Od května letošního roku připravuje pražský Goethe-Institut ve spolupráci se svými partnery tematický cyklus pořadů nazvaný „Tady a teď: rozhovor německé a české poezie“. Akce rozdělená do šesti volně navazujících večerů, kterou z pozice kurátorů zaštítili český básník Petr Borkovec a jeho německá kolegyně Dagmar Leutpold, si klade za cíl představit českému publiku nejvýznamnější aktéry a trendy básnické scény na obou stranách hranice. Na květnovou úvodní debatu o podobách současné lyriky a podmínkách jejího vzniku navázalo 10. října první autorské vystoupení. Pozvání do Prahy přijali za českou stranu ostravský bard Petr Hruška (*1964) a za německou drážďanský rezident Marcel Beyer (*1965), oba básníci střední generace, kteří se v době relativně nedávné dočkali i jakéhosi oficiálního glejtu své významnosti. Hruška získal za svou pátou sbírku Darmata (2012) Státní cenu za literaturu, jeho protějšek, jehož posledním lyrickým souborem je Graphit (Grafit) z roku 2014, je letošním laureátem Ceny Georga Büchnera.

Strčit do hrůzy čumák
Autorským čtením a doprovodnou diskusí provázel moderátor Petr Vizina, kterého logicky zajímal mimo jiné pohled obou hostů na literární a kulturní tradici sousední země. Beyer, který je původem z Württemberska, vyrůstal v Porýní, ale dnes žije jen kousek od českých hranic, si v této souvislosti vybavil například zděšení a bezradnost vlastních rodičů po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ale vyzdvihl třeba i pražské německé básníky přelomu století či ranou německojazyčnou literární památku, středověkou skladbu Oráč z Čech Jana ze Žatce.

Hruška objevoval německý živel nejprve skrze expresionismus výtvarný a až později skrze ten literární. Na Němcích ocenil zejména vypjatou citlivost pro úzkost a hrůzu. „Němci umí do hrůzy strčit čumák,“ shrnul český básník své dojmy nejen z německého expresionismu a dodal, že u Čechů tomu tak není, „Češi neumí hrůzu prožít, vždycky před ní nějakým manévrem uhnou.“ Návdavkem si posteskl, že německé lyriky u nás v překladu vychází trestuhodně málo, přestože obě země k sobě poutá dlouhodobé kulturní spojenectví.

Když přišla řeč na samotné básně, pustil se jako první do analýzy Hruška, který v Beyerových básních, jež pro potřeby autorského čtení do češtiny převedl Radek Malý, vidí „zvláštní rozměr, časový a prostorový rozsah, který se do takto sevřených textů málokdy dostane“. Ocenil též jejich mnohovrstevnatost, současně ale upozornil, že jeho a Beyerův druh psaní se přece jen v lecčems liší. Zatímco Beyer zachycuje věci s chladným odstupem a určitou strohostí, která čtenáře provokuje, Hruška dle svých slov s tímto „vnějším, chladným jazykem“ příliš pracovat neumí, a i proto se raději k jádru básně spíše „protepluje“.

Rozložit svět a zase ho složit
Beyer na oplátku chválil poezii českého básníka, která z jeho pohledu pracuje s mnohem bezprostřednějšími prožitky než ta jeho a nenabízí příliš úhybného prostoru. Čtenáři se podle něj ocitají v úplné blízkosti lyrického mluvčího, Hruška se zříká jakéhokoliv předstírání a tyto pocity se pak přenášejí i na čtenáře.

V průběhu diskuse, kterou oba básníci prolínali přednesem ukázek ze své tvorby, došla řeč i na tvůrčí energii, která básníky žene kupředu. Hruška v ní vidí zejména snahu „rozházet svět“, respektive až obsesivní potřebu jej rozložit a znovu složit, což je pro něj skutečným smyslem poezie.

Beyer, který je též úspěšným prozaikem, zase přiznal, že příliš nevěří na „jediné správné“ či snad „pravé věty“. Takové jsou mu už ze své podstaty okamžitě podezřelé. Současně by ale při redakci a úpravě svých textů nehovořil o kritickém přístupu, nebo dokonce nějaké vnitřní hádce mezi dvojicí já. Hledání toho správného výrazu, postupné proklepávání slov a vět, přirovnal spíše k dětské touze vše prozkoumat.

Moderátor Petr Vizina si během zhruba hodinu a půl dlouhého „přátelského utkání“ mezi českou a německou poezií hned několikrát vypomohl fotbalovou terminologií, což publikum kvitovalo váhavým pousmáním. Závěrem se tak snad patří říci, že se na plac dostaly zejména básně z pozdějších sbírek obou autorů. Hruška nominoval mimo jiné své texty Chlapče, Bota či Štěkot, jimž německé dresy ušil slavista Urs Heftrich, Marcel Beyer do zápasu poslal básně Wespe, komm (Voso, pojď), Deine Silbe Grimm (Tvoje slabika Grimm) či Zeměvěda (Erdkunde).

Rozhovor české a německé poezie „Tady a teď“ pokračuje v pražském Goethe-Institutu už 8. listopadu. Číst a diskutovat o „‚nemrtvé‘ avantgardě“ přij(e)dou Adam Borzič, Anne Cotten, Steffen Popp a Jakub Řehák.