Rubáš, Stanislav (ed.): Slovo za slovem. S překladateli o překládání

Rubáš, Stanislav (ed.)
Slovo za slovem. S překladateli o překládání

recenze literární věda

Překladatelé odpovídají na otázky týkající se obecně jejich profese i konkrétně působení překladatelů a nakladatelů před rokem 1989 a po něm. Jelikož se spektrum kladených otázek moc nelišilo, jsou dotazovaní nuceni odpovídat velmi podobně, případně pronášet skoro se nelišící variace na zadané téma. Nicméně i člověk, který se o teorii překladu nijak nezajímá, najde v knize leccos objevného o fungování knižního trhu v době komunismu a po jeho pádu.

Slova mezi světy
Stanislav Rubáš
(ed.): Slovo za slovem: s překladateli o překládání. Academia,  Praha, 2012, 450 s. 

Slovo za slovem: s překladateli o překládání se jmenuje kniha rozhovorů s dvaceti sedmi představiteli nejstarší generace (data narození v období 1920–1935) našich překladatelů (mezi jinými Josef Čermák, Josef Forbelský, Ludvík Kundera, Vladimír Mikeš, Antonín Přidal či Josef Škvorecký), kterou připravili pracovníci Ústavu translatologie Filozofické fakulty UK. Překladatelé odpovídají na otázky týkající se obecně jejich profese i konkrétně působení překladatelů a nakladatelů před rokem 1989 a po něm. Jelikož se spektrum kladených otázek skoro nelišilo, jsou dotazovaní nuceni odpovídat často velmi podobně, případně pronášet skoro se nelišící variace na zadané téma (typu nakolik je překladatelství řemeslem a nakolik uměním). Jiné otázky naopak nepadly vůbec, mne by kupříkladu zajímalo vyjádření daných osobností k tezi lingvisty Georgese Mounina, že „každý jazyk má svou vlastní skrytou koncepci světa, svoji skrytou ideologii, a tyto koncepce se navzájem nepřekrývají“. Výjimku v tomto směru představoval rozhovor Tomáše Dimtera Vratislavem Slezákem, v němž se objevují třeba i dotazy na to, jaký je autorův zažitý pracovní rituál nebo v čem se pro překladatele liší práce na psacím stroji a na počítači.

Nicméně i člověk, který se o teorii překladu nijak zvlášť nezajímá, najde v knize leccos objevného o fungování knižního trhu v době komunismu a po jeho pádu. Rozhovory zčásti potvrzují dobře známé skutečnosti, že po roce 1989 vychází mnohem více přeložených knih, mezi nimi ovšem i ty, jež byly přeloženy katastrofálním způsobem (podle Heleny Kadečkové jsou třeba v případě laických překladů Eddy zvláště nebezpeční nadšení amatéři, „obdivovatelé fantasmagorična“). Dříve tedy byly špatné politické podmínky, dnes jsou špatné ty ekonomické. Z některých rozhovorů je přitom cítit i jistá nostalgie po době, kdy bylo sice nutné zápasit s cenzurou, ale ne s „neviditelnou rukou trhu“. Za komunismu tak třeba podle Františka Fröhlicha mohla vyjít mnohá klasická díla, která by z ekonomických důvodů dnes vyjít nemohla (pokud by se nakladateli nepodařilo sehnat finanční podporu ze země původu). Několik z překladatelů také tvrdí, že ve „svých“ literaturách v současnosti nenacházejí nic, co by stálo za překlad do češtiny, a dokonce že dnes u nás „vycházejí hnoje“. Bohužel jen málokteří ze zpovídaných autorů novou roli překladatele chápou jako výzvu k tomu, aby se „stali manažery“, jak říká Dušan Karpatský, který přitom neváhá jmenovat firmy, které vydávání jeho překladů financují.

Mnoho stránek je věnováno komplikovaným cestám, kterými se knihy dostávají k nakladatelům a pak ke čtenářům. Jarmila Fialová se kupříkladu svěřuje se svojí trpkou zkušeností, že když se v nakladatelství Garamond připravovalo nové vydání Queneauovy knihy vydané původně pod českým názvem Svatý Bimbas, byl zvolen titul Na svatého Dyndy, a kvůli tomu se podle ní kniha neprodávala. Načež Garamond přestal Queneaua vydávat úplně. Naopak Kadečková pozitivněji píše o tom, jak si její překlad jisté islandské knihy přečetl Milan Kundera, doporučil ho u Gallimarda, který ho pak vydal, a otevřel tak autorovi cestu i do světa anglických nakladatelů.

Nejpoutavější jsou na knize nepochybně pasáže týkající se komunistické cenzury (i když její komplexnější obraz jistě podá připravovaná práce Petra Šámala), stránky věnované spletitým vztahům našich překladatelů se zahraničními partnery, jejich někdy zvláštním snahám o podporu místního disentu či potížím při získávání autorských práv. Helena Kadečková kupříkladu píše o vdově po jistém norském spisovateli, která paradoxně zakázala vydat knihu svého manžela v zemi, kde se „tak krutě zachází se spisovateli“. Kadečková pak prý musela složitě hledat cesty, jak přesvědčit Norku, že i přesto by v Československu měly vycházet „zajímavé knihy“. Jiná historka se týká dcery Bertolda Brechta, která zase zřejmě přidělala vrásky místním úřadům, když odmítla svěřit překlad textů svého otce komukoli jinému než mezitím zakázanému Ludvíku Kunderovi, který už předtím několik brechtovských svazků spolupřeložil a vydal. Kunderův (a Vápeníkův) nový svazek Brechta tedy nakonec vyšel, ovšem bez udání překladatelů, z čehož prý povstal vtip, že se Brecht „mezitím naučil česky“…

Některé z rozhovorů se týkají dilematu, před kterým překladatelé i redaktoři často stáli: zdali mírně pozměnit text, aby prošel cenzurou, nebo trvat na jeho neměnnosti s rizikem, že možná nevyjde vůbec. Velmi mne zaujalo líčení údajné tehdejší marketingové praxe vypracovávat tři odlišné charakteristiky čerstvě vydané knížky. Pro ÚV KSČ se vyzvedlo, v čem je daná kniha budovatelská; knihkupcům se psalo, proč se bude dobře prodávat. A pro Památník národního písemnictví se „upřímně uvedlo, co je to za knížku. Jestli je dobrá, nebo špatná, jestli je to literatura, nebo není.“

Mnoho stran je věnováno praxi „pokrývačů“, o kterých zřejmě úřední orgány věděly, ale tiše ji tolerovaly. Kupříkladu Jiřího Pechara se u výslechu ptali, jak to bylo s překladem Pijoanových Dějin umění, které ve skutečnosti z větší části – například svazky věnované renesanci – přeložil Jan Vladislav, jehož Pechar svým jménem „pokrýval“. K tomu se ovšem přímo nepřiznal, ale prohlásil, že překlad konzultoval s Vladislavem, který je odborník na renesanční umění. Člověk, který vedl výslech, prý byl spokojený, protože dostal odpověď, která dovolila záležitost „zamést pod koberec“.

Kniha ovšem nezastírá absurdity, ke kterým v době komunismu docházelo: připomíná množství prorežimních knih, které se rovnou z tiskárny vezly do sběrny papíru, přičemž se hned tisklo druhé vydání se lživým zdůvodněním, že předchozí náklad je vyprodán. Nebo zde najdeme případ překladatele, který dostal zakázku na překlad textů zdůrazňujících „morální výtěžky socialistického sportování“ v Maďarsku. Hned při zadání mu ale bylo současně sděleno, že jde o texty tak strašné, že je nakladatelství nikdy nemůže vydat (kvůli ostudě vlastní i překladatelově), ale v rámci dohod mezi socialistickými ministerstvy kultury je muselo přijmout. Onen překladatel prý tedy úkol vzal jako výzvu, zda je „schopen slušně přeložit byť naivní maďarský text“.

Dodejme, že na obecnější otázky, které mi zde scházely, se naopak dostalo ve starší knize rozhovorů s názvem Služebníci slova, připravené Petruškou Šustrovou (Praha, Pulchra, 2008). Šustrová se mimo jiné ptá, jak studium dané cizí kultury ovlivnilo osobní život daného odborníka. I když se v obou knihách přirozeně mnohé opakuje, naštěstí se tak v něčem i vhodně doplňují.

© Jan Lukavec

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 85 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Viera Hegerová, 09.12.2012 17:39
Rubáš, Stanislav (ed.): Slovo za slovem. S překladateli o překládání
S Vaším termínom "pokrývači" som sa stretla prvý raz. Takáto prax bola aj v našich vydavateľstvách, ja som týmto ochotným dušiam dala meno "figuranti" - figurovali v tirážach. Bude z toho chaos v bibliografii. U nás vzniká Slovník prekladateľov a tvorcovia hesiel podľa možnosti uvádzajú skutočné údaje.... No mnohí zo staršej generácie to už, žiaľ, nestihli.
Vložil: Michael Alexa, 19.10.2012 17:15
Rubáš, Stanislav (ed.): Slovo za slovem. S překladateli o překládání
Děkuji za recenzi. Souhlasím s Annou, jako dokument své doby se kniha povedla, ale nejsem si jist, jestli popisem nakladatelské či ediční praxe (byť z pera vážených, moudrých lidí) kniha dostála slibu z podtitulu: "... o překládání". Louskání překladatelských oříšků, ta malá osobní vítězství po dlouhých... hodinách náročné práce, z nichž má překladatel radost, jako by vyluštil křížovku (jak říká pan V. Burian), mi připadají jako to nejzajímavější a nejinspirativnější. V této knize mi chybí.
Vložil: Anna, 19.10.2012 14:21
Rubáš, Stanislav (ed.): Slovo za slovem. S překladateli o překládání
Ona je ta kniha dílem o překládání, ale možná ještě větším dílem o fenoménu nakladatelství Odeon a dokladem kulturní absurdity tehdejší doby. V tom se mi zdála vemi cenná, zejména když jsem si při jejím čtení připomněla, jak neslavně skončil celý odeonský archiv. Je dobře, že kniha vyšla a že vyšla... právě v tom pojetí, jak byla zpracována. Až vymřou pamětníci, oni slavní překladatelé, z nichž většina byla nějakým způsobem s Odeonem spojena, nebude nikoho, kdo by mladší čtenáře do zákulisí tohoto nakladatelství zavedl. A je moc dobře, že jsme do něj mohli nahlédnout. Jako dokument své doby se mi ta knížka zdá skvělá.
Vložil: jovanka, 19.10.2012 12:10
Rubáš, Stanislav (ed.): Slovo za slovem. S překladateli o překládání
ke stesku paní překladatelky Fialové ale třeba dodat, že Na svatého Dyndy je přesnějším ekvivalentem francouzského názvu Queneauovy knihy (Saint Glinglin), a obávám se, že Bimbas by prodeje nezvedl - jde prostě o literaturu, která masy neosloví
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 2773x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce