Szczygieł, Mariusz: Není

Szczygieł, Mariusz
Není

recenze beletrie zahraniční

Polský reportér Mariusz Szczygieł se ve své poslední knize pustil na tenký led. Abstraktní, obtížně uchopitelné a zároveň frekventované téma pomíjivosti („nebytí“) zpracoval formou reportáží, z nichž mnohé hranice žánru překračují, a navíc formou mnohdy subjektivní, přestože reportáž údajně osobní být nemá. V Polsku takovou podobu reportáže dokáží ocenit – autor za svoji knihu loni získal obě prestižní ceny Nike, od odborné poroty i čtenářů.

Polské špacírování po cizích příbězích
Mariusz Szczygieł
: Není. Přel. Helena Stachová, Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj, Praha, 2019, 296 s.

Tak nějak se čeká, že Mariusz Szczygieł bude psát o Češích. Stejně jako to, že bude psát reportáže. Ve své nejnovější knize, nazvané jednoduše Není, autor oba zmíněné horizonty očekávání překračuje. Češi ani Čechy nechybějí, ale o druhý Gottland (respektive třetí – po knize Udělej si ráj) nejde. Stejně i reportáže v knize najdeme, ale žánrově je Není rozhodně bohatší.

Co všechno není
Knihu sceluje téma pomíjení a pomíjivosti, absence, ztráty, prázdnoty. Autora zajímá to, co není – téma lákavě obsáhlé, ale současně obtížně uchopitelné. Pod slovem „není“ si můžeme představit smrt (úvodní životní portrét básnířky Violy Fischerové, vyrovnávající se se smrtí obou manželů, ale i s obdobím tvůrčí krize či emigrací), samotu (příběh Ewy, která své životní úspěchy i nezdary – „úspěchů musí být víc, jiné východisko prostě nevidím“ – nesvěřuje živým lidem, ale excelové tabulce), neschopnost vyrovnat se s válečným traumatem (osudy polských spisovatelek sester Woźnických, které přežily válku, ale nakonec je dohnali démoni v podobě psychické choroby a neschopnosti emocionálně překročit vlastní sesterské pouto), ale třeba i výzvu naučit se žít bez věcí i vztahů (jako hrdina reportáže Kompot před koncem světa připravující se v roce 2012 na údajný konec světa).

„Není“ může znamenat nejrůznější formy předstírání, jak ukazuje Szczygieł v textu Pustily barvy pomocí své osvědčené metody inzerátů (v začátcích kariéry novinových, dnes už facebookových), v nichž tentokrát hledal „lidi, kteří něco předstírají nebo předstírají, že v jejich životě něco není“ – mimochodem tento text tématem změny pohlaví a hrdinova vyrovnávání se s reakcemi vlastní psychiky či vlastního těla, ale i s reakcemi společnosti na tuto proměnu navazuje na některé reportáže ze začátků Szczygiełovy novinářské kariéry, které jsou v českém prostředí méně známé. „Není“ se může zhmotnit v reáliích někdejší komunistické Albánie (jako v případě nepohodlného umělce Ediho Hila a jeho nedobrovolné přeměny z malíře v nosiče pytlů v drůbežářském závodě), ale i komunistického Československa (v případě osudů slavné střešovické Müllerovy vily i jejích původních majitelů). Jiné „není“ zavádí polského reportéra do jistého budapešťského obchůdku s věcmi po zemřelých – a text nazvaný Výbuch bomby času se pak stává spíše než reportáží osobní autorovou metaforou (ne)smrtelnosti.

Není reportáž jako reportáž
Toto je ostatně jeden z charakteristických rysů nejnovější Szczygiełovy knihy – najdeme v ní nejen reportáže, ale také řadu textů či textových drobniček, které mantinely reportážního žánru zjevně překračují či nenaplňují a slouží jako ukázky, čemu se Mariusz Szczygieł jako novinář v posledních letech věnuje, mimo jiné na stránkách svého původního domovského deníku Gazeta Wyborcza. Mnohé z kratších textů sebraných v Není připomínají spíše fejeton, krátkou esej či osobní komentář k vybraným tématům.

Naopak v řadě ohledů klasická reportáž je text nazvaný Roztomilý a poslušný. S ním se mohli čeští čtenáři seznámit už dříve, vyšel v roce 2014 v časopise Reflex (č. 32/2014). I v Polsku vyvolal ve stejném roce neuvěřitelný ohlas a stal se jednou z nejznámějších Szczygiełových prací. Nutno ovšem dodat, že je také dost kontroverzní. Tajemný informátor, jehož identitu reportér neprozradí (až si čtenář pomyslí – a existoval vůbec?), podsune Szczygiełovi příběh jisté Evy T., učitelky, která v roce 1982 utýrala svého nevlastního šestiletého syna a která o třicet let později po propuštění z vězení a tzv. zahlazení trestu v oficiálních databázích působí jako poradkyně polského ministerstva školství. Reportáž nezaujme jen samotným tragickým tématem a absurditou osudů hlavní hrdinky po propuštění (Roztomilý a poslušný může být dobrým příkladem tzv. intervenční reportáže a ve své době měl dohru jak v médiích, tak na polské politické scéně), ale také přístupem reportéra a formou, jakou zvolil. Neznámý informátor mu pečlivě dávkuje informace, podsouvá mu nové a nové tipy, radí, na co si dát pozor, až by se chtělo říct, že si reportéra doslova vodí na provázku… Ano, pokud by měl čtenář opravdu podezření, že žádný tajemný N. neexistuje, musel by uznat, že Mariusz Szczygieł zvolil narativní strategii hodnou důmyslného detektiva. Má to však jeden háček. Mistrnou konstrukci reportáže i pečlivou práci jejího autora poněkud nahlodává fakt, že po zveřejnění trvalo uživatelům internetu doslova jen několik minut, než Szczygiełem pečlivě „anonymizovanou“ hrdinku vypátrali. Ostatně i příběh následné debaty, reakce mnohých čtenářů či mediální hon na Evu T., který jistě nebyl autorovým záměrem (čemuž lze věřit), k fenoménu reportáže patří a dotváří její „druhý život“, k němuž se v dovětku ke knižnímu vydání Roztomilého a poslušného vrací i sám Szczygieł – a přiznává se mimo jiné ke své tehdejší naivitě. Je dobře, že alespoň některé reportáže mají svůj „život po životě“ a vybízejí k reflexi jak čtenáře, tak samotné autory. Tento Szczygiełův text, ověnčený v Polsku hned několika novinářskými cenami, i přesto vyvolává řadu otázek, mimo jiné souvisejících s metodami reportážní práce či jejím etickým rozměrem. Co však může být pro zvídavého čtenáře lepší výzvou k četbě Není než příslib, že nedostane do rukou černobílý obrázek a text, který zemřel v den svého otištění? (Zájemcům o specifika samotného reportážního žánru vřele doporučuji právě autorův dovětek Život po životě mé reportáže.)

Text nazvaný jednoduše Reportáž má ve Szczygiełově podání jedinou větu: „Reportáž je neschopnost prožít vlastní existenční zkušenost pomocí fikce.“ Zkušenost „nebytí“, kterou se Mariusz Szczygieł pokouší čtenáři prostřednictvím své knihy přiblížit, získává podobu „špacírování po cizím příběhu“, jak sám autor praví jinde v textu. Nutno přiznat, že polský autor dokáže po cizích příbězích špacírovat s velkou dávkou empatie, často činí cizí příběh součástí svého vlastního (viz například nezvykle osobní komentáře doprovázející některé z textů). V každém jednotlivém příběhu nachází jeho univerzální rozměr, reportér se nebojí být osobní, čímž ještě jednou stvrzuje svoji představu o reportáži, která je podle něj vlastně subjektivní žánr. Občas možná působí jeho nejnovější knižní počin trochu roztříštěně a nesourodě, někdy se autorovy experimenty s kompozicí textu dostávají až na hranici čtenářské srozumitelnosti, nabízí ale rozhodně zajímavější (a také „reportážnější“) počtení než některé jeho předchozí knihy. V dobrém slova smyslu proto Není navazuje na úspěšný Gottland nebo na soubor Udělej si ráj, jakkoli odhaluje zejména českým čtenářům méně známé polohy autorovy reportérské práce.

 

© Michala Benešová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   81%čtenáři

zhlédnuto 1414x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce