Dimsdale, Joel E.: Anatomie zla: Tajemství nacistických válečných zločinců

Dimsdale, Joel E.
Anatomie zla: Tajemství nacistických válečných zločinců

recenze sociologie

Autor nemá na klasickou vědu absolutistické požadavky. Moudře předpokládá, že zlo jako takové představuje tajemství, které v jeho hloubce není možné zcela postihnout, ale to neznamená, že by soudobí vědci třeba o vzniku amorálního chování nemohli říci leccos podstatného.

Multidisciplinární výprava za nacistickými monstry. Erudovaná, poučná a varovná
Joel E. Dimsdale
: Anatomie zla: tajemství nacistických válečných zločinců. Přel. Václav Petr, Stanislav Juhaňák – Triton, Praha, 2016, 295 s.

Byli nacističtí zločinci nelidské zrůdy, ke kterým těžko hledat nějaké srovnání, nebo v zásadě obyčejné lidské bytosti, které obecnou schopnost páchat násilí sdílely se všemi příslušníky rodu homo? To je otázka, která lidstvo nepřestává fascinovat a na kterou od konce druhé světové války hledají odpověď stovky autorů. Americký psychiatr Joel E. Dimsdale (*1947) historii tohoto bádání stručně shrnuje ve své knize Anatomie zla: tajemství nacistických válečných zločinců. A snaží se částečně nastínit i odpověď vlastní.

Autor měl příležitost čerpat z odstupu šedesáti let a z výsledků rozvoje moderní psychiatrie, psychologie a neurovědy, a tak se ujal úkolu rozebrat z nového pohledu a podrobně povahu čtyř válečných zločinců: Roberta Leye, Hermanna Göringa, Julia Streichera a Rudolfa Hesse. U všech čtyř zaznamenává nějakou formu duševní patologie. Rudolf Hess se choval „dostatečně bizarně, aby byl podezřelý z vážného duševního onemocnění“. V anamnéze Hermanna Göringa nechyběla hospitalizace na psychiatrickém oddělení a závislost na drogách. Julius Streicher se mohl „pochlubit“ četnými policejními záznamy a jeho zvrácenost byla sebedestruktivní. Alkoholismus a poranění mozku vedly u Roberta Leye k těžkým depresím a aberantnímu chování; zajímavé je, že paradoxně právě tento muž po válce projevil největší lítost. V době, kdy Spojenci soudili nacistické válečné zločince před mezinárodním tribunálem v Norimberku, se američtí odborníci, psychiatr Douglas Kelley (1912–1958) a psycholog Gustave Gilbert (1911–1977), pokoušeli proniknout do psychiky nacistických pohlavárů s pomocí obsáhlých rozhovorů, testování IQ a využitím metody Rorschachových testů osobnosti. Gustave Gilbert se domníval, že zlo v mysli válečných zločinců pramenilo z patologicky zvrácené psychiky. Douglas Kelley naopak považoval nacisty za obyčejné lidi, s jakými se lze běžně setkávat na ulicích a jejichž povahu utvářelo prostředí. O obou badatelích přitom podle autora platí, že je setkání se zlem poznamenalo, Kelley dokonce spáchal sebevraždu. Kdyby vyšetřovali nikoli nacistické pohlaváry, ale skutečně ty, kteří fyzicky vraždili a jejichž prsty spočívaly na spoušti pistolí a samopalů, o kterých pojednávala třeba kniha Morální dilema: dějiny druhé světové války, došli by možná k jiným závěrům.

Dále Dimsdale rekapituluje související následné výzkumy: proslulý vězeňský experiment Philipa Zimbarda, testy s poslušností vůči autoritě od Stanleyho Milgrama, bádání v oblasti „kolektivní nezodpovědnosti“, etologie a psychopatie. Obšírně se zastavuje také u slavné knihy Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla od Hannah Arendtové. Na adresu této filozofky, kterou nedávno ve zmíněné knize o mravních dilematech nespravedlivě ostře zkritizoval Michael Burleigh, autor poznamenává, že její představy o Eichmannově bezmyšlenkovitosti jsou ve světle důkazů o jeho nenávisti přehnané. Ovšem její přirovnání zla k ničící houbě, která se šíří jaksi sama od sebe a nemá vlastní zlou vůli, bylo podle něho brilantní. (Karl Jaspers podobně psal o bakteriích, které mohou vyvolat epidemie vyhlazující statisíce lidí, ale zůstanou pouhými bakteriemi.)

Dimsdale přiznává, že vědci většinou předkládají jen diagnózy, nikoli ucelené odpovědi. Rozhodně ale k experimentálním výsledkům není tak skeptický jako autor podivného českého doslovu. (Ten s textem knihy obsahově souvisí jen volně, přičemž od nacismu se jeho pisatel asociativní formou dostává až k hlásání fantasmagorických teorií spiknutí a úsměvným prohlášením o tom, že se současné Rusko chová „do všech důsledků“ umírněně a mírumilovně.) Dimsdale oproti tomu nemá na klasickou vědu absolutistické požadavky. Moudře předpokládá, že zlo jako takové představuje tajemství, které v jeho hloubce není možné zcela postihnout, ale to neznamená, že by soudobí vědci třeba o vzniku amorálního chování nemohli říci leccos podstatného. Co se týká sporu Kelleyho a Gilberta, autor nakonec zaujímá kompromisní stanovisko a pravdu přiznává oběma stranám: první vnímal latentní temnou stránku v každém člověku, druhý u některých osob rozpoznal specifický aspekt jejich povahy, temnější než těch ostatních. Jinak řečeno: dispozice chovat se bestiálně je v každém z nás, avšak u některých nacistů byla rozvinuta do monstrózní velikosti – což není s prvně jmenovanou tezí v rozporu.

Autor nezůstává jen u teorií a výzkumů vědeckých kapacit, ale pomáhá si i obrazy z krásné literatury. Polemizuje s představou, že váleční zločinci tvořili jakousi homogenní skupinu. Poukazuje přitom na to, že i fiktivní monstra se od sebe navzájem výrazně liší. Vyrůstal prý sice na komiksech, v nichž bylo zlo reprezentováno postavami démonickými a zcela nelidskými, později však nahlédl jejich rozrůzněnost. Kupříkladu Victor Frankenstein byl za činy svého tvora zodpovědný. V podobném duchu se za masakry a krveprolití zodpovídali před norimberským soudem váleční zločinci, kteří k masovým vraždám podněcovali a umožnili je. (A dokonce i jeho výtvor byl původně dobrý, ale zkažený a zatrpklý až negativními reakcemi lidí na jeho zevnějšek.) Naprosto odlišným monstrem byl Dracula Brama Stokera, který působil svou „jinakostí“ zcela cizorodě. Nestvořil jej člověk, a i když byl jeho původ nejasný, jeho podstata byla zřetelně démonická. Monstrum zobrazené v této „jinakosti“ odpovídá Gilbertově představě o válečných zločincích, jež chápal jako psychopaty, výrazně odlišné a natolik jiné, že s námi ostatními neměli prakticky nic společného. (I když dodejme, že i tento upír ve chvíli smrti dospívá ke smíření a získává poněkud lidštější rysy.) A poslední monstrum, s nímž se můžeme setkat v novele Roberta Louise Stevensona Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda, se skrývá v nitru člověka. Nejspíš je podle autora „nejděsivější ze všech, protože pokud může Hyde číhat v Jekyllovi, může číhat v kterémkoli člověku“. Takové zjištění není pro milovníky krásné literatury jistě žádným překvapením, ale v kontextu celé knihy působí onen malý kulturněhistorický exkurz jako vítané dokreslení celé složité problematiky. A snad také jako hold spisovatelům, kteří s předstihem předznamenali to, co vědci formulovali až s jistým zpožděním.

Autor v závěru opakuje úvodní otázku „Co je zlo?“, ale místo vlastní jednoznačné definice jen rezignovaně cituje jeden žalm a také verše básníka Pabla Nerudy: „Země je lože, jež kvete pro lásku, poskvrněné krví.“ Pro odhalení tajemství nacistických válečných zločinců ale ve své knize snesl snad všechna podstatná svědectví a poznatky, ke kterým se současná věda (s výjimkou teologie) dobrala. A to rozhodně není málo.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.