Han, Byung-Chul: Vyhořelá společnost (in Respekt)

Han, Byung-Chul
Vyhořelá společnost (in Respekt)

recenze sociologie

Jak se vlivem digitálních technologií mění západní společnosti? Plejáda možných odpovědí je opravdu široká. Místo toho, aby se Han hlouběji zamýšlel nad paradoxními aspekty naší digitální přítomnosti, její ambivalentní charakter redukuje na její nejhorší rysy. Autor přitom nepracuje se sociologickými průzkumy. Místo toho prostě bez důkladnějšího dokazování pronáší svoje silné výroky.

O bzučení digitálního roje
Byung-Chul Han: Vyhořelá společnost. Přel. Radovan Baroš, Rybka Publishers, Praha, 2016, 283 s.

Jak se vlivem digitálních technologií mění západní společnosti? Na tuto otázku hledají odpověď stovky či spíše tisíce autorů, takže plejáda možných odpovědí je opravdu široká. Je pravda, že „obrovskou rychlostí vybujevší internetová kultura je odříznuta takřka ode všech tradičních zdrojů vzdělanosti“ (Stanislav Komárek), nebo spíše to, že „perspektivním cílem kyberprostoru je propojit všechny mluvící dvounožce“ a zprostředkovat jim účast na kolektivní inteligenci lidstva uvnitř všudypřítomného prostředí internetu, jak tvrdí francouzský filozof Pierre Lévy? Hrozí nám vzpoura inteligentních robotů, nebo je realističtější stále užší, ale snad poklidná spolupráce lidí a automatů? A máme se spíše bát všeobecné „digitální demence“, nebo se těšit na příchod éry, kdy se díky digitální revoluci všichni stanou umělci, protože ta „dává šanci vzniknout novým formám tvoření, které uzavřený cyklus výroby určitého předmětu vracejí zpět do jediných rukou — jako integrovaný proces, ovládaný jednou osobou“ (Bruce Brown)? Ke všem těmto hlasům zaznívajícím v české kotlině nedávno přibyl další. Ze všech možná nejpesimističtější.

Patří německy píšící filozofovi korejského původu Byung-Chul Hanovi (*1959). Ten se narodil se v Soulu, v osmdesátých letech se přestěhoval do Německa, kde absolvoval studia německé literatury a katolické teologie. Na Freiburské univerzitě obhájil disertační práci o Martinu Heideggerovi. Od roku 2000 působil na filozofické fakultě při Basilejské univerzitě, kde získal habilitaci. V letech 2010 až 2012 přednášel na Staatliche Hochschule für Gestaltung v Karlsruhe, kde působil jako profesor filozofie a mediálních studií. Od roku 2012 vyučuje filozofii a kulturální studia na Univerzitě umění v Berlíně. Je autorem šestnácti knih a desítek článků a statí, které byly přeloženy do téměř dvaceti jazyků. Několik jeho textů (například Společnost únavy, V digitálním roji nebo Agonie Eróta) právě vyšlo i česky pod souborným názvem Vyhořelá společnost.

Autor konstatuje, že život na Západě je dnes zdánlivě až překvapivě snadný. V dřívějších dobách se naši předci museli často mobilizovat proti vnějšímu vetřelci, ať už jím byl cizinec, virus, nebo nepřátelská ideologie. Člověk se obával jinakosti a cizosti, na něž reagoval aktivizací imunitního systému. V dnešním čím dál více transparentním, zasíťovaném a globalizovaném světě, založeném na univerzálním procesu směny a výměny, „bezbariérovém“ sdílení a permanentní informační přesycenosti, v němž je vše obnažováno a vystavováno, ale podle autora „veškerá jinakost postupně vymizela“. Vymizení jinakosti, jejíž místo zaujala pouhá odlišnost, znamená, že žijeme v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu. Tak jsme se paradoxně ocitli v situaci, kdy příčinou patologických jevů, s nimiž se dnes potýkáme, není negativita, nýbrž naopak teror pozitivity, která plodí nové podoby násilí a proti níž se nedokážeme bránit. Deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost se tak endemicky nešíří proto, že jedinci čelí překážkám, zákazům nebo omezujícím příkazům či represi, nýbrž proto, že žijí ve společnosti, která jim vštěpuje, že člověk náleží pouze sobě, má se sám utvářet a seberealizovat, sám sebe navrhnout jako nějaký projekt. Kdo této výzvě k seberealizaci nedostojí, propadne depresi. Povzdech depresivního jedince, že nic není možné, je možný jen ve společnosti, která věří, že nic není nemožné. Deprese je symptomem vyčerpání z přemíry možností a také z přemíry tolik velebené činorodosti. Psychická onemocnění dnešní společnosti nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody. Ani svět špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není světem současnosti. Jeho místo naopak zaujala společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří.

Možnost volby v politickém slova smyslu dnešní lidé podle autora neumí využít. Voliči se mění v konzumenty. Charakteristickým znakem ideálního občana je totiž zodpovědnost za společenství. Dnešní průměrný člověk ji však postrádá: „Na digitální agoře, kde volební místnost a tržiště, politika a ekonomie splývají, se voliči chovají jako konzumenti. Lze se tedy domnívat, že internet záhy volební místnost zcela nahradí. Pak se budou volby a nákupy odehrávat na jedné jediné obrazovce, tj. na stejné rovině vědomí. Volební spoty se budou mísit se spoty komerčními. Také vládnutí se stále více blíží marketingu. Průzkum politických preferencí se tak podobá průzkumu konzumních preferencí.“

Podobně podle autora mizí hranice mezi tvůrcem a konzumenty. Jako odstrašující příklad autor uvádí výrok úspěšné americké spisovatelky, která se chlubí tím, že umí napsat přesně ten typ knihy, jaký žádají její čtenáři, přičemž upřímně dodává: „Jsem svým čtenářstvem.“ Jestliže tedy v nedávné knize Media life oslavoval její autor Mark Deuze příchod věku všeobecné tvořivosti, v němž „umělecké dílo budoucnosti bude výtvorem života žitého naplno“, pak Han nahlíží tentýž trend z opačného hlediska. To, že všichni chtějí být aktivní a zapojení, má podle něj vést k obecnému zmasovění kultury, ke zplošťování a vulgarizaci jazyka. Fakt, že jsme vystaveni nadměrnému proudu komunikace, vede podle Hana k tomu, že se tak postupně odnaučujeme přemýšlet a na informace pouze instinktivně reagujeme němým odporem či úlevným „To se mi líbí“. Přemíra informací se podle něj stává „deformativní“ a komunikace již není komunikativní, nýbrž „kumulativní“.

V lecčems z toho se dá s autorem bezpochyby souhlasit. Například přehnané požadavky na absolutní transparentnost jsou skutečně škodlivé a ve svých extrémních podobách pro demokracii (i zdravý vývoj člověka) záhubné. Stejně tak znepokojivé je to, v jak velké míře o výsledku voleb rozhodují marketingovými odborníky vedené kampaně. Potíž je ale v tom, že místo aby se Han hlouběji zamýšlel nad paradoxními aspekty naší digitální přítomnosti, její ambivalentní charakter nakonec nezřídka redukuje na její nejhorší rysy. Digitální mizérie, kterou líčí, vyniká o to víc, že ji srovnává s opravdu velmi vzdálenou minulostí, z níž si navíc vybírá klasické dílo, Íliadu. V té je podle Hana hněv vyzpívatelný, protože je nositelem narativu, kdežto dnešní digitální rozhořčení je neproduktivní afektivní stav, jenž „nerozvíjí žádnou sílu schopnou jednání“. Jestliže jiný ostrý kritik digitální éry, neurovědec Manfred Spitzer, alespoň připustil, že internet může mít i kladné stránky („Čím více toho vím, tím spíš na síti najdu i zbývající detaily, které dosud neznám“), Han je zcela negativistický.

Autor přitom nepracuje se sociologickými průzkumy či jakkoli jinak obecněji podloženými hypotézami. (A proč by také měl, namítne nám: myšlení poháněné daty podle něj neexistuje.) Místo toho prostě bez důkladnějšího dokazování pronáší svoje silné výroky o tom, že „tajemství si libuje v tichu“, jež ale „digitální spektákl“, jenž je plný „hlučných přízraků“, spolehlivě ničí. Není v něm místo ani pro vizuální a informační prodlevy, i když bez nich není skutečného myšlení ani inspirace. A chybí v něm také prostor pro pomalost, zdánlivou „neefektivitu“ a skrytost, které jsou nutnou podmínkou vzniku něčeho původního. Nejčastěji autor argumentuje formou heideggerovských etymologií, které ovšem při aplikaci na analýzu společnosti vyznívají minimálně nepřesvědčivě: „Slovo ‚digitální‘ odkazuje k prstu (digitus), který především počítá (zählt). Digitální kultura spočívá na počítajícím prstu. Dějiny jsou však vyprávění (Erzählung). Ty nepočítají. Počítání je posthistorická kategorie. Tweety ani informace se neskládají do celistvého vyprávění. A ani Timeline nevypráví žádný životní příběh, nepodává žádnou biografii. Je aditivní, nikoliv narativní. Člověk digitálního věku poklepává prstem v tom smyslu, že bez přestání počítá a kalkuluje. Digitální éra zabsolutňuje číslo a počítání. Také facebookoví přátelé jsou v první řadě počítáni. Přátelství je ale vyprávění. Digitální éra totalizuje aditivní operace, počítání a počitatelné. Dokonce i projevy náklonnosti se kvantifikují v podobě kliknutí na ‚líbí se mi‘. Narativní dimenze zásadním způsobem ztrácí na významu. Dnes se všechno převádí na počitatelné položky, aby mohlo být přeloženo do jazyka výkonu a efektivity. A tak dnes vše, co není počitatelné, přestává být.“

Autor se odvolává na myslitele, kteří éru internetu nezažili buď vůbec, nebo jen zkraje, aby jejich myšlenky svérázným způsobem aplikoval na současnost. Cituje kupříkladu politického teoretika Carla Smitta, podle nějž je znakem vnitřního rozštěpení, má-li někdo více než jednoho skutečného nepřítele. Totéž platí i pro přítele, dovozuje poněkud absurdně Han: „Bezpočet přátel, které sdílíme na Facebooku, by Schmitt interpretoval jako známku absence charakteru a formy.“ Momentů, u kterých se dá s autorem polemizovat, je mnoho. Například téma „člověka bez vlastností“ je silně přítomné již v románu první poloviny 20. století a západní kultura k němu rozhodně nepotřebovala příchod internetu. Ten jistě společnost jen neatomizuje, ale může přispívat i k dálkovému udržování tradičních komunit nebo ke vzniku nových, třeba zaměřených na občanskou angažovanost, na meditaci nebo na životní styl „slow“. A registrovat jistě můžeme i pokusy o využití digitálního prostředí k novým formám narativity, ať už jsou to příběhy kolektivně vznikající online, nebo propracované fikční světy počítačových her…

U Hana můžeme spatřovat jistou podobnost třeba s poslední česky vydanou knihou britského historika a politologa Nailla Fergusona, který ale pro svoji tezi obecného úpadku občanské společnosti přináší konkrétní důkazy. Z Hana promlouvá spíše nostalgie z toho, že již nežijeme v Heideggerem opěvovaném rolnickém světě „země a nebes, smrtelných a božských“. A také neurčité zklamání z neuskutečněných tužeb, ať už těch novověkých, či romanticko-individualistických; z toho, že „snaha o seberealizaci individua s sebou přinesla vědomí odcizení“ (Maarten Doorman). Digitálno jako by mu nakonec sloužilo jako zástupný terč, jako pars pro toto za soudobou moderní městskou civilizaci. V této deziluzi jistě není osamocen: u nás kupříkladu Jan Sokol civilnějším tónem konstatuje, že projekt lidské svobody příliš optimisticky předpokládal, že každý je zralou osobou. Bohužel ale jen malá část emancipovaných lidí si „se svou (prázdnou) svobodou ví rady“. V tomto smyslu může Hanova kniha poskytnout námět pro další debaty. Při nich ale není dobré mít na dnešní společnost absolutistické nároky: i ze starého Řecka známe Homéra jen jediného.

 

© Jan Lukavec
článek vyšel ve zkrácené verzi v Respektu
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 2902x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce