Perry, Sarah: Melmoth

Perry, Sarah
Melmoth

recenze beletrie zahraniční

Metatextový román Melmoth završuje pomyslnou „gotickou trilogii“ britské autorky Sarah Perryové. Anglická překladatelka si volí asketický život v Praze, aby se potrestala za zločin, který kdysi spáchala, a vydává se po stopách přízračné Melmoth, podávající pomocnou ruku provinilcům.

Křehká hranice mezi pádem a záchranou
Sarah Perryová
: Melmoth. Přel. Rani Tolimat, Argo, Praha, 2020, 280 s.

„Nezlob, Melmoth se dívá…“ Takto či nějak podobně strašívaly dříve matky děti po celém světě. Anglie, Turecko na počátku 20. století, exotická jihovýchodní Asie a především Praha. Tam všude hrdinové nejnovějšího románu Sarah Perryové okoušejí, jaké to je, pohlédnout do kalných očí otrhané ženy s krvácejícími chodidly a zvažovat, zda jí podat, či nepodat ruku. Hrdinové zoufalí a osamělí, kteří ve většině případů spáchali něco strašného a setkání s Melmoth pro ně představuje cosi na způsob vykoupení.

Melmoth je v Perryové podání legenda, předávaná z generace na generaci, a nutno říct, že absolutně uvěřitelná. Že jste o ní v českém prostředí nikdy neslyšeli a dosud na ni ani nenarazili v žádném literárním díle? Že znáte maximálně tu o Polednici a Klekánici, jež u nás obdobným způsobem strašily malé děti, či čerty odnášející hříšníky do pekla? Žádný div. V případě Sarah Perryové jde totiž o fabulaci – dokonalý podvrh, navíc umocněný zmnoženým výskytem postavy a přesvědčivými písemnými důkazy Melmothiny existence.

Perryová se k vytvoření nekonečně bloudící Melmoth inspirovala u irské gotické klasiky z počátku 19. století, konkrétně postavou Maturinova Poutníka Melmotha – někdejšího dublinského studenta, který po faustovsku upsal duši ďáblu a má nadpřirozenou moc zjevovat se v nejrůznějších epochách a místech. Tuto démonickou postavu svědka lidských zvěrstev však přetvořila v ženu. Obdobně napodobila i strukturu Maturinova díla, které je mnohovrstevnaté – spíše než román s lineárním dějem jsou to příběhy v příběhu, dopisy, deníkové záznamy, poznámky pod čarou a vysvětlivky, které tvoří jeden celek.

Ostatně literární pastiš není Perryové cizí. Již ve svých úspěšných předchozích románech si zdařile pohrávala s tradičními literárními vzory. V prvotině Po mně potopa (2014) šlo o moderní variaci na evergreen angloamerického románu, tzv. „ponurý dům“. Blíže než k Dickensovi nebo sestrám Brontëovým má však tento její román díky sevřenosti vyprávění a práci s náznaky k Jamesovu Utažení šroubu. Její další knihu, Nestvůra z Essexu (2016), lze z mnoha důvodů vnímat jako novoviktoriánský emancipační román. V 19. století Sarah Perryové se však v ulicích nepovalují mlhy ani se jimi neprohánějí bezprizorní sirotci – jak se nechala slyšet, její kniha nemá být skanzen zpráchnivělých artefaktů. Autorka šla mnohem hlouběji. Vedle darwinovského racionalismu se zaměřila mj. na dobové dysfunkce politického systému, sociální nejistotu a pokroky lékařské vědy.

Třebaže kritici vnímají její třetí román Melmoth jako završení celé gotické trilogie, sama Perryová je s takovým škatulkováním opatrná. Román Melmoth považuje ve svém životě i tvorbě za zlomový. Těsně před jeho vznikem se potýkala s vážnými zdravotními problémy a Melmoth je bez nadsázky „plodem bolesti a drogového opojení“. Mimochodem, Sarah Perryová o této své zkušenosti napsala velice zajímavou esej nazvanou Out of my mind: Sarah Perry on writing under influence of drugs, kde kromě své zkušenosti se psaním v agonii a pod vlivem silných tišících prostředků zabrousila i do literární historie, konkrétně mezi autory známé tím, že při psaní užívali návykové látky. Mnohem spíš než samo opojení pro ni byla na této zkušenosti zásadní možnost vidět věci ničím nezkaleným zrakem, podobně jako třeba v útlém dětství. S ledovým klidem, někdy dokonce až s euforií byla schopna pohlížet do tváře smrti, ať již skutečné, či imaginární, a zachytit všechny její podoby tak, jak by před předtím nejspíš nedokázala. Tak či onak ji tato životní etapa poznamenala. Jak přiznává: „Nemoc a utrpení mě nenávratně změnily. Na každého dřív nebo později dojde, ale vtip je v tom, jak tohoto poznání a zkušenosti rozumně využít, a ne se rezignovaně plácat v mizérii.“

Hlavní dějová linka románu Melmoth se odehrává v současné Praze, do níž se uchýlila Perryové hlavní hrdinka, 42letá anglická překladatelka Helen Franklinová, aby se potrestala za zločin, který kdysi dávno spáchala. Žije v ústraní, cíleně se týrá askezí a sociálním odloučením. „Provinila se zločinem, který, jak se obává, nelze nikdy úplně odčinit. A tak tráví z vlastní vůle doživotní trest ve vyhnanství, sama sobě porotou i soudcem.“ Díky jednomu z mála místních přátel, Karlovi, se dozví o legendě Melmoth neboli česky Melmotce, ženě, která zemdleně putuje po zemi, až jí z toho krvácejí chodidla, jako svědkyně všech nepravostí a lidské krutosti.

Helena si v první chvíli myslí, že Karel prochází krizí středního věku nebo počíná bláznit z péče o postiženou přítelkyni. Ten jí však na potvrzení svých slov předá svazek dokumentů, který v Klementinu získal od starce, s nímž se tam jednoho dne seznámil – pražského Němce Josefa Hoffmanna. Ani Karel sám původně legendě Melmoth nevěřil. Po přečtení Hofmannových dokumentů, prvního z mnoha písemných svědectví existence této přízračné postavy, se pro něj vše změnilo.

Helen se vydává proti proudu času – s Hoffmannem nahlédne pod pokličku československých válečných dějin, viděných netypicky očima německé menšiny, v dalších dokumentech se zase ponoří do zpovědi tureckého úředníka, který se osobně podílel na genocidě Arménů na počátku století, či do dopisu, v němž anglický sir vypráví manželce o setkání se ženou sužovanou postavou Melmoth. Tyto dokumenty mají společné jedno: bez ohledu na zeměpisnou lokaci i dobu vzniku všechny do jednoho líčí lidi, kteří se fatálně provinili a nemohou najít v životě klid.

Pocit viny je zosobnění jednoho z nejlítějších bojů, jaké v životě svádíme – především sami se sebou. Jakožto jedna z nejniternějších emocí však kráčí ruku v ruce se samotou. A jsou to právě literatura a dramatické umění, které dokáží všechny její podoby a nuance zachytit. Už odnepaměti patří vina a trest mezi oblíbená témata literárních děl. Antická dramata (vzpomeňme, jak dopadli Sysifos a Tantalos a vůbec k čemu byly na světě Erinye), Dante, Dostojevskij, Hardy, ze současných dramatiků třeba O’Neill nebo Miller. Ve všech těchto dílech nacházíme hrdiny, kteří se provinili a které osud dříve nebo později dostihne.

Ani téma nestárnoucí postavy procházející staletími není v literatuře ničím novým. Namátkou si vzpomeňme na Čapkovu Věc Makropulos či Orlanda Virginie Woolfové. Nabízí se také aluze na slavný avantgardní obraz Paula Klee Angelus Novus, jejž v roce 1921 zakoupil kritik a filozof Walter Benjamin. Ten jej považoval za vyobrazení anděla historie a vizuální ztvárnění talmudské legendy o andělech, kteří se opakovaně rodí v nové a nové přítomnosti. Budeme-li citovat samotného Benjamina: „Je to ‚anděl dějin‘, jehož tvář je obrácena zpět do minulosti. Tam, kde my vidíme řetěz událostí, on vidí jednu katastrofu za druhou, která se bez přestání kupí jako trosky u andělových nohou. Anděl by rád zůstal a probudil mrtvé a scelil to, co bylo zničeno, ale z ráje přichází vichřice, která se opírá do jeho křídel a má takovou sílu, že je anděl už nedokáže složit. Tato vichřice zahání anděla do budoucnosti, ale on ji nemůže vidět – je otočen zády – vnímá pouze ruiny před sebou.“ Stejně jako Kleeův anděl se i Perryové Melmoth neustále obrací do minulosti. Připomíná všechny katastrofy, zločiny a zvěrstva a nikdy nedovolí jejich aktérům zapomenout. Důležitý je tak však aspekt (ne)promarněné příležitosti, možnosti nápravy a úniku. Perryové hrdinové takovou příležitost dostanou a je jen na nich, zda se rozhodnou přijmout nabízenou Melmothinu ruku, či se z tíživé minulosti vymaní.

Melmoth Sarah Perryové své čtenáře uchvátí hned na několika rovinách. Za prvé nevídanou autentičností, s níž se nečeské autorce podařilo zachytit skutečnou Prahu, skrytou pod pozlátkem turistického balastu, dost možná i trochu nepřátelskou, melancholickou, se stále ještě patrnými stopami omšelosti a šedi předrevolučních dob. To, že Perryová dokázala něco takového vycítit a zaznamenat po několikaměsíčním stipendijním pobytu, jen dokazuje její mimořádný pozorovací a literární talent. Co se týče postmoderních hříček s časovými rovinami a metatextovostí, rozhodně nejsou samoúčelnou exhibicí. Jednotlivé příběhy se liší jazykem i stylem vyprávění, ale mají v románu své nenahraditelné místo, podobně jako do sebe zapadají jednotlivé dílky puzzle. Na finální působivosti románu má velký podíl i tradičně bezchybný překlad Raniho Tolimata a precizní redakce.

 

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 1054x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce