Pistorius, Vladimír

Pistorius, Vladimír

rozhovor kultura

Vladimír Pistorius během svého života vystřídal práci v nakladatelstvích různých velikostí i typů. Ví tedy, co říká, když tvrdí, že na knižním trhu mají své místo, význam a smysl nakladatelství velká i malá. Sepsat paměti se zatím nechystá, což je škoda – trochu je snad může suplovat tento rozhovor.

Vůči knížkám pěstuji volnou lásku

Nakladatelskou a knihkupeckou firmu Pistorius & Olšanská, sídlící v Příbrami, založili v roce 2006 Vladimír Pistorius se svou ženou, knihkupkyní Márií Olšanskou. Nakladatelství se orientuje na českou i překladovou beletrii, poezii, literaturu faktu a literární vědu. Vydává rovněž studentskou edici Scholares, která vzniká v rámci semináře nakladatelské praxe vedeného Vladimírem Pistoriem a pořádaného Ústavem české literatury a komparatistiky FF UK v Praze. V produkci nakladatelství najdeme mimo jiné i knihy nobelistek Wisławy Szymborské a Světlany Alexijevičové. A také díla výrazných českých literárních vědců, například Petra A. Bílka nebo Blanky Činátlové (působících rovněž na FF UK v Praze). Nezanedbatelné místo v produkci nakladatelství zaujímají texty pojednávající o počátcích populární kultury nebo o jejím dalším vývoji.

Vladimír Pistorius, syn divadelního režiséra Luboše Pistoria, vyrůstal v intelektuálním prostředí obklopen knihami. Vystudoval teoretickou fyziku na MFF UK (1974), v letech 1978–1989 byl programátorem ve VÚMS. Řídil vydávání samizdatových knih v rámci edice KE.78 („Krameriovy expedice 78“), organizoval, knihy přepisoval, přenášel, občas vázal, připravoval obálky a v pozdější době zkoušel i sítotisk. V letech 1990 až 2000 zastával funkci ředitele nakladatelství Mladá fronta a od roku 2000 byl ředitelem nakladatelství Paseka. Jeho představy se ale rozcházely s vizemi majitele Ladislava Horáčka, a tak v roce 2006 založil nakladatelství vlastní. Přiznává ale, že pro zdravé nakladatelské prostředí je dobrá koexistence velkých i malých nakladatelství: „Existují velká nakladatelství, jejichž produkce je zcela či z velké míry plevelná. Ale existují i taková, bez kterých si dnes dobrou českou knižní produkci nelze představit. A na druhé straně – bezduché knížky vydává i řada malých nakladatelů.“ Působil jako předseda sdružení Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Napsal knihy Jak se chytá slunce: (povídání o plazmatu) (Praha: Albatros, 1981); Stárnoucí literatura: (česká literatura 1969-1989) (Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991) a opakovaně vydávanou Jak se dělá kniha: příručka pro nakladatele. Je také spoluautorem publikace Jak se dělá e-kniha: příprava elektronických publikací ve formátech EPUB a MOBI (Příbram: Pistorius & Olšanská, 2015).

iLiteratura: Pro Český rozhlas Vltavu jste uvedl, že jste se jako dítě zajímal spíše o sportování nežli o četbu. Zlom nastal v patnácti letech, kdy jste se zamiloval do jedné dívky, začal skládat verše a intenzivně číst. Dokdy vám psaní poezie vydrželo? A nechystáte vydat sbírku těchto juvenilií?
Vladimír Pistorius: V roce 1978 jsem si vydal samizdatově celou sbírku, která se jmenovala A přece. A od té doby pořád tu a tam něco sesmolím. Hlavně pro radost své ženy, rodiny a kamarádů. Ale nemyslím si, že bych tyhle verše kdy publikoval, nemyslím si, že vše, co se napíše, musí být také vydáno.

iLiteratura: V roce 1968 jste váhal mezi studiem humanitních oborů a teoretickou fyzikou. Po okupaci Československa jste – zřejmě právem – usoudil, že fyzika bude nastupující normalizací postižena méně než literární vědy a rozhodl se pro ni. Našel jste v imaginárních výpravách do kosmu nějakou paralelu ke čtenářským výpravám do literárních fikčních světů?
Vladimír Pistorius: O žádné takové paralele nevím. Nechci se pouštět do filosofie vědy, ale svět literatury a svět teoretické fyziky a matematiky mi připadají být velmi odlišné, jakkoliv oba krásné a fascinující. Myslím, že poznání, která prostředkují, jsou jiného druhu.

iLiteratura: Vydával jste publikace v samizdatu. Bylo to pro vás něco jako obrozenecké gesto, romantické dobrodružství? Bojoval jste někdy s pocitem, že je to marné, nebo naopak příliš nebezpečné?
Vladimír Pistorius: Určitě jsem to nepovažoval za romantické dobrodružství. To už spíš, mohu-li se spolehnout na to, jak si pamatuji sám sebe před čtyřiceti lety, jsem v tom cítil i kus obrozenectví ve smyslu snahy něco udělat pro národní kulturu. Ale řekl bych, že to byl motiv druhotný, že hlavním důvodem mé samizdatové činnosti byla touha ty knížky poznat a mít, tedy velmi osobní vztah ke knížkám. Proto jsem také při tom nikdy neměl pocit nějaké marnosti. No, a nebezpečí jsem si sice vědom byl, ale moc jsem si ho nepřipouštěl, nepřipadalo mi tenkrát až tak velké.

iLiteratura: Ve vaší produkci jsou nepřehlédnutelné tituly, které vyprávějí napínavé příběhy konkrétního rukopisného díla nebo rekapitulují pohnuté osudy skupiny knih. Zažil jste sám nějaké nevšední příběhy rukopisů, třeba už během svého samizdatového období? Zapojil jste se také do pašování knih přes hranice?
Vladimír Pistorius: Vše, co se týká knih, mne vždy velmi zajímalo, stejně jako příběhy lidí kolem nich, kniha je prostě mým oblíbeným hrdinou. Mám i celkem slušnou sbírku svazků o všem, co se knih týká, ať už jsou to vzpomínky nakladatelů, knihy o typografii, historii polygrafie, vývoji autorského práva, ekonomice nakladatelského podnikání, o starých knihkupectvích atd. Za těch více než čtyřicet let, co se kolem vydávání knih pohybuji, jsem samozřejmě zažil různé příběhy rukopisů, ale ty mé se spíš týkaly různých jejich verzí, otázek jejich úplnosti, dostupnosti atp. Tak dramatická dobrodružství, jaká jsou popsána v oněch dvou knihách, které zmiňujete, jsem ale nezažil. A pokud se týká pašování knih přes hranice – s tím žádnou zkušenost nemám.

iLiteratura: Na okraj studentské edice Scholares jste v jednom rozhovoru uvedl, že vydávat knihy se studenty vás baví a snad to baví i je. Říkáte, že rád pozorujete, jak si během práce tito mladí lidé „osvojují nakladatelské návyky, jak se rychle učí, jak v nich roste zaujetí, jak se z nich stávají pedanti, bazírující již profesionálně na formálních detailech.“ Jak velký podíl z nich ale může účast na semináři od editorské práce naopak odradit, protože prostě zjistí, že to není povolání vhodné pro ně?
Vladimír Pistorius: Tak to nevím. Ale aby nedošlo k nedorozumění: ona ta studentská edice a můj seminář nejsou primárně určeny k výcviku editorů, nýbrž redaktorů. A to není to samé. Studenti by si z ní měli odnést především povědomí o technologii nakladatelské práce, o tom, jak nakladatel kalkuluje náklady a tržby, jak spolupracuje s typografem, co se s rukopisem v nakladatelství děje, jak se rukopis připravuje ke zlomu, co si počít s obrázky, jak se provádějí korektury, jak se píší licenční smlouvy, jak se kniha zadává do tiskárny. Rukopisy, které studenti dostávají do ruky, jsou už v základních rysech edičně připraveny (překlady bývají například již jazykově zredigovány). Každopádně, jakkoliv je ta práce pro studenty docela náročná, myslím si, že je nakonec vtáhne a neodradí. Alespoň z těch 180 studentů, kteří se vydávání Scholares za osmnáct let zúčastnili, seminář nedokončili pouze dva. A rozhodně neodradí ty, kteří pro redakční práci mají talent.

iLiteratura: Na webu vašeho nakladatelství jsou k dispozici materiály o českém knižním trhu a nakladatelském podnikání. Některé z nich jsou určeny široké veřejnosti, jiné mají naopak odborný charakter a jsou napsány pro úzkou profesní skupinu. O které z nich je největší zájem? A jak často je musíte aktualizovat?
Vladimír Pistorius: Na svůj web dávám jako na nástěnku materiály, o kterých si říkám, že by mohly někoho zajímat nebo že by je někdo mohl použít. Moc se k nim ale už nevracím, ani je soustavně neaktualizuji (ač bych asi měl), jen tam tu a tam něco přidám.

iLiteratura: Vámi vydaná výborná kniha Kmitavá mozaika obsahovala i stručný nástin antropologie literatury. Nechystáte případně další knihy o této oblasti, která zůstává českou knižní produkcí nepokrytá? Podobně jako třeba „ekokritika“ (samozřejmě až na výjimky)?
Vladimír Pistorius: Mým nakladatelským krédem bylo a je vydávat knihy, které sám chci číst. Ale musím se přiznat, že určitou výjimkou z téhle mé zásady jsou knihy literárněvědné. Jsou to odborné knihy určené specialistům, a já literární vědec nejsem. Takže jsem z nich sám přečetl jen některé. Tyto knihy vydávám jako službu pro kolegy z Ústavu české literatury a komparatistiky FF, kde externě přednáším, a do mé produkce se často dostaly díky snaze co nejvíc propojit již zmíněnou studentskou edici Scholares s dalšími studijními i vědeckými aktivitami filosofické fakulty. Jejich výběr proto také zcela nechávám na prof. Petru Bílkovi, který se mnou Scholares edičně řídí. Vaše otázka by tedy měla být spíš určena jemu.

iLiteratura: Během svého života jste vystřídal práci v nakladatelstvích různých velikostí. Máte v tomto směru obdivuhodné množství zkušeností. Nechystáte se napsat nakladatelské paměti, jimiž byste navázal na obdobná díla O. Štorch-Mariena, Bedřicha Fučíka či Ladislava Kuncíře?
Vladimír Pistorius: Občas takové puzení mívám. Ale hodně se bojím nepřesnosti vlastních vzpomínek. Nikdy jsem si nevedl deník, ani neschovával nějaké poznámky (v dobách samizdatu by to bylo nebezpečné a později na to jaksi nebyl čas). V paměti zejí díry, vypadávají jména i časové údaje. Jirka Gruntorád z Libri Prohibiti mne každou chvíli trápí otázkami, týkajícími se některé naší samizdatové knížky. A já si už beznadějně nevzpomínám, kolikrát jsme to opsali, kdo to vázal, proč je jeden svazeček podepsaný a druhý ne. A také jsem se už kolikrát setkal s tím, že si stejnou událost pamatuji jinak než další její účastníci. Takže – zatím nevím.

iLiteratura: Pro časopis A2 jste napsal: „Vydat knihu je dnes jednoduché. Většinu času sedím u počítače. Rukopisy, korektury, výtvarné návrhy, ilustrace, tiskové podklady, kalkulace, objednávky – to vše se dnes posílá e-mailem. Na stejném počítači můžete redigovat, fakturovat, vytvářet propagační materiály, korespondovat s autory, tiskárnami i distributory. A jste-li trochu šikovní, můžete si na něm knížku i zlomit a vytvořit obálku.“ Není ale v této snadnosti určitá zrádnost?
Vladimír Pistorius: Jedná se o technologické možnosti, takže já v tom žádnou zrádnost nevidím. Zásadní změna technologie redakční a nakladatelské práce nemá nic společného s její podstatou. Dřív se knihy zdlouhavě sázely, prováděly se sloupcové korektury, které dnes již zcela zmizely, podobně jako namáhavá archová montáž. Počítače prostě tento proces zrychlily. To byste se mohl podobně ptát, jestli nebylo zrádné nahradit kalamář plnicím perem, a to pak zase psacím strojem. Jedno negativum ovšem počítač přinést může – omezení osobního kontaktu.

iLiteratura: Nedávno vzbudilo nemalý rozruch vyjádření Martina Vopěnky, předsedy SČKN, podle kterého prý jsou malí nakladatelé „šafrány v horské rezervaci zcela závislými na dotacích, ale pro biodiverzitu knižního trhu mají nulový význam“. Někteří zástupci malých nakladatelů se ohradili s tím, že na dotacích závislí nejsou, a Vopěnku obvinili, že příliš hájí největšího zdejšího knižního giganta, Euromedia Group. To, jak u nás proti sobě brojí zástupci obou skupin, se podle vás neodlišuje od poměrů jinde, nebo je to extrémní?
Vladimír Pistorius: Výrok, který citujete, není moc chytrý, ale je třeba ho zasadit do kontextu, v němž byl pronesen. Martin Vopěnka se jej dopustil na začátku dubna, tedy v době rozvíjející se koronavirové krize, při rozmluvě s Danielou Drtinovou, a to v souvislosti s kritikou způsobu, na nějž vláda omezila podporu českého knižního trhu. Ta podpora spočívá výhradně v dotacích vydávání nekomerčních titulů. V této souvislosti chtěl Vopěnka podle mého soudu říci, že se jedná o podporu, která pomáhá pouze malé části knižního trhu, zatímco se nad námi vznáší hrozba jeho celkového zhroucení. Musím říct, že s jeho názorem na nedostatečnost této ministerské podpory knihám, která kupříkladu vůbec nepomáhá těm nejohroženějším, tedy knihkupcům, souhlasím a i já si myslím, že účinnou a odpovídající podporou celého knižního odvětví mělo být v dané situaci zrušení DPH na knihy, třeba i jen dočasné. Nechci Martina Vopěnku interpretovat, ale řekl bych, že ty „šafrány v horské rezervaci zcela závislé na dotacích“ a „nulový význam“ byly jen hodně nešťastnou hyperbolou. Je ale třeba říci, že určitá řevnivost malých a velkých nakladatelů je u nás kupodivu znát už hodně dlouho a neuvědomuji si, že bych kdy něco podobného viděl v jiných zemích. Z jedné strany přehlíživá nafoukanost (kterou je, nic naplat, cítit i z uvedeného citátu), z druhé pak mesiášská představa, že právě malá nakladatelství (bůhvíproč sama sebe občas nazývají „nezávislá“) nesou pochodeň nekomerční kultury. Obě tyto skupiny mají ale na knižním trhu nejen své místo, ale i význam a smysl.

iLiteratura: Jaký podíl ve vašem nakladatelství tvoří původní a překladová produkce?
Vladimír Pistorius: Stále více se zaměřuji na překladovou literaturu.

iLiteratura: Co rozhoduje o tom, jestli knihu vydáte zároveň i v elektronické verzi, a jaký podíl tvoří prodeje e-knih (v běžné situaci, před koronavirovou pandemií)?
Vladimír Pistorius: Pokud se nejedná o knížku zaměřenou jen na velmi úzký okruh potenciálních čtenářů a pokud se nevyskytne nějaká velmi specifická zábrana, tak dnes v elektronické verzi již vydávám prakticky všechny své tituly, většinou ve formátech EPUB, MOBI a PDF. Na mých tržbách se pak podílejí zhruba 4,5 %. (Letos je to díky coronaviru skoro 7 %, ale myslím, že to do konce roku spadne.)

iLiteratura: Je těžké odhadnout, jaký bude mít konkrétní kniha úspěch na knižním trhu?
Vladimír Pistorius: Pro mne velmi často ano. A mockrát jsem se už zmýlil, tak i onak.

iLiteratura: Jak dlouho vaše tituly zůstávají v prodeji v knihkupectvích, je nějak předem dané, kdy se titul stáhne?
Vladimír Pistorius: Nemám žádnou dobu určenou pro stáhnutí neprodaných knížek. Většinou je stahuji těsně před tím, než vyprší doba licence.

iLiteratura: Sledujete, jaký je zájem o vaše tituly v knihovnách?
Vladimír Pistorius: Rád bych, ale nevím jak.

iLiteratura: Kniha Země zaslíbená, země zlořečená odráží poměrně jasně vyprofilované politické názory autora. Existuje v tomto ohledu hranice, za kterou byste už nechtěli zacházet? Nebo je pro vás důležitá kvalita argumentace, nikoli výchozí politická pozice autora?
Vladimír Pistorius: O tomto Švédově textu nemohu diskutovat, protože jsem ho nečetl. Vydal jsem ho jako literárněvědný text, jehož téma mne až tak moc nepřitahuje, na doporučení a jako službu.

iLiteratura: Dobře, tak obecněji: do jaké míry jste ochoten tolerovat odlišnost svých a autorových názorů?
Vladimír Pistorius: V nakladatelství jednoho muže je taková otázka trochu nepřípadná. Vydávám přeci knížky, které mne zajímají, které jsou pro mne nějak objevné a nové. Autor nemusí vyjadřovat přesně to, co si myslím či cítím já, to by byla přece nuda. To ale neznamená, že vydám cokoliv: texty, které hledám a které chci prostředkovat dál, mne musí nějak oslovit, zaujmout a inspirovat. Občas se stává, že v rukopise narazím na místo, kde s autorem nesouhlasím (a nemusí to být jen explicitně vyjádřený názor, ale i třeba redundantní motiv, jenž bych vypustil, rozvleklé místo, zbytečné literární ozdoby, které podle mé představy samotný text poškozují). A záleží pak na tom, co ve vztahu k danému rukopisu převáží. Je-li to nesouhlas, knihu nevydám – ať si ji vydá někdo jiný, komu bude víc konvenovat. Ale tyhle věci se nedají kvantifikovat a nelze pro ně stanovit nějaké obecné limity.

iLiteratura: Které autory z vaší produkce čtete nejraději a proč?
Vladimír Pistorius: Během své nakladatelské kariéry jsem se nějak podílel na vydání nějakých dvou a půl tisíce knížek, z toho na poslední štaci Pistorius & Olšanská jich bylo asi 170. Je mezi nimi pár, s nimiž jsem žádný vážný vztah nenavázal, ale těch je menšina. A k tomu přistupuje spousta knížek, které mám rád, ač jsem je nevydal. Vůči knížkám pěstuji volnou lásku.

iLiteratura: Celý život se zabýváte knihami. Trápíte se někdy otázkou, jestli knihy, které jste vydal, můžou něco reálně změnit? Tedy kromě toho, že každý rok přispíváte do státního rozpočtu, plníte další police knihoven a svým čtenářům obohacujete imaginaci a rozšiřujete obzory?
Vladimír Pistorius: Taková otázka mne rozhodně netrápí. Já nijak nechci měnit svět. Baví mne vydávat knížky a vybírám si ty, jež se zabývají pro mne důležitými tématy. A chovám naději, že se najdou čtenáři, pro něž jsou ona témata podstatná rovněž.

 

Na podobné téma: 
Vladimír Pistorius (Pistorius a Olšanská): Vůči knížkám pěstuji volnou lásku 
Martin Bedřich (Portál): O zabíjení knih a také o svatých a dinosaurech 
Roman Sviták (Grada): Zkušenosti a správná intuice: nakladatelství Grada sází na osvědčené zbraně 
Jan Šavrda; Šárka Šavrdová (dybbuk): O robotech, „asivzdělaných“ učitelkách, četbě zažívané všemi smysly a lásce, díky níž je na světě lépe a radostněji 

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1085x

Inzerce