Poslední, Petr: Jiný Conrad

Poslední, Petr
Jiný Conrad

recenze beletrie česká

Z esejů významného českého polonisty se na mnoha místech stávají eseje náruživého čtenáře. Petr Poslední ve své knize nejen pozoruhodně skloubil beletrii s literárněvědnou příručkou, ale zároveň vytvořil originální a především první českou ucelenou knižní monografii věnovanou Josephu Conradovi, od jehož smrti letos v srpnu uplyne 96 let.

„Dobrodružné příhody se objevují znenadání a rozvracejí náš příjemný životní pořádek“
Petr Poslední
: Jiný Conrad (Eseje o literární kultuře). Univerzita Pardubice, Pardubice, 2016, 288 s. 

Literární vědec, bohemista a polonista Petr Poslední (*1945) se ve svých monografiích (na řadě z nich spolupracoval s polskou historičkou Małgorzatou Kowalczyk) soustavně věnuje vzájemným vztahům polské a české literatury zejména 20. století. Kniha Jiný Conrad se od nich liší zaměřením pouze na jednoho konkrétního spisovatele. Autor ovšem na příkladu Josepha Conrada, anglického prozaika polského původu, stejně jako v dalších svých publikacích představuje českým čtenářům principy literární kultury – oboru, který má v Polsku mnohem delší tradici než u nás a který Poslední dlouhodobě využívá jako metodologické východisko vlastních prací.

Plavíme se po moři
Čtenář, který by po přečtení anotace čekal odbornou monografii o životě a díle Josepha Conrada, se může už po prvních řádcích knihy cítit zmaten: „Od moře vál ostrý vítr, přístavní hráz smáčel hustý déšť. Mladík byl na takové počasí zvyklý. Nezapnul si ani černý kabát, nevadily mu zvlhlé kalhoty. Čapku s červenou bambulí si posunul k uchu. Během loudavé chůze pohlédl na změť stožárů a lan, na houpající se trupy lodí. Vodní hladina dostala fialovou barvu, ve vlnách se mihotaly odlesky luceren.“ (s. 13) Jak Poslední zdůrazňuje v předmluvě, Conradově tvorbě se věnovala řada literárních teoretiků, antropologů, filozofů, historiků či sociologů. Autor v souladu s teorií literární kultury, kterou vnímá jako soubor „univerzálních“ představ o podstatách a posláních literatury, jejž společně vytvářejí spisovatelé, nakladatelé, kritici, učitelé a čtenáři (viz s. 141), píše svou esejistickou monografii čtivým stylem, a občas ji dokonce beletrizuje stylizací do podoby conradovského námořního dobrodružství, o čemž vypovídá výše citovaný úryvek. Žánr eseje (možná nechtěně) způsobuje, že místy čteme publikaci spíše popularizačního charakteru. Přesto je Posledního kniha díky umnému prokládání esejů různými primárními i sekundárními texty erudovaná a zaujme jak náročného čtenáře z akademických kruhů, kterého nepřekvapí často skloňované pojmy typu „syžet“ nebo „intertextualita“, tak běžného zájemce o principy „literárnosti“, zájemce ochotného reflektovat účinky vyvolané četbou krásné literatury.

Autor monografii rozdělil na tři části. V první s názvem Fakta a představivost se zabývá životopisným pozadím literární tvorby. Uvádí zásadní momenty ze života „dokonalého polského gentlemana“ (jak Conrada nazval Bertrand Russell) – exil na Sibiři, mládí v Marseilli, usazení v Anglii –, hledá v nich souvislosti se spisovatelovým stylem a v tomto kontextu interpretuje jeho stěžejní díla (Lorda Jima, Hranici stínu, Tajného agenta, povídky). Na základě tohoto propojení pak vytyčuje charakteristické znaky autorova rukopisu, mezi které řadí užití persvazivního stylu, topos věrnosti sobě samému nebo křížení několika perspektiv. Petr Poslední samozřejmě netvrdí, že jsou to způsoby v literatuře dříve nepoužívané. Naopak zdůrazňuje Conradovy rozporuplné vazby k rodnému Polsku a tamní literární (zejména romantické) tradici, stejně jako možné inspirační zdroje v rodící se moderně. To vše podporuje aluzemi na první recenze spisovatelových děl a dobový literární provoz v Anglii, úryvky z Conradovy korespondence či výroky jiných s ním spřízněných osob. Díky těmto citacím a aluzím si vnímavý čtenář snáze představí autentické, rozpoznatelné konstanty autorova stylu, o nichž Poslední mluví. „Ona ‚věrnost‘ se totiž nevztahuje jenom k [Conradovým] bývalým životním reáliím plavení se po moři, nýbrž i k nové profesi – k vlastnímu psaní. Jestliže Conrad problematizuje v jednotlivých prózách syžet a invariantně setrvává u symbolizační funkce smyslových vjemů, u nepřímého zobrazování anebo u časových smyček, pak sám na sobě zakouší, co to je věrnost jednou zvolené a stále zdokonalované tvůrčí metodě.“ (s. 59)

Stálost vzdálených inspirací
Komparativní rozměr práce nejvíce vyvstává ve Stopách conradovské tradice, tedy ve druhé, nejpřínosnější části monografie. V té jsou jednotlivé kapitoly věnovány českým a světovým spisovatelům, kteří z Conradova stylu výrazně čerpají ve vlastní tvorbě. I přes snahu pojmout conradovskou tradici v literatuře 20. století z širší perspektivy ovšem Poslední nezapře své polonistické zaměření. Věnuje se totiž šesti polským autorům, dvěma českým a dvěma z anglofonní oblasti. Tím spíše se jako zvláštně cenná jeví esej věnovaná Virginii Woolfové a zejména Williamu Faulknerovi. Tvorba amerického jižanského prozaika není v česky dostupných odborných publikacích ani přes existující překlady většiny autorových knih nikterak důkladně zmapována. Posledního pronikavý rozbor románu Hluk a vřava a zdůraznění conradovských stop v něm v jistém ohledu splácí Faulknerovi dluh (zajímavé je, že i anglista Ladislav Nagy se ve své recenzi Hluku a vřavy na iLiteratuře blízkosti obou autorů dotýká). Hodnotná je i Posledního analýza Popelu a démantu polského spisovatele Jerzyho Andrzejewského – románu, který filmovou adaptací proslavil relativně nedávno zesnulý režisér Andrzej Wajda. Petr Poslední podotýká, že spisovatelova snaha o zdiskreditování motivu věrnosti sobě samému v duchu dobové, socialistickorealistické tendenčnosti nedopadla tak, jak by sám Andrzejewski patrně chtěl. Možná ale zůstal Andrzejewski ve schematickém románu, psaném ovšem moderní narativní technikou, věrný sobě samému… V české literatuře hledá Poslední vazby na Conrada v dílech Lubomíra Martínka a Josefa Škvoreckého. U prvního jmenovaného si všímá především esejistických paralel v dílech obou spisovatelů, u tvůrce knih s protagonistou Dannym Smiřickým pak podrobuje důkladné analýze především Škvoreckého opus magnum Příběh inženýra lidských duší. V románu, jenž je dějově rozkročen mezi Dannyho kanadským exilem a mládím v Československu, spatřuje Poslední výrazné paralely ke conradovským plavbám napříč kontinenty, kde „[s]polečná cesta k ‚esenci‘ všedního života […] vede přes (ne vždy přiznané) kouzlo řeči, bezprostřední kontakt s druhým člověkem v dialogu, uspořádání a rozvinutí zážitků ve vyprávění příběhů“. (s. 144)

„Kapitáne, něco tady drhne!“
Nejdůležitější je však Posledního opakované konstatování, že přestože citovaní spisovatelé Conradova díla znali a inspirovali se jimi, každý z nich onu stopu tradice rozvíjí svým vlastním originálním způsobem. Nutně vyvstává otázka, nakolik jsou tyto inspirace vědomé a nakolik jde pouze o náhodné (a přirozené) intertextuální přesahy, ne tak úplně vyvolané přímo četbou Conrada. Odpověď by mohla nabídnout třetí část s názvem Různé koncepce literárnosti, jež se rámcově vrací k té první a znovu přináší úvahy o literární kultuře s odkazy k odborným publikacím zejména polských literárních teoretiků. Zde budou nejvíce zklamáni anglisté či komparatisté, kteří by chtěli v Jiném Conradovi hledat syntézu různých přístupů k prozaikovu dílu. V bibliografii sice Petr Poslední cituje publikace anglicky píšících odborníků, polský element je ovšem značně převyšuje.

Co rovněž „drhne“, je redakční úprava celé monografie. Zanedbaná je péče o čárky nebo dělení slov (např. „scénick-ému“, s. 99), čtenářovo oko dráždí i formálně chybně psané cizí výrazy (cape et d’épée“, s. 49; cat-ó-nine-tails, s. 65), nesjednocený je systém názvů literárních periodik a neprofesionálně vyhlíží i poznámkový aparát, v němž se na několika stranách po sobě opakuje pouhopouhé „Tamtéž, s…“ bez nového uvedení celého titulu na další straně.

Pochybujícím čtenářům Jiného Conrada je ale třeba znovu připomenout, že Petr Poslední nenapsal literárněteoretickou knihu. Vytvořil esejistickou monografii, v níž čerpá z vlastních i cizích dlouhodobých střetů s dílem anglického spisovatele polského původu. A je to právě esejistický útvar, který z knihy činí vyvážený autorský počin na pomezí krásné a odborné literatury. „Jakkoli to zní paradoxně – dlouhodobý čtenář určitého spisovatele sdílí s ním podobnou autobiografii, přistupuje dokonce i na jeho interpretaci světa. To samozřejmě nevylučuje čtenářovu kritiku autora, která nemusí probíhat paralelně a stejným směrem, jako když čtenář kriticky reflektuje samého sebe.“ (s. 265) Obálka s motivem vody, živlu, jenž tradičně symbolizuje tvůrčí činnost, je symptomatická pro conradovskou tematiku a zároveň tento autorem zvolený přístup vhodně ilustruje.

 

Na podobné téma:
Jeništa, Jan; Militz, Anna (eds.): Budoucím čtenářům starých novin

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 657x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce