Bartlová, Milena a kol.: Co bylo Československo?

Bartlová, Milena a kol.
Co bylo Československo?

recenze kultura

Při bedlivém studiu a troše vynalézavosti můžeme prvky státní ideologie najít téměř kdekoli. Je prozíravé učit se je hledat a uvědomovat si je.

Státní ideologie Československa a její všudypřítomné projevy
Milena Bartlová
a kol.: Co bylo Československo? Kulturní konstrukce státní identity. UMPRUM, Praha, 2017, 269 s.

Hudba Leoše Janáčka, reklama, pavilony na světových výstavách, krematoria, zednářské svatyně, dostavěná část katedrály svatého Víta, pracovní tábory. To jsou jen některé ze sfér, kde československý stát prezentoval svou identitu. Co to přesně znamenalo a jaké debaty tyto procesy provázely, vysvětluje kolektivní monografie Co bylo Československo? Kulturní konstrukce státní identity. Navazuje na starší a obsáhlejší knihu Budování státu / Building a State: Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu / The Representation of Czechoslovakia in Art, Architecture and Design.

Autoři a autorky především mladší generace z několika humanitních oborů v nové publikaci společně zkoumají proces utváření československé národní a státní identity prostřednictvím kulturních kódů, jakými jsou lidovost, modernita, konzervativismus či národní čistota. Jedním z témat je i sběratelství, ať už to oficiálně podporované Pražským hradem po vzniku republiky, kdy T. G. Masaryk vydal pokyn shromažďovat vzorné ukázky českého malířství, nebo soukromé, které režim zvláště v padesátých letech pronásledoval. Úvodní studii napsala editorka knihy, zkušená teoretička Milena Bartlová: zdůraznila aktuální význam otázek, jež kniha analyzuje, neboť vizualita se stává jedním z podstatných nástrojů vlády. Závěrečnou úvahu pak poskytl člověk, který má s vládnutím vlastní zkušenosti, bývalý premiér a senátor Petr Pithart. Ten, jako i v jiných svých projevech, kritizoval, že naši předci dávali v kritických dějinných okamžicích často přednost národu před státem.

Národ zdraví, práce a kremace
Čtenář se ve sborníku setká například s některými výstředními podobami kultu T. G. Masaryka, o kterém prý Janáček v cizině pronesl, že je doma „polobůh“. Jako vlastenecký opus Janáčkův byla dobově vyzvedávána zvláště Sinfonietta (1926) – coby dílo „nového člověka“, zdravého, pracovitého a spořivého, což byl důležitý konstrukt oficiální prvorepublikové ideologie. Jiná kapitola se věnuje legionářské výstavě v pražském Obecním domě, jejíž poselství bylo vyjadřováno sloganem „Masaryk pověřený Spravedlností zvítězit ve znamení starého husitského Čecha“. Sledovány jsou pokusy o vytvoření typicky českého písma, použitého v interiéru svatovítské katedrály, i snaha o nadkonfesijní pojetí dostavby velechrámu – například tím, že se na ní podílel oficiální sochař Církve československé husitské František Bílek. Moderní aspekt zastupuje reklamní tvorba, která zdůrazňovala masarykovskou ideu drobné práce, ale také radikální rozchod se starým překonaným světem a příchod věku nového.

Až humorně potom působí tehdejší tendence dávat národní charakter praktikám, jako je kremace, u níž byl zdůrazňován nejen její starobylý, pohansko-staročeský původ, ač na něm ve skutečnosti nic specificky českého nebylo. Vyzvedáváno pak bylo to, že se jí údajně nebáli ani národní hrdinové Jan Hus či Jeroným Pražský, kteří ovšem byli upáleni zaživa, nikoli posmrtně. Podobně je analyzována „zednářská kolonizace historie“, snaha spojit tradici národní a zednářskou a najít co nejstarší společný spojovací článek, především v Janu A. Komenském.

Připomenuty jsou ale také pokusy najít v dávné minulosti osoby a události, které by dokázaly sjednotit všechny občany nového státu. To se celkem podařilo v době výročí zavraždění knížete Václava, jak to popsal Petr Placák v knize Svatováclavské milenium: Češi, Němci a Slováci v roce 1929 (Babylon, Praha, 2002).

Způsoby zdůvodňování
Recenzovaná kniha nevypovídá jen o neosobní státní ideologii, ale i o tom, jak se s ní vypořádávali někteří konkrétní lidé. Například etnograf Karel Chotek (1881–1967), který se složitě pohyboval na pomezí vědy a propagandy: ve svých pracích hájil (takřka povinnou) tezi o jednotném československém národě, někdy jej však víc než tato politická konstrukce zajímala a upoutávala kulturní diverzita popisované oblasti. Přímý rozpor je pak nalezen třeba v rétorice a jednání malíře Alfonse Muchy, jenž prohlašoval, že zednářská lóže není obchodní expozitura, kde by se měly projednávat podnikatelské či jiné čistě osobní záležitosti. Když ale na jeho Slovanskou epopej vyšla negativní recenze v listu řízeném jeho zednářským bratrem, neváhal rychle využít svých konexí a rozhořčeně si u něj stěžoval.

Autoři příspěvků knihy Co bylo Československo? dokládají, že při bedlivém studiu a troše vynalézavosti můžeme prvky státní ideologie najít skoro kdekoli a je dobře učit se je hledat a uvědomovat si je. V jednom textu přitom zaznívá tón zděšení z toho, jak bylo konstruování československé identity prostoupeno zednářskou mystikou, jež je patrná ve veřejném působení a kulturní praxi každého jednotlivého člena. Budování státu prý takto bylo „infikované mocí magie“ a v tomto smyslu základy našeho státy „nikdy nebyly příliš moderní“. Autor příslušné stati se odvolává na knihu Bruna Latoura Nikdy jsme nebyli moderní (Nous nʼavons jamais été modernes, 1991, slovensky 2003), která kritizuje iluzi moderní společnosti o tom, že dokáže „důsledně oddělovat faktické od normativního a rozlišovat mezi vědou, politikou, etikou, ekonomikou či náboženstvím“ (Tereza Stöckelová), a hlavně že dokáže oddělovat společnost od přírody. Součástí této umělé separace bylo podle Latoura také jakési uzávorkování či oddálení Boha, ale tak, aby současně zůstal skrytě prezentovatelný (v myslích jednotlivců), případně i zpeněžitelný. Pokud Latour k něčemu vyzývá, rozhodně to není vymýcení všeho neracionálního. Naopak podle něj „potřebujeme vytvářet hybridní agory, jazyky a instituce, které nám dovolí jednat“ napříč oněmi údajně nesouměřitelnými a ohraničenými světy.

V tomto duchu je dobré si uvědomit, že zvláště při zakládání nového státního útvaru bývá vždycky přítomná nějaká ideologie, která nemůže být zcela racionální, ale je nutně nějak „infikovaná“. Musí se odvolávat na určitý metafyzický, eschatologický, mytologický či jiný základ (třeba příchod beztřídní společnosti), který je rozumově nedokazatelný. Ani u meziválečného Československa tomu nemohlo být jinak a je zbytečné se nad tím pohoršovat. Spíše to můžeme vzít jako podnět k zamyšlení, co se dnes pokoušíme budovat my a čím tyto snahy zdůvodňujeme či jak je racionalizujeme…

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.