Tremblay, Paul: Hlava plná přízraků

Tremblay, Paul
Hlava plná přízraků

recenze fantasy

Horor u nás neznámého autora je výjimečný v tom, jak se vzdaluje žánrovým klišé. Prostřednictvím rafinované kompozice rekonstruuje případ děvčete, které bylo podle svého otce posedlé ďáblem. Postupně však vychází najevo, že případ vymítání byl mnohem komplikovanější a s děsivými následky.

Hlava plná přízraků a popkulturních aluzí
Paul Tremblay
: Hlava plná přízraků. Přel. Irena Steinerová, Knižní klub, Praha, 2016, 328 s.

Román Paula Tremblaye (nar. 1971) Hlava plná přízraků (A Head Full of Ghosts, 2015) je na našem trhu zapomenutým klenotem a vedle Okultace a jiných povídek Lairda Barrona (jemuž mimochodem Tremblay, jakkoliv je stylově i tematicky zcela jinde, v knize děkuje za podporu) jednoznačně nejlepším hororem, který u nás v minulém roce vyšel. Podle čtenářských ohlasů a nepříliš příznivých hodnocení to tak sice nevypadá, ale i vzhledem ke skutečnosti, že román vyhrál v roce 2015 Cenu Brama Stokera, si dovolím tvrdit, že chyba není tentokrát na straně vysílače, ale přijímače. Parafráze slavného monologu uvádějícího kultovní seriál Krajní meze je přitom na místě. Tremblay totiž ve své knize krom jiného tematizuje i svět televizních a filmových hororů a nejrůznějších show, které s „přijímačem“, tedy námi, manipulují.

Pokud proto čtenář očekává žánrovou zábavu, v níž mu bude vše naservírováno pěkně polopaticky, případně přímočarou přehlídku splatterových a gore efektů, bude zklamán. Hororové návyky deformované především lacinou filmovou tvorbou serializující kdysi nejpodvratnější z žánrů zde tvrdě naráží na skutečnost, že Hlava plná přízraků je naopak román, který čtenáře týrá, napíná a klame – a rozhodně nechce být knihou pro chvíle odreagování. Do této omezující škatulky přitom paradoxně horor u nás tlačí svou hladkou čtivostí bohužel i jinak výborné romány Stephena Kinga (minimálně od konce osmdesátých let postrádající emblematickou „zlou“ syrovost) či jeho syna Joea Hilla. Ty pomáhaly formovat představu, že velké hororové romány jsou vlastně přátelské, že budují jakýsi důvěrný vztah mezi čtenářem a vypravěčem, který náhle přitvrdí a ukáže všechny ty ošklivé věci, aby se čtenář hezky vylekal před spaním…

Trambley však ukazuje, že to jde i jinak. S důrazem, který u nás naposledy předvedl (také bohužel přehlížený) John Ajvide Lindqvist (Ať vejde ten pravý), připomíná, že hororové strategie jsou různorodé. Děs je zde mnohem sofistikovanější a je silně propojený s promyšlenou kompozicí. Román je totiž skládačka několika pohledů na události, k nimž došlo v napohled normální americké rodině. Čtenář se nejprve setkává s dospělou Meredith, která vypráví známé spisovatelce o svém dětství a okolnostech, za nichž se její rodina stala aktérem podivné hororové reality show. Následně ony události sledujeme očima jejího osmiletého já, kdy se holčička musí vyrovnat s tím, že starší sestra Marjorie je podle otce a místního kněze posedlá ďáblem a je třeba přistoupit k exorcismu. Poslední úhel pohledu pak nabízejí zápisky z internetového blogu, který pojednává o zmíněné reality show.

Jak se jednotlivé vrstvy vyprávění střídají, dává si čtenář dohromady informace a domýšlí si, co se asi ve skutečnosti stalo. I zde přitom kniha podvrací zažitá očekávání, co bude oním děsivým kataklyzmatem. Od začátku sice víme, že Meredith je jedinou žijící příslušnicí rodiny, ale klasická očekávání (například že rodina byla vybita ďáblem) jsou důsledně narušována. Každá ze tří zmíněných rovin vyprávění se totiž v určitém okamžiku ukazuje jako nespolehlivá a otázka, kdo je posedlý či trpí šílenstvím, je neustále podrobována revizi až k závěrečné pointě.

To, jakým způsobem Tremblay využívá odkazů a doslovných citací z řady hororových klasik (v prvé řadě pochopitelně Friedkinova Vymítače ďábla), není parazitování ani napodobování, poukazuje hlavně na to, jak mohou slavná žánrová díla deformovat myšlení a nabourávat schopnost správného rozhodnutí a diagnózy. Děs tak nakonec negeneruje možnost, že je Marjorie posedlá, jde tu o děs děvčete, které si uvědomilo, že jeho problémy a volání o pomoc nikdo nechápe a nemůže jí tedy pomoci. Dívka přitom není jediná, kdo je naučenými odpověďmi a vzorci chování postupně vydělen ze společnosti a na koho se hodí parafráze Palackého: „Kdyby nebyla posedlá, museli bychom si to vymyslet.“ Pro postavy románu – ale i pro jeho čtenáře – platí, že rozum je přebit pověrami a deformován popkulturními zkušenostmi.

Mimochodem, v rámci těchto popkulturních zkušeností si zaslouží pozornost především blogová část románu, která se stává přehlídkou hororových esejů na nejrůznější témata – například na rozklad patriarchátu a vliv finanční krize na americkou rodinu (a subžánr prokletého domu). Zároveň se tak román vzdaluje z pozic nadpřirozeného hororu k příběhům lidí, kterým bylo šílenství vnuceno společností se všemi jejími tabu (velkou roli v knize hrají odkazy na slavnou povídku Žlutá tapeta od Charlotte Perkins Gilmanové).

Na konci Hlavy plné přízraků tak zdroj děsu spočívá v nejistotě. Román zanechává čtenáře v podobné situaci jako své hrdiny: s vědomím, že monstra lze nakonec porazit relativně snadno, ale s přízraky a šepoty v našich hlavách, formovanými možná démony, možná výchovou, možná jen hloupostí nebo televizí, je to mnohem složitější. Míra strachu, již kniha ve výsledku vyvolá, je přímo úměrná míře čtenářské empatie, vcítění se do situace, kdy naše chování může být vždy vyloženo špatně, což může mít tragické následky i kvůli upřímné snaze pomoct.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2078x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce