Lanoye, Tom: Třetí svatba

Lanoye, Tom
Třetí svatba

recenze beletrie zahraniční

Tom Lanoye patří k vlámským autorům, kteří umějí psát lehkým perem a čtenářsky atraktivně o vážných a morálně relevantních tématech. Českým čtenářům se představuje románem Třetí svatba, příběhem o fiktivním sňatku stárnoucího homosexuála s mladou Afričankou, líčeným s příslušnou dávkou cynismu a situačního i černého humoru.

Já jsem tu notabene taky proti své vůli
Tom Lanoye
: Třetí svatba. Z niz. orig. Het derde huwelijk přel. Radka Smejkalová, Argo, Praha, 2020, 336 s.

Prozaik, který se rozhodne zapojit do své knihy aktuální a kontroverzní témata, musí počítat s rizikem, že mu psaní sklouzne do „pop“ literatury, která si neklade jiné cíle než bavit a zachycovat současnost bez větších intelektuálních nebo uměleckých ambicí, v horším případě s rizikem dalšího pádu – do moralistního kýče. Vlámský performer, dramatik, scenárista, novinář, básník a prozaik Tom Lanoye (1958) ve svém prvním česky vydaném románu Třetí svatba (niz. Het derde huwelijk, 2006) sáhl hned po dvou takových tématech. Jsou jimi homosexualita a nelegální migrace v západní Evropě. Přestože se kniha i navenek, totiž jazykem a reáliemi, tváří jako vydatné a k okamžité konzumaci lákající čtivo, nakonec nemáme po přečtení pocit, že bychom právě odložili nějaké čtení k vodě. Spíš máme příležitost si potvrdit, že tohle je u současných vlámských autorů tak nějak zvykem, psát lehkým perem a čtenářsky atraktivně o vážných a morálně relevantních tématech, a to tak, že to nakonec funguje. Z autorů v poslední době přeložených do češtiny je možné připomenout Lize Spitovou, jejíž román Tání lze zjednodušeně popsat jako setkání Iana McEwana s vesnickou prózou, nebo Griet Op de Beeckovou, která podobně využívá stavební kameny rodinného románu nebo přímo toho, co se někdy nazývá „červenou knihovnou“; pokud jde o práci s ironií a živelným stylem psaní, je tu možný i vliv spisovatelů starší generace, jako je Hugo Claus. Jak to dělá Tom Lanoye?

Než si odpovíme, vyplatí se krátce podívat na kontext. Tento autor má na kontě několik desítek knih a dlouhou řadu dalších textů v nejrůznějších žánrech – beletristických, divadelních, žurnalistických – a patří mezi nejoceňovanější spisovatele své jazykové oblasti. Nepřehlédnutelná je ovšem i jeho činnost publicistická a obecně veřejná, angažovaná, s níž se vyjadřuje k současným problémům i minulým jizvám své země, Belgie. Jelikož Třetí svatba je první próza, jíž se český čtenář s jeho tvorbou seznamuje, stojí za připomenutí, že jak určitá literární virtuosita, tak společenskokritický rozměr románu pevně koření v Lanoyeově autorské osobnosti.

Protagonistou románu je stárnoucí, těžce nemocný a zadlužený někdejší bohém jménem Maarten, oddávající se depresivní samotě v až dekadentně vybraně zařízené vile, kde bydlel se svým partnerem Gaëtanem, nedávno zemřelým. Jako zápletka slouží příslovečná nabídka, jež se nedá odmítnout, jež spočívá ve fiktivním sňatku s Afričankou Tamarou. Ze soužití s ní pramení řada konfliktních situací, které představují jednu rovinu děje: pomluvy sousedů (a neurvalé chování zelináře na rohu, který Maartenovi nehodlá tolerovat, že náhle začal žít se ženou), kontroly cizinecké policie, nesoucí se v duchu absurdního dramatu, tragicky končící pouliční spor s bandou výrostků, kteří jsou ovšem také migrantského původu, svatba nebo pokusy sehnat Tamaře práci a další a další. Druhou rovinou jsou Maartenovy úvahy o minulosti i přítomnosti; vzpomínky na minulost po partnerově boku a komentáře přítomné situace osobní i společenské. Jsou to úvahy nesené naprostou většinou v bezútěšném a cynickém tónu. Jako by tu mluvil někdo, kdo už ztratil všechno, a to málo, co neztratil, ztratí v dohledné době, takže mu nezbývá než s krutým pobavením sledovat, jak se sám sune ke katastrofě. A snad lze prozradit, že k ní i dojde.

Tento typ humoru je mezi Lanoyeovými čtenářsky vděčnými nástroji asi nejvýraznější. Je situační i slovní a v druhém případě zpravidla politicky nekorektně černý. „Selekce znamená: v půl osmé ráno pořád ještě nebýt schopen usnout, stát před umouněným oknem v županu a pateticky dlouho rozevírat roletové lamely, aby člověk nakonec viděl místní omladinu, jak autobusem nebo na kole odjíždí do školy, horlivci jedni. […] Tamhle jdou. Neurotici a sebevrazi zítřka. […] Vyzařuje z nich ukrutná čerstvost, z níž mě poprvé po deseti letech popadne chuť na cigaretu. […] Gaëtan je nechtěl. Rolety. Ani superrolující rolety. […] Musel jsem si počkat, až umře.“ Na tomto celkem náhodně vybraném citátu lze základní vnitřní nastavení hlavní postavy názorně demonstrovat; současně tu můžeme připomenout jiného současného vlámského autora, Dimitriho Verhulsta, jehož drsnému jazyku a stylu se Lanoye také blíží.

To však neznamená, že by byl protagonista takto jednorozměrný a plochý. Jak to tak bývá, za cynickou fasádou občas probleskne něha a soucit. A jsou to právě absurdní situace, do kterých se Maarten díky zápletce dostává, které takovou propracovanější psychologizaci umožňují. Maarten žije v neustálých dilematech, počínaje tím, jak se vlastně má ke své „ženě“ chovat doma v kuchyni a v ložnici (samozřejmě s ní musí spát v ložnici, kdyby tomu bylo jinak, sousedé by to oznámili úřadům), jak před vlastní rodinou, především nenáviděným otcem, a hlavně jak se má zachovat, když autor nakonec, na posledních několika desítkách stran, rozšíří vzorec postav na víceúhelník. Celé to korunuje trochu moc melodramatický konec, který se možná dal vymyslet méně prvoplánově, ale vposledku je nejspíš jediný možný.

Tak tedy – na jedné straně bestsellerové postupy jako popsaný černý humor, šťavnaté téma a hodně sexu, na druhé straně přesně odvážené rozrušující momenty, jimiž do díla vniká znepokojující pocit, že to vlastně celé nijak zvlášť vtipné není. Kdybychom měli formulovat jednu věc, která je na Lanoyeově románu hodná ocenění, pak je to tato rovnováha mezi čtenářskou atraktivitou a způsobem, jakým skrze hlavní postavu pojmenovává celospolečenská témata. V našem prostředí jistě zarezonuje třeba tento Maartenův postřeh, pronesený v detenčním středisku pro neúspěšné žadatele o azyl: „Současně je mi těch lidí hrozně líto. Zejména dětí. Kdyby bylo po mém, dal bych jim hned oficiální vstupenku do země. A k tomu zadarmo tranzistorák, mobil a šálu klubu Sporting Anderlecht nebo Club Brugge. Dokonce jsem ochotný si za to připlatit na daních. Jen když mě nechají na pokoji a nebudou mě už emocionálně zatěžovat. Já za jejich situaci zodpovědný nejsem. Jen ať se mi tu myšlenku nesnaží vnutit těmi svými smutnými kebulemi a útrpnými pohledy. Já jsem tu notabene taky proti své vůli.“

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.