Carey, John: Intelektuálové a masy

Carey, John
Intelektuálové a masy

recenze historie

Změny v sociálním rozvrstvení společnosti na přelomu 19. a 20. století a rozvoj věd a techniky nenechaly chladnými ani přední spisovatele tehdejší doby. Jejich postoje k měnícímu se světu mohou z dnešního pohledu leckdy působit přinejmenším překvapivě.

Kostlivci ve skříních modernistů
John Carey
: Intelektuálové a masy: Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880–1939. Přel. Zuzana Šťastná, Academia, Praha, 2020, 242 s.

Na přelomu 19. a 20. století se euroatlantický kulturní okruh značně měnil, jak díky prudkému rozvoji vědy a techniky, tak díky změnám v politickém zřízení – film, automobily, letadla, rentgenové paprsky, emancipace žen i chudších společenských vrstev a další do té doby nepředstavitelné změny společnost zásadním způsobem přibližovaly světu, jaký známe dnes. Z dnešní perspektivy se jednalo o změny k lepšímu. Podvědomě – s podporou učebnic a dalších materiálů formujících většinový názor – se tak vytváří dojem, že proti těmto změnám mohli protestovat jen beznadějní zpátečníci a konzervativci, stavějící se do cesty každému pokusu o úpravu dosavadních pořádků. Jistě tomu tak do značné míry bylo, nicméně celkový obraz reflexe těchto prudkých změn je složitější a jejich zastánce i odpůrce nalezneme ve všech společenských vrstvách, sociogeografických oblastech i u obou pohlaví. Literatura nebyla v tomto ohledu výjimkou a právě na ni se zaměřil britský literární vědec John Carey (nar. 1934) ve své práci Intelektuálové a masy s podtitulem Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880–1939. Ta v originále vyšla již v roce 1992 a k českému čtenáři se díky nakladatelství Academia a překladu Zuzany Šťastné dostala v loňském roce jako první z Careyho mnoha děl o dějinách a teorii literatury.

Vzdělávání nevzdělavatelné masy
Konkrétně se autor zaměřil na negativní a odmítavé reakce předních britských spisovatelů, jimž na piedestalu světové literatury patří přední místa (Virginia Woolfová, Oscar Wilde, D. H. Lawrence, T. S. Eliot, George Orwell, H. G. Wells a další). Pokud bychom měli stručně shrnout, co dle Careyho intelektuálům vadilo na změnách, jimiž zejména britská společnost v uvedené době procházela, mohli bychom klidně prohlásit, že všechno. Emancipace početných vrstev obyvatelstva vnímaných intelektuály jako masa dávala tušit, že společnost již nikdy nebude jako dříve, a pomyšlení na to, jakým směrem se tato emancipace může ubírat, vyvolávalo v předních literátech znechucení, či přímo zděšení. Dalo by se očekávat, že budou rostoucí míru gramotnosti vnímat jako pozitivní jev, který jim umožní oslovit větší množství čtenářů, jejich reakce ale byla přesně opačná: do popředí zájmu široké veřejnosti se dostávaly noviny a laciné šestákové romány s jednoduchými zápletkami a nevalnou uměleckou kvalitou. Tuto proměnu literární scény nesli intelektuálové nelibě a reagovali na ni různými způsoby. Jako příklad uvádí Carey několik dobových románů, jejichž námět se točí okolo motivu člověka nízkého původu, který se snaží pomocí kultivace sebe sama proniknout do vyšších vrstev společnosti, avšak jeho úsilí nekončí úspěchem, ale často naopak přináší předčasnou smrt. Jinou možností byla tvorba děl psaných tak, aby byla srozumitelná jen v úzkých intelektuálních kruzích, a nikoli široké, sice gramotné, ale přesto dle názoru literátů nevzdělavatelné veřejnosti (tím Carey vlastně potvrzuje důvěrně známé názory mnohých dnešních středoškoláků ohledně autorů probíraných v hodinách literatury). Nechyběly ani apely na zrušení výuky čtení a psaní ve školách (paradoxně i ze strany intelektuálů, jimž výuka čtení a psaní poskytovala obživu).

Rovněž nárůst počtu obyvatelstva vzbuzoval u úzké intelektuální vrstvy negativní emoce. Vzdělanci velmi správně tušili, že se týká především oné obávané a zároveň opovrhované masy. To mohlo ruku v ruce s demokratizací celé společnosti včetně politického systému vyústit ve vítězství průměrnosti nad mimořádným talentem, který pokládali (někdy oprávněně, jindy nikoli) za svůj vlastní. Cílem jejich opovržení se tak stala zejména dělnická předměstí, rostoucí kolem Londýna jako houby po dešti. Tato místa se pro ně představovala symbol plíživé likvidace tradičního anglického venkova, semeniště chorob a neřestí, třebaže mnozí zároveň vnímali podmínky, v nichž chudí lidé museli žít, jako skutečně nehodné jakékoliv lidské bytosti. Nejčastějším cílem literárních útoků přitom nebyli ani tak dělníci, jako spíše příslušníci nižších středních vrstev, tedy nízko postavení úředníci, hokynáři apod. (Například u Orwella popisuje Carey rozdíl mezi ušlechtilou špínou dělníků a určitou ušmudlaností a omšelostí typickou právě pro příslušníky nižších středních vrstev.) Averze vůči těmto lidem se projevovala i způsobem popisu – úředníci vystupující románech jsou často rachitičtí, malých postav, shrbení či nepřirozeně bledí. Carey přitom nezmiňuje, že by za touto averzí měla stát špatná osobní zkušenost s rozvíjející se byrokracií, nad něco takového byli intelektuálové nejspíše povzneseni, ale jejich útoky nebyly proto o nic uhlazenější. Naopak postavy rolníků, sedláků a dalších zemědělců byly obvykle vykreslovány pozitivně. Intelektuálové v nich viděli jednak strážce a dědice nezkažených anglických tradic, jednak vrstvu, která zůstávala vůči rozmachu populární a v očích literátů úpadkové literatury (a často i obecně vůči vzdělání) imunní, což ji i nadále činilo snadno ovladatelnou.

Totalitním režimům vstříc
Překvapivě moderně mohou znít výpady proti masové turistice a všudypřítomné reklamě, kazící dobrý vkus a hyzdící ulice měst i krajinné scenérie. Specifickým cílem literárních výpadů se staly konzervované potraviny, což Carey opakovaně zmiňuje, avšak blíže nerozvádí (konzumace konzervovaných potravin představovala jeden z nezbytných atributů záporných literárních postav v daném období). Kritika všudypřítomné reklamy esteticky narušující dojem z veřejného prostranství může znít z dnešního pohledu mnoha lidem sympaticky, jako tolik jiných myšlenek ale i tuto dovedli někteří z tehdejších autorů až do extrému – Wyndham Lewis začal s totalitními režimy sympatizovat mimo jiné právě proto, že v totalitním státě vyrábějícím od každého druhu produktu pouze jednu značku výrobku nebude reklamy třeba, díky čemuž z veřejného prostoru vymizí. Zjevně už nedomyslel, že uvolněné místo by nejspíše zabraly propagandistické plakáty a letáky na esteticky obdobně nízké úrovni.

Příklon k totalitním režimům je obecně velmi znepokojivý rys, který Carey u zmiňovaných intelektuálů nachází. Téměř všichni byli nějakým způsobem ovlivněni myšlenkami Friedricha Nietzscheho a u mnohých z nich nalezneme sympatie k fašismu a nacismu. Od obav z přelidnění vlastní země masou nevzdělavatelných příslušníků nižších vrstev, případně z populační exploze na jiných kontinentech skutečně není daleko k myšlenkám na zušlechťování národa jako celku zákazem plození potomků lidmi s dědičnými chorobami či na fyzickou likvidaci jedinců pokládaných za cizí element nebo přítěž. U některých autorů Carey dokonce nachází předobraz plynových komor. V kontextu těchto úvah z per britských autorů se odpověď na otázku „Jak mohl nějaký kulturní národ dopustit tragédii holocaustu?“ nejeví až tak složitá, naopak je až děsivě jednoduchá.

Jiní autoři se tváří v tvář triumfující průměrnosti a vzpouře šedých davů bez mimořádných schopností uchýlili k tomu, že ve svých románech nechali vyhynout lidstvo jako celek, případně jej navrátili do dob prvotně pospolných společností. Nejznámějším z autorů tohoto směru je samozřejmě H. G. Wells.

Careyho záměrem však není nositele slavných jmen strhnout z piedestalu či na jejich příkladu demonstrovat selhání intelektuálních elit ve složitém dějinném okamžiku. Jeho kniha pomáhá pochopit podhoubí, jež dalo vyrůst mnoha pilířům, na nichž dějiny 20. století stojí. Zároveň je v souladu s autorovým protielitářským postojem čtenářsky přívětivou sondou do moderní literární historie. V neposlední řadě potom představuje otevřenou výzvu těm, kdo by se rádi považovali za intelektuální elitu současnosti, aby své postoje promýšleli o několik kroků dále a tepáním nešvarů neotevírali vrátka něčemu mnohem horšímu.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 25 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.