Šebek, Josef: Literatura a sociálno

Šebek, Josef
Literatura a sociálno

recenze literární věda

Kniha literárního teoretika Josefa Šebka je vítaný a spolehlivý průvodce po dvou nejvlivnějších poválečných tradicích sociologického přístupu k literatuře a kultuře, které vycházejí z prací Pierra Bourdieua a Raymonda Wiliamse. Pokus o jejich aplikaci na dílo Ladislava Fukse však mohl být promyšlenější.

Mikrosvět vs. makrokontext
Josef Šebek
: Literatura a sociálno: Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha, 2019, 270 s.

Práce literárního teoretika Josefa Šebka Literatura a sociálno s podtitulem Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé má dvojí zaměření, byť obojí se jasně vztahuje k sociálně a sociologicky kontextovému studiu literatury: k teorii pole Pierra Bourdieua a kulturnímu materialismu Raymonda Wiliamse. Jak Šebek na mnoha místech práce ukazuje, třebaže jde o modely relativně nezávislé (navíc jeden výsostně franko- a druhý anglofonní), lze je uvést do produktivního vztahu komplementarity. Teorie literárního pole postuluje relativně autonomní sféru literatury, kultury nezávislé na ostatních politicky-společenských procesech, zatímco kulturní materialismus trvá na neoddělitelnosti literární produkce od dalších výrobních vztahů a celkové společenské organizace (zejména v éře pozdního kapitalismu).

Autor do detailu mapuje nejen samo dílo Bourdieua a Williamse, ale jde mu také o jeho rozvinutí a revizi v díle dalších „postbourdieuovských“ badatelů a kulturních materialistů píšících po Williamsovi. U postbourdieovských přístupů jej zajímá hlavně nové promýšlení „nezávislosti“ literárního pole a aktualizace teorií Pierra Bourdieua – založených zejména na modelu realistické literatury poloviny 19. století – pro literární provoz avantgardní a poválečný. U Alana Sinfielda, hlavního Williamsova následovníka, pak Šebek podává kompetentní rozbor pojetí literární disidence (zejména v oblasti „queer“ čtení literatury) a mapování textových „faultlines“ (tedy „linií zlomu“) umožňujících čtení „against the grain“ (tedy „proti srsti“). Autorův výklad je podrobný, ale přehledný díky členění na řadu podkapitol, z nichž každá má svůj úvod, závěr a shrnutí. Celé pojednání působí celistvě v tom, že neochvějně sleduje hlavní dvojité téma, k němuž organicky připojuje další podtémata. Šebkova tendence pravidelně sumarizovat vlastní argumentaci sice může občas působit poněkud školometsky, užitečně a spolehlivě však čtenáři pomáhá udržet v této rozsáhlé a spletité oblasti rozličných pojmů přehled.

Estetično a otázka pokračovatelů
Práce potom vrcholí v závěrečném oddílu Teorie literárního pole a/vs. kulturní materialismus. Autor upouští od „pouhých“ kritických shrnutí a podává vlastní komparativní čtení frankofonní a anglofonní školy kontextuální/sociologické literární kritiky. Jako klíčový se ukazuje problém „estetična“. Bourdieu je chápe jako „specializující“ kategorii zajišťující autonomnost literárního pole a společenskou polarizaci, jež podkresluje jeho recepci (určitým vrstvám je přístupné, jiným nikoli). Oproti tomu Williams se Sinfieldem na estetičnu akcentují jeho historickou a ideologickou podmíněnost – negují tedy jeho „specializovanost“ a zdůrazňují bytostnou souvislost a vzájemné ovlivňování mezi literaturou coby prostorem „příběhů“ a společností, jež je produkuje a je jimi produkována (s. 242–3).

V tomto ohledu je v knize patrná disproporce mezi podrobnou genealogií francouzskou (sedm obšírně pojatých sociologicky zaměřených literárních vědců po Bourdieuovi, nejpodrobněji Gisèle Sapiro, Pascale Casanova a Jérôme Meizoz) a poněkud skoupé, pouze na Sinfielda a Dollimora zaměřené pojednání o sociologických přístupech williamsovských. Absence Williamsových žáků a následovníků Terryho Eagletona, Stuarta Halla a Marka Fishera, tedy tří nejdůležitějších sociologicky smýšlejících kritiků kultury a literatury Británie posledních třiceti let, byla aspoň pro recenzenta do očí bijící.

Recenzentovi v knize také chybělo hlubší pojednání o vzájemných kontaktech mezi Williamsem a Bourdieuem: autor sice ve dvou poznámkách pod čarou zmiňuje Williamsův článek o Bourdieuovi sepsaný roku 1980 s Nicholasem Garnhamem, který prezentuje jako sotva víc než sumář (jde přitom o zasvěcené pojednání o Bourdieuově myšlení, první svého druhu v Británii), nijak už však nepojednává o vztazích biografických (např. o semináři, který Williams vedl roku 1976 v Paříži) či korespondenčních. Toto vynechání lze omluvit s odkazem na to, že nejde o studii historicko-biografickou, nýbrž teoretickou, a Šebkovi nejde ani tak o paralely mezi Bourdieuem a Williamsem, jako o rozdíly v pozdějších tradicích, jež na ně navazují.

Exkurzy do Fuksova díla
Je chvályhodné, že se autor nespokojuje „pouze“ s přehledem a komparací literární teorie, ale ve dvou oddílech knihy se rovněž pouští do její aplikace na konkrétní příklad literárního původce a jeho díla, konkrétně na literární „posturu“ v předmluvě k Myším Natálie Mooshaberové a tématech výjimečného stavu a biopolitiky v díle Ladislava Fukse. I přes svou explicitně předběžnou povahu jsou Šebkovy exkurzy do díla českého autora informativní a skýtají mnoho zajímavých vhledů do Fuksových schopností rétorských i spisovatelských.

Recenzent se však nemohl ubránit dojmu, že zahrnutí těchto exkurzů v knize působí nuceně a neorganicky. Ani první, ani druhý není veden přes primárního teoretika studie. V prvním tedy není Fuks zpracován „bourdieuovsky“, ale poněkud okrajově přes autorskou posturu, jak ji teoretizoval Jérôme Meizoz, v jehož díle, jak sám autor hlásí, se „teorie literárního pole […] dostává na okraj zájmu“ (s. 91). V druhém exkurzu již Šebek na souvislost s vlastním teoretickým kontextem rezignuje úplně a probírá zaujetí pro výjimečný stav ve Fuksových příbězích z perspektivy Giorgia Agambena, jenž se v argumentačním rámci práce jinak vůbec nevyskytuje.

To je škoda hlavně proto, že právě Fuksův příklad mohl do kontextu autorovy práce zapadnout mnohem organičtěji a jako ilustrace posloužit užitečněji. S odkazem na Bourdieuovy postřehy o fungování literárního pole se na příkladu Pana Theodora Mundstocka nabízelo rozebrat pozadí téměř zázračné události z roku 1968, kdy se prvotině obskurního československého autora „poštěstilo“ za pouhých pět let od vydání dosáhnout anglického překladu a recenze v New York Times (zejména ve srovnání s tím, jak dlouho na něco podobného museli čekat takoví Hrabal, Lustig nebo Škvorecký). Také se dalo šířeji pojednat o alespoň na Západě rozšířené kategorizaci Fukse coby židovského (byť sám nebyl židovského původu) či holokaustového autora (třebaže holokaustem osobně zasažen nebyl a své příběhy do koncentračních táborů nezasazoval).

Pojednat o Fuksovi v kontextu myšlení Alana Sinfielda se pak přímo nabízí: i při zcela zběžném „queer reading“ Fuksova díla si nelze nepovšimnout jeho obecně časté tematizace všeho panoptikálního, tedy monstrózního či zvrhlého, konkrétněji pak např. implicitního staromládenectví pana Mundstocka či homoerotické fascinace krásou mužného boxování u jinak zapřisáhle heterosexuálního pana Kopfrkingla. Sinfieldovské „čtení proti srsti“ by bezesporu snadno odhalilo, že téma rasové (tj. židovské) jinakosti ve Fuksových dílech často supluje téma jinakosti sexuální.

Snad byly tyto interpretační možnosti příliš očividné – recenzent není v žádném případě odborníkem na Fuksovo dílo. Navíc je pravda, že autor tyto exkurzy neprezentuje jako „přímou metodologickou projekci částí teoretických“, představují pro něj spíše „variace diskutovaných přístupů a výhledy k dalšímu možnému bádání“ (s. 12). Ani toto úvodní captatio benevolentiae však zcela nevysvětluje, proč tyto jinak zdařilé interpretační výlety promarnily příležitosti, které se jim přímo vnucovaly.

Bylo by však nefér Šebkovu knihu zkritizovat pro dvě poněkud nesouvislé a matoucí odbočky. V nich totiž její hlavní přínos nespočívá. Literatura a sociálno uspokojí šíří svého záběru, poslouží užitečností podaných informací, potěší jasností výkladu a snad i zavdá dostatek podnětů k další práci. Každopádně představuje cenný, v českém jazykovém prostředí až na pár výjimek ojedinělý příspěvek k nyní bezmála šest desetiletí trvající teoretické debatě, která jak vidno zdaleka není u konce.

 

Na podobné téma:
Pierre Bourdieu
: Sociologické hledání sebe sama
Pascale Casanova: Světová republika literatury

 

© David Vichnar

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 662x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce