Vlasák, Zbyněk (ed.): Autorka neklidu

Vlasák, Zbyněk (ed.)
Autorka neklidu

recenze film

Soubor studií a recenzí mapující práci nejslavnější české filmové režisérky chronologicky shromažďuje texty od roku 1962 až do její smrti. Publikace tak alespoň částečně supluje zatím chybějící monografii.

Královna společenského neklidu
Zbyněk Vlasák
(ed.): Autorka neklidu. Věra Chytilová očima české filmové kritiky. Moravská zemská knihovna, Brno 2021. 283 s.

Sotva to pochopíme, avšak prozatím se musíme smířit s tím, že k jedné z nejvýznamnějších osobností české (československé) kinematografie, režisérce Věře Chytilové (1929–2014), dosud chybí monografická práce; přesněji řečeno schází tuzemská práce. Knižně i časopisecky ojediněle vyšly její jak realizované, tak nerealizované scénáře (O něčem jiném, Tvář naděje), dostupný je rovněž sborník Věra Chytilová mezi námi, původně přichystaný k režisérčiným šedesátinám a vybavený mnoha osobními vyznáními. Před několika lety přibyla obsáhlá Pilátova „rozhovorová“ kniha Věra Chytilová zblízka. Dílčími průzkumy přispěli i studenti zdejších univerzit. Zato zahraničí bylo aktivnější: čtenáři si mohli o Chytilové počíst v textech psaných německy, anglicky, francouzsky, španělsky, polsky, maďarsky, dokonce též rusky. Na stránkách sběrného webu WorldCat nalezneme celkem 162 položek Výsledky pro 'věra chytilová' [WorldCat.org], které se jí jmenovitě týkají.

Nyní Moravská zemská knihovna přichystala knihu editovanou Zbyňkem Vlasákem, nazvanou Autorka neklidu a opatřenou všeříkajícím podtitulem Věra Chytilová očima české filmové kritiky. Shrnuje texty (zobecňující studie, recenze jednotlivých filmů i příležitostné glosy), které byly o Chytilové publikovány v časovém rozmezí několika desetiletí – od roku 1962, kdy se představovala prvními krátkými či středometrážními snímky, až do její smrti, kdy vzniklo několik rozměrných nekrologů. V závěru je připojena rozmluva se zástupci mladší kritické generace, kteří si svůj mnohdy rozporný vztah k této konfliktní umělkyni museli v průběhu let teprve hledat.

Hodnocená publikace nejčastěji čerpá z odborného měsíčníku (nyní čtvrtletníku) Film a doba, z něhož pochází osmnáct příspěvků. Ostatní periodika přispěla povětšinou dvěma, nanejvýš třemi položkami a některá byla zcela opominuta (například Týdeník Rozhlas). Vedle běžných titulů (Záběr, Kino, Respekt, Reflex, Cinepur, ojediněle též deníky Rovnost, Mladá fronta DNES…) se vyskytují i zdroje obtížně dostupné, jejichž využití považuji za mimořádně cenné. Na mysli mám třeba text pocházející ze studentského Bulletinu FAMU. V souboru si můžeme všimnout názorového rozptylu: vedle vyjádření, která tvorbu Chytilové nezaujatě rozebírají a případně oceňují, se vyskytují i taková, která prozrazují dobové politické tlaky – dokonce je zastoupen i tehdejší komunistický plátek Rudé právo. Snadno také postřehneme pisatele, kteří se k Chytilové vraceli opakovaně – patří sem např. Stanislava Přádná nebo Milan Cieslar.

Editor samozřejmě upřednostňuje texty cíleně zaměřené na Chytilovou a její filmy, ale občas zařadí i shrnující (třeba festivalová) pojednání, pokud se v nich vyskytuje nějaký vyhrocený nebo pro tehdejší mocenské struktury příznačný postoj. Jeho postup přitom není důsledný. Mám na mysli např. jednorázové vyjádření Jana Klimenta, hlásné trouby komunistického režimu, kde chybí jeho pozdější sdělení, již zřetelně alibistická. Za sporné či spíše nadbytečné potom považuji zařazení teoretizující studie převzaté ze Cinepuru nebo úryvku z disidentského dialogu mezi Václavem Havlem a Milanem Uhdem, kde je Chytilové věnována pouze okrajová pozornost, protože takových textů, kde je její jméno letmo zmíněno, nalezneme vícero. Naproti tomu otištění shrnujících statí např. Bočkových nebo Žalmanových (posléze vydaných i v knižních souborech) pokládám za správné, protože přesvědčivě načrtávají společenský i umělecký kontext, jehož nedílnou – a význačnou – součástí Chytilová vždy byla.

Někteří pisatelé však byli pominuti (nebo vyřazeni?), ačkoli by nabídli v mnohém neotřelý pohled: zde mohu zmínit alespoň stať Petry Hanákové z knihy Volání rodu, cenný průzkum Petra Koury, jenž zmapoval zájem Státní bezpečnosti o Chytilovou (nejprve v časopisu Xantypa, poté v rozšířené podobě ve čtvrtém svazku Filmu a dějin), podrobný rozbor z pera Luboše Ptáčka zveřejněný ve sborníku Vlak zvaný film či dva „osobní“ texty Aleny Prokopové psané pro Reflex. A možná by se našly i další přínosné články.

Seřazení použitých textů se podřizuje chronologické posloupnosti. Má to své výhody i nevýhody. Nespornou výhodou je, že toto řazení zohledňuje vývoj postojů k Chytilové od obdivných přes rozpačité až k odmítavým. Lze tak konstatovat, že velice příznivě byly přijaty její rané filmy ze 60. let (O něčem jiném, Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme), zatímco v prvním desetiletí normalizace se o ní převážně mlčelo, jako kdyby vůbec neexistovala. Když na přelomu 70. a 80. let vytvořila kontroverzně vnímané, zakazované tragikomedie Panelstory a Kalamita, obviněné z pomlouvačství a pesimismu, strhla se kolem nich ideologicky motivovaná diskuse. Teprve poté, zvláště pak s nástupem gorbačovské přestavby, byla opět vyzdvihována její schopnost dospět ke svébytnému režijnímu rukopisu i k volbě společensky provokujících témat (Kopytem sem, kopytem tam). Po pádu režimu mohutní pocit zklamání, prýštící z obavy, že Chytilová jako by ztratila dosavadní jistoty a pracně hledala novou orientaci (Dědictví aneb Kurvahošigutntág, Vyhnání z ráje).

Naproti tomu lze namítnout, že knihu bylo možné rozčlenit i jinak – texty vztahovat k jednotlivým filmům, čímž by se zpřehlednil vývoj postojů ke každému titulu (je asi legitimní položit si otázku, natolik přeceněna byla díla jako Sedmikrásky, a zejména Ovoce stromů rajských jíme). Poté by bylo možné zařadit shrnující, zevšeobecňující stati, ať již se týkají vývojových tendencí v tvorbě Věry Chytilové, nebo zohledňují vřazení jejích děl do nějakého dějinného kontextu. Takové pojetí by navíc umožnilo připojit i další důležité okruhy: mám na mysli jak rozhovory s Chytilovou, jejíž názory se v průběhu let přirozeně měnily, tak osobní svědectví těch, kteří s ní spolupracovali. Byla proslulá ráčkováním, je o ní známo, že se chovala temperamentně, že neváhala pronásledovat i stranické funkcionáře, pokud nesouhlasila s jejich opatřeními, nebo že byla schopná křičet a fyzicky atakovat herce, s jejichž výkony nebyla spokojená. Chytilová by tak byla zhmotněna nejen jako umělkyně, ale také ve svém lidském profilu. Tohle všechno ale v knize chybí…

 

© Jan Jaroš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 25 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 524x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce