Zpovídaní v obsáhlém knižním výboru z interview publikovaných v Revolver Revue a její Kritické příloze nazvaném RR rozhovory se skutečně „ocitají v blízkých, ale také nečekaných a překvapivých sousedstvích a souvislostech“. Mezi představenými osobnostmi převažují literáti, výtvarníci a historici. Najdeme zde literární vědce světového renomé (Hélène Cixous, Terry Eagleton), proslulé zahraniční básníky (Allen Ginsberg) i slavné malíře (Zdeněk Sýkora). Mnozí ze zastoupených ale pro běžné čtenáře, kteří dění kolem časopisu dlouhodobě nesledují, zřejmě budou téměř či zcela neznámí. Vesměs se jedná o držitele Ceny Revolver Revue, kteří s časopisem spolupracují či spolupracovali nebo v něm (a přidruženém nakladatelství) publikovali své práce.

Selektivní kronika
V průběhu času se pochopitelně proměňují probíraná témata: od obtížných životních podmínek disidentů v nejstarším textu z roku 1988 (i když někteří přesto o tehdejší době mluví jako o „permanentním mejdanu“) k potížím vyrovnat se s minulostí a aktuálnímu politickému vývoji. V jistém smyslu kniha představuje velmi selektivní kroniku doby. Někteří z autorů se ovšem vrací hluboko do minulosti, jako Yves Bonnefoy, který vyjádřil přání, že by rád žil v helénistické době, na níž oceňuje „smyslovou důvěrnost s tělem“, již dle něj zničilo křesťanství. Naopak básník Tomáš Tomášek vyzvedává baroko, a to jako poslední dobu velké víry.

V dalších rozhovorech kupříkladu Zbyněk Hejda analyzuje problematičnost ideového konceptu československého státu a Jindřich Pokorný zevrubně rozebírá, nakolik Češi mohli před rokem 1948 znát rizika života pod vládou komunistické strany. Odpovídá jednoznačně, totiž že kdo chtěl, musel vědět, co přijde: „Naši rodiče měli velice dobře vybavené knihovny a do školy se nosila zakázaná literatura z první republiky. Peroutkovo Budování státu pro nás mělo dokonce hodnotu jakési příručky, a jasně si pamatuju i to, že tatínek Petra Kopty, legionář, který poznal počátky komunistického režimu a jeho temných stránek přímo v Rusku, měl doma například Trockého paměti. Znali jsme i Návrat ze Sovětského svazu od André Gida a mnohé podobné další knihy. Když se v pozdějších letech lidé jako Kohout oháněli tvrzením ‚nic jsme nevěděli‘, bylo nám to směšné.“ Jindřich Pokorný pak také poučně a trochu pitoreskně přibližuje atmosféru 50. let. Tehdy byl jeho tchán Bedřich Fučík držen ve vězení v naprosté izolaci a o dění v zemi nic nevěděl. Zlomky informací interpretoval osobitým způsobem, který měl vnitřní logiku, ale s realitou absurdní doby se zcela míjel: „… domníval [se], že u nás došlo k fašistickému převratu, protože ho vyslýchali na Slánského, Šlinga a Clementise… Později vyprávěl, že si tehdy říkal: ‚Když mne vyslýchají na tyhle zaryté komunisty, tak to u nás muselo dojít k novému puči.‘“

I jemný dekor
Přehled dalších témat, která jsou v rozhovorech probírána, je opravdu pestrý. Opakovaně se vracejí mezietnické vztahy. Germanista Jiří Stromšík podnětně popisuje vzájemné vyhraňování Rakušanů a Němců, Zbyněk Hejda a Jaroslav Formánek pichlavě líčí namyšlenost Francouzů. Justin Quinn předestírá, jak se jisté stereotypy promítají do fikce a ta zpětně do reality: irští autoři podle něj hojně (snad až přehnaně často) psali o utrpení vlastního národa pod britskou knutou, a to hlavně proto, že o takový typ textů měli zájem jejich američtí čtenáři.

Dalším motivem je umělecká kritika a recenzentství. Jedna z respondentek pesimisticky soudí, že interpreti jako by už dnes byli zbyteční, zatímco u výtvarného umění roste význam kurátora coby spoluúčastníka na tvorbě díla. Andrej Stankovič dal zase nahlédnout do procesu svého recenzování: například přiblížil i zcela mimoumělecké vlivy, které spolurozhodovaly o výběru filmů, o nichž (často ne zcela vlídně) psal, či raději nepsal.

Opakovaně se vrací téma ideálního společenského zřízení. Marxisticky orientovaný teoretik Eagleton, který je v tomto ohledu v knize spíše raritou, se zastává uskutečnitelnosti socialistických ideálů a rezolutně deklaruje: „Velice se zdráhám dohadovat se o socialismu s kýmkoli, kdo má východoevropskou zkušenost… Je to jako hádat se o přínosu evangelia s někým, kdo ze strany církve zažil jen pohlavní zneužívání.“ Martin Hybler uvažuje o volném trhu, který poněkud nekonvenčně a neromanticky přirovnává k veřejnému domu. V obou případech je v tom podle něj „malost“, ale také rozumnost. A specifickým způsobem se obojího zastává. Jít do bordelu může být lepší než se (nešťastně) zamilovat a mít z toho „mindráky a průsery“.

Někteří z autorů se vyjadřují distingovaně a navýsost odosobněně, jako Bonnefoy o souvislostech matematiky a poezie; jiní používají expresivní slovník, Olga Stankovičová o svém manželovi říká, že „je příšernej, mejt se nechce, bordel dělá, pracovat rukama nechce“, a Tony Ducháček prohlašuje: „Jsem nebezpečný zvíře.“ Mnozí z umělců jsou v knize představeni z méně známé perspektivy, kupříkladu básník J. H. Krchovský jako malíř. Kniha se nevyhýbá ani soukromí výrazných osobností: Jan Lopatka je tedy ukázán nejen jako člověk neústupných názorů a úzkostlivě přesného myšlení, ale také příznivec servírek, Jan Zábrana je popsán coby tvor prožívající komunistické období o něco odlišněji, než jak to pochmurně líčí jeho slavné deníky, Bedřich Fučík je prezentován nejen jako význačný editor a literární vědec, ale také vášnivý pěstitel růží. Jeho žák a spolupracovník Vladimír Binar barvitě vypráví o své svatbě na Tahiti.

Jelikož byly některé umělecké rodiny s Revolver Revue spřízněny, objevují se v ní jejich jména zvláště často. To je případ Stankovičových a Topolových. Josef Topol a oba synové v knize vystupují několikrát a v různých rolích: kupříkladu Jáchym Topol jako autor rozhovoru s Milanem Hlavsou. Kurióznější je pak několikeré zastoupení novinářky a překladatelky Petrušky Šustrové. Ta vedla tři rozhovory a k její osobě se vyjadřují mnozí ze zastoupených. A to nanejvýš protikladně. Filip Topol ji kolem roku 2011 přiřadil k „elitě undergroundu“, kdežto dokumentarista a badatel Radek Schovánek, který i kvůli ní odešel z Ústavu pro studium totalitních režimů, hodnotí její nedávné účinkování v radě ústavu jako téměř destrukční, určované „zlobou a nenaplněnými osobními ambicemi“. Dodejme, že podobný názor není mezi historiky ojedinělý, jeden, který na komplikovaném případu není tolik osobně zaangažovaný jako Schovánek, mi k tomu napsal, že i pro něj bylo její chování v radě „jedno velké zklamání. Své účinkování pojala jako boj s předcházejícím vedením, na jehož místo je nutné dosadit její kamarády, v řadě případů ovšem neschopné. Je to ukázkový příklad, jak člověka dokáže změnit moc, která je mu svěřena.“ I kdybychom uznali částečnou oprávněnost takové argumentace, nemusí to samozřejmě znamenat popření jejích (předchozích či současných) zásluh v jiných oblastech.

Insider ponouká k samostudiu
Revolver Revue má v některých kruzích pověst časopisu sektářského a elitářského, případně jsou její tvůrci a představitelé posměšně označováni za samozvané „Majitele Pravdy a Morálky“. Já bych raději mluvil o názorové ostrosti, nekompromisnosti, myšlenkové vyhraněnosti a etické zásadovosti, které ale v extrémní situaci mohou přecházet v nesnášenlivost. Na uvedeném případu je přitom patrné, že ona ostrost (případně „nekonformní kritický přístup k uměleckým a také morálním hodnotám“) je zaměřena i do vlastních řad ve stylu padni komu padni, což je bezesporu chvályhodné.

To ostatně konstatovala už před dvěma roky tajemnice redakce RR Lucie Malá v blahopřejně souhrnné glose k 30. narozeninám revue. Podle ní hodnotová spřízněnost přispěvatelů časopisu nikdy „neznamenala nějak závazný konsensus, a tak docházelo k polemikám i mezi přispěvateli. V. Just, který se s redakcí časopisu názorově rozcházel už kvůli průběžným negativním ohlasům na kritický televizní pořad Katovna, na němž se autorsky podílel, dokonce v rozhořčení nad šifrovanými texty redaktorů Kritické přílohy RR v rubrice Vytrženo napsal: ‚To už se člověk skoro stydí, že do takového, kdysi snad slušného periodika kdy psal.‘“ I v mnoha dalších oblastech se daní autoři jen těžko shodnou. Zcela jinak se třeba o Janu Patočkovi vyjadřuje historik Emanuel Mandler, který jej kritizuje za odpor vůči údajnému „měšťáckému liberalismu“, a jinak Jindřich Pokorný: filozof jej prý v padesátých letech, kdy Pokornému bylo z politických důvodů zabráněno dokončit studium na filozofické fakultě, držel nad vodou.

Četba knihy vyžaduje jisté předporozumění a více než základní znalosti nedávných českých dějin i reálií ze životů hlavních aktérů, protože ti jsou v knize představeni jen profesemi a základními životními daty. V  textu jsou vysvětlivky, jež by například nepamětníkům nabídly doplňující informace, obsaženy jen výjimečně. Kniha byla jedním recenzentem chválena za to, že tazatelé byli obdařeni empatií a současně vědomostně dobře připraveni, k tomu lze dodat, že se možná někdy chovají jako přílišní „insideři“, kteří se baví s kamarádem, ale nevykazují přehnanou snahu zprostředkovat, co často i sami zažili (a nač se proto mohou zasvěceně ptát), ostatním. Není však vyloučeno, že to některé mladší nadšence může povzbudit k samostudiu a vlastnímu dohledávání.

Publikace nenabízí ani nevnucuje jednotný pohled, je to mozaiku názorů originálních osobností. Mnohé z nich jsou dnes již mrtvé, přičemž před rokem 1989 byly pronásledovány a strávily nemalou část života ve vězení. K tomu ostatně odkazoval i prvotní název časopisu Jednou nohou (v kriminále). Jejich osobní svědectví, jichž někteří z nich zanechali poskrovnu, si zaslouží pozornost. Tyto životní příběhy a občanské postoje jsou hodny pečlivého studia – pokud ne pro přímé následování, pak pro poznání společné minulosti nás všech.