Noví čeští autoři v detektivním žánru (in LN)

Noví čeští autoři v detektivním žánru (in LN)

přehled krimi

Žánr detektivky, kriminálního románu či thrilleru zažívá v posledních letech dobré časy. A nejde jen o neslábnoucí vlnu skandinávské krimi, objevují se noví a zajímaví domácí autoři, kteří své knihy více přibližují současné realitě, pečlivěji studují psychologické profily svých postav a zavedené schéma všelijak narušují a inovují.

Noví čeští autoři v detektivním žánru

Žánr detektivky, kriminálního románu či thrilleru zažívá v posledních letech dobré časy. A nejde jen o neslábnoucí vlnu skandinávské krimi, objevují se noví a zajímaví domácí autoři, kteří své knihy více přibližují současné realitě, pečlivěji studují psychologické profily svých postav a zavedené schéma vražda – pátrání – bystrý detektiv – překvapivé odhalení všelijak narušují a inovují.

Nejoblíbenější oddechový žánr
Detektivky byly u českých čtenářů vždycky velmi oblíbené, ty překladové (anglosaské) měly navíc štěstí na vynikající překladatele v čele s Janem Zábranou. V dobách komunistické cenzury se zároveň jednalo o jeden z mála tolerovaných napínavých žánrů (oproti dosti důsledně ignorovaným žánrům fantasy a hororu). Detektivky byly tištěny v desetitisícových až stotisícových nákladech a oproti originálům se zpožděním, které nebylo nijak dramatické.

Čeští autoři překladům spíše sekundovali, přičemž se dlouho potýkali s domácím prostředím, které se zdálo být pro rafinované či napínavé zločiny příliš usedlé. Proto většina spisovatelů zprvu umísťovala děje svých románů do zahraničí či se rovnou podepisovala anglickými jmény jako Edgar Collins. První detektivkou, kterou nejpilnější (a jistě i jeden z nejlepších) autor detektivek Eduard Fiker umístil do Československa, byla až jeho jednatřicátá kniha Její hra z roku 1939. Jediným, kdo s úspěchem otevřel literárnímu zločinu české prostředí, byl Emil Vachek, který dokonce stvořil prvního českého detektiva pro více než jednu knihu. Trpělivý a chápavý inspektor Klubíčko však vystupuje pouze ve třech dnes již klasických knihách Záhada obrazárny (1929), Muž a stín (1932) a Zlá minuta (1933). Počátkem šedesátých let se k němu sice autor vrátil, ale zapletl jej do nepodařených špionážních případů. Ty psal i rutinér Fiker, na sklonku života však dokázal ještě vytvořit tři romány, v nichž se objevuje věrohodný, ideologicky jen málo zatížený (nejvíce v úvodní špionážní Zlaté čtyřce z roku 1955) major Kalaš, kterého o desetiletí později proslavily dodnes ceněné filmy Petra Schulhoffa. Fikerova díla lze pro jejich spád a napětí považovat za nejzdařilejší české thrillery, což je dost odlišovalo od obvyklé poklidné atmosféry oblíbených povídek Karla Čapka nebo Jiřího Marka a obecně převážné části domácí produkce.

Po Listopadu se zdálo, že zájem o únikový detektivní žánr opadl, ale spíše jen zůstal stranou mediální pozornosti: thrillery Pavla Frýborta či klasičtější detektivky Evy Kačírkové či Inny Rottové, vesměs autorů, kteří začali publikovat buď koncem sedmdesátých let, nebo v letech osmdesátých, se stále prodávaly docela dobře. Například Frýbort díky obrovskému úspěchu Veksláka (1988) publikoval od roku 1990 za 17 let celkem 14 románů, převážně akčních nebo politických thrillerů s překombinovanými zápletkami. Zároveň se ale český detektivní žánr začal trochu stahovat do ústraní. Jistěže pod tlakem překladové konkurence, která znovu nabídla starou známou klasiku i jména a subžánry nové, dramatičtější a dynamičtější; obvykle z anglosaského prostředí.

Ve světě se totiž mezitím začal kriminální žánr rozvrstvovat: s úspěchem Mlčení jehňátek se roztrhl pytel s rafinovanými sériovými vrahy, jiní autoři prozkoumávali nejnovější forenzní metody, další se naopak snažili policejní mašinerii úplně vyhnout. Jamese Ellroye zajímají především postavy policistů a jejich profesní ambice, které vždy nemusejí ladit se spravedlivým uzavřením případu, a Elmore Leonard a Carl Hiaasen do žánru vnesli sarkastický humor. Do toho vpadl Dan Brown, kterému jde více o odhalení velkolepého tajného spiknutí než o to, kdo byl vrahem první oběti.

Detektivky pro starší a pohodlné
Starší české autory postupem času pod svá křídla shromáždilo brněnské nakladatelství Moravská Bastei (MOBA), které svůj úspěch založilo jednak na vysokém počtu titulů za rok a jednak na zacílení na ty nejpohodlnější čtenáře, kteří od detektivky očekávají pouze odpočinkové čtení a vnímají ji jako něco mezi křížovkou a pohádkou (právě formát pohádky označil jako nejbližší detektivce psychiatr a příležitostný autor detektivek Jan Cimický při debatě o detektivním žánru na půdě Goethe institutu před třemi lety). MOBA oživila úspěšnou socialistickou edici Smaragd, respektive její typografickou podobu, a ještě v prvních letech jednadvacátého století to bylo pro původní českou detektivní produkci nejvýznamnější nakladatelství.

Zároveň bylo ale omezeno onou výše zmíněnou skupinou čtenářů: převážně starších, kteří netoužili po žádných experimentech a raději si početli ve volné sérii Vražda v lázních (Bohdanči, Třeboni, Luhačovicích). Ti také tvoří hlavní publikum momentálně nejúspěšnějšího autora MOBY Vlastimila Vondrušky, jehož triviální středověké detektivky přesně odpovídají jejich vkusu: jsou poklidné, srozumitelné a krátké.

Ale – jakkoliv to dnes může vypadat překvapivě – když se MOBA ve své překladové edici tomuto publiku pokusila v letech 2005 a 2008 nabídnout syrovějšího norského spisovatele Jo Nesbøa, pohořela. Jaké pak muselo být překvapení majitelů, když práva na jeho knihy přepustili mladému nakladatelství Kniha Zlín a to s ním v roce 2011 zahájilo triumfální jízdu.

Vlna ze Skandinávie
Jo Nesbø se totiž náhle svezl na čerstvé vlně zájmu o skandinávskou krimi (v Česku i v Evropě, byť již předtím třeba v Německu slavil velké úspěchy Henning Mankell), kterou zahájil Švéd Stieg Larsson románem Muži, kteří nenávidí ženy. Ten česky vydalo nakladatelství Host, které se do té doby soustředilo na náročnější současnou českou prózu, poezii a literární vědu. Díky tomu se o Larssona začali zajímat také literární kritici, kteří tradičně produkci Hostu sledují velmi pečlivě, a záhy po nich masmédia. A s nimi si Larssona všimlo i jiné publikum, než jaké dosud oslovovala svými oddechovkami MOBA. Ne že by zejména další dva romány ze série Milénium měly mnoho společného s realistickou prózou (na rozdíl od toho prvního), ale detektivní žánr náhle objevili čtenáři mladší a vzdělanější; stala se z toho móda pro intelektuály i manažery.

Respektive spíše pro intelektuálky a manažerky, protože důležitým prvkem úspěchu Milénia bylo to, že série oslovila ženské publikum, které je pro beletrii rozhodující. Larsson přišel s netradiční hrdinkou, která se skvěle vyzná v počítačových programech, holýma rukama přemůže dva zkušené rváče a vyleze z hrobu s prostřelenou hlavou (a patří tedy spíše do superhrdinského komiksu) – a čtenářky mezi dvaceti a čtyřiceti si tím získal.

A získal je i pro své krajany ze Skandinávie. Nedá se přitom říci, že by tato skandinávská vlna přinášela do kriminálního žánru něco zásadně nového. Ale přinejmenším někteří její představitelé dokáží do čtivého románového tvaru převést kriminální jevy, jimiž nás aktuálně zásobují média: od korupce přes rasismus až po domácí násilí. Nebojí se rozsahu ani spletitějšího příběhu, psychologického rozboru postav ani akčních scén, extrémně brutálních zločinů ani intimních dialogů, to vše v nejlepších případech v jednom komplexním podání.

Zločin v postmoderně
Všechen tento kvas pomohl k renesanci detektivního žánru i mezi českými spisovateli. A v posledních letech se objevilo několik nových, převážně velmi mladých autorů, kteří mají větší ambice než zabít čtenářům čas na pláži nebo v lázních. Což je asi jediný jejich společný jmenovatel, protože jinak mezi jejich pracemi mnoho styčných bodů najít nelze. Jsou samozřejmě odchováni aktuálními trendy současného krimirománu, který má blíže ke společenskokritické sondě než k Cimického pohádce, nicméně každý z nich na to jde trochu jinak. Jejich knihy sice zdaleka nedosahují ke špičkám světové detektivky, ale se světovým průměrem už je srovnávat lze. Mladí autoři se už nestydí vydat jako prvotinu právě detektivku, zvláště když se často jedná spíše o román s kriminální zápletkou než o klasickou whodunitku, na jejímž začátku je vražda a na konci triumfující detektiv. Mnohdy neovládají řemeslo a čtenář příliš brzy identifikuje pachatele, více než dramatický děj jim jde vykreslení postav a motivicky se stále drží trochu při zdi, jako by příliš velký počet mrtvol a příliš brutální zločiny do českého prostředí nepatřily. (Tahle bojácnost jejich skandinávské kolegy dávno opustila, přestože kriminalita v tamních zemích není nikterak dramatická co do počtu ani co do provedení.)

Dohromady patří ten detektivní momentálně mezi nejživější žánry v české literatuře a hlásí se k němu i spisovatelé hlavního proudu. Zápletky a postupy kriminálního žánru z českých spisovatelů možná vůbec nejlépe a nejodvážněji (nebojí se vysokého počtu mrtvých a krkolomně bizarních vražd) využívá Miloš Urban, byť jeho postmoderní psaní za detektivku tak úplně označit nelze; s výjimkou letošního čistokrevného krimirománu Přišla z moře, který odkazuje k chytrým zápletkám a nevypočitatelným postavám Patricie Highsmithové. Satirickým thrillerům Mafie v Praze a Mráz přichází z hradu Michala Viewegha příliš ublížila autorova ambice poukázat jejich prostřednictvím na reálné dění. A Markéta Pilátová do letošního románu Tsunami blues zapojuje špionážní zápletku greenovského ražení.

Nové objevy
Kdo tedy tvoří tu čerstvou krev českého detektivního žánru? První, kdo si zaslouží zmínit, je Michaela Klevisová (nar. 1976), která svůj první detektivní román Kroky vraha publikovala už v roce 2007. Podobně jako v případě následující Zlodějky příběhů (2009) se jednalo o detektivku dosti tradiční, s policejním vyšetřovatelem a podezřelými, v případě Zlodějky příběhů navíc uzavřenými na venkovské samotě. Prozatím poslední Klevisové detektivka Dům na samotě z roku 2011 však už naznačuje posun: pozice postavy policejního komisaře slábne až k bezvýznamnosti a naopak roste role jednotlivých podezřelých. Místo obvyklého pátrání po pachateli dvou vražd Klevisová rozehrává psychologický thriller, v němž se střetávají často protichůdné ambice několika postav. Každá má své tajemství a tím tajemstvím je obvykle plán na nějaký podstatný zisk (peněz, postavení či partnera). Román samozřejmě končí odhalením pachatele, nicméně čtenáře přinejmenším stejně intenzivně zajímá, zda se plány ostatních postav naplní.

Psychologie postav je silnou stránkou také další výrazné postavy současné české detektivky Michala Sýkory (nar. 1971). Literární vědec, pedagog na Olomoucké univerzitě, autor dvoudílné literární monografie o Vladimiru Nabokovovi a dvou dalších literárněhistorických studií vydal pro mnohé dosti překvapivě v roce 2012 detektivku Případ pro exorcistu, na kterou o rok později navázal Modrými stíny. V obou knihách vystupuje tým olomoucké kriminálky, vedený komisařkou Výrovou, přičemž Sýkora jí i jejím kolegům pečlivě buduje osobní i pracovní zázemí. V Modrých stínech to má i důležitou roli při pátrání po vrahovi univerzitního profesora, protože jeden zhrzený policista začne svým (zčásti vědomým) jednáním celé pátrání ohrožovat. Případ pro exorcistu kolísá mezi humornými peripetiemi vyšetřování v rázovité hanácké vesnici a temným případem dosti kruté vraždy. Pro atmosféru románu to není příliš šťastné, nicméně ve výsledku jde o solidní, napínavou, věrohodnou a do poslední chvíle tajemnou detektivku klasického typu, ovšem obohacenou o většinu prvků, které používají současní světoví autoři; především snahu co nejvíce se blížit realitě. Modré stíny oproti tomu balancují na hranici politického thrilleru, protože o korupci a politiku tu jde především, jakkoliv zpočátku to vypadá na krimi z univerzitního prostředí. Pod jménem Gelnar se skrývá karikatura Ivana Langera, i padoušský kvestor olomoucké univerzity má zcela konkrétní předobraz, nicméně Sýkorovi se vše podařilo udržet v mezích fiktivního románu, nesnaží se explicitně tepat zlořády jako před ním Michal Viewegh. Sýkorovi se podařilo zaujmout i dramaturgy České televize, která se o detektivní žánr zajímá dlouhodobě (s přinejlepším dosti kolísavými výsledky), a dobrou zprávou může být, že seriálové adaptace Případu pro exorcistu se chopil Jan Hřebejk.

Krimidebutanti
Loňský rok přinesl také díla hned čtyř pozoruhodných debutantů. Stylu novodobých klasiček ostrovní školy P. D. Jamesové či Ruth Rendellové se přidržuje v Anglii žijící autorka publikující pod pseudonymem B. M. Horská. Její román Pach smrti má dobře rozehranou expozici (zavražděná je česká bioložka se vztahy na domovské univerzitě, v maloměstě, kde žije, i v rodném Česku), v níž se do britského prostředí invenčně a zároveň přirozeně zapojují české prvky, málo překvapivé rozuzlení se pak v závěru marně pokouší vylepšit thrillerovým finále.

Naopak Nela Rywiková (nar. 1979) děj svého románu Dům číslo 6 umístila do jedné z chátrajících čtvrtí Ostravy a příběh postavila na konfliktech točících se kolem činžovního domu, kterému hrozí demolice. Její krimi má silný sociální prvek, ale nikoli ten prvoplánový, tedy jak nebozí nájemníci trpí pod tlakem developera, ale mnohem strukturovanější: autorka nájemníky v ohroženém domě představuje jako rezignované, sobecké a omezené bytosti a ani odhalená vražda není dílem rafinovaného chytráka. Což jí ale neubírá na hrůznosti.

Patrným problémem Nely Rywikové je značná doslovnost textu. Něco podobného lze říci i o dalším zajímavém debutu Jiřího Březiny (nar. 1980) Na kopci. Jeho román začíná jako pátrání po nadpřirozeném úkazu (školačce se zjevil anděl), postupně se však stočí k hledání zločince. Březinova síla je opět více v psychologii postav a v budování jednotlivých scén než hlavní zápletky: dlouho sice v duchu pravidel žánru směřuje pozornost čtenářů na falešnou stopu, totožnost pachatele však poté odkryje už ve dvou třetinách knihy a v té poslední dva pátrači (bývalá policistka a vysokoškolský student) poněkud zdlouhavě hledají způsob, jak jej usvědčit. Škoda, že debutantův rukopis nedostal na starost nějaký zkušený editor: výsledkem býval mohl být skvělý psychologický thriller.

Něco podobného lze říci o debutantovi možná nejzajímavějším, bývalému kriminalistovi, který pod jménem Martin Goffa v rychlém sledu publikoval hned tři romány: loni Muž s unavenýma očima a Vánoční zpověď, letos Bez těla. První dva zmíněné totiž nabízejí přesvědčivý psychologický profil zločince a jeho zločinu. V případě Muže s unavenýma očima se to trochu neústrojně vynoří z nezvládnuté formy detektivního románu s policejním vysloužilcem v hlavní roli, v lépe konstruované Vánoční zpovědi je zase záměr obhájit nešťastníka, který se v zoufalství pomstí na podvodné lichvářské firmičce, až příliš zjevný. Ale v obou případech se jedná o cenné analýzy českého podsvětí (včetně toho, že v Muži s unavenýma očima je pachatelem Ukrajinec), které prozrazují, že autor toto prostředí dobře zná ze své předchozí praxe.

Většina nových autorů českých detektivek a krimirománů by potřebovala čas (a možná také editorské vedení) k tomu, aby se takzvaně „vypsali“. Osvojili si umění zkratky, nadsázky a nadhledu i některé formální triky a finty autorů napínavého čtení. Ale jejich dosavadní pokusy jsou už tak dost cenné v tom, jak přirozeně a suverénně do dosud poněkud umělohmotného prostředí české detektivky vnášejí motivy a prvky z aktuální reality: sociální napětí, materialismus v mezilidských vztazích či netrestané machinace bílých límečků.

© Pavel Mandys
článek vyšel v Lidových novinách 13. 8. 2014
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LN

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 22.09.2014 14:12
Noví čeští autoři v detektivním žánru (in LN)
K podobnému tématu Michal Jareš: casopis.hostbrno.cz.
Vložil: Antonín Kudláč, 02.09.2014 14:58
Noví čeští autoři v detektivním žánru (in LN)
V současnosti ale nevycházejí jen české detektivky popisovaného "realistického" typu, někteří autoři zkoušejí také jiné cesty. Například Daniela Mičanová a její román "Ve službách třináctého prince", čistokrevná detektivka z prostředí starého Egypta, dílo svého druhu u nás výjimečné. A ještě by bylo... dobré zmínit kombinace kriminální prózy s fantastikou, i když u nich často nadpřirozeno a fantastično převažuje nad detekcí. Současná česká detektivka má podstatně více tváří než by se na první pohled zdálo...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3300x

štítky k článku

Inzerce