LiStOVáNí je český literárně-divadelní projekt, který vloni v listopadu oslavil úctyhodných deset let existence. Průběžně se rozrůstající ansámbl v čele s hercem Lukášem Hejlíkem za tuto dobu zinscenoval přes 80 knih od 60 českých i zahraničních autorů, vydaných 30 různými českými nakladateli. Každý měsíc LiStOVáNí připravuje novou knihu a navíc po celé republice reprízuje již uvedená představení. Celkem odehráli již na 1400 představení. O tom, co všechno se děje za oponou, jsme si povídali s „listovacím principálem“ Lukášem Hejlíkem.

iLiteratura: LiStOVáNí je velmi pestré, co se žánrů týče...
Lukáš Hejlík: Ano, to je přesné. Tak bych to vždycky rád definoval: že jsme všežánrově pestří.

iLiteratura: Odráží to do jisté míry situaci na dnešním knižním trhu? Inscenujete koneckonců současnou literaturu.
Lukáš Hejlík: Rozhodně v tom, že se nechceme vyhraňovat. Neuvádíme například „Německou sezonu“, „Český rok“ nebo „Jaro Emila Hakla“. Vyhraňujeme se maximálně onou pestrostí. Funguje to opravdu jako zaběhnutý festival, diváci se vracejí natěšení na to, co jsme pro ně zase vybrali. Samozřejmě jsou rozdíly – když přivezeme Roberta Fulghuma, tak se přijdou padesátileté dámy podívat na fousatého strejdu, nebo když jedeme někam se Sedláčkem, všichni se přijdou podívat na ryšavého estrádního ekonoma. Paletou žánrů si pomáháme k tomu, abychom se neopakovali. Divákům i sobě. Pravda, někdy se to vtipně sejde, když hrajeme po sobě Dračí polívku, Stará dáma vaří jed a kuchařku U nás v Evropě, můžeme tomu říkat „gastrosezona“, ale dramaturgická souvislost v tom není žádná. LiStOVáNí nemá to, co divadla, tedy dramaturgickou zatíženost. Snažíme se naopak lehce žonglovat mezi žánry, vždycky to funguje stejně: jsme tři na jevišti, a i když se formu podání snažíme různými vyjadřovacími prostředky zpestřovat, tak se v podstatě nemění. Je to pořád tentýž dobrý nápad a funguje už deset let.

iLiteratura: Existuje nějaký žánr, který byste si chtěli vyzkoušet?
Lukáš Hejlík: Každý rok sáhnu po nějakém úletu. To byl třeba případ Magnesií Literou oceněné Petry Dvořákové, což byla kniha rozhovorů s věřícími lidmi, kteří neměli úplně hezkou životní zkušenost. Zrovna tahle knížka – Proměněné sny – byla megavážná, kdyby nás chtěl někdo obvinit z toho, že děláme jen srandu. I když i u ní se lidé smáli. První jsme na jevišti objevili Szczygielův Gottland . Pak to byla například Sedláčkova Ekonomie dobra a zla, u které jsem na začátku vůbec netušil, že ji budeme hrát stopadesátkrát. Dále kuchařka, dělali jsme i komiks Rogera Krowiaka. Teď připravujeme životopis Usaina Bolta s názvem 9:58.

iLiteratura: Co poezie?
Lukáš Hejlík: Dělali jsme vzpomínku na naše bujaré umělecké mládí, což byl program s názvem Básníci cestující autostopem aneb Na cestě s beat generation. Ale poezii jinak neděláme. Moderuji každý rok udělování Ceny Jiřího Ortena a vždycky si přečtu oceněné sbírky a líbí se mi. Koncepce LiStOVáNí je ale divadelní. Chceme, aby to bylo zároveň představení, a ne pouze čtení nějakého neuchopitelného, jakkoliv krásného textu. Líbil se mi třeba Ondřej Buddeus, Těsnohlídek ml., Tomáš Tajchner, který píše básně přes smsky známým a jednou ročně to vždycky vydá ve sbírce, sms-básně mi píše doteď a vždycky si doma v tichu trochu soukromě rapuju. Líbí se mi to moc a asi by se s tím dalo něco udělat, ale pro úplně jiný tvar, než je LiStOVáNí. Máme v záloze představení Sedm ozvěn světa , které jsem kdysi dělal na škole a které mapuje celosvětovou poezii od Eskymáků až po Kubánce. To už ale nezrcadlí s tím, co dělá LiStOVáNí, to jest aktuálně vydávanou literaturu. Důležitá je právě spolupráce s nakladateli.

iLiteratura: Je to jistá forma propagace knih.
Lukáš Hejlík: Určitě...

iLiteratura: Co se týče konkrétního výběru knih, předpokládám, že většinou vychází z vaší vlastní četby a případně z doporučení nakladatelů, ale stalo se vám někdy, že by se nabídl i autor sám?
Lukáš Hejlík: Ano, třeba Robert Fulghum. Po prvním turné s knihou Co jsem to proboha udělal? argoval Urgo :-), aby s novou knihou Drž mě pevně, miluj mě zlehka mohl jet zase na turné s LiStOVáNím. Tak se také stalo a mě to samozřejmě velmi těšilo. Koneckonců, jednou se takhle vyjádřil i Emil Hakl, a tak jsme oprášili (stejně jako on ve verzi Final cut ) jeho Intimní schránku Sabriny Black, což bylo kdysi úplně první LiStOVáNí. Honza (Emil Hakl) ale mezitím dostal novou práci a celou šňůru pak zazdil... S Fulghumem se na začátku června 2013 chystáme na další menší turné po městech, ve kterých ještě nebyl. Zvlášť na srdci mu třeba leží Plzeň. Tentokrát ale budeme reprízovat starší kousky, ne představovat další novinku, ta bude připravená v knižní podobě na veletrh Svět knihy.

iLiteratura: LiStOVáNí funguje určitě jako reklamní kampaň pro inscenované knihy. Prodávají se po představení dobře?
Lukáš Hejlík: Prodávají. Když je u toho autor, tak samozřejmě mnohem víc. Což je logické, protože pro spoustu lidí podpis autora stále něco znamená. Od zmíněného Fulghuma se na „šňůře s tangem“ prodalo asi 600 výtisků; na „Turné v hajzlu“ se C. D. Paynem asi 300 jeho knih, Ekonomie dobra a zla jsme doposud prodali téměř 1500. Nemusí to být nutně ta inscenovaná knížka, ale i jiné tituly daného autora nebo jiné svazky z ediční řady, které vozíme s sebou. Neříkám, že nějak markantně zvedáme prodeje, ale myslím, že knihu už propaguje samotný fakt, že jsme si ji vybrali do repertoáru, a dostala se tak do naší propagace na stránkách LiStOVáNí, Facebooku a v dalších médiích.

iLiteratura: Jak dlouho trvá nazkoušet nové texty? Probíhá to podobně jako čtená zkouška filmového scénáře?
Lukáš Hejlík: Vůbec ne. My poměrně dlouhý čas strávíme úpravou. Knihu středního rozsahu čtete v průměru asi 13 hodin a my ji musíme ořezat na zhruba 45 minut textu, což s hereckou akcí, atmosférou, která vždy na místě panuje, a hudebním doprovodem naroste na necelou hodinku. To je naše ověřená délka představení. Je to skvělá dramaturgická škola: představte si knihu jako gyros, který musíte ze široké šišky ořezat na ohryzek. I ten ale musí být pořád z masa. Z masa, které vychoval spisovatel a které musí i přes nás pořád stejně dobře chutnat. Myslím, že bych byl výborný redaktor-krátič. Já už ani nedokážu jít do divadla nebo si číst knížku, aby mi neskákala tužka v kapse. V Bratislavě nám říkají „projekt škrtanie.cz“. Nejdelší kniha, kterou jsme krátili, bylo Špičkou jazyka Sarah Watersové, lesbický román na 520 stran! Myslím, že jsme se z toho dobře „vylízali“. A samozřejmě Ekonomie dobra a zla byla také oříšek, asi jako kterákoliv non-fiction, kde se nemůžete chytit příběhu.

iLiteratura: Co se děje, když je text pokrácený a připravený?
Lukáš Hejlík: Sejdeme se v ideálním případě pětkrát, v nejhorším třikrát. V den premiéry zkoušíme od rána. Nejvíce práce je paradoxně s dětskými knihami, protože je musíme dělat opravdu živě, scénicky, spousta akcí a tak...

iLiteratura: To už je hodně na hranici s divadlem.
Lukáš Hejlík: Třeba Lichožrouti určitě. Já kolegům vždycky říkám: prosím vás, aspoň občas naznačte, že to čtete. Celé LiStOVáNí je na hranici s divadlem. A to je právě na tom ten dobrý nápad.

iLiteratura: Proměnilo se nějak zásadně nazkoušení nových představení za dobu 10 let? Jde to rychleji?
Lukáš Hejlík: Ano, jde. Samozřejmě když přibereme někoho nového, tak chvíli trvá, než pochopí, jak třeba zacházet s vypravěčem, což se zdá být ve výsledku úplně to nejjednodušší – herec vede dialog za dialogem a najednou se lidsky otočí do publika a vypráví, posouvá děj, za svou či jinou postavu, za spisovatele a jeho knihu. V divadle to nebývá, a tak je to pro herce vlastně velmi nové. LiStOVáNí je jednodušší v tom, že do něj není nutné vnášet něco netradičního, ozvláštňujícího, takže vesměs všichni nováčci už při druhém nebo třetím představení tuší, jak to funguje, a pak už hravě zvládají například i  toho vypravěče.

iLiteratura: Do jaké míry zasahujete do autorského textu?
Lukáš Hejlík: Je pravda, že někdy je potřeba text dokreslit, ale snažíme se to dělat tak, aby to ani autor sám nepoznal, což se daří.

iLiteratura: Skutečně? Co když se zásahy autor nesouhlasí?
Lukáš Hejlík: Já autorům nerad ukazuju úpravy dopředu, raději je pozvu až na představení. Když sedí mezi diváky a cítí, jak text funguje, jak ho lidi berou, opadá z nich veškerá ješitnost a upjaté opatrovatelství, jaké ke svému textu přirozeně chovají. Proto neumí škrtat, neumí obětovat často i dobré pasáže, ani za cenu efektnějšího a kompaktnějšího celku. V tomhle bych já byl tvrdý, ale dobrý redaktor-škrtič-krátič. Však i pro mě je to někdy hodně těžké. Například ve Slově Božím od Kariho Hotakainena, které jsme premiérovali letos v lednu, jsem ještě v páté verzi textu měl osm svých oblíbených odstavců, kterými jsem doslova žil, které jsem s autorem dýchal i ve svém soukromí. Nedalo se nic dělat, ve finální verzi tam zůstaly jen dva. Věřím ovšem, že si našly cestu ke všem; že měly takový účinek, aby diváci následně sáhli po knize. Hotakainen jich v této knize má přes 50 – taky neumí moc škrtat. V tomto případě jednoduše platí, že méně je více. Pro nás je důležitý střih atmosfér, přitáhnout protiklady, o tom se říká, že to je umění. Když humornou situaci vystřídá vážná či naopak, její sílu to jenom znásobí a osloví nejširší publikum, protože tomu prostě rozumí. Nečarujeme, jsme srozumitelní. A takové mám rád i samotné knihy.

iLiteratura: Stalo se někdy, že by si autor na vaše zásahy stěžoval?
Lukáš Hejlík: Vyloženě ne, ale Miloš Urban poté, co viděl inscenaci Mrtvých holek, svých „divných povídek“, jak je sám nazývá – inscenaci, při které se lidé mohli uplácat smíchy, přitom jeho hororovost, napětí, výsostná poetika, to vše tam zůstalo zachováno – se nás zeptal: „Proč to škrtáte? Proč nezahrajete jen jednu z těch desíti?“ A já se mu snažil vysvětlit, že když máme v představení jeho knihu opravdu představit, bude průřez čtyř povídek, ze kterých se obsahově a významově neztratí nic důležitého, ve výsledku efektnější. Teď v březnu, kdy Mrtvý holky po šesti letech reprízujeme, vzpomínám na tuhle situaci a přesvědčuju se, že mám pravdu. Dokazuje mi to i samo publikum, které si po představení kupuje jak Mrtvý holky, tak i jiné autorovy knihy.

iLiteratura: Když vás vidí inscenovat zahraniční autoři, srovnávají LiStOVáNí s nějakým podobným typem pořadu, se kterým mají zkušenost odjinud?
Lukáš Hejlík: Na to jsem opravdu hrdý, protože všichni říkají, že je to hrozně dobrý nápad a že se s něčím takovým nesetkali. Ať už Robert Fulghum a C. D. Payne ze Států, Sarah Watersová z Británie, Mikaël Ollivier z Francie a další. U nich prý zatím žádné LiStOVáNí .com, .co.uk nebo .fr neexistuje. Oceňují, jak skvěle knihu ožíváme. Rád říkám, že ji vysíláme ve 3D bez použití brýlí pro trojrozměrné vidění. Někdy popliveme i první řadu, takže vlastně ve 4D! Zpravidla si lidé představují, že ve sporém světle stolní lampy sedíme za stolem a hlubokým hlasem čteme ukázky z nějaké knihy. To by nás nebavilo! LiStOVáNí vizualizuje, možná se dá říct, že uřízne kousek ze čtenářovy fantazie, protože věci a souvislosti dává do akce a obrazu, ale zároveň tím prostor pro další fantazii rozvíjí. Navíc skvěle propaguje samotné čtenářství, což především funguje na školách.

iLiteratura: U nás vlastně takový žánr nemá obdoby, rozhodně ne v takto soustavné činnosti.
Lukáš Hejlík: Já si troufám říct, že jsme fenoménem žánru. Tedy řekl to o nás časopis Host.

iLiteratura: Myslíte si, že se o LiStOVáNí jednou budou učit děti ve škole? Myslím tak, jako se učí např. o forbínách V&W?
Lukáš Hejlík: Moje bývalá přítelkyně mi říkala: ty budeš jednou v učebnicích. Dokonce jsme byli v jedné otázce zkušebních státních maturit: byl tam graf z našich stránek www.listovani.cz se statistickými údaji „Nejoblíbenější LiStOVáNí v sezoně 2008?“ Tuším, že to byl zrovna Doppler Erlenda Loeho. Mimochodem několik studentek z brněnské FF psalo bakalářské práce o scénickém čtení, tak tam LiStOVáNí taky proniklo. Těší mě, když se tím někdo zabývá, protože jinak nás vesměs akademická a novinářská obec ignoruje, ať už literární, nebo divadelní. Nakladatelé ne, ti vědí moc dobře, že něco takového existuje, a fandí nám. Ale že by na nás chodil Vladimír Hulec z Divadelních novin, který zbožňuje všechny nové formy, to se neděje. Vlastně se to dá pochopit, protože nepředstavujeme žádný umělecký proud, snažíme se to dělat polopatě, neříkám prvoplánově, to ne, ale nejsme žádní umělečtí inovátoři. Když tedy pominu samotný žánr, tam jsme přímo průkopníky, a myslím, že bychom to mohli i vyučovat. Že by nějaký workshop...?

iLiteratura: Řekla bych, že nápaditost LiStOVáNí rozhodně nechybí...
Lukáš Hejlík: Odvážím se tvrdit, že jsme se ani jednou neopakovali, i když některé knížky byly podobné žánrově, nebo dokonce názvem. Teď mám na mysli vyjadřovací prostředky: my si taky hrajeme a obměňujeme formy podání, třeba s vypravěčem se dá skvěle kouzlit. Zatím nám i při 80 ztvárněných titulech tenhle žánr neukázal dno.

iLiteratura: V čem jsou výhody a v čem úskalí kočovného souboru?
Lukáš Hejlík: Seňor Fuljumero nám říká Létající cirkus a má pravdu. V březnu máme 72 představení na 24 místech. Chtěl jsem vždycky být nejenom režisér, ale i ředitel nějakého divadla. V LiStOVáNí se angažuju ve všech směrech. Veliké výhody kočovnosti jsou především v tom, že nemáte jinou zodpovědnost než za jedno představení, které se právě hraje. Jistě, předtím je jeho výběr, úprava, nazkoušení, výroba a propagace, ale je to stále jen to jedno představení. Člověk neřeší vytápění budovy, plat vrátného nebo nálady městských politiků, které potřebuje mít v sále. I tak mám s LiStOVáNím práce, že by to farář s kostelem nepochopil. Ale mě i ty starosti těší. Já jsem tohle chtěl vždycky dělat, realizuji se v tom plně produkčně, manažersky a principálsky. Jistým způsobem je to vlastně velmi jednoduché, protože LiStOVáNí má vytvořené renomé po celé republice. Nejsme pražský projekt, hrajeme jednou v Třinci a pak v Chebu, ve Veselí nad Moravou a v Liberci nebo i v docela malých vesnicích.

iLiteratura: Zvou vás i sami, abyste s LiStOVáNím přijeli?
Lukáš Hejlík: Zvou nás knihovny, divadla, MKS. My sami se pak zase snažíme nabízet školám. A co je důležité: tam, kde jednou vystoupíme, se z 90 % vracíme.

iLiteratura: Cítíte potřebu dramaturgii přizpůsobovat dané lokalitě?
Lukáš Hejlík: Určitě je dobré zvážit, obzvlášť když hrajeme někde poprvé, který titul by měli vidět diváci, kteří vůbec netuší, která bije. Forma a její dotek je vždycky překvapí. Rozběhnout tradici a rozjet v nějakém městě celý seriál je těžké, lidé se nabalují, nechodí hned houfně. První dva roky v Brně, kde teď hrajeme v Národním divadle v krásném sále Reduty, jsme začínali na hipsterské půdě kavárny Skleněná louka pro 14 diváků, z nichž polovina byli rodinní příslušníci. Jsem hrdý, že dnes můžeme LiStOVáNí provozovat profesionálně, a naopak rodinné příslušníky do něj zapojovat – maminka mi vede agendu a účetnictví, bratr dělá webové stránky.

iLiteratura: Aspiruje LiStOVáNí na proniknutí do zahraničí?
Lukáš Hejlík: Těžko. Oslovilo nás například České centrum v Londýně v souvislosti s knihou Emila Hakla, protože se tam překládá, ale jinak se cítíme jako český projekt. Výjimkou je samozřejmě Slovensko, kde máme věrné příznivce v Bratislavě. Vždycky sice krvácíme, protože náklady na cestu se zdaleka nepokryjí, ale vážíme si toho, že na nás už šestým rokem chodí kolem 60 diváků. Nevím, kdo by například v Praze chodil každý měsíc na Slováky, kteří by četli slovensky nějaké jim blízké knížky. Když pominu, že by jim dnes u nás asi těžko rozuměli. Měli jsme i turné po 14 městech východního Slovenska a hráli pro malé dětičky v Trebišově, což je ještě 80 km za Košicemi. Jeli jsme tam autem stejně dlouho, jako jsem o svátcích letěl do New Yorku. Děti nám tam rozuměly a plesaly, a to kilometry hrůzy v autě vykoupí. Svět zdoláváme s Economics of Good and Evil, kterou hrajeme s Tomášem Sedláčkem v angličtině, ačkoli kolega Alan Novotný neumí anglicky více než 10 vět a na všechno odpovídá „Yeah, thank you...“, ovšem s výborným akcentem. Objeli jsme s tím celou Evropu a letos letíme do Koreje. Ekonomie je jiný žánr, s klasickou prózou a naší angličtinou to by byl opravdový boj...

iLiteratura: Nějaké pozvání na konec?
Lukáš Hejlík: Určitě přijďte na nejnovější LiStOVáNí – 9:58! Vychází z životopisné knihy Usaina Bolta. Jednou jsme ho už hráli v Ostravě na Zlaté tretře, kde ho viděl i sám atlet. Tehdy mělo představení skutečně jen 9:58 minut, pro jevištní účely jsme ho ale prodloužili. Na webu LiStOVáNí najdete všechny termíny a místa našich představení. Budeme se těšit!