Arp, Robert (ed.): 1001 myšlenek, které změnily naše uvažování.

Arp, Robert (ed.)
1001 myšlenek, které změnily naše uvažování.

recenze kultura

Kniha obsahuje chronologicky seřazená hesla v hutné zkratce, pojednávající o dosti komplikovaných teoriích a konceptech z řady oborů od fyziky a astronomie přes matematiku, management a ekonomii až k sociologii, filozofii a teologii; od ovládnutí ohně až ke komerčním letům do vesmíru a výzkumu odpadní DNA. Je ale bláhové očekávat, že se po jejím zdolání každý čtenář stane „renesančním“ člověkem.

Robert Arp (ed.): 1001 myšlenek, které změnily naše uvažování. Přel. Jan a Dina Podzimkovi, Praha, Grada, 2014, 960 s.

Po publikacích 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete a 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete nebo 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete vychází letos další titul z této série. Má název o něco skromnější než knihy předchozí: 1001 myšlenek, které změnily naše uvažování. Neklade také na potenciální čtenáře tak velký nárok a netvrdí, že nutně musí pochopit každou stránku vydané knihy předtím, než zemřou: obsahuje totiž chronologicky seřazená hesla v hutné zkratce, pojednávající také o dosti komplikovaných teoriích a konceptech z řady oborů od fyziky a astronomie přes matematiku, management a ekonomii až k sociologii, filozofii a teologii; od ovládnutí ohně až ke komerčním letům do vesmíru a výzkumu odpadní DNA. Na druhou stranu může ovšem vzbuzovat dojem, že buď vyžaduje čtenáře s širokým rozhledem, nebo alespoň takového, který má ambice i schopnosti se takovým „renesančním“ člověkem po jejím přečtení stát (ostatně najdeme v ní i samostatné heslo „renesanční člověk“).

Díky obsahové pestrosti v knize dochází k překvapujícím „náhodným setkáním“, jako když jsou vedle sebe postaveny product placement (1873) a impresionismus (1874) nebo Chvála líčidel Charlese Baudelaira a Gettysburský proslov Abrahama Lincolna, potvrzující princip rovnosti všech lidí (1863). Kniha tak umožňuje uvědomit si širší kontext, ve kterém dané myšlenky vznikaly. Mnohá z hesel stručně shrnují daný koncept či myšlenku, jiná však vyjadřují určitou distanci (tantrický sex jako „posilování sexuální rozkoše pomocí mylného výkladu dávných východních textů“) nebo s ní přímo ostře polemizují. To je případ teorie alfa samců v hierarchii vlčí smečky (i jiných skupin), již autor příslušného textu přehnaně označil za „v zásadě mylnou“ (i když i podle českého etologa Z. Veselovského je ve vlčí smečce mnohem pravděpodobnější, že jí dominuje několik samců, než jen jediný). Nebo se to týká hesla vysvětlujícího dogma o papežské neomylnosti, které údajně způsobilo „hluboký a stále trvající rozvrat mezi římskými katolíky a ostatními křesťany“ – vzhledem k probíhajícímu ekumenickému dialogu jde zřejmě o příliš příkré hodnocení; podle evangelického teologa a religionisty Pavla Hoška dogma dávalo „dobrý smysl v kontextu kulturního chaosu druhé půle devatenáctého století, navíc bylo uplatňováno opravdu velmi zdrženlivě“. Jindy je naopak daný pojem představen v nezvykle pozitivním světle. Tak výraz „New Age“ bývá nezřídka vnímán skoro jako nadávka označující pokleslou formu módní spirituality zaměřenou na komerci, oproti tomu příslušný přispěvatel (shodou okolností tentýž jako u předchozího příkladu) až nekriticky přejímá vlastní sebeprezentaci některých zástupců hnutí a píše o „společném hledání harmonie, osvícení a hlubšího smyslu duchovního vědomí“.

Místy je z knihy cítit snaha po jistém vyvažování. Zařazeno tedy do ní bylo heslo „Moderní křesťanská apologetika“, jejíž vliv je dle autora dalekosáhlý, takže v dnešní době prý „přibližně jeden ze tří filozofů a hlavně vědců tvrdí, že je zanícený křesťan“ – autorem hesla je mimochodem Kanaďan a jistě neplatí pro Evropu. Současně si v ní ale můžeme přečíst text o pastafariánství, tedy o parodickém náboženství vyznávajícím kult Létajícího špagetového monstra. Tato napodobenina církevní instituce se stala symbolem lidí, podle kterých „neověřitelná tvrzení jako božství Ježíše by neměla být stavěna na roveň faktům“.

Do knihy se dostali i někteří architekti, malíři či skladatelé, málo jsou v ní zastoupeni novější spisovatelé, a z nich pak zastoupeni jsou především ti, u kterých existuje přesah do některé z „odborných“ oblastí: u Dostojevského, A. Camuse a J. P. Sartra do filozofie, u Konstantina Eduardoviče Ciolkovského do astronomie a kosmonautiky, u G. K. Chestertona  a C. S. Lewise do zmíněné křesťanské apologetiky. Z našich autorů se tímto způsobem do knihy dostal Jan A. Komenský coby pedagog a bratři Čapkové jako původci slova robot (a čeští překladatelé ještě v jednom hesle iniciativně doplnili jméno Bedřicha Bridela). Z dalších spisovatelů v ní najdeme ještě například I. Asimova (zásluhou jeho tří zákonů robotiky). Jinak v ní ale mnozí významní autoři chybí: třeba S. Rushdie, ač by se zde dal vystopovat „díky“ fatwě jistý (proti)náboženský přesah, Milan Kundera (možný přesah: pojem střední Evropy) i Umberto Eco. A také nebyl zařazen žádný samostatný text o J. R. R. Tolkienovi, ač je jeho vliv na dnes tak silný žánr fantasy (v literatuře, filmu i souvisejícím spektru her) nesporně obrovský. Tolkien je v knize paradoxně zmíněn jen jako komentátor Beowulfa a jeho Pán prstenů pak jen velmi stručně jako jedno z mnoha děl, v němž nacházíme ohlas starozákonní myšlenky Mesiáše.

Na rozdíl od filmů či knih, u kterých nebývá problém zjistit, kdy byly natočeny nebo napsány, existuje samozřejmě u pojmů z recenzované knihy velká potíž v tom, že je často nesnadné určit počátek či dobu jejich vzniku. Ostatně už na jedné z prvních stran knihy narážíme na tvrzení, že „první myšlenky, s nimiž lidé přišli, měly praktický účel“ a mohly se týkat například techniky ostření pazourku. Což je samozřejmě předpoklad naprosto nedokazatelný a dost možná i mylný: nemohla první „myšlenka“ souviset s tím, jak naložit s tělem právě zemřelého příbuzného? Nebo s otázkou, jak druhému vyjádřit náklonnost nebo radost z vycházejícího slunce? Samozřejmě i touto cestou se nakonec můžeme dostat ke zmíněnému pazourku: jeho pomocí můžu ostatky zemřelého naporcovat i zahnat ostatní soky a vyvolenou získat pro sebe nebo ho obětovat slunečnímu božstvu. Každopádně budou ale podobné úvahy vždycky nutně spekulativní a závislé na tom, jak definujeme pojem „myšlenka“ (jejím možným definicím je věnována jedna z úvodních kapitol). V heslech vztahujících se k počátkům lidského rodu je pak ovšem stáří rituálů uctívání předků stanoveno na 600 000 př. Kr., zatímco levalloiská technika ostření jen 250 000 př. Kr., což zpochybňuje výše citované tvrzení z předmluvy o „prvních myšlenkách“.

Podobně můžeme debatovat nad tím, kdy se přesně zrodil pojem duše, šamanismus, kanibalismus, teistický satanismus (prý kolem roku 1200) nebo liberalismus (dle autorů kolem roku 1690). Nebo kdy vyšel vůbec první časopis – údajně roku 1663. U slova robot a robotika (1920) autoři uvádějí předchůdce, například Leonarda da Vinciho, ale pátrat by se mohlo ještě mnohem hlouběji v minulosti; už Homér totiž popisuje, jak si bůh Héfaistos uměle zhotovil trojnože, „ke každé jejich noze pak připojil kolečko zlaté, aby mu do schůzí bohů i samoděk dojeti mohly, odkudž by na místo své zas dojeti mohly – hotový zázrak“. Konkrétnější a přesnější jsou přispěvatelé častěji při vykreslování toho, jak se jev staršího původu uplatňuje v současnosti. Tak u principu subsidiarity, který kniha připisuje papeži Lvu XIII. (1891), zdůrazňuje jeho současnou aplikaci v rámci EU i v oborech jako kybernetika a vojenství. U pojmu masochismus (1886) zase najdeme aktualizační poznámku, že s oblibou bestselleru Padesát odstínů šedi  se v současnosti prosazuje trend „normalizace a přijetí tohoto extrémnějšího druhu mezilidského vztahu“. Souhlasí s tím i sexuolog Jaroslav Zvěřina, podle kterého je tento trend zřejmý a „některé státy už SM erotiku vyřadily ze seznamu poruch zdraví“.

Samozřejmě je možné se s autory knihy přít, proč tam vybraní filozofové mají hned několik hesel, a jiní v ní zcela scházejí (jako M. Buber a E. Lévinas), proč v ní jsou dva texty věnované R. Barthesovi, ale žádný o M. Bachtinovi, dvě hesla o sociologovi R. Mertonovi, ale ani jedno o Pierrovi Bourdieuovi, a jak je možné, že třeba neobsahuje samostatné heslo věnované náboženskému ekumenismu... Přesvědčivá metoda, jak změřit vliv nějaké myšlenky nebo knihy, ovšem neexistuje a záleží především na předporozumění sestavitelů, kteří nikdy nemohou být objektivní.

Úvod knihy se polemicky obrací proti těm, kteří kladou důraz na aplikované vědy a studium velkých myšlenek jim připadá až nesmyslné. Oproti tomu autoři čtenářům tvrdí: „Přečtením této knihy obohatíte svůj způsob života i to, jak se rozhodnete prezentovat sami sebe světu, mnohem více než postgraduálním studiem obchodu, práva či účetnictví.“ V tomto duchu by ji ovšem někdo mohl pochopit i jako příručku ve stylu Jak blufovat téměř o čemkoli. Po jejím přečtení se ovšem nikdo skutečně renesanční osobností automaticky nestane, ale může mu – zvláště pokud je to dosud duchovně nevyhraněný teenager – ukázat hlubiny jeho neznalosti a nasměrovat ho k pátrání po tom, co ho skutečně zajímá. A tedy i podnítit ke studiu původních textů, ne jen jejich „digestů“. Teprve pak se totiž může vyplnit to, co slibuje anotace čtenářům: „Jen vy můžete rozhodnout, jaký postoj k myšlenkám uvedeným v této knize zaujmete“...

 

Informace o knize na webu nakladatelství Grada, e-shop

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 30 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 1693x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce