Martin Řezníček (nar. 1976) pracoval v letech 2013–2017 jako zahraniční zpravodaj České televize v USA. Plodem jeho tamní činnosti je kromě řady televizních reportáží nejnověji také kniha Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou. Rozklíčovat název není složité: autor vnímá Ameriku jako zemi fatálně rozštěpenou, přičemž vinu si podle něj „republikáni i demokrati mohou spravedlivě rozdělit napůl“. Viní je ze stigmatizace protivníka bez vůle ho pochopit. Pro obě strany podle něj platí, že „válka zkratek ještě neznamená demokracii“.

Státy rozpojené i sjednocené

Autor například podrobně líčí průběh noci, kdy byl navzdory očekávání prezidentem zvolen Donald Trump a rekapituluje historii napjatých vztahů mezi novou hlavou státu a senátorem Johnem McCainem. (Ačkoliv se Řezníček snaží o nezaujatost, rozhodně je patrné, že mezi fanoušky Trumpa v žádném případě nepatří). Jeho výčet je poctivě vypracovaný a podložený, ale pro čtenáře, kteří tuto problematiku dlouhodobě sledují a zajímají se i o historické příčiny tohoto stavu, v tomto ohledu kniha asi nebude příliš překvapivá.

Její celkové vyznění ale není tak pesimistické, jak by mohl sugerovat název. Najdeme v ní totiž i optimističtější kapitoly o Češích, kteří pozitivně využili šance, jež jim nová země poskytla. A naději budí i popis krizových okamžiků, kdy se Spojené státy poplatně svému názvu dokážou (zvláště při živelních katastrofách) sjednotit. Ruku k dílu přitom přikládají i migranti a jako příklad tu slouží dva nezištní Američané albánského původu, kteří na jednom z ostrovů postiženém hurikánem zdarma rozdávali pizzu z plynové pece naložené na přívěsu. V souvislosti s tím autor až manifestačně deklaruje, že Spojené státy dokážou překračovat etnické, rasové, třídní či názorové příkopy: „Pak bývá země velkorysá, solidární, odolná a soucitná. Oceňuje spojenectví, dobrou vůli a píli.“ To je samozřejmě dobrá zpráva – sama o sobě může působit až trochu barvotiskově, má jít ale o kontrapunkt vyvažující onu smutnou diagnózu „rozpojenosti“.

Přínosněji tak mohou působit například pasáže, které politický konflikt nasvěcují snad i z nového úhlu pohledu. Ten ukazuje, že letité symboly v sobě zahrnují množství významů a že je problematické redukovat je toliko na význam jediný a prvoplánově s nimi operovat v soudobých ideologických bojích. Například o vlajce Konfederace, která se dostala do centra negativní pozornosti poté, co s ní na svém facebookovém profilu pózoval masový vrah Dylann Roof, autor vysvětluje, že se do sporu a soudobých debat dostala trochu nevinně: „Jako oficiální prapor země nikdy nesloužila. Rasistickou příchuť získala až po druhé světové válce, a hlavně v 60. letech v době bojů za občanská práva. Přikládaný význam osciluje kolem těchto pojmů: svoboda, památka padlých jižanských vojáků, práva států, anebo rasismus, segregace či zrada. Možných výkladů je víc než hvězd symbolizujících třináctku konfederačních států.“

Výpovědní hodnota amerických škol

Složitost americké reality dokumentuje část věnovaná dějinám tamního whistleblowingu. Řezníček podotýká, že už na amerických základních školách jsou děti vybízeny k tomu, aby spolužáky nahlásily, pokud ze systému sebeméně vyčuhují. (Vysoká míra „žalování“ je podle něj pro Ameriku příznačná.) Americkému školství se ale věnuje i v jiných kontextech: ukazuje, co vše jsou tamní rodiče pro svoje potomky ochotní obětovat. Někteří se kupříkladu kvůli kvalitě školy opakovaně stěhují. U dalších pak zaznamenal případy, kdy při přijímacím řízením dětí na soukromý druhý stupeň musel motivační eseje psát nejen student, ale celá rodina včetně rodičů a sourozenců. Osobních pohovorů s různými členy domácnosti a v různých kombinacích se dokonce konalo více. Důraz se kladl nejen na prospěch uchazeče, ale z hlediska jakéhosi soudobého „sociálního inženýrství“ i na podobu skladby budoucích tříd tak, aby byly reprezentovány různé společenské vrstvy, a proto se zohledňovalo postavení a rasa rodičů, zda už někdo v rodině dokončil vysokou školu anebo majetkové poměry (implicitně ochota přispět třeba na finančně náročnou rekonstrukci školního hřiště).

V souvislosti s tím je ale zarážející, že v některých prostředích a na některých stupních rozhodují o přijetí zřejmě opravdu jenom finanční důvody. I na určitých prestižních americ-kých univerzitách prý platí příkaz chovat se výrazně vstřícněji k čínským studentům, jelikož za vzdělání „platí slušně a bez otálení“. Jejich skutečné studijní předpoklady nehrají roli. Mnozí čínští studenti se tak na americké školy dostanou i přesto, že na ně svými schopnostmi nemají. Jejich jazyková výbava na studium či psaní seminárních či diplomových prací nestačí, a tak platí třetím osobám za jejich vypracování. Po univerzitních kampusech se dokonce někteří čínští studenti prohánějí v tak drahých autech, „jaká si nemohou dovolit ani jejich američtí profesoři na sklonku kariéry“.

Darované obličeje a hledání identity

Samostatnou zmínku si pak zaslouží kapitola věnovaná Bohdanu Pomahačovi, jednomu z Čechů, kteří se v USA dokázali prosadit více než úspěšně. Plastického chirurga z Ostravy, který se proslavil prvními v Americe provedenými transplantacemi obličejů, autor pojímá poněkud pohádkově: „Svou ordinaci by Pomahač nemusel mít v Bostonu, ale klidně v Lurdech, kam věřící přicházejí za zázraky. Současné hranice medicíny pro něj neexistují… Pomahač riskoval, a uspěl – vrací lidem ruce nebo obličeje – a svým způsobem i život, i když pochází od mrtvých. Americká medicína si postupně začíná zvykat, že to, co provádí on a jeho tým, není sci-fi, ale realita.“ Autor citlivě líčí i příběhy jeho pacientů, případně rekapituluje až dojemné setkání Marindy Righterové, dcery ženy, která se po mozkové mrtvici stala dárkyní obličeje, a Carmen, jeho nové „nositelky“ (o společné tiskové konferenci referoval i český tisk). Dcera zemřelé setkání popsala velmi emotivně: „S Carmen jsme se objímaly a objímaly a nechtěly se pustit. (…) Opět jsem cítila kůži své matky, viděla jsem její pihy. A díky Carmen vidím, že maminka žije.“ Řezníček nezastírá ambivalentní pocity a husí kůži, které v něm vyvolávají tyto paradoxy: nový život získaný „díky“ smrti někoho cizího; rozpoznání kůže matky na někom jiném. Zároveň ale trochu opomíjí to, že celosvětově byla Pomahačova transplantace až třetí (úspěšní jsou v této oblasti také Francouzi a Španělé). Způsobem zpracování ale čtivě otevírá aktuální téma proměnlivosti lidské identity v době divů soudobé medicíny. Trochu podobně jako mladý polský reportér Kamil Bałuk ve výborné knize Všechny Louisovy děti problematizoval, co v době umělého oplodňování znamená být otcem a být něčím dítětem. Pokud jsou čeští reportéři někdy zatracováni, že nedokáží přicházet s tématy tak světovými jako autoři polské reportážní školy, pak ve zmíněné kapitole snad můžeme najít jeden z protiargumentů.

Další možný happyend Řezníčkovy knihy, umístěný nicméně už v jejím úvodu, pak můžeme hledat v tom, že přes všechnu vnitřní rozhádanost zůstávají Spojené státy zemí, kde se daří vědě. A i když třeba slavný „sen“ Martina Luthera Kinga tam má daleko k uskutečnění, jiné, dříve až fantastické, se tam plnit daří.