Svensen, Henrik: Uhranuti výšinami: Dějiny hor a proč nás přitahují

Svensen, Henrik
Uhranuti výšinami: Dějiny hor a proč nás přitahují

recenze kultura

Autorovi nešlo o výrobu kompletního kompendia ani učebnice, nabízí subjektivně zabarvený výběr, který kulturní dějiny hor a historii jejich výzkumu a dobývání úspěšně přibližuje na mnoha odlišných rovinách.

Upomínka na lidské hříchy, nebo to nejúžasnější, co svět nabízí?
Henrik Svensen
: Uhranuti výšinami: Dějiny hor a proč nás přitahují. Přel. Jarka Vrbová, Argo, Praha, 2017, 306 s.

„Skála tu stojí zpříma, bílá, robustní a záhadná, jako by se její vrchol snesl z nebe. Síla, jež ji vztyčila, a moře, jež na ní pracovalo, pominuly a nezanechaly stop a nám se nedostává slov, do nichž bychom vepsali jejich odchod, ani myšlenek, jež by obsáhly jejich působení, kromě slov a myšlenek věčného a nikdy neuspokojeného tázání.“ Tímto patetickým citátem z Johna Ruskina začíná kniha Uhranuti výšinami: Dějiny hor a proč nás přitahují (Bergtatt: Fjellenes historie og fascinasjonen for det opphoyde, 2011). Profesor geologie na univerzitě v Oslu Henrik Svensen (nar. 1970) si v ní předsevzal osvětlit fenomén „hor“ ze všech možných úhlů, ukázat jejich „kulturní i přírodovědnou historii“. Vypráví tedy dějiny vědeckého zkoumání hor a jejich původu i příběhy prvních horolezců. Neopomíjí ani význam vyvýšenin coby motivu starých mytologií, náboženských systémů či novějších literárních děl (Howard Phillips Lovecraft, René Daumal).

Mojžíš, Jahve a Zeus na výšinách
Kniha v úvodu připomíná posvátné vrchy starých Řeků, Olymp (2 917 metrů) a Parnas (2 457 metrů). V řecké mytologii přitom najdeme „jen málo popisů Olympu a mnohé nasvědčuje tomu“, že než se k němu začaly mýty vztahovat, uvažovali staří Řekové o jakési nekonkrétní, symbolické hoře. Oproti tomu v náboženství Římanů zbožštění hor obsaženo nebylo. V římské literatuře jsou hory popisovány jako nehostinné, pusté a bez jakéhokoli spojení s lidským světem. Jen málo římských básníků je velebilo, tvořily pouhou kulisu poetova líčení povětrnostních podmínek. Pro starozákonní židy byla Sinaj natolik posvátná, že na ni nesměl vstoupit nikdo jiný než Mojžíš a „ti, kdo překročili zákaz, měli zemřít. Dokonce i dotknout se úpatí hory by jim přivodilo smrt a domácí zvířata se nesměla pást v její blízkosti.“ (Dodejme, že ani Novém zákoně hory nejsou nevýznamné: s výjimkou narození všechny významné události v Ježíšově životě proběhly na nějaké hoře.)

Hodnotové povýšení velehor
Dále autor zmiňuje alegorickou horu z Danteho Očistce či proslulý Petrarkův výstup na Mont Ventoux, ale i méně známý skandinávský objevitelský počin. Norský král Olav Tryggvason (asi 963–1000) vystoupal zřejmě kvůli výhledu na horu Hornelen v Bremangeru (860 metrů). Svou sílu dával najevo „jednak tím, že vylezl na vrchol, a jednak že ještě pomáhal jednomu ze svých mužů při sestupu“.

Známou historii objevování hor a nalézání či konstruování jejich krásy autor doplňuje jen v jednotlivostech, celkově potvrzuje obecně sdílené povědomí, že po staletí byly hory vesměs vnímány jako místa nepřátelská. Ještě v 17. století byly pro Thomase Burneta, teologa a přírodovědce, pouhou upomínkou na lidské hříchy. Ale už za dalších sto let „byly povýšeny na to nejúžasnější, co nám stvořitelské dílo nabízí, a vědci, básníci a umělci proudili do hor, kde hledali inspiraci. Velkého filozofa a horolezce 19. století Leslieho Stephena natolik uchvátily Alpy, že na ně myslel jako na neoddělitelnou součást sebe sama.“

Hory a gender
V souvislosti s touto objevenou krásou autor zmiňuje diskuse o tom, která hora je nejkrásnější na světě. Ve hře jsou dnes prý Matterhorn, Cerro Torre, Fitz Roy, Fudži a Grandes Jorasses nebo Ama Dablam. Ta stojí poblíž Mount Everestu v Nepálu a míjejí ji horolezci, kteří stoupají na nejvyšší horu světa od jihu. To jistě zčásti vysvětluje její popularitu, ale podle novináře a spisovatele Eda Douglase existuje ještě jiné vysvětlení: „Ama Dablam znamená ‚matčin posvátný amulet‘, přestože na té hoře je jen pramálo mateřského. Když se na ni díváme z Imja Kholy, připomíná spíš děvku, dva hřebeny má vyzývavě roztažené jako nohy snažící se nestoudně připoutat k sobě pozornost.“

Tento „genderový“ aspekt hor autor rozvíjí i v jiné souvislosti a méně obscénně. Zvláště v 19. století prý bylo pro vztah lidí k horám typické přisuzování jistých pohlavních rysů: „Dominance mužů ve společnosti se promítala do přírody a přirozeně dále rozváděla hierarchickou strukturu společnosti. S emancipací žen v horolezectví ustaly otázky, proč je třeba vrcholy dobývat… Mnoho horolezců, mimo jiné Halford Mackinder, který poprvé vystoupil roku 1899 na Kilimandžáro, mluví v duchu západní tradice o přírodě v ženském rodě.“ Anglický horolezec William Cecil Slingsby dokonce rád rozváděl svou oblíbenou metaforu, že panenské vrcholy „je třeba zkrotit, jako se krotí panny, a sice intenzivní láskou a úctou“. Klišé o „pokoření“ vrcholků je přitom vyčpělé až směšné: pokud bychom přistoupili na tuto metaforiku, záleží spíše na rozmaru hory a počasí, nechá-li smělého opovážlivce dostat se až do vytouženého cíle.

Už dříve ovšem byly některé lokality ženám jaksi „přiděleny“. To je případ svaté hory Athos. Údajně tam cestou za bratrem Lazarem ztroskotala samotná Panna Maria. Vystoupila na břeh a prý se modlila ke svému synovi, aby tato oblast, pokud místní obyvatelé přestoupí na křesťanství, připadla jí. Což se také stalo, takže Maria prohlásila horu Athos za svou. Od té doby se hora a poloostrov považují za soukromý majetek Panny Marie a ženy sem mají zákaz vstupu, aby tu Maria zůstala jako jediná „samice“. (Švédský autor cestopisů Håkan Mörne navštívil Athos ve třicátých letech 20. století a vtipkoval o vousatých důsledcích zákazu vstupu žen: „Viděl jsem vousy, vousy a zase vousy.“)

Sem nelézt!
O posvátných horách v současnosti ale autor pojednává i vážněji. Dozvíme se tedy o dalajlámovi, který byl helikoptérou vynesen na Mont Blanc, „odkud posílal po větru do světa modlitby o naději pro okolní země a lid“. Dále autor s respektem píše o hoře Kailás uctívané věřícími různých náboženství, hinduisty, buddhisty, džinisty a bönisty, nebo o indiánské hoře Shasta. Jejím problémem ale je, že indiáni nejsou jediní, koho tamní údajné duchovní vyzařování přitahuje. Velkou hrozbou pro místní tradiční náboženské rituály představují přívrženci new age, kteří se „scházejí na stejných místech jako indiáni, nechávají po sobě odpadky, močí tam a házejí do pramenů krystaly“. Proto autor chválí ty horolezce, kteří se rozhodli na žádnou z domorodých posvátných hor nelézt, vždyť i tak zbývá dostatek těch neposvátných.

Jsme přece národ horalů
Další úhel pohledu, který autor uplatňuje, je nacionální. Svensen s pobavením i sebeironií líčí, jak byli Norové zklamáni, když na jejich třetí nejvyšší horu Store Skagastølstind jako první vystoupal Angličan. „Jsme přece národ horalů a není příliš lichotivé, když se ve výstupu na vlastní horské vrcholy necháme předběhnout od cizinců,“ stěžoval si prý tehdy jeden novinář. Vrcholu dosáhla ovšem politizace horolezectví v době nacismu a fašismu, kdy bylo „groteskně“ překrouceno. V Alpách tehdy podle Svensena „umírali horolezci jak na běžícím pásu. Několik set mrtvých za sezonu nebylo nic neobvyklého.“ V jedněch v italských novinách se prý tehdy exaltovaně psalo: „Spadl horolezec. Nechť sto dalších v bolesti povstane. Nechť mladí zasypou protěží a bramboříky tělo svého padlého kamaráda a uloží ho s rozechvělou rozhodností pod měkkou rašelinu tváří vzhůru. A pak znovu do výšek! Dobýt hory a vrcholy, poctít padlé nejvznešenějším a nejnáročnějším vítězstvím.“

Putování do hor v sobě mělo obecně cosi elitářského. Jak autor říká, snaha po dokonalosti, po dosažení vyššího stadia, ať už politického, fyzického, náboženského, nebo filozofického, byla a je natolik pevně spojena se vším vertikálním, že pojmy „vysoký“ a „nízký“ se do dnešních dnů ve většině jazyků chápou na hodnotové ose jako přímé protiklady. Podle Svensena přitom není náhoda, že v desetiletí okolo vydání Darwinova díla O původu druhů téměř „explodoval“ i zájem o horolezectví. Hora totiž provokuje horolezcovy schopnosti k tomu, aby překonal nebezpečí a obtíže a jim navzdory přežil. Každá zkouška, jíž projde, mu otevírá možnost pustit se do zkoušky ještě náročnější. Obtížné trasy se stávají výzvou, jelikož horolezec má možnost „ukázat svou schopnost zvítězit nad přírodou“. Tím se horolezectví dostalo snad nejblíže ke známému „přežití těch nejzdatnějších“. Autor v této souvislosti nepřipomíná jen skutečné horolezce, ale i fiktivní postavy, jako byl Ibsenův pastor Brand, jehož v horách smetla lavina.

Stačí jeden velký balvan
Svensen uznává snahy těch, kteří v horském vzduchu hledali „uzdravení ducha“ a věřili, že se v něm člověku mohou vrátit vlastnosti, jež ztratil vinou pohodlného a uspěchaného života ve městě. Snad s výjimkou fašistů je ani nezesměšňuje. Upozorňuje ale na to, jaká rizika takový styl myšlení i konání přináší: kromě fyzického ohrožení také falešný pocit nadřazenosti a povznesenosti nad těmi, „kdo pro hory nebyli stejně zapáleni“.

Ani autor sám nezastírá, že v něm doutná jiskřička posvátného nadšení pro hory, a to jako předmětu vědeckého výzkumu i jako terénu pro překonávání vlastních fyzických mezí. Rozhodně si však nehraje na žádného supermana: otevřeně přiznává, že jeho touha po nejspektakulárnějších výškách většinou ztroskotala na špatném počasí, odporu rodiny nebo nedostatku vlastních tělesných sil. Pak si pouze představuje, jaký je asi rozhled z místa, na které opět nedorazil: „Nejhorší bylo, že jsem dnes, v den, kdy je modré nebe a výborná viditelnost, nezažil vyhlídku z vrcholu. Musí být fantastická. Když jsem dojedl poslední olivu, myšlenka na pokračování v cestě byla definitivně zaplašena. Člověk musí vědět, kdy se vrátit.“ Tyto sebeironické pasáže vhodně vyvažují výše zmíněnou exaltovanost a elitářství. Fascinace kopci a skalami se autor ovšem nezříká. Vyzývavě se ptá: „Kdo potřebuje vysoké hory a strmě čnějící štíty?“ Sám totiž dospívá k poznání, že mu stačí velký izolovaný balvan v méně nápadné krajině.

Velikáni vědy vztekle dupající do sněhu
Autor své hrdiny ovšem oslavuje i jako velikány vědy, kteří pro získání nových poznatků byli ochotni přinést četné oběti. Kupříkladu Horace-Bénédict de Saussure, který vedl první vědeckou expedici na Mont Blanc, na její vrchol dorazil fyzicky zdeptaný, „ale okamžitě si vybalil přístroje. Velkými barometry změřil tlak vzduchu a rtuťovým teploměrem teplotu sněhu a vroucí vody. Rychlost zvuku měřil podle výstřelu z pistole a vlastnoručně vyrobeným hygrometrem a elektroměrem změřil vlhkost vzduchu a statickou elektřinu.“ Svensen vyzdvihuje, že Saussure později díky svým výzkumům předložil nástin nové teorie o vzniku Alp; řešení viděl v horizontálních pohybech a kolizích zemské kůry, které způsobily vrásnění, v čemž předběhl svou dobu. Dodejme, že Simon Schama pojednal v knize Krajina a paměť tytéž okamžiky na vrcholku méně heroicky: vědec byl prý zklamán výhledem, na horu měl nedůtklivý vztek, takže dupal nohama plnýma puchýřů po sněhu, jako by ji mohl potrestat za útrapy, kterými cestou nahoru prošel.

Svensenova kniha není systematická. Od historických reminiscencí autor volně přechází ke svým soukromým rodinným i badatelským zážitkům z hor. Coby Nor věnuje nadprůměrně velkou pozornost kopcům, vrchům a pahorkům ve Skandinávii (pro tamní pohoří navrhuje název „Skandy“), zato jiné oblasti poněkud zanedbává. Například o Česku je v knize jen jediná zmínka. Dala by se jmenovat také dlouhá řada literátů píšících o horách, kteří v ní chybějí (Robinson Jeffers, John Steinbeck, Thórbergur Thórdarson). Najdeme zde některá speciální témata, jako jsou létající hory, kterým poutníci podle svých představ brání v odletu tím, že na čtyři světové strany zasazují modlitební vlaječky připoutané k hoře řetězy, ale řada jiných motivů schází, například umělé hory jako egyptské pyramidy či mezopotamské zikurraty. Autorovi ovšem nešlo o vyčerpávající učebnici, nýbrž o subjektivní pestrý výběr z bohatých kulturních dějin hor. Navzdory této selektivnosti jde zřejmě o nejobsáhlejší a významově nejbohatší text, který u nás zatím o kulturních dějinách hor vyšel.

 

Na podobné téma:

Petrarca, Francesco: Výstup na Mont Ventoux

Rysová, Hana; Vokolek, Václav: Svět kamenů

Schama, Simon: Krajina a paměť

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2424x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce