Vést dnes v České republice dialog mezi marxisty a křesťany se může jevit jako činnost poněkud zbytečná. Kde tu jsou totiž nějací marxisté? A kde tu jsou nějací křesťané? Otázka, která je zároveň titulem před lety vydané knihy literárního teoretika a kritika Terryho Eagletona Why Marx Was Right, zaznívá, a troufám si říci, že beztak jen okrajově, v univerzitních seminářích a hovorech nepatrného počtu historiků, politologů a levicově smýšlejících osobností. Co dnes s Marxem a co dnes s křesťanstvím, třebaže, slovy filozofa Ladislava Hejdánka, nic jiného, lepšího než křesťanství nemáme? Může současného čtenáře vůbec oslovit obsáhlá monografie Ivana Landy, Jana Mervarta a kolektivu autorů s názvem Proměny marxisticko-křesťanského dialogu v Československu, kterou letošního roku vydalo ve skvěle připravené edici nakladatelství Filosofia? Domnívám se, že může. Rezidua marxismu a křesťanství v nás přese všechny společenské změny a skepsi zůstávají.

Obsáhlý titul vytvořili autoři, jejichž jména a práce budou známé spíš čtenáři, jenž se zajímá o teologii, filozofii a historii v hlubších souvislostech či profesně. Vít Bartoš, Jan Černý, Martin Dekarli, Karel Floss, Petr Gallus, Michael Hauser, Petr Kužel, Ivan Landa, Jan Mervart, Zdeněk R. Nešpor, Filip Outrata, Jiří Pechar a Jaroslav Vokoun. V příloze, jež sestává z dokumentů, vzpomínek a komentářů, najdeme oproti tomu autory proslulých jmen: Egona Bondyho, Jiřího Němce, Vítězslava Gardavského, Ladislava Hejdánka, Jana Sokola, Milana Machovce a v interpretacích a mnoha citacích rovněž teology J. L. Hromádku, Dietricha Bonhoeffera, Karla Skalického či J. B. Součka. Každý z přispěvatelů přistupuje k otázce dialogu mezi marxisty a křesťany z jiného směru a s jinými životními zkušenostmi. Na první pohled je zřejmé, že obě skupiny nejsou homogenní ani ideologicky rozdělené striktní hranicí na my a oni, přátelé a nepřátelé. Právě tato různorodost je čtenářsky obohacující a připomíná dnes již legendární setkávání křesťansky orientovaných intelektuálů v Ekumenickém semináři v Jirchářích, bytové přednášky, Chartu 77, řadu disentních komunit a společenství katolických duchovních a laiků. V nich se objevovali i lidé, kteří měli k marxismu blízko anebo balancovali na hraně mezi „ještě“ a „už ne“. Ostatně, téměř všichni filozofové a teologové, o nichž se kniha zmiňuje, se těchto setkání účastnili.

Životní téma

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů: I. Historický kontext marxisticko-křesťanského dialogu v Československu, II. Teismus, ateismus a sekulární doba, III. Perspektivy a meze marxisticko-křesťanského dialogu a IV. Dokumenty, vzpomínky, komentáře. Je vybavena dlouhým seznamem pramenů a literatury, jmenným a věcným rejstřík a kratičkými medailony primárních autorů. Přes čtyři sta stran hutného textu je určeno předně teologům, filozofům, historikům a rovněž těm, kteří danou dobu pamatují, nebo se přímo účastnili rozpravy mezi křesťany, marxisty, komunisty, socialisty a lidmi z oficiálních i podzemních církví. Bez obeznámenosti s východisky marxistického přístupu ke společnosti, k jednotlivci, k náboženstvím a k církvím, stejně jako bez znalosti bible a principů křesťanského chápání člověka a světa a alespoň částečného povědomí o sociálním učení církve by čtení tohoto souboru textů bylo velmi obtížné, i když ne úplně nemožné. Marxismus, který dnes zajímá snad jen úzký okruh badatelů a v textech a veřejných promluvách občansky angažovaných akademiků, teologů a duchovních nebývá téměř připomínán, se jeví jako historické údobí z čítanek, a ne jako pramen myšlení, z něhož by česká společnost chtěla čerpat poučení. Kdy naposledy jste slyšeli zajímavou debatu o marxismu? Kdy naposledy jste četli domácí nebo zahraniční titul, který by o marxismu napsal něco nového a atraktivního?

Co zbylo z marxismu a co zbylo z křesťanství a interpretace víry, osvětlují ve svých studiích autoři, pro něž je marxismus, tím spíš křesťanství – pokud to dobře chápu – jedním z životních témat. Každý z nich je očividně do daného předmětu dlouhodobě ponořen a je perfektně obeznámen s kontextem marxisticko-křesťanských prací a rozhovorů v jiných evropských zemích. U mladších badatelů, kteří se dialogů mezi marxisty (levicovými intelektuály, komunisty) a křesťany různých denominací nemohli pro svůj věk účastnit, nejde v žádném případě jen o deskripci toho, co se dělo před půl stoletím. Od první do poslední stránky vidíte, že tu nejde pouze o badatelské nadšení anebo o teologicko historické vypořádání se s tématem, které bylo tomu kterému autorovi určeno například v rámci nějakého grantu. Jejich exegeze či chcete-li hermeneutika křesťanských textů a marxistických utopií a vizí je v mnohém inspirující; a mohu-li mluvit za obor teologie, pak musím říct, že znovuobjevuje základní směrovky týkající se křesťanské antropologie a systematické teologie (Co, kdo a kde je Bůh? Co je to víra a její reflexe?), pastorální teologie (Jak hovořit k současnému člověku o Bohu?) a etiky (Je Bůh zdrojem mravních norem a maxim?).

K rozcestí

Autorské úvahy se zaměřují na to, co si lze i přes všechna možná negativa a všelijaké historické konotace z marxismu, respektive socialismu vzít. Tam, kde ještě nedávno dominovala církev a její instituce, to jest v sociální oblasti, školství, partnerském, rodinném a komunitním způsobu života, začala postupně převládat nenáboženská podoba sociální péče a správy společnosti. Proměnu společenských struktur je možno v textu sledovat jak na úrovni sociologické, tak na úrovni teologické a filozofické. Filozofické a politické ideje Karla Marxe, rozpracovávané a v nesčetných derivátech uváděné do života jeho nástupci a apologety, zastihly církve přelomu 19. a 20. století na dialog téměř nepřipravené. Dynamická sekularizace mnoha oborů lidského konání včetně toho nejdůležitějšího, vzdělávání, způsobila mezi některými teology a církevními představiteli šok. Otázka, kterou si kdysi položil filozof Karel Kosík, nebyla přes svou zdánlivou neutralitu otázkou spojující, ba naopak. To, co člověk hledá a uskutečňuje v dějinách, chápali křesťané a marxisté zcela jinak a tomu – zvlášť křesťané – přizpůsobovali svůj každodenní život, jdoucí často až na hranu sebezničení. „Co uskutečňuje,“ ptá se Kosík, „člověk v dějinách? Pokrok svobody? Plán prozřetelnosti? Chod nutnosti?“ Položte tu otázku sami sobě a svým křesťanským a levicově zaměřeným přátelům. Čekají vás hodiny a dny diskusí, které začnou a skončí právě tam, kde začaly a skončily dialogy, o nichž pojednává i tento titul.

Spor se nevedl na prvním místě o to, jak má vypadat společenská struktura a vláda, nýbrž o to, co je člověk, co Bůh a jaké je lidské směřování. O tom, že „vývoj jde doleva“, najdeme stohy výpovědí u autorů čapkovské generace a samozřejmě i u Tomáše Garrigua Masaryka, zatímco autoři a myslitelé katolické orientace měli až na výjimky k marxismu a „levičáctví“ vztah spíš negativní. Nedá se však odestát, že umění levicově zaměřených autorů patří mezi to nejlepší, co u nás, nutno poznamenat, že před válkou, vzniklo. Historie ukázala, že marxistické ideje se nakonec vždycky prosazují způsoby, za nimiž zůstávají poražení a mrtví. Koexistence křesťanů s marxisty a komunisty se více (u protestantů) či méně (u katolíků) stala spíš přechodným obdobím. V něm jedna strana (marxisté) očekávala „samozřejmý“ konec institucionálních církví a vymizení křesťanství jako takového, k čemuž totalitní režimy přispívaly měrou vrchovatou. Druhá strana (křesťané a nemarxisté) si sice také přála spravedlivější, demokratičtější podobu společnosti, ale po svých zkušenostech a po tom, co se začaly objevovat důkazy neuvěřitelných ruských, respektive sovětských zločinů na prostých občanech, si uvědomila, že marxistické teoretizování téměř vždy dojde do fáze „buď my, anebo oni“ a udělá vše proto, aby se církve stáhly do uzavřenosti a opustily prostor tohoto světa, do něhož – a nikam jinam – má být zvěstováno evangelium. Je zajímavé, že exiloví ruští teologové, například Nikolaj Berďajev či Georgij V. Florovskij, se s marxismem vyrovnali dávno před tím, než byli přinuceni odejít do emigrace. Marxistické pohádky o beztřídní společnosti zažili na vlastní kůži. U nich a u tisíců jiných bylo rozhodování jednoduché: buď smrt, nebo exil. Tertium non datur.

Nepřekročitelné

Přemýšlení badatelů nad křesťansko-marxistickým dialogem ukazuje reálná i zcela marná očekávání obou stran i to, v čem se zásadně odlišují. Nevím, jak přesně se tohle neporozumění jevilo tehdejším diskutérům, ale dnes, z historického nadhledu, působí jako neporozumění vnitřní, hlubinné a nepřekročitelné. Dlužno ovšem podotknout, že žádné dvě oficiální strany dialogu vlastně neexistovaly. Setkávali se jednotlivci s různými motivacemi, lidé z oficiálního akademického a církevního prostředí, stejně jako disidenti obou stran. A aby toho nebylo málo, osudy mnoha účastníků těchto dialogů se někdy dramaticky změnily a protnuly. Někdo po čase opustil své marxistické pozice a stal se křesťanem, někdo opustil křesťanství a stal se ateistou či straníkem. Někdo odešel do exilu, jiný zůstal a prohrál úplně všechno, čemu ještě donedávna věřil a obětoval kus života. Odstínů existovalo mnoho. Protestanté byli v čele s doyenem tehdejší evangelické teologie J. L. Hromádkou dialogu s režimem spíš nakloněni, zatímco katolíci si spolupráci s režimem, jen povrchně se odvolávajícím na marxismus, představit ve většině případů nedovedli ani nechtěli. Učení katolické církve nadto obě totality, komunistickou i nacistickou, podrobilo tvrdé, nekompromisní kritice a zavázalo věřící, aby se oběma ideologiím vyhýbali. Pochopitelný odpor vůči marxismu a komunismu je patrný na osudech ikonických postav českého katolicismu: Růženy Vackové, Josefa Zvěřiny, Oty Mádra, většiny českých biskupů a členů podzemní církve, stovek duchovních a laiků, kteří byli zavřeni v lágrech a žalářích, a také význačného a stále nedoceněného filozofa a překladatele Jiřího Němce, jehož práci přítomná monografie častokrát zmiňuje. Konfrontace teorií a idejí na konferencích a setkáních obou bloků měla jen pramálo co společného s praxí. Aktivní, svobodomyslné a odvážné křesťanství nebylo pro totalitní režim rovnocenným partnerem. I zmíněný J. L. Hromádka je důkazem, že v případě marxismu vsadili křesťané na zoufale špatnou kartu. Hromádkovo vystřízlivění po srpnové okupaci je toho dokladem. Hromádkovská monografie, nakolik je mi známo, se zanedlouho objeví na knižním trhu.

Počínaje papežem Piem IX. se začali církevní hodnostáři vyjadřovat i k nezastavitelným společenským změnám, jež se dotýkaly také každodenního života katolické církve. Řada encyklik, dokumentů, dopisů a proslovů Pia IX., Lva XIII., Pia X. a s malou přestávkou rovněž Pia XII. reflektuje a komentuje dramatickou proměnu společnosti, fenomén takzvané modernity (modernosti) a následně také – a dodnes srozumitelně – povahu obou totalitních režimů dvacátého století, komunismu a nacismu. Recenzované studie si církevního a teologického vztahu k tehdejšímu režimu pečlivě všímají a recipují přitom řadu dobových dokumentů včetně exilových prací, vycházejících hlavně ve Studiích česko-římského teologa, působícího nyní na teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, doktora Karla Skalického. Zatímco naděje katolických křesťanů na otevření církve světu se zčásti naplnily svoláním druhého vatikánského koncilu, komunistická normalizace a projevy totalitních režimů ve východní Evropě ukázaly, jak tragické bylo stavět život na marxistických idejích, z nichž vlády zločinců z povolání nic nebudovaly a netvořily, spíš pletly oprátky lidem apelujícím na lidská práva, demokracii a náboženskou svobodu.

A my?

Poznámkový aparát a odkazy na literaturu skýtají hojný zdroj informací, a to zvlášť pro ty, kteří se s daným tématem setkají, například jako studenti nebo náruživí čtenáři, vůbec poprvé. Některé ze studií je dovedou k četbě dodnes hodnotné literatury, z níž je možné čerpat jak pro profesní, tak pro osobní duchovní život. Mám na mysli hlavně Vítězslava Gardavského, Milana Machovce, Ivana Svitáka, Jürgena Moltmanna, Ladislava Hejdánka, Jakuba S. Trojana, Egona Bondyho, Dietricha Bonhoeffera, T. G. Masaryka, Karla Flosse, Karla Rahnera, Paula Tillicha, Wolfharta Pannenberga, J. B. Součka, Rudolfa Bultmanna či Erazima Koháka. Čtenář rozhodně nemůže minout bazální biblické texty týkající se člověka, lidských vztahů či takzvaných božích mandátů. To všechno ho dovede k otázce, zda marxismus vůbec někdy dokázal vytvořit a zaručit svobodný prostor pro duchovní život a rozpravu bez cenzury a strachu. Tři témata, jak se domnívám, zaujmou zcela bez pochyby čtenáře bez rozdílu vyznání a světonázoru. Jedno zpracoval Martin Dekarli a zní Jan Hus v éře marxismu-leninismu na hranicích mezi ideologií a vědou. Druhým a třetím se ve studii zabýval Ivan Landa a nazval je Teologie smrti Boha a marxistický ateismus. Právě tyto úvahy vytvářejí most mezi tím, co snad ještě z marxismu zbylo a je hodno našeho času a debaty. Člověk postmoderní a postfaktické doby se začíná znovu rozpomínat na teologický koncept smrti Boha, respektive Boha po Osvětimi. Bůh, zdá se, je ze své zdánlivé smrti volán člověkem zpět do života. To samé se, alespoň v mém okruhu spolupracovníků a přátel, nedá říct o marxismu, avšak v podobném ohledu ani o primitivním kapitalismu pomalu se vzmáhajících postkomunistických demokracií.

V české knižní produkci pozoruhodný titul o dialogu mezi křesťany a marxisty je oděn do rudé obálky s bílým, respektive šedobílým pruhem přes adjektivum křesťanský. Křesťané bývali v prvních časech označováni jako bílí. Bílá, symbol nového života a svatosti, zůstala v křesťanské tradici, liturgii a používaných metaforách dodnes. Kým se cítí být křesťané v jedné zemi uprostřed Evropy dnes, je nesnadné říct. K levicově orientované politice a idejím mají, zdá se mi, daleko; a je to pochopitelné. Jenže i zlatá střední cesta křesťanské, politické a občanské angažovanosti, která nabírá něco zleva a něco zprava a sama toho dosti přidává, by měla být nejen v katolickém ohledu orientována převážně sociálně s důrazem na solidaritu, pomoc a vzájemné nesení starostí a břemen. Oficiální sociální nauka katolické církve, reprezentovaná hlavně papežem Janem Pavlem II., Matkou Terezou a stávajícím papežem Františkem, má velmi blízko k některým levicovým myšlenkám, které v přítomné knize osvětluje a komentuje většina badatelů. Jejich východiska a motivy jsou však jiné. Tam, kde se jedná o takzvanou teologii osvobození, jež se mimo latinskou Ameriku příliš neprosadila, a navíc byla podrobena kritice a dána na index, se určité prolnutí marxismu a křesťanství objevuje i dnes, v září roku 2017. Marxismus a křesťanství se zdárného prolnutí zřejmě nikdy nedočkají. Je to škoda? Nemyslím si.

Ten čtenář, jemuž se stávající podoba společenského uspořádání příliš nelíbí a čím dál tím těsnější sbližování některých církví a státní moci chápe jako zradu na křesťanských ideálech, najde v knize dost inspirace pro své vlastní přemýšlení a jednání. Ten, kdo na levicově, respektive marxisticky založené politice nevidí nic, co by ho mohlo obohatit, by jednotlivým studiím měl dát podle mého mínění alespoň šanci. Ta poněkud depresivní slova z knihy Kazatel „co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového“ však mají něco do sebe. I kdyby se z nich vyplnila jen polovina, je pravděpodobné, že lidé křesťanské víry, stejně jako kdokoli jiný, se budou dříve nebo později znovu konfrontovat s marxistickými myšlenkami, které ve své teoretické bázi nebyly en bloc tak primitivní, jak by se mohlo zdát. Snaha přetvořit tento svět a najít jinou formu spravedlivějšího uspořádání jen tak nevymizí. Pokud si myslíte, že žijeme v nejlepším z možných časů, zaměříte se zřejmě na autory jiného myšlenkového podhoubí. À propos, s jakými idejemi se ve svém každodenním životě vyrovnáváte vy?