Becker, Emma: Pan S

Becker, Emma
Pan S

recenze romance

Erotických románků o různě zkušených či nezkušených slečnách je v knihovnách a knihkupectvích dost. Nabízet knihu, která Lolitin příběh popisuje z druhé strany, nicméně znamená vybavit ji docela podařenou marketingovou strategií. I když z tohoto příslibu nakonec moc nezbude.

Jak Lolita zkusila napsat román
Emma Beckerová: Pan S. Přel. Jana Chartier, Mladá fronta, Praha, 2012, 320 s.

V nakladatelství Mladá fronta vyšla před létem Erotická zpověď novodobé Lolity, jak zní podtitul českého vydání Pana S, románu v původní francouzské verzi nazvaného ještě lakoničtěji: Mr. Překladatelka se rozhodla titul pozměnit po právu – přesnější ekvivalent Pan by možná mohl vyvolávat mylný pocit, že se tu bude mluvit o bohu Panovi, nebo dokonce o Pánu Bohu.

Emma Beckerová dílo vydala ve dvaadvaceti, sepsala o pár pátků dřív. Těžko říct, čím tolik okouzlila nakladatele (ve Francii to byl Denoël, u nás Mladá fronta), že si ze stovek každoročně zasílaných rukopisů vybral právě tuhle prvotinu dosud neznámé slečny. Nejspíš zaujala hlavně nápadem, rozvedeným v uvedeném podtitulu. Erotických románků o různě zkušených či nezkušených slečnách je totiž v knihovnách a knihkupectvích dost. Ale nabízet knihu, která slavný Lolitin příběh popisuje z druhé strany, znamená vybavit ji docela podařenou marketingovou strategií. I když z tohoto příslibu nakonec moc nezbude.

Příběh je údajně z velké části autobiografický: autorka to ochotně dosvědčuje v několika na internetu volně dostupných rozhovorech. Protagonistka a vypravěčka Ellie je na svůj věk a podle svého názoru poměrně protřelá partnerka do postele, pro každého muže navíc vítaná společnice. Nehodlá se totiž na někoho vázat, nedělá drahoty a od vztahů nečeká nic víc než to, že jí dávají možnost získat nové zkušenosti... v sexu. S jakýmsi podobně neurčitým záměrem se rozhodne svést kolegu svého strýce, známého pařížského lékaře z oboru plastické a estetické chirurgie. Jde na to velmi systematicky a originálně: dozvěděla se, že pan doktor S (je mu 45 let a leckdo ho zná, navíc je tu i nepříjemně nebezpečně úzké propojení s rodinou svůdkyně, pročež mu Ellie zásadně říká jen Pan, česky tedy Pan S) má slabost pro erotickou literaturu. A protože stejného koníčka má i ona sama, stane se záminka sdílení čtenářských zážitků její hlavní taktikou.

Chvíli to vypadá, že kniha poslouží zejména jako úvod do studia francouzské erotické literatury – Beckerová tu, samozřejmě vedle Nabokova, hází jmény jako Sade, Aragon, Mandiargues, Pauline Réage, Calaferte, Bataille, Louÿs –, tato linka dílka však už dál rozvíjena není. Všechna slavná jména slouží poněkud prvoplánově jen jako pomyslné pozadí: autorka svůj text přesně situuje do kontextu těch nejlepších děl s podobnou tematikou nejspíš proto, aby čtenáře upozornila, že i její knížku nemá číst jako pornografický výplod, ale jako kvalitní román.

Pan S se, jak jinak, odehrává v Paříži, má ale ryze aktuální rámec: kromě moderního pojetí volnomyšlenkářského přístupu ke vztahům a sexu obou hlavních protagonistů (mít víc partnerů je normální jako už za časů de Laclosových Nebezpečných známostí, podvádět manželku s milenkami se nosí čím dál víc) Beckerová mimochodem vytváří současné kulisy tím, že nechává své postavy komunikovat takřka výhradně přes sms a facebook, jejich schůzky zosnuje (značně nevěrohodně) přímo na operačním sále na klinice anebo klidně i v autě v podzemním parkovišti, jako kulisu pro přemýšlení zvolí Velvet Underground (zde jí ta datace trochu kulhá, ale bylo asi lepší zvolit dobrou klasiku než nějakou muzikantskou star, kvůli níž by text mohl příliš rychle zastarat). Ellie posílá na brigádu do květinářství, protože na její univerzitě se zrovna stávkuje, na prázdniny na „nudný“ venkov nebo do Velké Británie.

O co v téhle knize jde? O sex a o city. Ellie nejprve Pana S svádí (maily, textovými zprávami). Když se jí ho konečně podaří dostat do postele, role se obracejí. Pan S se ujímá vedení i režie několika rychlých schůzek. Načež si nejspíš uvědomí nebezpečí závaznějšího vztahu (anebo rozjede jinou avantýru, i to si Ellie připouští), začne se vymlouvat a zapírat. Po několika realisticky a do detailů popsaných scénách sexu v hotelovém pokoji čtenář bude další desítky stran s vypravěčkou prožívat její tu zklamané a zhrzené, tu natěšené vyčkávání, zda nesmírně vytížený chirurg odpoví na sms, zda vezme telefon a zda nakonec po čase snad i přijde na schůzku. Ellie zatím píše román: vše, co se „právě" a „reálně" odehrává, v něm bez zábran a s podrobnostmi zachycuje. A hlavně dětinsky čeká, že až si její idol (jenž se postupem času stal takřka i tím výše zmíněným pánembohem) její veledílo přečte, pokorně se pokloní jejímu talentu, který hladce dostojí nadání i odvaze prokázaným při postelových hrátkách.

Kvalita románu Emmy Beckerové nečekaně vůbec není v podání erotických scén, souloží a sodomie (ač právě to byl autorčin záměr): po této stránce jde o řadové dílko, ba nudný propadák. Ani vztahové záležitosti nezachycuje nijak zajímavě – příběh vztahu nemá hloubku, žádné překvapivé zvraty, a už vůbec ne napětí. Že se vypravěčka propadá do závislosti na vztahu předem odsouzeném k zániku, není ani moc zajímavé, ani moc věrohodné.

Beckerová ale hezky zachycuje rozháranost nedospělé duše své hrdinky, která má na jedné straně dojem, že musí být středobodem vesmíru, když je mladá, krásná, svůdná, volná, se vším svolná. Na druhé straně si neví rady: cítí, že je druhým pro smích a že nikoho v okolí už její historky nebaví. Ellie vidí bezvýchodnost téhle své situace, a přesto z ní nechce vystoupit, bahní se v její tragičnosti a bezbřehosti právě proto, že nemá kam spěchat, nechce mít alternativu. Nic se nestane, když vše bude natahovat jen proto, že ji baví šťourat se nožem ve své – přiznejme si, že nicotné – rance, protože je tak aspoň sama před sebou zajímavější.

Nabokovova Lolita vyšla v Paříži (anglicky) roku 1955, vyvolala skandál, avšak dnes se řadí do kánonu světové literatury. Beckerové Pan S o necelých 60 let později skandál nevyvolal. Ve Francii ho doprovázelo pár spíše pochvalných recenzí (ta v Libération má tón silně ironický, ve Figaru naopak Frédéric Beigbeder autorku velebí, což ale pro znalejšího a sečtělejšího čtenáře nejlepší vizitka není). Přiznávají sice jisté slabiny, nicméně smířeně mávají příchodu údajně nadané autorky na literární scénu. Řadí Beckerovou kamsi mezi Colette a Catherine Millet, oceňují její schopnost sdělovat bez obalu nemilé soudy a vystihnout jazyk mladé generace. A taky její chování, předsudky a názory. Jak se totiž od Emmy Beckerové dozvídáme, tahle generace od života čeká jiné věci, než bývalo zvykem, a svět vidí jinak kyselým pohledem, než jak nad ním ohrnovali nos její předchůdci.

Francouzská literatura má pestrou tradici erotické literatury, vymezující se proti tvorbě pornografické anebo harlekýnovské červené knihovně. Odlišuje se hlavně tím, že chce zůstat beletrií, románem i pro náročného intelektuála, jemuž musí nabídnout víc než prosté odhalení lechtivé tematiky. Koná tak především v rovině jazyka. Romány jsou dobře napsané, pečlivě stylizované, často už způsobem psaní prozrazují konkrétního autora. Erotická literatura může, ale nutně nemusí používat vulgární slovník: sexu sice dává pravé jméno, ale nepovažuje za nezbytné ho akcentovat právě jenom odvážnými slovy. Hlavně se však zaměřuje i na další pohledy na sex a erotiku. Může to být namátkou problematika vztahová (například dominance a poslušnost – za všechny třeba díla Jean(ne) de Berg), praktická (specifika místa děje, samy erotické praktiky – Alina Reyes anebo Catherine Millet), sociologická (věkový rozdíl partnerů, protiklad založený na zkušenostech či očekávání, erotika menšinových skupin nebo zapovězené vztahy – Pauline Réage, Monique Wittig, Christine Angot). Emma Beckerová vedle svých slavných předchůdců pořád zůstává jen gymnazistkou, jež se pokusila napsat Knihu. Že si právě námět v podobě monologu o vagíně, prokládaného krátkými vstupy dialogů s nepovedeným klonem Humberta Humberta, zvolila jako nejlacinější vstupenku na žebříčky bestsellerů, z toho ji podezíraly už některé kritické ohlasy ve Francii. Proč se ale musí právě tahle kniha vydávat česky, na to odpovědět neumím. A přitom knížka vyšla v pěkném překladu Jany Chartier a prozrazuje i pečlivou redakci – v české verzi máme po této stránce vskutku kvalitně vypravený román. Nad dlouhým, předlouhým textem mě však často napadalo, zda stálo za to tolik úsilí věnovat tak průměrné knížce. I když jsem knihu brala čistě jen jako oddechové čtivo a neměla vysoká očekávání, čtení se vleklo a žádný požitek nepřinášelo: překládat takový titul muselo být utrpení.

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 99 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 3368x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce