nenechá jen postávat na prahu svého intelektuálního světa, díky zdařilé a přímočaré formulaci jej dokáže vtáhnout dovnitř a učinit jeho tvůrčí součástí, čímž mu poskytuje možnost si z oné pokladnice odnést nějaké postřehy i pro sebe, aniž by nutně musel být literárním nadšencem.

Knausgårdovo slovní mistrovství se významně opírá i o vyprávěcí postupy, jimž dal v celém Mém boji naprostou volnost, až z toho vzešlo nějakých tři tisíce šest set stránek. Přesto v páté části už lze rozeznat jakousi strukturaci nebo lépe řečeno opakující se vzorec. Při zpětném putování vlastním životem se autor vždy pozastaví u konkrétních situací či krátkých období, které ohlodá až na kost, ale záhy jejich prozkoumávání utne a během několika odstavců spěšně převine dlouhý časový úsek, aby se následně opět hluboce ponořil do něčeho jiného.

Tento proud, jenž čtenáře neustále strhává pod hladinu a zase vynáší na vzduch, plyne tak závratně, že deset let života v deštivém Bergenu s mnohými intermezzy na Islandu či v Británii pomine jako nic. Karl Ove je několik let ženatý s Tonje, mnozí kamarádi se vytratili, přišli zase noví, nakladatelství v Oslu přijalo rukopis jeho prvního románu a bratr Yngve volá se zarmucující zprávou.

Otec a syn
Pasáže ať už kontemplativního, nebo situačního rázu, které čtenáře pohltí, mnohdy dávají zapomenout na samé jádro a ústřední téma celého románu. Smrt otce a protagonistův celkově složitý vztah k němu je sice vyjeven hned v prvním díle, to však Knausgårdovi nestačí. Propracovává se dál skrze svůj současný rodičovský život, vrací se hluboko do dětství, bloudí pubertou a konečně také bergenským přerodem v úspěšného spisovatele, až opět stojí u otcovy rakve.

Jak sám Knausgård píše v eseji Stud psát sám o sobě (vyšla v časopisu Host 3/2017), tato dlouhá cesta vlastním životem zásadně změnila povahu hlavního tématu celé jeho tvorby. Vzhledem k tomu, že toto vyčerpávající putování absolvujeme s ním, neustále v nás hlodá otázka: k čemu došel?

Pátý díl konečně nabízí zřetelná východiska. Jednou ze stěžejních pasáží celého díla je rozhodně moment, kdy Karl Ove pozve otce na svoji svatbu, ale ten to odmítá, načež se Karl Ove zhroutí. „Pořád jsem sám sebe nechápal. Pokud jsem o tom přemítal v klidu a s chladnou hlavou, mohl jsem být přece rád, že otec na svatbě nebude. Obával jsem se toho, kdesi v nejhlubším nitru jsem ho ani nechtěl na obřadu, ani ve svém životě. A on mi pak sdělí, že na svatbu nepřijede, a já se z toho složím.“

Karl Ove a jeho otec mají stejný problém, nerozumějí sami sobě, což v případě Karla Oveho nejvíc vyvstává najevo právě během bergenského období. Jejich vztah je pak jakýmsi zrcadlením – otec nedokáže ve vlastním chaosu najít cestu ke svému synovi, odmítá a trýzní ho, syn z něj má strach, pociťuje nenávist, ale zároveň je k němu silně citově připoután. Skoro to až připomíná stockholmský syndrom.

Pokusíme-li se do tohoto zásadního rozporu vcítit, můžeme lépe pochopit, jaké že síly to přiměly Knausgårda k svým způsobem až bájnému boji mezi skutečným a autorským já a přes všechny možné hranice ho dohnaly do pozice toho, který neoťukává principy samotné literatury, ale přímo manicky do nich buší. Po přečtení Někdy prostě zaprší jsme tomu rozhodně blíž, než jsme kdy doposud v rámci Mého boje byli. I tak je ale dost snadné se v tom přeháňkovitém období života ztratit.

 

© Jan Kubelka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 1022x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce