Půl Nobelovky i pro Rumunsko
Do roku 2009, kdy byla Hertě Müllerové udělena Nobelova cena za literaturu, znalo její knížky jen pár rumunských čtenářů, protože do rumunštiny byly přeloženy jen dva její romány, memoáry a báseň – koláž. Prvním důsledkem ceny bylo přehodnocení postavení této spisovatelky v kontextu rumunské literatury: někteří kritici hráli na vlasteneckou strunu a snažili se Hertu Müllerovou zcela začlenit do rumunské literatury, jiní tvrdili, že spisovatelka se v Rumunsku pouze narodila a inspirovala se zkušeností s rumunským komunismem.

V posledních letech však její literární portrét získal jasné obrysy: výběr námětů z doby komunismu, osudy německé menšiny a paměti v totalitním režimu, zvláštní důraz na jazyk a hlavně lyrismus, který zaplavuje její prozaické texty. Román Der Fuchs war damals schon der Jäger (Už tehdy liška byla lovcem, zfilmovaný rumunským režisérem Sterem Guleou v roce 1993) zachycuje příběh profesorky obtěžované rumunskou tajnou službou Securitate. Reisende auf einem Bein (Cestující na jedné noze) zblízka sleduje dramatickou emigraci mladé ženy německého původu z komunistického Rumunska a její obtížnou integraci v cizím a složitém světě nové německé vlasti. Rozhoupaný dech (Atemschaukel, v češtině vyšel v roce 2009 v překladu Radky Denemarkové – pozn. překl.) je románem o deportaci Sibiňana německého původu do tábora nucených prací v Sovětském svazu a o jeho útěku z Rumunska po návratu z lágru. Jak je známo, matka Herty Müllerové a její přítel Oskar Pastior byli deportováni do sovětských pracovních táborů, samotná spisovatelka měla problémy s Ceauşeskovou Securitate a posléze, v roce 1987, emigrovala do Německa, takže všechny její knihy mají nepopiratelný (auto)biografický základ. Například v jejím prvním románu vydaném v Německu v roce 1986 Cestovní pas (Der Mensch ist ein großer Fasan auf der Welt, česky 2010 v překladu Radky Denemarkové – pozn. překl.) se děj točí kolem přípravy na emigraci v nejmenované banátské vesnici v 80. letech (mohla by to být i autorčina rodná ves Niţchidorf). Rodina mlynáře Windische čeká na potřebné doklady pro odjezd do Německa, který se roky odkládá a je pro něj potřeba podstoupit určité oběti a kompromisy.

Herta Müllerová píše o tom, co zná. Změna námětu ji nezajímá, liší se pouze situace. Její prózy se příliš nezabývají politickým kontextem, přestože jsou ukotveny v historických reáliích. Jejich předmětem však za všech okolností zůstává lidská zkušenost s komunistickým režimem, který přináší nesvobodu, fyzickou a psychickou agresi, vyvlastnění a ponížení. Vyjádření těchto dramat slovy je autorčiným způsobem, jak je překonat.

Za hranicemi
Odvrácenou stránkou minulosti a politickým tématem emigrace se zabývají také rumunsky psaná díla Normana Maney, spisovatele, který opustil Rumunsko ve stejné době jako Herta Müllerová. Jeho poslední román Vizuina (Doupě, 2009), politicko-knižní thriller situovaný do New Yorku, má široké tematické rozpětí a dramatický děj s etnickými prvky, milostnými intrikami a okultním symbolismem. Norman Manea měl ambici napsat absolutní román na hranici několika žánrů, který bude obsahovat více vypravěčských perspektiv, několik významových rovin a především nepostradatelnou (auto)biografickou složku. Prakticky všechna témata jeho esejistického díla se nacházejí v látce této mnohovrstevnaté fikce: traumatická paměť holokaustu, angažovanost, pokrytectví komunismu a spoluúčast na něm, ceauşeskovský byzantský socialismus s kafkovskými prvky, aktivní zapojení a manipulace tajných služeb i po roce 1989, věčné drama židovské identity, nepovedená zkušenost s exilem a odcizení nového konzumního světa, meze politické korektnosti v americkém univerzitním prostředí, ohrožení novou konspirací teroristického charakteru, ale především složitý vztah mezi religionistou Mirceou Eliadem s jeho minulostí sympatizanta krajní pravice a jeho žákem, ezoterikem Ioanem Petrem Culianem, jehož smrt zůstala zahalena tajemstvím.

Úspěchy posledních let
Po téměř dvaceti letech historického, dokumentárního a vzpomínkového skládání minulosti se i krásná literatura kompletně vzpamatovala a několika románům z posledních let se dokonce podařilo oživit rumunskou literární scénu tematikou minulosti a paměti.

Známý politik Varujan Vosganian všechny překvapil, když vydal román Cartea şoaptelor (Kniha šepotů), etnohistorickou monografii s biografickými prvky. Na této pohyblivé mapě plné skoků v čase a v prostoru (od poloviny 19. století až do 70. let, z Cařihradu do Spojených států a ze Sibiře do Argentiny) sledujeme cesty a příběhy Arménů, kteří utíkají před Turky a Sověty ve snaze přežít; přesto především umírají. Rodinné dokumenty, příběhy, legendy a pověsti mapují období od arménské genocidy na počátku minulého století až po rumunský stalinismus 50. let. Román rekonstruuje arménské dějiny minulého století: masakry spáchané Turky mezi lety 1895–1922, deportace, hromadné hroby, exil, gerilové boje, vyvlastňování majetku arménských průmyslníků během rumunského stalinismu, nucené repatriace do sovětské Arménie nebo plány arménského zednářství. Mnohovrstevnatá narativní konstrukce a kombinace fikce s historickými skutečnostmi zajišťují této arménské knize paměti univerzální přesah.

Dalším mozaikovým románem, tentokrát složeným z více než stovky příběhů umístěných na venkov 40. let, je Medgidia, oraşul de apoi (Medgidia, město na konci světa) Cristiana Teodoreska. Běh dějin je reflektován v individuálních osudech lidí z malého městečka. Na scéně nádražní restaurace se odrážejí změny, kterými prochází celá země: nejprve Rumunsko vstupuje do druhé světové války na straně Německa, poté město okupují Rusové a nakonec komunisté zmanipulují volby a restaurace je zabavena jejímu židovskému majiteli. Každá osoba, konflikt, vztah či událost jsou zachyceny v jedné z více než sta povídek jako v kartotéce osudů, politiky a mravů té doby. Sedm let politických bojů, drobných obchodů, vášní, milostných příběhů, problémů, vnitřních dramat, tajemství a slabostí několika desítek osob různého původu žijících v tomto dobrudžském městečku (Rumuni, cikáni, židé, Turci, Bulhaři) dává knize nádech fresky a vykresluje svět, který dramaticky, ale i s humorem, čelí historickým změnám. Dokumentárně-fikční charakter, neobvyklá narativní konstrukce a stylistická vytříbenost dělají z tohoto románu jednu z nejlepších a hojně oceňovaných rumunských próz v posledním desetiletí.

Románová freska zachycující téměř celé 20. století Dimineaţă pierdută (Ztracené dopoledne) Gabriely Adameşteanu už byla přeložena do několika jazyků a rovněž její poslední román Provizorat (Provizorium, 2010) lze charakterizovat jako exkurzi do minulosti s politickým podtextem. Za ambiciózní lze označit jak jeho konstrukci, tak snahu překračovat historická období a zachytit dvě až tři generace postav. Příběh nemanželské lásky dvou hlavních hrdinů se odehrává ve zkaženém, sledovaném a nebezpečném (komunistickém) světě. Do každé konverzace či vyznání se vloudí politika, takže postupně se mezi milence vkradou stíny podezření. Každý zná minulost jenom částečně, což oba vede k pochybnostem o sobě samém i o tom druhém. To, co je svedlo dohromady, je začne také odcizovat, poněvadž jejich nepřípustné sblížení neustále vyvolává otázky týkající se minulosti, záměrů a role toho druhého.

Mladí prozaici
Po dlouhých letech, kdy se mladým prozaikům nedostávalo pozornosti ze stran nakladatelství, se situace změnila zásluhou nakladatelství Polirom, které cítilo potřebu čerstvé vypravěčské krve a s úspěchem nabídlo čtenářům novou ediční řadu. Během několika let se publikování debutů mladých spisovatelů stalo prioritou mnoha nakladatelství, takže v současné době vycházejí ročně desítky prozaických a básnických debutů. Pár mladých spisovatelů už získalo řadu ocenění, jejich knihy byly přeloženy do několika jazyků a plánuje se jejich zfilmování. To se týká například Răzvana Răduleska, který je známější jako filmový scénárista např. filmu Smrt pana Lăzăreska (režie Cristi Puiu), ale mezitím debutoval i jako režisér.

Řekl bych, že mladá próza se ubírá třemi směry. První směr by se dal charakterizovat jako realistická, minimalisticko-biografická próza pracující s humorem a vtipem, které však nechybí dramatické momenty. Zabývá se běžnými nebo výraznými postavami každodenního života, obecně řečeno malými dramaty na ulicích velkoměst a v provinčních maloměstech ve zmatené době po pádu komunismu, kdy se celý svět radikálně proměňoval. Mezi nejlepší realistické prozaiky patří Dan Lungu, Lucian Dan Teodorovici, Florin Lăzărescu (také filmový scenárista) a Sorin Stoica, vzděláním sociolog, který bohužel zemřel ve věku 26 let. Zanechal po sobě dva romány, dvě sbírky povídek a deník psaný na smrtelné posteli.

Dalšími směry v mladé próze jsou tzv. punková literatura charakterizovaná pesimismem, triviálností, non-konformitou, alternativní kulturou, internetem, (homosexuálním) sexem, heslem drugs & rock (literatura psaná rockovými hudebníky, dramatiky, bloggery a umělci) a fantasy román, kde vyniká próza Răzvana Răduleska Teodosie cel Mic (Teodosie Malý), který je spřízněn s fantaziemi Lewise Carrolla a Michaela Enda a je považován za nejlepší fantasy román v rumunské literatuře. Teodosie Malý je knihou o dětství i politickou utopií zároveň. Tato komická a zároveň dramatická fantasy je plná pohádkových hrdinů a zvířat jako Kočkopes, shovívavý Sumec, Sova, která pěstuje jahody, Minotaurus Samoil, který pěstuje houby, nebo strašidlo Otýlie. Antiutopické intriky a okultní konspirace, hrdinské války a boje, bizarní koalice, parodické ceremonie a rituály, okázalé únosy a útěky navazují na tradici pikareskního dobrodružného románu Alexandra Dumase. Příběh vrcholí v magickém střetu titánů, opravdové válce světů fantazie ve stylu J. R. R. Tolkiena. Stylistická vytříbenost, neuvěřitelná obrazotvornost, epická důmyslnost a metanarativní mnohovrstevnatost způsobily, že Teodosie Malý byl rumunskými kritiky nedávno zvolen jedním z pěti nejlepších románů desetiletí 2000–2010.

Poté, co Filip Florian pobral v Rumunsku všechny ceny, vyrazily i jeho pouhé dva romány do světa. Jeho románový debut Degete mici (Malíčky, vyšel ve slovenštině v roce 2010 – pozn. překl.) je příběhem tajemného hřbitova, respektive hromadného hrobu, který byl objeven v jedné vsi a vyšetřování zahájeného nejen policií, ale i tajnými službami, jedním archeologem, církví, novináři a obecními politiky. Všichni se snaží zjistit identitu pochovaných. Florianův druhý román Zilele regelui (Královy dny) je minimalistická historická fikce s prvky fantasy. Na jaře roku 1866, když byl sedmadvacetiletý poručík Karl Eitel Friedrich Zephyrinus Ludwig de Hohenzollern-Sigmaringen vyzván, aby usiloval o rumunský trůn, a stal se tak králem Carolem I., požádal mladý důstojník zubaře Josepha Strausse, aby ho tajně doprovázel do Bukurešti. Jako v jakékoliv historické pohádce však není hlavním hrdinou král, nýbrž zubař, který se stává anonymním svědkem doby, královým tajným stínem a hercem v kulisách dějin.

Další prózy sice nelze začlenit do nastíněné typologie, ale o to více zpestřují obraz současné rumunské literatury. Detektivní příběh Derapaj (Smyk) Iona Manoleska je umístěný do univerzitního prostředí, jedná se o cyber-thriller a milostný román zároveň. Ioana Bradea napsala román Băgău (Kunda), v němž vypráví o mladé absolventce filologie pracující na erotické lince. Hlavní hrdinou románu Deadline Adiny Rosetti je devětadvacetiletá dívka zaměstnaná v mezinárodní společnosti, která umře z přepracování. Marin Mălaicu-Hondrari nabízí v Apropierea (Sblížení) několik milostných povídek o lásce, která se střetává napříč Evropou, mezi imigranty ve Španělsku a básníky na stipendijním pobytu v Berlíně. Ana Maria Sandu vypráví v románu Fata din casa vagon (Dívka z vagonového domu) příběh dívky, její depresivní matky a otce alkoholika. Život v nefunkční rodině ji dovede k tomu, že začne praktikovat podivné deliricko-poetické rituály, aby zachránila manželství svých rodičů.